Zaří 2003

Srpen 1968 a ponorná řeka politiky

Emanuel Mandler

Ještě hodně dlouho se bude hovořit a diskutovat o tom, co se v srpnu 1968 stalo a odehrálo. Budou vznikat falešné otázky („měli jsme se bránit?“) a neméně falešné odpovědi („naši představitelé udělali v Moskvě jen to, co museli“), které spolu se skutečnými, aktuálními otázkami nedovolí, aby si toto téma odpočinulo. Má i dnes aktuální a hlubší smysl: reflexi jednání a chování tehdejší české státní politiky, jak se projevila při „jednání“ v Moskvě. Tehdy vznikla tradice, která ovlivňuje naši státní politiku až do dnešních dnů.

V onom tragickém srpnovém týdnu toho bylo opravdu dost, co lze nazvat zvláštním. Za československý stát nejednali prezident, předseda vlády a první tajemník strany, jak by to odpovídalo tehdejšímu úzu, nýbrž množství funkcionářů, které Sověti do Moskvy přizvali, anebo jim dovolili přicestovat. Tím se jen zvýraznil základní reformní trend české politiky, rozdělené na „radikály“ a „konzervativce“. Česká politika se dušovala, že chce reformy, ale nevěděla jaké a jak. Dávala lidu nejasné sliby demokratizace společenského života a byla naplněna blažeností, když je za tyto sliby oslavoval. A přesto chtěla dobře vycházet s imperátory v Kremlu. Suma sumarum nevěděla, co chce. Při jednání v Kremlu pouze Františku Kriegelovi, dříve velmi dogmatickému komunistovi, bylo zcela zřejmé, že nyní je pouze reprezentantem národa, ostatní nevěděli, nejsou-li spíš úředníky sovětského impéria. Jinak by nemohli podepsat tzv. moskevský protokol, kterým odsuzovali polednovou politiku, zavazovali se k poslušnosti vůči Sovětskému svazu a ještě slíbili, že o všem neřeknou na veřejnosti ani slovo.

V roce 1968 mohli politikové – na rozdíl od předchozího i následujícího období komunistického režimu – aspoň z jisté části svobodně jednat. A bylo patrné, že nevědí, jak. Po srpnu ovšem tu byl někdo, komu se zavázali plnit jeho rozkazy. Dělali to neradi, ale dělali: schválení smlouvy o „dočasném“ pobytu sovětských vojsk, postupný odchod reformních předáků do ústraní, souhlas se zvolením Gustáva Husáka prvním tajemníkem, podpis mimořádných zákonů. Pak, za normalizace státní politika jako taková vlastně ustala. Její nová éra nastala po listopadovém převratu 1989.

A byla to opět éra poznamenaná nerozhodností, jako by vláda kopírovala reformní politiku roku 1968. Po listopadovém převratu však bylo nezbytně třeba hlubokých reforem. Nicméně až do rozdělení Československa vládní strany (OF, OH) nevěděly, co podstatného mají dělat a jak se mají chovat. Vycházely z pojetí nepolitické politiky, že v demokratickému režimu jsou vlastně politické strany pouhou přítěží, stranické členství že je pouhou formalitou a vůbec že je třeba politicky pracovat ušlechtilejším způsobem (takto ušlechtile se například chovaly ke komunistům a k rychle rostoucí korupci).

Je pravda, že ODS nonstranickým předsudkem netrpěla, byla od počátku skutečnou politickou stranou. Posoudíme-li však její činnost jako vládní strany, zjistíme, že v této době byla vláda opět značně rozpačitá a nevěděla co. Nepohnula s velkými znárodněnými podniky, ráda ponechala státu bankovní kolosy, rozhodla se neměnit proslulé „výsledky druhé světové války“ a neprohodit s reprezentanty vyhnaných Němců ani slovo. Sociální politika zůstávala tak, jak byla za socialismu, ke korupci shlížela vláda vlídným okem pozorovatele. Jako by se rozpačitost, založená v roce 1968, stávala jakousi faktickou tradicí českého státu.

Nynější státní politika tuto tradici korunuje. Zatímco hlavní vládní strana ostře vystoupila proti americkému vojenskému zásahu v Iráku a prezident svým protiamerickým vystupováním způsobil málem diplomatickou roztržku, vláda poslala do Iráku vládní nemocnici a povolila přelet amerických letadel nad českým územím; při volbě prezidenta republiky sociální demokracie chtěla zabránit, aby byl zvolen Václav Klaus, což provedla šalamounsky tím, že třikrát nominovala nezvolitelné kandidáty. Nad tzv. reformou veřejných financí zatím rozpačitě přešlapuje.

Jenomže rozpačitá státní politika je špatná politika, zejména v době, která už dávno volá po rozhodnosti. Ta je nezbytná pro přechod od společnosti reálného socialismu k demokracii. Naše státní politika však fakticky navazuje na nerozhodnost reformátorů socialismu v roce 1968. Co na tom, že je to navazování nevědomé a že reformní rok 1968 byla nejlepší doba komunistického panství u nás. Nepochybně má tato nerozhodnost jako zřetelný prvek českého postkomunismu s rokem 1968 společnou příčinu. Tehdy existovaly jen zmatené reformní proudy v KSČ a chyběla rozhodná strana. Dnes existují jenom zmatené politické strany, jejichž rozhodnost se projevuje tam, kde by byla na místě snaha o vzájemné pochopení a o kompromis.

(LN)