Zaří 2003

Nesmíme se hlásit k legendám

Rozhovor s Antonínem Klimkem

Nesmíme se hlásit k legendám

Rozhovor Petra Zídka s historikem Antonínem Klimkem

Chtěl jsem sám pro sebe vědět, jak to tehdy bylo, říká Antonín Klimek o svém bádání v době, kdy neměl šanci výsledky svých výzkumů publikovat.

LN: Váš otec působil za první republiky jako soudce a po komunistickém puči se z něj stal noční hlídač. Jak se toto rodinné zázemí promítlo do vašeho přístupu k první republice?

Můj otec pocházel ze třinácti dětí z velmi chudé nádenické rodiny a musel se tvrdě vypracovat. Takže nějaké oslavné řeči o první republice - ale i mocnářství - jako o státech, kde se lidé měli dobře, jsem neslýchal. Vím, že otec volíval lidovou stranu, ale politicky organizován nebyl. V rodině se přenášela spíše určitá tradice ?buditelská? a spolkařská, daná také tím, že rodina pocházela ze Zábřehu na Moravě, který ležel na národnostní česko-německé hranici. Matka byla dcerou továrního barvíře z Náchoda a zcela apolitická. Ke komunismu měli ale oba jako věřící negativní vztah.

LN: Jak jste se s takovým ?kádrovým profilem? vlastně dostal na vysokou školu?

Díky děkanu Mirku Očadlíkovi se na pražskou filozofickou fakultu jeden rok - 1955 - přijímalo takřka bez kádrování. Takže v mém ročníku se setkali např. Miloslav Vlk, pozdější známí historici Zdeňka Hledíková, Otto Urban, Eduard Maur, Oldřich Sládek, Jan Galandauer, Tomáš Pasák, Vojtěch Mastný, afrikanista Otakar Hulec či František Halas, ale také třeba proslulý komunistický redaktor Jaroslav Kojzar. Navzdory tomu, že někteří z nich tehdy pevně, nadšeně věřili v komunismus, nedocházelo, pokud vím, k nějakému špiclování a udávání, spíše k pokusům o ?převýchovu?. Ti, kteří měli pochybnosti nebo byli proti danému režimu, o tom ale raději moc nemluvili. Větší problémy mi nastaly po studiu, kdy se přišlo na to, že můj strýc je činný v exilové politice, a já jsem v roce 1960 skoro rok nemohl sehnat práci. Kolegové na fakultě se mi snažili pomoci a za mými zády mě přijali do strany. Když mi to nadšeně oznamovali, šokoval jsem je prohlášením, že do strany nevstoupím. Tím jsem i jim mohl samozřejmě způsobit průšvih; vyřešilo se to ale tak, že byl zničen zápis ze schůze, která o mém přijetí jednala, a v novém se o ničem takovém nepsalo.

LN: Váš zájem o první republiku začal již na vysoké škole?

Ano, i když jsem nejprve inklinoval spíše k mezistátním vztahům mezi válkami. Jenže tehdy se nedalo nikam do ciziny jezdit, většina potřebné literatury byla libri prohibiti a bez toho se při studiu mezistátních vztahů těžko obejdete.

LN: Domácí prameny k dispozici byly? Vždyť v archivech platila padesátiletá lhůta.

Tehdy bylo vše trošku v chaosu, takže co vám archivář dal, to jste měl. A já jsem udržoval s archiváři vždy dobré styky, takže jsem se dostal občas i k materiálům, ke kterým se třeba později jiní dostávali jen s obtížemi.

LN: Studoval jste historii v 50. letech, kdy byl pohled na první republiku nejvíce deformován ideologií. Ovlivnilo vás to nějak?

Ovlivnilo mě spíše zjištění, že diskuse o tzv. první republice se vedla a vede bez podrobné znalosti ověřených faktů. A různé mýty a iluze přetrvávají dodneška: vezměte si jen mylné tvrzení, že Československo patřilo mezi deset nejvyspělejších zemí světa, které opakovali svého času Václav Havel i Václav Klaus. Prvním úkolem historika i dnes proto podle mne není přehodnocovat zjištěné, nýbrž vypočíst a popsat, co tady vlastně bylo. Zdá se mi, že řada historiků, kteří se tématem první republiky zabývali už v 50. letech, opakuje v základní faktografii v podstatě stále to samé, jen hodnotící znaménka mění, takže nositeli pokroku nejsou už komunisté, nýbrž Hrad apod. Jenže historik, než může hodnotit, musí nejprve znát to, co se skutečně sběhlo, ne co se o tom kdy psalo a říkalo.

LN: Po dlouhá léta jste studoval obrovské množství materiálů, aniž byste mohl doufat, že budete případnou knihu, která z nich vznikne, moci kdy vydat. Počítal jste s tím, že budete psát do šuplíku?

Lidský optimismus v naději je ohromný - a zvědavost snad ještě větší. Navíc já chtěl hlavně sám pro sebe vědět, jak to vlastně bylo. A neustále jsem byl novými dokumenty překvapován. Do šuplíku jsem psal spíše divadelní hry a romány - ty v něm zůstaly.

LN: Co podle vás je trvalým odkazem první republiky? Je něco, k čemu bychom se měli stále hlásit?

Ale určitě. Já jsem v podstatě silný český patriot, i když mě tak málokdo chápe. K první republice se přece musíme hlásit už proto, že byla snem a dílem našich předků, otců a dědů. Nesmíme se ale hlásit k legendám o ní, což tak často děláme. Nelze mluvit o státu, který byl vzorovou, nejideálnější demokracií na světě. Nebyl. Demokracie je vždy omezena prostředím. Za první republiky bylo podle mne uděláno ze strany Čechů maximum, aby demokracie fungovala a přitom stát byl zachován. To, že zde byly ustavičně koaliční vlády, což vedlo ke strnulosti, že ryzost parlamentní demokracie už díky tomu, že zástupci lidu museli hlasovat dle vůle vedení stran, nebyla stoprocentní, bylo nutné. Jinak by se totiž stát s tak ohromnými menšinami a silnou KSČ neudržel.

LN: Je tedy první republika inspirací pro dnešek?

Opakuji, že se k ní můžeme hrdě hlásit. Ovšem s vědomím, že to byl stát mladičký, v podstatě nedokončený, který v mnoha směrech tápal, či jen naznačil své touhy a možnosti. Ve zcela změněné zahraniční konstelaci a za zásadně jiného státu jednoho národa před námi stojí jiné úkoly. Co bychom potřebovali z meziválečné ČSR snad nejvíce, by bylo ono nadšení Čechů, že budují stát vzorný, ba vzorový, že vše překonají a zvládnou. Bylo to, pravda, nadšení liché a nakonec zklamané, avšak zemi pomohlo. Rozhodně víc než ?blbá nálada?.

(Lidové noviny)