Zaří 2003

Přenosy z parlamentu

Petruška Šustrová

Někdy stačí i malá zpráva, která se do hlavního zpravodajství nedostane, aby se nad ní člověk docela nadlouho zamyslel. Přesně to se mi stalo se včerejší zprávou (z 30.07.2003) o tom, že Česká televize zvažuje, zda nebude znovu vysílat poslanecké interpelace v přímém přenosu, jak to svého času dělávala.

Několikrát jsem interpelace v televizi viděla, ačkoli se vysílají opravdu hodně pozdě v noci. Je to bizarní podívaná – přestože se ve skutečnosti poslanci členů vlády dotazují ve čtvrtek odpoledne, z obrazovky nabyde člověk nejasného dojmu, jako by i ve sněmovně už bylo dlouho po půlnoci. Zasedací sál je skoro prázdný, u řečnického pultu něco z papíru drmolí jeden z ministrů, a když do sálu nakoukne některý poslanec, hned zase vycouvá – jako by jen někoho hledal a polekal se, že je na nesprávném místě.

Jistě by nebylo špatné, kdyby tu žalostnou podívanou mohl shlédnout každý, aniž by kvůli tomu musel ponocovat nebo si tu nudu nahrávat na video. Ve Spojených státech – a nejen tam – existují televizní kanály, na kterých se můžete na jednání zákonodárných sborů dívat čtyřiadvacet hodin denně, buď v přímém přenosu, nebo se záznamy opakují.

U nás přímé přenosy z parlamentu příliš časté nejsou, ale bývají poučné. I takoví poslanci, kteří jinak jednání moc nedají a buď si čtou noviny, hrají na počítači nějakou hru, povídají si, anebo v jednacím sále vůbec nejsou, se v přítomnosti kamery a štábu náhle vzchopí a přednesou nějaký ten příspěvek. Zřejmě aby voliči viděli, jak se činí za hlasy a peníze, které dostali.

Před lety jsem navštívila estonský parlament, a když jsem tam viděla televizní kamery, ptala jsem se, co důležitého se projednává. Nic zvláštního, řekli mi, u nás se natáčí všechno. Každý totiž ví, že když něco má být v televizi, začnou se lidé chovat jako herci. A tak natáčíme všechno, ale pouštíme jen to, co chceme my. Nikdo nemá důvod se cpát před kameru, a když je v sále třeba jen osm poslanců, ačkoli jednání pokračuje, je to pro diváky také důležitá informace. To se mi dost líbilo.

Od té doby občas lituji, že Česká televize nemá dost kanálů – a nejspíš ani dost peněz -, aby se mohla parlamentní jednání přenášet soustavně. Chodit do poslanecké sněmovny ani do senátu nemám čas, a ačkoli se jednání dají téměř přímo číst na internetu, není to ono. I když se lze dočíst, jak často musí předsedající napomínat poslance ke klidu, aby vůbec bylo slyšet toho, kdo právě mluví, obrázek a zvuk zákonodárného sboru podobného neukázněné třídě by byl jistě malebnější.

Možná by české zákonodárce vidina, jak je jejich voliči sledují v přímém přenosu, přiměla, aby brali interpelace a všechna ostatní jednání vážněji, kdo ví. Přece jen by se člověk rozmýšlel, než by dal hlas někomu, kdo se ani neobtěžuje zúčastnit se jednání. A Česká televize by přispěla k informovanosti veřejnosti, což zajisté je její zákonný úkol.

Jen mi jaksi vrtá hlavou, proč tuto novinku sdělil novinářům nový ředitel České televize zrovna po schůzce s předsedou poslanecké sněmovny Lubomírem Zaorálkem. A proč si vůbec pan Zaorálek generálního ředitele televize zval, to by mě taky zajímalo. Umím si docela živě představit pokřik, jaký by se ozval, kdyby si představitele České televize pozval prezident Václav Klaus. Nebo bývalý prezident Václav Havel. Proč si je tedy zve předseda sněmovny?

Chápala bych, kdyby si v televizi usmysleli přenášet interpelace nebo kteroukoli jinou část jednání sněmovny přímo, a šli to předsedovi parlamentu zdvořile sdělit. Slušnost je slušnost, a také by pan Zaorálek mohl poslance předem jaksi varovat, upozornit je, že budou-li se při interpelacích chovat, jak mají ve zvyku, udělají Poslanecké sněmovně PČR ostudu. Bylo tomu však naopak, schůzku inicioval pan Zaorálek. To se pak ale mohou všichni zúčastnění třeba stokrát dušovat, že politik „rozhodně neříkal“, jak má televize o parlamentu informovat, a stejně tam zůstanou určité pochyby.

(ČRo 6)