Zaří 2003

Utrpení Němců již není tabu

Jiří Loewy

Němci se stále častěji vidí také jako oběti. Máme se bát nového revizionismu? Oprošťuje se Německo od zdánlivě nedotknutelných pravd, které mu nadiktovali vítězové druhé světové války? Emancipují se Němci od povinného výkladu dějin, který jim byl vnucen zvenčí? Zdají se tomu nasvědčovat především dvě knihy, které vzbudily pozornost daleko za hranicemi Spolkové republiky: novela Im Krebsgang Güntera Grasse a non-fiction Der Brand autora Jörga Friedricha.

Patrně by žádná z těchto prací nevyvolala takový zájem a diskusi, kdyby v současnosti nedoznala změny i mezinárodněpolitická pozice SRN. Jenže v posledním roce byly do základů otřeseny některé z jistot a dosavadních konstant poválečného uspořádání světa, jež se dlouho zdály být neměnné. Patří k nim například poměr mezi Spojenými státy, Británií a Německem - po půlstoletí nadstandardně přátelský a kooperativní. Za éry Billa Clintona se vzájemné vztahy prohloubily až do té míry, že americký prezident neváhal vyzývat Němce, aby se v Evropě ujali "většího dílu odpovědnosti" - čili převzali vedoucí úlohu. (Dlužno poznamenat, že tato pobídka byla v SRN přijata spíše s rozpaky, bez nadšení.)

Po někdejším anglo-americkoněmeckém souzvuku srdcí dnes není památky; zbyla z něj hromada střepů. Smířlivá gesta vůči Německu ze strany ministra zahraničí Colina Powella nebo britského premiéra Blaira nemohou zastřít krizi, stejně jako ujišťování z Berlína, že i nadále zůstává severoatlantické spojenectví jedním z nosných sloupů německé politiky. Ponechme stranou, bylo-li dříve vejce, či slepice. Bush junior si srdce Němců nikdy nezískal a spolkový kancléř Schröder si navíc mohl být jist, že s pacifismem u svých voličů zaboduje. Výpočet mu vyšel, udržel se u vesla. Načež třetí válka v Zálivu, přenášená denně živě do obýváků, dodala nechuti Němců k politice americké vlády nový impuls a masovou podporu. Což už není jen věcí Schröderovy SPD a Zelených Joschky Fischera: dokonce i v řadách tradičně proamerických opozičních stran CDU/CSU dnes sotva pětina přívrženců ještě podporuje spojeneckou akci v Iráku. Veřejné mínění je ovšem vrtkavé. Hodně bude záležet na dalším vývoji konfliktu, obzvláště na délce jeho trvání.

Prolomit mlčení

V tomto kontextu se práce Güntera Grasse a Jörga Friedricha zdají podporovat tezi, že se Němci zbavují starých otěží a začínají revidovat poválečné dějiny. Je tento dojem oprávněný? V první řadě proti němu mluví skutečnost, že žádná z těchto knih není psána na aktuální společenskou objednávku; obě vznikaly ještě za časů, kdy nad britsko-americko-německým přátelstvím slunce nezapadalo. Pětasedmdesátiletý Grass, nejslavnější soudobý německý spisovatel, laureát Nobelovy ceny za literaturu a angažovaný levicový, bytostně antifašistický autor s čestným přídomkem "svědomí národa", prolomil urputné německé mlčení o údělu uprchlíků a vyhnanců z východní Evropy. Středobodem jeho novely je jedna z lidských tragédií druhé světové války - potopení neozbrojené lodě Wilhelm Gustloff sovětskou ponorkou 30. ledna 1945. Loď měla na palubě německé uprchlíky z Východního Pruska. V ledových vlnách Baltu údajně zahynulo až devět tisíc lidí, z toho více než dva tisíce dětí. Jmenovitě ověřený počet obětí činil 5 348. Katastrofa si tedy vyžádala několikanásobek obětí Titaniku, nicméně dlouho nebyla připomínána. Kniha Im Krebsgang, v anglické verzi Crabwalk (česky přibližně: račím krokem, chůzí raka, račím pochodem), česky zatím nevyšla. To samé bohužel platí i pro další kontroverzní knihu Der Brand (Požár) autora Jörga Friedricha, která vyvolala polemiku především v Británii. Friedrich popisuje ze svého zorného úhlu tři fáze spojenecké vzdušné války proti Německu: vojenské ničení infrastruktury, "moral bombing" neboli pokus o zlomení morálky německého obyvatelstva, v poslední fázi pak "trestné akce" krátce před koncem války.

Churchill: Jsem bestie?

"Musel se stát nestvůrou, aby zemi, kterou miloval, zachránil před Hitlerem," napsala o Winstonu Churchillovi populární labouristická politička Mo Mowlam. 600 tisíc civilistů, z toho nejméně 75 tisíc dětí padlo za oběť letecké strategii britského premiéra, skoro 800 tisíc nevojáků bylo raněno. Je doloženo, že Churchill sám si na sklonku války kladl otázku: "Jsme bestie? Zacházíme příliš daleko?" Po věcné stránce neskýtá Friedrichova kniha příležitost k výtkám. Je dokumentována nesmírně precizně, s důkladností vpravdě německou. Leč v Británii vyvolala zcela pochopitelnou vlnu odporu: Churchill je hrdinou národa a ještě v nedávném průzkumu BBC ho publikum zvolilo "největším Britem" všech dob. Byl Churchill válečným zločincem, když si vzal na svědomí tolik civilních obětí, sprovozených ze světa za použití vědeckých metod velkoplošného žhářství? To se Friedrich neodvažuje tvrdit. Zajímá ho naproti tomu nesmírná spousta jednotlivých osudů z řad obyčejných, zcela nepolitických lidí. Tragédie upálených civilistů, jejichž domy byly zničeny a rodiny pohřbeny pod troskami, tragédie, které způsobily bomby. Otázky, které Friedrich ve své knize klade, znějí logicky: mělo plošné bombardování civilního obyvatelstva smysl? Zlomilo morálku Němců? Zkrátilo válku byť jen o jediný den? V Británii kniha vyvolala bouři protestů, oživila zasuté antiněmecké resentimenty. Smí Němec byť i šest desetiletí po oněch událostech líčit své soukmenovce nejen jako pachatele, nýbrž také jako oběti? Je to "politicky korektní"?

Netypické tabu

S tabuizováním určitých výsečí národní minulosti se můžeme setkat všude na světě. Týká se zpravidla takzvaných "mrtvol ve skříni", tedy historických etap, které nás spíše než k hrdosti nutí ke studu; jistě nemusím pracně shledávat příklady. Je to jako s příslovečným provazem, o němž není radno mluvit v domě oběšencově. Německé tabu je naproti tomu netypické: na téma zločinů Hitlerova režimu bylo vyprodukováno mnoho tisíc vědeckých prací, románů, dramat, memoárů, literatury faktu, dokumentací, televizních inscenací, rozhlasových her, expozic atd. Zadáme-li heslo "nacistické zločiny" dobrému vyhledávacímu systému na internetu, budeme mít co číst do nejdelší smrti. A letmým nahlédnutím do německého televizního programu zjistíme, že nemine dne, aby i nejmladší generace SRN nebyla všemi dostupnými prostředky poučována o tom, jakých ničemností se dopustili její dědové. Škaredé tváři německé minulosti je tak ustavičně - a to už po mnohá desetiletí - nastavováno sebekritické zrcadlo v míře, která, obávám se, může působit až kontraproduktivně. Německá společnost je dodnes konfrontována se všemi zápornými stránkami své minulosti; nikdo se nemůže vymluvit na nedostatečný přístup k informacím. Naproti tomu zaráží, že jen zcela výjimečně jsou tematizovány ty fazety nedávných dějin, kdy Němci nehráli roli pachatelů, nýbrž obětí.

Má dáti - dal?

A tady jsme u námětů Grassovy i Friedrichovy knihy, tedy u údělu uprchlíků, vyhnanců a nelítostně bombardovaného civilního obyvatelstva. Tato nerovnoměrnost je tak značná, že můžeme právem mluvit o tabu, přičemž zamlčování skutečností nevyplývalo z nějakých zákazů či vnějších tlaků. Důvodů pro tabuizování těchto dějů je zřejmě několik. Letecké válce spojenců proti německým městům předcházely zločinné teroristické útoky nacistického letectva proti baskické Guernice, na počátku války pak proti Varšavě, Rotterdamu a Coventry. Odveta byla stonásobná, avšak je psáno, že běda tomu, skrze koho pohoršení vzešlo. Pochopitelný je také dlouholetý německý ostych v přístupu k tematice vyhnanců a uprchlíků vzhledem k historické jedinečnosti holocaustu se autoři zřejmě obávali výtek, že se snad pokoušejí otevírat jakési perverzní protiúčty. Kdosi spočítal, že do roku 1960 vyšlo v Německu více než 150 románů o druhé světové válce, mezi nimi bestsellery jako Kirstův 08/15, Pliviersův Stalingrad nebo Konsalikův Stalingradský lékař, ale takřka výhradně to byla líčení z front. Později ve stejném žánru pokračovali i spisovatelé tak významní jako Böll a Grass. Lze v tom možná spatřovat i sebestřednost autorů, natolik zaujatých vlastními frontovými zážitky, že utrpení civilistů pro ně nebylo téma. Přitom série vědecky propočítaných útoků na Hamburk (operace Gomorrha) v červenci 1943 měla za následek smrt 50 tisíc civilistů. Snad s jedinou výjimkou (Ralph Giordano: Die Bertinis) nenašla tato katastrofa odraz v německé literatuře.

Žiji přes tři desetiletí ve Wuppertalu, rodišti nynějšího spolkového prezidenta Johannese Raua. Kromě důkladně změněného půdorysu města tu nic - ani skromný pomníček či pamětní deska - nepřipomíná hrůzy 30. května 1943, kdy tady Britové poprvé vyzkoušeli účinek velkoplošného, masivního použití napalmu proti hustě zabydlené, zčásti ještě dřevěné zástavbě dělnických čtvrtí. Ani při kulatých výročích této tragédie, která navždy změnila tvář města a postihla tisíce rodin, se tu nekonají žádné tryzny. Jsem zvědav, zda příští měsíc alespoň místní rozhlasová stanice připomene 60. výročí té strašlivé události.

Revidovat je třeba

V někdejší NDR tomu bylo jinak zejména zkáza Drážďan byla každoročně připomínána přímo rituálně, protože se to režimu hodilo k štvaní proti "angloamerickým vzdušným pirátům". Ale opět je příznačné, že drážďanské inferno vylíčili nejsugestivněji nikoli němečtí, nýbrž zahraniční beletristé Američan Kurt Vonnegut, Holanďan Harry Mulisch a Francouz Henri Coulonges... A co se týče literatury faktu o násilném exodu Němců ze střední a východní Evropy, dosud ani jeden německý historik nedospěl k tak radikálně "revizionistickým" soudům jako Američan Alfred M. de Zayas. Myslím proto, že z publikací Güntera Grasse nebo Jörga Friedricha, ze seriálů v magazínu Der Spiegel anebo z některých nových televizních dokumentů v SRN není nutno vyvozovat dalekosáhlé závěry. Zejména bychom neměli podlehnout optickému klamu a uvádět tyto práce do souvislosti s momentálním - věřím, že jen přechodným ochlazením vztahů mezi Němci na straně jedné a Američany a Brity na druhé straně. Spíše jsme svědky postupného návratu k normálu, překonání dobrovolně uložené řehole. Což s odstupem šedesáti let od druhé světové války nepřekvapuje. A také v tom není třeba spatřovat známku ožívajícího nacionalismu, zvláště ne v západní části Německa.

Na území bývalé NDR - jako ve většině postkomunistických zemí jdou ovšem hodiny trochu jinak, občas pozpátku. Svědčí o tom nedávný protest duryňského ministerského předsedy Vogela (CDU) proti projevům extrémního, nacionálně laděného antiamerikanismu v nových spolkových zemích. Takzvaný "revizionismus" platí u nás - síla zvyku - stále ještě za nadávku. Jenže historik, který není ochoten anebo schopen podrobovat pohled na minulost permanentní revizi na základě novějších poznatků a studia nově zpřístupněných pramenů, se minul povoláním. Přežívání instituce "vládních dějepisců", poplatných závazným dogmatům, je neblahým dědictvím totality. Na Západě není zvykem, aby slušný historik nebo publicista riskoval své dobré jméno přijímáním vládních zakázek.

Nepalme knihy nevědouce, co je v nich psáno

Spíš opak je pravidlem: přesvědčují nás o tom díla nejednou ostře (sebe)kritická vůči politice vlastní země. Například práce už zmíněného Američana de Zayase, díla britského historika Johna Keegana o první a druhé světové válce (kromě nich vyšla česky i Keeganova encyklopedická příručka Kdo byl kdo ve druhé světové válce), nebo jeho kniha The Battle for History, která vyšla v Londýně roku 1995. Zajisté není nutno s "revizionisty" ve všem souhlasit, ale neměli bychom pálit jejich knihy nevědouce, co je v nich psáno. Proto by také nové práce Grasse a Friedricha měly co nejdříve vyjít v českém překladu.

(LN)