Zaří 2003

Kdo řídí ŘLP?

Emanuel Mandler

Není to tak dávno, co jsem ve sporu o Řízení letového provozu připomněl, že jeho generální ředitel Petr Materna je zanesen na seznamech spolupracovníků StB. Pan Materna mne tehdy vyzval k osobní schůzce a na ní mi předložil rozsudek svého sporu s ministerstvem vnitra, který vedl v roce 1992, a doplnil ho ústním vysvětlením. Nebyl jsem schopen se během krátké schůzky v celé věci orientovat. Přestože k rozsudkům, že příslušné osoby jsou na seznamech neoprávněně, mám velkou skepsi, uznal jsem, že nemohu proti p. Maternovi veřejně vystupovat, když mu soud dal za pravdu a když je navíc v celé jeho kauze značné množství nejasností. A tak jsem mu slíbil, že se k celé věci už vyjadřovat nebudu. Dnes tento slib porušuji, a to z vážných důvodů.

Na internetové IDnes vyšel článek o Řízení letového provozu (ŘLP) a o osobách na seznamech spolupracovníků, jehož obsah je závažný a zarážející. Jednak vychází najevo, že sám generální ředitel Materna má bezpečnostní prověrku na nižší stupeň, než údajně musí mít podle ministerstva dopravy, jednak se zdá, že vedení ŘPL je mírně řečeno prošpikováno lidmi, kteří jsou na seznamech: ředitel Maternovy kanceláře (krycí jméno Ivan), tři šéfové oddělení (krycí jména Řidič, Vašek, Milar) i šéf oddělení vnějších vztahů (krycí jméno Míša). Nicméně generální ředitel ŘLP (krycí jméno Technik) „je přesvědčen o bezúhonnosti svých podřízených.“ Jejich lustrace jsou v pořádku a pokud nebyly, nesrovnalosti vyřešil soudní spor.

Je to logické, soudí ředitel Maternovy kanceláře Hubert „Všechno to byla kamufláž, kterou si pracovníci StB pomáhali k prémiím.“ Totéž jsem se v osobním hovoru dozvěděl od p. Materny. Mohlo to tak být a nemuselo. V takovém případě napomůže osobní vzpomínka. Uchyluji se k ní jen proto, že jde o fakta, o nichž nepochybuji, protože jsem je zažil sám na sobě, i když se vší pravděpodobností je dost lidí, kteří měli podobné zážitky.

V osmdesátých letech jsem chtěl změnit zaměstnání. Ale podle nedobrých kádrových materiálů jsem změnit zaměstnání nesměl, a tak jsem byl pozván do Bartolomějské na pohovor. Snad to bylo způsobeno mou nechápavostí, ale nevěděl jsem, oč jde, a také jsem nepochopil, že mi nabízejí spolupráci. Když mne za týden předvolali a řekli, že jde o podpis vázacího protokolu, odmítl jsem. Možná až příliš slušně, protože za rok mne obtěžovali znovu. Když jsme pak založili Demokratickou iniciativu, nabídlo mi vnitro spolupráci potřetí.

Odmítnout spolupráci nebylo žádné hrdinství, nevím, že by se někomu za to něco stalo. Jde mi o osobní zkušenost: když už si StB se mnou dala takovou práci, že mi třikrát nabízel spolupráci, mohli jeho pracovníci přece také sáhnout ke „kamufláži“ a zanést mne do seznamu. Neudělali to, podobně jako u mnoha dalších. Není tedy pochyb, že šest kamufláží u vedoucích pracovníků Řízení letového provozu nejenže nepůsobí věrohodně – ono nevěrohodné je. To je přece víc než zvláštní náhoda, že se ve vedení tak důležitého podniku náhodou sešlo šest lidí uvedených na seznamech spolupracovníků StB, přičemž u všech šlo o kamufláž. Soudní rozsudky nemohou, alespoň v mých očích, tuto nevěrohodnost odstranit.

Ministr dopravy se chystá na ŘLP „podívat“. Řekl bych, že je to dost málo. Po tolika letech se dnes spolupráce s StB těžko někomu dokáže. Jednoduše a prostě: shluk tolika obětí kamufláže se přece nesmí vyskytovat ve vedení státně důležitého podniku. Resortní ministři se měli včas postarat o to, aby „podezřelé“ osoby byly – postupně, aby to nenarušilo provoz – přeřazeny na méně významná místa.

Nemyslím, že při tom všem je nejdůležitější obava z narušení bezpečnosti leteckého provozu. Lidé „ze seznamů“, se už s ohledem na minulost snaží své povinnosti plnit a nějaká sabotáž či “diverze“ pro ně nepřipadá v úvahu. Jenomže jeden člověk ze seznamu přitahuje druhého, druhý třetího, třetí čtvrtého a tak pokračuje vytváření této vrstvy postkomunismu až… Až do onoho stadia, v němž právě jsme. Vzniká nepřirozená situace, ve které lidé s uvedeným handicapem nezastávají funkce odborných poradců, nýbrž místa vedoucí, a tak mimo jiné znesnadňují postup normálních pracovníků. Nechci tvrdit, že to je jediná postkomunistická vada našeho dnešního provozu, rozhodně to však je vada, která fungování této společnosti poškozuje. A navíc je to pořádná ostuda. Že si jí často nejsme vědomi, to na věci mění hodně málo.