Zaří 2003

Dobrá pověst v čudu

Jiří Loewy

Tytam jsou časy, kdy se světová média nekriticky předháněla v zobrazování české scény v barvách růžové a zlaté, s obvyklým holdem básníku-filozofovi, vládnoucímu té zemi moudře z výšin hradčanského návrší. Vydržela ta idyla dobrých dvanáct let, ale už je po ní. Zřejmě definitivně, neboť dobrou pověst lze ztratit jen jednou. Teď aby se jeden bál vzít do rukou zahraniční noviny. Už i dříve se občas někdo otřel o Temelín anebo o Benešovy dekrety, ale to se dařilo neutralizovat Franzem Kafkou, krásami Prahy, věhlasem Prazdroje, Golema a Švejka. Jenže předhůzek přibývá a misky vah se naklánějí čím dál víc do negativní polohy. Česko je prý naskrz prolezlé korupcí, praví pozorovatelé.

Tunelaří se tam, kradou se auta, páše se hospodářská kriminalita. A berou se na hůl cizinci. Čemuž se ale nelze divit, když lid zavrhl Boha (v žádné zemi na světě není tak vysoké procento ateistů!) a vzývá Neviditelnou ruku trhu. The Los Angeles Times nadepsaly 14. července titulní story o České republice příznačně "Kde nic není svato". Pomiňme drobné pikantnosti, že prý pod Karlovým mostem protéká "the Vlata River" a že na Staroměstském rynku byli "během husitských válek pověšeni protestantští šlechtici"; ani náš tisk nereferuje vždy o cizích zemích s přesností chronometru. Jinak ale byl článek rešeršován důkladně a proložen citáty z rozhovorů s Jiřinou Šiklovou, Danielem Hermanem, Milošem Rejchrtem a Olgou Kopeckou-Valeskou. Veřejné mínění světa se ale nevytváří jednou reportáží, jedním komentářem, ale až souhrnem mnoha informací: tady se kvantita mění v novou kvalitu.

Negativní zprávy malé, střední a velké přicházejí do médií v pestrém shluku a navzájem se doplňují: saniťák uloupil raněnému mobilní telefon; vláda chce ústavními změnami vyspravit díry ve "vyhaslých" dekretech; policista okradl mrtvého o platební kartu; ministr hodlá katolické církvi sebrat nejvýznamnější katedrálu; upálil se další psychopat; zpravodaj ČTK u dvora upadl v nemilost. K chmurnému obrazu přispívá úporná snaha hlavy státu znemožnit se v EU stejně jako v USA a pozbýt ve světě i posledních zbytků vážnosti. Z prezidentova interview pro Le Figaro neinformovanost přímo stříkala; remcání o evropském pasu bylo trapné dvojnásobně v zemi, jejíž občané nepokládají europeizaci svých cestovních dokladů za újmu, nýbrž za přidanou hodnotu. A nazvat pravidelné, už od roku 1963 institucionalizované francouzsko-německé konzultace "jednou či dvěma schůzkami vedoucích činitelů" také může jen osobnost, jež o faktech nemá ponětí. Zdá se, že odhlášení agenturního servisu bylo poněkud předčasné. Inu, dobrá pověst je v čudu. Ale to je teprv začátek. Bude hůř!

(LN)