Zaří 2003

V čem budeme v EU výjimeční

Jiří Loewy

Češi se Evropy vážně nemusejí bát

Žádný strach: nehodlám dělat Pýthii delfskou ani Nostradama, a vůbec nemám v úmyslu komentovat nějaké statistiky, v čem jsme lepší než zbytek Evropy, anebo v kterých ukazatelích za ní pokulháváme. Jsem člověk veskrze praktický, a tak bych se chtěl věnovat pragmatickým zkušenostem Evropy s námi a našim s Evropou, čímž míním tu již integrovanou část naší pevniny. Jak všichni víme, jsou mezi námi eurofobové s kalhotami plnými strachu z budoucnosti, ba i vyslovení eurofágové, v českém překladu evrožrouti. Příslušníci obou uskupení prohlašují, že vládní propagace vstupu republiky do EU je tuze špatná. Posoudit to nemůžu, neboť v Severním Porýní, kde chudák trávím čas, žádnou českou televizi nechytnu. Čtu ale český tisk, občas si i to rádio poslechnu, a tak se nestačím divit, co rozliční ti zlatí slavíci či modří ptáčkové, ani nemluvě o sládcích a mládcích, síří o EU za evidentní nesmysly. Všichni ti soudruzi úderníci antievropského agitpropu totiž zřejmě zapomněli, že existuje početná statisícová! - česká obec ve světě, která jim žádné z jejich bludů neuvěří, nijaké z jejich pomluv a debilností nespolkne. Neuvěří a nespolkne, protože zná fakta z vlastní zkušenosti!

Zárodečná buňka EU

První velká poválečná vlna exulantů - ta po únoru 1948 - většinou směrovala do zámoří: zapustila kořeny v USA, v Kanadě a Austrálii, v Jižní Africe. Po srpnové dočasné návštěvě našich slovanských bratří roku 1968 už tomu bylo jinak: většina českých uprchlíků, ať politických, či ekonomických, zůstala v Evropě. Pokud osud zavál tyto našince do Němec, Francie, Itálie či Beneluxu, octli se od samého počátku v integraci, která si tehdy ještě přezdívala Evropské hospodářské společenství, českou zkratkou EHS. Což byla zárodečná buňka dnešní Evropské unie. Mohu vám důvěrně prozradit, že tito našinci žádný byrokratický útlak z Bruselu nepociťovali, ba naopak si libovali, oč je na Západě méně neplodného ouřadování než v ČSSR. Jiní se octli třeba ve Velké Británii, v Rakousku, v Dánsku, Švédsku či Finsku, ba i v Řecku, v Irsku, ve Španělsku nebo v Portugalsku, takže si na to evropské zaintegrování ještě museli nějaký čas počkat. Teď už jsou tam všichni. Jen ti ve Švýcarsku a v Norsku jsou zatím ještě mimo. Ti naši posrpnoví si vesměs v integrované Evropě brzy počínali jako ryby ve vodě: sociální tržní hospodářství poznali jako systém, v němž se dá slušně a důstojně žít. A já teď opravdu nemluvím o hrstce prominentů, kteří přišli do hotového. Mám na mysli tu spoustu normálních, slušných, pracovitých českých lidí, kteří byli a jsou evropskému Západu vítaným přínosem: třeba stovky znamenitých lékařů (včetně zubních) a také množství schopných techniků, konstruktérů, řemeslníků, kvalifikovaných deníků. Ti všichni se uplatnili a v relativně krátkém čase dohnali životní úroveň domácích. V zájmu historické pravdy dlužno přiznat, že v 80. letech (během tzv. benzinové vlny) se situace změnila. Pojednou jsme byli konfrontováni s lidmi, kteří sice přesně věděli, "nač mají nárok", ale jejichž pracovní motivace zaostávala. Tito nováčkové už pro integrovanou Evropu přílišné obohacení nepředstavovali. A tak bych si docela přál, aby před bránou do EU visela veliká a zdálky viditelná tabulka: "Vítej, kdo s dobrým úmyslem přicházíš."

(LN)