Zaří 2003

Jalové sebeklamy

Jiří Loewy

Nedávno jsme se ženou vzpomínali, že uplynulo už rovných 34 let ode dne, kdy jsme se vydali na nejdelší cestu našich životů. A zasmáli jsme se blábolům a nesmyslům, které jsme si naivně dovezli z ČSSR do exilu a jimiž jsme se zpočátku dnes a denně veřejně ztrapňovali. Když vám režimistická propaganda po celá desetiletí sugeruje své bludy, nějaký ten předsudek prostě utkví, ať se tomu vzpíráte sebevíc.

A tak jsem 1969 prvního piva na německé půdě usrkl div ne štítivě. Když jsem zdráhavě uznal, že se to dá docela pít, norimberská číšnice se urazila: „A co jste vlastně čekal? Že neumíme vařit pivo?!“ Coby oběť rudé indoktrinace jsem tehdy pochopitelně netušil, že plzeňský prazdroj vyvinul ve čtyřicátých letech 19. století mnichovský stárek, dlící v Plzni na brigádě.

Do německého podnikového časopisu jsem před vánoci 1969 drze napsal, že „eintopf“ nelze považovat za pokrm, nýbrž za výraz ideologie (nacistické, ovšem). Od té doby jsem tu krmi už stokrát odprosil. Jednak jsem poznal tucty znamenitých eintopfů a zadruhé mi došlo, že spoustě domněle českých specialit – třeba husté bramboračce s houbami, hovězí polévce plné nudlí a masa, anebo čočce či hrachu s pokrájeným buřtem – běžně známým v Německu – se prostě na západ od Šumavy přezdívá eintopf.

Postupně jsem se musel zbavit i jiných stereotypů, třeba o „zlatých českých ručičkách“ a o jejich produktech, na které dychtivě čeká celý svět. Marně jsem takové výrobky hledal po obchodních domech. Nacházel jsem nanejvýš ještě znojemské okurky, avšak v regálech přeplněných mnoha desítkami neméně dobrých kornišonek různého původu. A kanadský Baťa vyskytoval se sice leckde, jeho boty nebyly však špičkové. Mezi posledními legendami jsem musel – po exilových zkušenostech - odložit i tu o mimořádné české demokratičnosti, s níž už přicházíme na svět, a také neméně oblíbenou tézi o tom, že nám po tisíc let nepřetržitě ubližují cizáci.

Doznávám proto, že i já jsem přijel na Západ s vypranou korou mozkovou. Div jsem nehlásal Francouzům, Holanďanům, Švýcarům, Němcům, Dánům a dalším producentům znamenitých mléčných výrobků: „Nenajdete na světě sýry jako v Madetě!“ Svým tehdejším západoevropským partnerům jsem vděčen, že mou propagandu o české nadřazenosti nebrali vážně a počkali si, až s tím nalháváním si do vlastní kapsy jednou přestanu sám od sebe.

Když jsem se rozhlédl po světě, nabral rozumu a přestal si kompenzovat český mindrák, byla mi ta moje počáteční předpojatost dosti trapná. Dnes už se jí jenom usmívám. A klidně vyčkávám, kdy zbytky těchto bludů postupně odloží i deset milionů dobrých a slušných lidí v České republice, kteří takového sebeklamu vůbec nemají zapotřebí.

(LN)