Zaří 2003

Republika pod lupou.

Petr Zídek

Republika pod lupou. Dějiny meziválečné první republiky Antonína Klimka jsou impozantní i problematické (recenze)

V rámci projektu Velkých dějin zemí Koruny české, který realizuje nakladatelství Paseka, vyšel druhý díl syntetické práce o první republice, jejímž autorem je Antonín Klimek. Klimkovo monumentální dílo, založené na důkladném prozkoumání dobových pramenů, otevírá českému čtenáři detailní a vlastně první pohled do soukolí prvorepublikové politiky.

První československá republika, od jejíhož zrodu uplyne v pondělí již čtyřiaosmdesát let, je stále předmětem sporů odborníků i laiků. Pro většinu Čechů je první republika oním ztraceným rájem, zlatým obdobím národních dějin, v němž je třeba hledat inspiraci pro naši dobu. Menšina si ovšem vybaví spíše obraz všudypřítomné bídy a úděsných sociálních nerovností, s nimiž se ?buržoazní? republika nedokázala vypořádat. Po válce násilně vystěhovaný sudetský Němec si pod pojmem první republika nejspíš představí české šikanování a pocit občana druhé kategorie. Mnozí Slováci spojují republiku s nesplněným slibem autonomie, potlačováním katolictví a nevítanou čechizací. Naopak političtí uprchlíci z bolševického Ruska či později nacistického Německa, kteří v meziválečném Československu nalezli pomoc, nebo dokonce druhý domov, nedali na Masarykovu republiku dopustit; podle nich byla oázou tolerance, demokracie a svobody v Evropě uchvacované brutálními diktátory.

Jaká byla první republika doopravdy? Můžeme vůbec takovou otázku položit? Nemůžeme. Naopak se musíme smířit s tím, že žádná ?pravda? o dějinách neexistuje a nikdy neexistovala. Pravdivý je pohled Čecha i Němce, Slováka i politického uprchlíka. Je mnoho dalších pohledů. Nejde tu o to, aby jeden z nich zvítězil a potlačil ostatní, ale aby spolu koexistovaly ve veřejném prostoru. Jednotliví interpreti by vždy měli mít na paměti relativnost a podmíněnost své verze minulosti. To se přirozeně týká také historických zpracování, která mohou soutěžit ve výmluvnosti a věrohodnosti, ale nikoli v nároku na ?pravdu?.

Jak se dělala politika

Letos v létě (2002, pozn. red. CS-magazínu) vydalo nakladatelství Paseka 14. svazek Velkých dějin zemí Koruny české, který obsahuje druhý díl (1929 - 1938) dějin první republiky Antonína Klimka. Český čtenář má tak vlastně vůbec poprvé k dispozici rozsáhlejší syntézu dějin první republiky založenou na studiu primárních pramenů. Klimkovo dílo (dvěma krátkými kapitolami o vojenských mobilizacích v roce 1938 přispěl také Petr Hofman) je impozantní již svým rozsahem: oba díly - první vyšel jako 13. svazek Velkých dějin zemí Koruny české již před dvěma lety - mají dohromady více než tisíc pět set stran. Jak vypadá obraz první republiky podle Antonína Klimka? Klimek je dalek jakékoliv glorifikace prvorepublikových poměrů. Jako důsledný pozitivista se snaží nechat mluvit především dobové dokumenty, autorský hlas nechává zaznít spíše v lakonických glosách než v dlouhých komentářích. Svůj zájem koncentruje na vnitřní politiku, a především její zákulisí. Klimek pro svou práci čerpal z rozsáhlých a neobyčejně bohatých fondů Benešova a Masarykova archivu, což mu umožnilo detailně rekonstruovat denní prvorepublikovou politickou praxi. Čtenář má tak možnost sledovat jako pod zvětšovacím sklem, jak za první republiky pracovala vláda, čím k vývoji událostí přispívali poslanci a senátoři, jak do jednotlivých rozhodnutí zasahoval Hrad. Klimek nešetří nikoho: ukazuje na rozbujelou korupci ministrů, protiústavní činnost Hradu, který např. zasahoval do výkonu soudní moci či organizoval vlastní neoficiální výzvědnou službu, vynáší na světlo všechny klepy a drby, kterými se tehdejší politici snažili očerňovat jeden druhého.

Odkouzlení světa

Příliš lichotivý není ani Masarykův portrét: první československý prezident se jeví také jako autokratický a poněkud svéhlavý stařec, jehož vrtochy - např. okázale manifestovaný odpor ke katolictví - přinášely státu řadu problémů. Obraz první republiky, který Antonín Klimek kreslí, obsahuje nejen mnoho inspirujících detailů, ale především přináší pocit osvobození - na jedné straně od polopravd a manipulací především komunistické historiografie a na druhé straně od nekritického přístupu některých historiků, kteří se po roce 1989 přidali k dobové módě líčit meziválečný československý stát jako ráj na zemi. Každé dobré historické dílo by mělo trochu přispět k odkouzlení světa, což se Klimkovi daří měrou vrchovatou. Přesto je Klimkova koncepce v mnoha ohledech problematická. Pohled skrze drobnohled má tu vlastnost, že malý výsek zkoumaného objektu je vidět do nejmenších detailů, zatímco většina celku je mimo zorné pole. Klimkovým drobnohledem můžeme opravdu dobře pozorovat politické hemžení: víme, o které problémy se politici v té které době nejvíce přeli, jaké prostředky používali pro prosazování vlastních názorů, jak se dělaly koalice či tiskové kampaně. Vše ostatní je ovšem v lepším případě rozostřené, v horším zcela neviditelné. Do první skupiny patří hospodářský vývoj, jehož kontury jsou naznačeny v několika kapitolkách, omezujících se však převážně na výčet nejdůležitějších čísel. Zcela mimo zorné pole stojí umění a kultura, kterým by měl být věnován zvláštní svazek (např. Karel Čapek je u Klimka citován pouze jako hradní informátor a propagandista). Na první pohled je patrné, že koncepce Klimkovy práce jde proti trendům soudobé světové historiografie. Vezmeme-li si do ruky téměř libovolnou současnou zahraniční syntézu národních dějin meziválečného období, bude se zabývat především sociálními dějinami (proměnami životního stylu, urbanizací, vývojem postavení žen a rodiny, strukturou spotřeby apod.) a s nimi souvisejícími dějinami hospodářství. O těchto tématech se však v posledním svazku Dějin zemí Koruny české nedozvíme nic nebo téměř nic. Také snad proto, že jejich autor má velmi málo smyslu pro sociologické vidění světa a vůbec práci s abstraktními pojmy. Klimkovou doménou jsou konkrétní události, které bez velké hierarchizace skládá chronologicky za sebou. Tím se ale, jak výstižně napsal v recenzi prvního dílu knihy Tomáš Zahradníček, ?nebezpečně přibližuje žánru politické kroniky? (LN 4. 8. 2001).

Boj o Hrad

Omezenost Klimkovy práce je dobře patrná ve srovnání s jeho předchozí, rozsahem zhruba poloviční knihou Boj o Hrad (1996, 1998), která nese výmluvný podtitul Vnitropolitický vývoj Československa 1918 - 1935 na půdorysu zápasu o prezidentské nástupnictví. Jeho dějiny první republiky by se daly označit za určitou variaci Boje o Hrad. Obě práce, které se tematicky z velké části překrývají, jsou postaveny na stejné metodě, mají podobnou strukturu a jejich závěry jsou shodné do té míry, že v mladší knize jsou citovány celé odstavce z knihy starší. Nová práce je rozšířena o mnoho detailů, události jsou líčeny z jiných úhlů nebo s pomocí jiných svědků, ale stejně se čtenář jen těžko zbaví pocitu, že má před sebou ?remake? předchozí knihy. Zcela nové jsou vlastně jen kapitoly týkající se let 1936 - 1938, které patří k vrcholům práce snad také díky poněkud odlišnému zpracování. Výklad je tu sevřenější, líčení žabomyších sporů československých politiků je odsunuto do pozadí a do popředí se dostává analýza mezinárodní situace. Boj o Hrad je vystřídán bojem o stát. Přesto je Klimkova práce bezpochyby impozantní dílo, jehož největší přínos spočívá v detailním předvedení toho, jak fungovala prvorepubliková demokracie. Tuto historickou práci musíme interpretovat v kontextu ideologických diskursů, které si monopolizovaly výklad prvorepublikových dějin v půlstoletí po jejím konci; proti nim se vymezuje, s nimi zápolí a je poráží. Antonín Klimek svojí knihou vlastně uzavírá jednu epochu historického bádání. Další generace historiků budou v souvislosti s první republikou pravděpodobně hledat odpovědi na úplně jiné otázky. Až čas ukáže, do jaké míry je Klimkovy práce budou inspirovat. Již dnes je však jasné, že Klimkovo dílo má všechny předpoklady stát se ?klasikou? svého žánru, velkou knihou v mnoha ohledech srovnatelnou s Budováním státu Ferdinanda Peroutky.

Antonín Klimek: Velké dějiny zemí Koruny české, svazek XIII. (1918 - 1929) a XIV. (1929 - 1938). Vydalo nakladatelství Paseka, Praha - Litomyšl 2000 a 2002. 821 a 767 stran, cena a náklad neuvedeny.

(Lidové noviny)