Zaří 2003

Benešovy dekrety jako diskusní téma

Benešovy dekrety jako diskusní téma

Diskuse Emanuela Mandlera a Vladimíra Mikule na stránkách Literárních novin vyvolaná redakcí

Vážený pane profesore,

jsem pevně přesvědčen, že česká diskuse o tzv. Benešových dekretech je matoucí. Proč se všeobecně a nelogicky považují za Benešovy dekrety pouze dekrety protiněmecké a protimaďarské? To ve svém důsledku tragický význam těchto dokumentů zlehčuje. Legislativu revoluce, která podle projektu dr. Edvarda Beneše měla spojit národní a sociální revoluční prvek, vytvářely jak nacionálně perzekuční dekrety, tak dekrety retribuční a znárodňovací. Tak to naprogramovali komunisté v Košickém vládním programu, uzákonily Benešovy dekrety a podle nich postupovala česká exekutiva. Propojení různých, vesměs politováníhodných revolučních prvků je dobře patrné na dekretu prezidenta republiky č. 50/1945 Sb. o opatřeních v oblasti filmu. Tento dekret stanoví státní monopol na výrobu filmů, na jejich dovoz a vývoz i na jejich promítání. Již v říjnu téhož roku zavedlo ministerstvo informací jistý druh cenzury i na filmy vyráběné ústředními institucemi.

Dekret č. 50 je tedy majetkově konfiskační (§ 2 stanoví zestátnění všech předmětů provozu k výrobě a dovozu i vývozu filmů), zároveň stanoví státní monopol v oblasti, která byla až do zavedení televize mimořádně informačně závažná a oblíbená, a zavádí ve filmové tvorbě cenzuru. Státní monopol v oblasti výroby, dovozu a vývozu i promítání filmů znemožňuje podnikání zahraničních osob a institucí. Sám dekret č. 50 se netýká Němců a jejich vyhánění. Spíš se jich týká způsob, jakým byl v roce 1993 „upraven“: náš parlament zrušil § 1, § 3 odst. 2 a § 4 uvedeného dekretu, čímž, jak praví oficiální publikace, „bylo zrušeno výhradní oprávnění státu k podnikání v oboru kinematografie a obnovena cesta k jeho privatizaci“. Z dekretu zůstal holý nesmysl. Kdyby byl zrušen dekret celý, byly by „prolomeny Benešovy dekrety“.

Dobrá, nemýlím-li se, budeme bránit Benešovy dekrety, ať tím vznikají jakékoli absurdity. Ve skutečnosti by bylo jedině logické mocensko politické dekrety prezidenta republiky, tyto relikty naší nevydařené poválečné revoluce ex nunc zrušit.

Emanuel Mandler

-----

Vážený pane kolego,

souhlasím s Vámi, že „česká diskuse o tzv. Benešových dekretech je matoucí“, i když možná z poněkud jiných důvodů. Domnívám se však, že dříve než přejdeme k debatě o Vašem návrhu, aby všechny tyto dekrety byly en bloc zrušeny (výslovně uvádíte „ex nunc“, tedy s účinky od zrušení a nikoliv od počátku jejich účinnosti), měli bychom si ujasnit, o čem se vlastně debata vede.

Především nelze souhlasit s označením těchto aktů jako „Benešových dekretů“ (i když výraz „tzv.“ naznačuje, že snad jde o jakousi novinářskou zkratku). Dr. E. Beneš totiž tyto dekrety nevydával jako soukromá osoba, ale jako prezident republiky, a to nikoli z vlastní iniciativy, ale na návrh vlády, jejíž předseda a členové odpovědní za provedení každý dekret spolupodepisovali. Ať už se za tím skrývá nějaký záměr či nikoli, výraz „Benešovy dekrety“ může být vykládán i tak, že šlo o autokratické projevy vůle E. Beneše – to však není pravda.

Prezident republiky vydal celkem 143 dekretů (z toho 17 ústavních); 45 jich bylo vydáno ještě v zahraničí, ostatních 98 již na osvobozeném území Československa. Dekretální pravomoc prezidenta republiky skončila dnem 28.10.1945, kdy se ustavilo Prozatímní Národní shromáždění, které v roce 1946 svým ústavním zákonem všechny dekrety prezidenta republiky schválilo s tím, že mají být od svého počátku považovány za zákon (ústavní zákon).

Nahlédneme-li do Sbírky zákonů z roku 1945, lehce zjistíme, že dekrety se týkaly velmi různorodé problematiky – prostě všeho, co bylo tehdy nutno zákonodárnou cestou řešit. Zdaleka to tedy nebyly jen dekrety týkající se Němců, Maďarů a zrádců (jejich trestního stíhání, konfiskace jejich majetku, zbavení státního občanství aj.) a dekrety zasahující do obecných majetkových poměrů (znárodnění). Nacházíme tu dekrety upravující organizaci a výkon veřejné moci (vláda, ministerstva, národní výbory, Prozatímní Národní shromáždění, soudy), dekrety o obnovení právního pořádku a o odčinění křivd, o přísném trestání drancování, o přihlašování a zjišťování válečných škod, o věcech hospodářských, finančních a daňových, o vysokých školách, o věcech veřejnoprávního sociálního pojištění, o obnovení československé měny, o státní péči osvětové atd. Velká část z těchto dekretů ztratila během času platnost a byla nahrazena novými zákonnými úpravami.

Zdá se, že Vám jde především o dekrety týkající se konfiskace majetku Němců, Maďarů a zrádců a o dekrety upravující znárodnění. Účinky těchto dekretů však byly vázány na stav v určitém okamžiku (např. dekret č. 12/1945 Sb. upravoval konfiskaci zemědělského majetku, který osoby postižené konfiskací měly ve vlastnictví ke dni 23. června 1945), takže tyto dekrety – ačkoliv jsou dodnes formálně platné a účinné – nové právní vztahy již vyvolávat nemohou.

Ptám se proto, jaký právní význam by mělo, kdyby byly nyní zrušeny (s účinkem „ex nunc“), když na právní situaci, která na jejich základě vznikla, by se nic nezměnilo (zkonfiskovaný majetek by zůstal zkonfiskovaným, znárodněný majetek by zůstal znárodněným). Nebo by snad mělo jít pouze o jakési gesto vyjadřující odmítnutí toho, co se v minulosti za tehdejších historických okolností skutečně stalo? Můžete to vysvětlit?

Vladimír Mikule

-----

Vážený pane profesore,

chápu, že z právního hlediska není přesné označovat dekrety prezidenta republiky za Benešovy dekrety. Jenomže diskuse u nás se nevede o prezidentských dekretech, nýbrž o „Benešových dekretech“, a já jen přejímám běžně užívaný termín.

Zatím jsme se oba neshodli na jasném vymezení sporného tématu. Uvádíte příklady dekretů upravujících „organizaci a výkon veřejné moci“, jenomže o těch a o jejich zrušení jsem nehovořil. Napsal jsem, že mi jde o ony dekrety, které tvoří legislativu poválečné revoluce, tedy o dekrety 1) nacionálně perzekuční, 2) retribuční /při přepisu omylem označené jako kontribuční – omlouvám se/, 3) znárodňovací. A vyslovil jsem se pouze pro jejich zrušení. Běžně a právem se tehdy hovořilo o revoluci (od prezidenta Beneše po Klementa Gottwalda); zmíněné mocensko politické Benešovy dekrety byly jejím legislativním základem.

Vy a ostatní autoři, kteří hájí Benešovy dekrety, už raději o revoluci nehovoříte. Říkáte však, že účinky těchto dekretů byly vázány na stav v určitém okamžiku. To přece odpovídá revolučnímu násilí: vyhnání národního nepřítele, konfiskace větších finančních a zemědělských majetků, zajištění důležité informační sítě pro hegemona revoluce (kinematografie). Období let 1945-1948, plné zákonného i nezákonného násilí, považuje většina odborné i laické veřejnosti za dobu téměř demokraticky idylickou. Jak by ne, když předúnorové násilné vyvlastňování a ostatní násilí (viz zákon č. 115/1946 Sb.!) je podle našeho zákonodárství, zejména restitučního) i podle ústavního soudu v pořádku.

Ptáte se, zda snad zrušením příslušných dekretů ex nunc, bez zpětné platnosti, by „mělo jít pouze o jakési gesto odmítnutí toho, co se v minulosti za tehdejších okolností skutečně stalo“. Avšak pro celý národ je nesmírně potřebné, aby viděl ve vlastní minulosti nejen klady, ale také negativní stránky, hříchy a křivdy. Bylo by v národním zájmu, kdyby česká politika zrušením politicko mocenských Benešových dekretů dala najevo, že poválečná revoluce je událostí v zásadě destruktivní.Takové politické a historické vyrovnání by ovšem bylo i jistým gestem (nemýlím-li se i Evropský parlament by je uvítal), a to:

? gestem uznání, že revoluční vyvlastňování a podobné akce jsou nepřijatelné, protože stát hájí neporušitelnost vlastnictví doopravdy, a ne jen když se mu to hodí;

? gestem uznání, že sudetští Němci byli oběťmi revolučního násilí a že příslušníci německé menšiny u nás zasluhují odškodnění;

? krokem, který by umožňoval jednání s reprezentací Němců, které revoluce vyhnala z domova;

? gestem rozhodně odmítajícím revoluční násilí nejen v zahraničí, ale i v naší nedávné minulosti.

Pane profesore, zdá se Vám to málo?

Emanuel Mandler

-----

Vážený pane kolego,

myslím, že naše diskuse na této stránce končí, aniž jsme se shodli, ale nic jiného asi ani nebylo možno očekávat. Za ochotu k debatě, která umožnila sice stručnou, ale přímou konfrontaci názorů a možná některého laskavého čtenáře zaujala, Vám děkuji – už taková ochota znamená dnes hodně. Přece jen si však k Vašemu třetímu dopisu nemohu odpustit poznámku: obecné tvrzení o „zákazu opozice“ není oprávněné (o tom svědčí mnohé, třeba i průběh jednání o návrzích některých dekretů).

Vladimír Mikule

-----

Vážený pane profesore,

jak jsem uvedl v předchozích dopisech, mocensko politické dekrety prezidenta republiky byly legislativou poválečné revoluce. Uzákonily mocné zásahy do vlastnictví a do osobních svobod obyvatelstva, vedly k vytvoření socialistického státu. Chápete-li mé texty tak, že nepojímám dekrety „samy o sobě“, nemohu s Vámi nesouhlasit; myslím, že chápat je bez uvedených souvislostí vede k idealizaci tehdejší společnosti.

Obávám se, že se této idealizaci nevyhnul ani Váš pohled (to, že se opírá o Peroutku a o Drtinu, který ostatně revoluci také „dělal“, na věci nic nemění). Říkáte, že tehdy zjevně mělo jít „o revoluci svého druhu, ve smyslu obnovy a rozšíření demokracie a změny v sociálním řádu“. Ale rozšíření demokracie tím, že moc obdržely revoluční národní výbory a zakázala se opozice – nevím, nevím. Revoluce, Košický vládní program a mocensko politické Benešovy dekrety, to vše nevzniklo podle Ferdinanda Peroutky, ale podle projektu prezidenta Beneše: “…Musí zmizet univerzita německá, dvě německé techniky, střední školy atd. Německý majetek, lázně, doly, továrny, velkostatky, přejdou do státní správy. Bude to nacionální revoluce spojená se sociální revolucí. Přes opatření nacionálního charakteru a přes opatření proti boháčům německým otevře se cesta pro radikální hospodářské zásahy a sociální přeměny v českých oblastech…“

Revoluce byla plná násilí a divoký odsun, její součást, i desetitisíců mrtvých. Říkáte, že na dekrety je třeba pohlížet také z toho hlediska, že lidská práva jsou kategorií historickou (kupříkladu Všeobecná deklarace lidských práv je až z roku 1948). Mocensko politických dekretů se to ale zase tolik netýká. ostatně – k čemu by byla historiografie a politika, kdyby se tak důležitým dokumentům měla vyhýbat jen proto, že tehdy byla jiná situace? Myslím, že dobře to napsal Bohumil Doležal: „Benešovy dekrety porušují přinejmenším tři základní principy, na nichž stojí evropské právo: myšlenku osobní zodpovědnosti (kolektivní vina Němců a Maďarů v ČSR), presumpci neviny (Němci a Maďaři v ČSR byli jako celek předem prohlášeni za vinné, nevinu bylo třeba prokazovat individuálně před správními orgány) a zákaz retroaktivity (příslušnost k německému a maďarskému kolektivu, prohlášenému předem za vinné, se stanovila podle toho, k jaké národnosti se občan hlásil při sčítání lidu v demokratické ČSR a zda byl členem organizací legálně v ní působících). Ostatně to, že Němci a Maďaři byli v poválečné ČSR zbaveni všech občanských práv a octli se fakticky v postavení otroků, není nepřijatelné jen z dnešního hlediska. Je samozřejmě pravda, že Hitler dělal s židy totéž: ale je snad Hitler pro nás kritérium, jak jednat?”

Jsem přesvědčen, že přijde doba, kdy se náš národ vypořádá poválečnou revolucí i s Benešovými dekrety.

Emanuel Mandler

(Literární noviny)