Zaří 2003

O naříkačích

Jiří Loewy

Jeden z komentátorů LN si nedávno (17. 6. 1928) v těchto novinách postěžoval na český zlozvyk bezdůvodného bědování. Konstatoval, že na prostý dotaz "Brejden, pane, jak se máte?" zní obvyklá odpověď: "Ále špatně, pane, za nic to nestojí." A dodal: "Téměř bez výjimky prvním slovem propuká náš člověk v nářek a stížnosti na svůj osud; obyčejně tím získá jakýsi rozběh, aby mohl v dalším hovoru nadávat obecně na mizerné poměry, na tu lumpárnu a na jiné veřejné záležitosti." Usoudil také, že máme vrozený strach ze svých bližních a naznačujeme jim na potkání svůj těžký osud také proto, aby nám nezáviděli, anebo si od nás nechtěli půjčit peníze. Karel Čapek byl znamenitý pozorovatel. A pravdu má podnes, jak se každý může přesvědčit ve svém okolí.

Nejeden exulant mi ale potvrdí, že planému naříkání musel ve světě rychle odvyknout. I mně se kdysi v prvních týdnech na Západě stávalo, že jsem na otázku "Jak se máte?" reagoval po česku hlubokým povzdechem, pokrčením ramen a otočením očí v sloup. Jenže lidé na to reagovali vyděšeně a ptali se, kde mě píchá, anebo kdo v rodině mi stůně. Tak jsem si honem navykl odpovídat pozitivně. Na nic jiného ostatně nikdo nebyl zvědav. Když v pražském metru vídám obvyklou galerii ponurých, pohřebně vážných vizáží, vzpomínám si, jak se mě jednou ptal holandský kolega ve firemním výtahu: "Bolí tě zuby? Máš dluhy? Uletěly ti včely?" Když jsem odvětil, že nic z toho a že jsem v pohodě, řekl: "Když jsi OK, tak proč se tváříš jako kandidát sebevraždy?"

Poprvé jsem tak došel k poznatku, že i výrazem tváře vysíláme určitý signál a dáváme cosi dál, co se nám obratem může navrátit, v dobrém či zlém. Karel Čapek svůj sloupek uzavřel slovy: "Jsme národ naříkačů; obyčejně se setkáváme, jen abychom si navzájem pobědovali, že se nám vede mizerně. (...) Jak naše pozdravy, tak i naše konverzační zvyky ukazují, že snáze se mění státy a ústavy, zákony a řády než lidské mravy; podrželi jsme zvyky malého, ublíženého, reptajícího poddaného, jehož první slovo je nějaká bezmocná stížnost a jemuž beztoho nikdo nevěří. Ostatně ani nečekáme, že nám někdo bude věřit." Škoda, že Čapek už nemůže komentovat rozpoložení národního ducha v předvečer vstupu do EU. Střízlivě by porovnal štábní kulturu české politické scény s obyčeji a zvyklostmi ve světě. Taktně a diplomaticky, jak bylo jeho zvykem, dal by průchod svým obavám, jestli toto "manželství z rozumu" může fungovat. A údům budoucího poselstva českého by naznačil, aby při příchodu do Evropského parlamentu odložili tradiční kverulantství v šatně.

(LN)