Zaří 2003

Proč a k čemu KSČM?

Emanuel Mandler

Většinou se má za to, že komunistická strana měla být zrušena; pak by tu v současnosti nebyla a nám všem by se dařilo lépe. Neodvažuji se odporovat , ale přece jen bych rád připomněl, že někdy to vypadá opačně: kdyby tu komunistická strana nebyla, museli bychom si ji vytvořit. Na koho by se daly svést různé nezákonnosti a někdy i zločiny, kdyby nebylo komunistů? Referování o posledním rozsudku ze Štrasburku (případ majetku Pavla Kohna – zase bude náš stát platit) to dokresluje.

A přitom „my“ po listopadu 1989 můžeme pouze za to, že se žádost Berty Kohnové-Schmidtové o restituci majetku protáhla zatím na pouhých deset let. Za víc Česko nemůže. Z novinových zpráv se dozvídáme, že zhruba půlmiliardový majetek brněnského židovského podnikatele Pavla Kohna zabavili nejdřív nacisté a po válce komunisté. Jenomže podle agenturní zprávy je to poněkud jinak:

Pavel Kohn byl žid a z toho důvodu nacisté v roce 1940 zabavili majetek jeho rodiny. Kohnův otec zahynul v Osvětimi, kdežto on sám uprchl před nacisty do Anglie. Po válce se vrátil. Agenturní zpráva obsahuje podivnou větu: „ Majetek mu však byl na základě Benešova dekretu číslo 12 z roku 1945 zkonfiskován a ještě před únorem 1948 znárodněn.“ Dekret č. 12 se na něho vztahoval, protože jej úřady považovaly za Němce, i když získal o rok později osvědčení o československém státním občanství. Zbaven majetku zemřel Pavel Kohn v roce 1951.

Za povšimnutí stojí věta, kterou jsem označil za podivnou. Jestliže byl Kohnův majetek podle dekretu prezidenta republiky č. 12 z června 1945 zkonfiskován, byl zkonfiskován ve prospěch státu. Nemohl by tedy být znovu (ve prospěch státu) znárodněn. Je však možné, že konfiskace Kohnova majetku (zemědělské půdy a cihelny sestávající z 25 objektů) probíhala nadvakrát. Dekret č. 12 totiž ve svém § 4 stanovil, že zkonfiskována má být zemědělská půda i „k ní patřící budovy a zařízení, závody zemědělského průmyslu…“. Podle toho by tedy cihelna, která nepatřila mezi závody zemědělského průmyslu, musela počkat na vyvlastnění až na konec října 1945, kdy prezident republiky podepsal dekret o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Na základě tohoto dekretu byl Němcům konfiskován všechen „majetek movitý i nemovitý.“ Ale není zcela vyloučeno, že si stát přivlastnil cihelnu na základě znárodňovacího dekretu č. 100/1945 Sb., podle jehož § 1 písmeno 14 měly být zestátněny podniky na výrobu cihlářského zboží s více než 200 zaměstnanci. Kdo ví… Jasné je pouze tolik, že když se Pavel Kohn vrátil z koncentráku, byl mu jeho majetek československým státem zkonfiskován.

V této souvislosti stojí dvojnásob za povšimnutí věcný posun v referování novin. Mf DNES píše o stížnosti Kohnovy manželky (nyní Berty Kohnové-Schmidtové), u štrasburského soudu takto: „asi půlmiliardový majetek její židovsko-české rodiny v Brně nejdříve zabavili nacisté, pak komunisté…“. Věcný posun se netýká nacistů (ti Kohnovi jako židovi majetek nepochybně zkonfiskovali), nýbrž komunistů. Benešovy dekrety nebyly výlučně komunistická záležitost, byly to revoluční zákony Národní fronty (prezidenta republiky a stran národně socialistické, slovenské demokratické, sociálně demokratické, lidové a komunistické). A také před rokem 1948 se znárodňovalo na základě znárodňovacích Benešových dekretů, z nichž ten, který by se týkal Kohnova majetku, jsem citoval. Benešovy dekrety však byly koncipovány vládou Národní fronty, nikoli pouze komunisty. Zdá se, že české žurnalistice přicházejí komunisté náramně vhod, protože to nepatřičné, co dělali všichni, se dnes snadno přidělí pouze komunistům.

Se spravedlností je to obtížné. Nechme stranou otázku oprávněnosti Benešových protiněmeckých dekretů a všimněme si výjimek, které obsahují. Všechny dekrety obsahují odstavec uvádějící, že jejich platnost se nevztahuje na antifašisty, osoby, které se neprovinily proti národům českému a slovenskému apod. Že se tyto výjimky uplatňovaly jen zřídkakdy, je věc jiná. U dekretu číslo 12/1945 Sb. byly výjimky zvláště omezené. Němcům (a Maďarům) se nekonfiskoval zemědělský majetek podle dekretu č. 12 jen tenkrát, když se „aktivně zúčastnili boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky“, takže například všem sudetoněmeckým odpůrcům Hitlerova režimu, kteří přežili věznění v koncentrácích, byl zkonfiskován zemědělský majetek.

I když výjimky v ostatních dekretech jsou volnější, něco podstatného v nich chybí, a to nejen „z našeho dnešního hlediska“, ale i z hlediska tehdejšího. Nikde není řečeno, že se tyto normy nevztahují na židy, přesněji řečeno na osoby, které nacisté považovali podle norimberských zákonů za židy. Není to jen otázka dekretu č. 12. Bylo přece (a je) stěží uvěřitelné, že někteří židé, kteří víceméně zázrakem přečkali koncentrák, měli ještě po návratu do vlasti dokazovat, že byli antifašisty (někteří k tomu ani neměli dost času). Pokud pak byli vlastníky zemědělského majetku, pak, jak již bylo uvedeno, o něj beztak přišli. Jistě že za tyto křivdy mohou také komunisté, ale ostatní strany Národní fronty neméně. Poukazování národovců, že odsuzování takových křivd je sebemrskačství, překračuje hranice cynismu.

Chci zdůraznit nepochybnou skutečnost, že případ Pavla Kohna a Berty Kohnové-Schmidtové i případy jim podobným nelze lidsky posuzovat jen podle toho, zda jim byla podle Benešových dekretů učiněna újma právem. V každém případě porušila konfiskací židovského majetku elementární zásady slušnosti a spravedlnosti celá tehdejší česká politika. Sice včetně komunistů, ale právě tak národních socialistů, lidovců, sociálních demokratů, slovenských demokratů i prezidenta Beneše.