Říjen 2003

Nebyl jenom Kursk

Jan Beneš

Katastrofa ruské atomové ponorky Kursk, a zejména způsob jakým ji ruská věchuška řešila, nebyl ani zdaleka první. Zájem mezitím opadl, ale zůstává docela zajímavé poohlédnout se po této historii. Od časů Petra I. se Rusko snažilo o statut námořní velmoci, v osmdesátých létech XX. století ho vskutku dosahovalo.

Historie nám zaznamenala, jak Stalin při setkání s Churchillem 18. července 1942 v Moskvě, britského premiéra tvrdohlavě používajícího jen slovo Rusko napomenul, že žádné Rusko přece už nemáme, protože existuje Sovětský svaz. Churchill mu odpověděl, že je přesvědčen o tom, že země se ke svému historickému názvu vrátí.

Jak se ukázalo, starý válečný štváč (sovětsko-německé propagandy v létech 1939 až 1941, a už jen sovětské po roce 1947), měl pravdu. Pravdu neměl proslavený otec národů. Ten čas nastal roku 1991. Tehdy také na krátký čas ruské námořnictvo vztyčilo tradiční carské svatoondřejské vlajky. Záhy se vrátilo k těm rudým.

Pan president Putin nám sice roku 2000 doplnil ruskou trikoloru carským orlem, ale vrátil se zase k sovětské hymně (od roku 1944, před tím to byla Internacionála), která teď prý dostane nové slova. Což představuje poučení o tom, že Churchill má pravdu i dnes. Neboť ta melodie připomíná a má připomenout časy, kdy se s Moskvou muselo počítat. Po čemž se nestýská nejen Putinovi, ale právem i Rusům. V ruských poměrech a mentalitě stále ještě věřící na to, že moc vychází z hlavně pušky, se ovšem za slávu platí mnohem víc, například tragedií posádky Kursku. Možná, že by nebylo ke škodě věci, hrát Na vršcích Manžurije, anebo Křižník Varjag, zůstavené co kulturní dědictví po katastrofě ruského námořnictva u Cušimy a Porth Arturu, která si s tou tragedií Kursku nezadává.

Úvod do počátků

Ještě katalog československých uniforem z roku 1920 nás může poučit o československých válečných námořnících. Ty jsme, pravda, tehdy zdědili po nebožce monarchii. Nejprve slastně žili v přesvědčení, že velmoci přímo dychtivě čekají (jak se můžeme dočíst v soudobém tisku), až představitelé naši, Masaryk s Benešem, vysloví nějaké to přání, aby je mohly splnit. Mezi ta přání patřily kolonie (hodně se tehdy psalo, že Československu připadne německé Togo), kamž by se mateřská země musela nějak dostávat. Takže českoslovenští námořníci ještě nějaký čas přežívali v očekávání své imperiální role. Byli mezi nimi i dva rakouští ponorkoví kapitáni. Po Rakousku jsme ostatně zdědili i dva polní maršálky a snaha změnit armádu na miliční těleso švýcarského typu skončila jako boj, který Masaryk doma prohrál.

Ač jsme národ čistě pozemský

k moři stále upřen je náš zrak,

proto z každé trampské písně zní,

moře, lodě, nebo aspoň vrak.

Čistě vnitrozemští Češi byli za monarchie námořníky vzhledem k tomu, že českém království bylo průmyslově nejrozvinutější částí monarchie a Rakousko-Uherské námořnictvo byla technická zbraň; v království se tudíž vyskytovali lidé s tou technikou umějící zacházet. Každý šestý rakouský námořník byl Čech.

Nejslavnější bitevní loď soustátí, či jak se tehdy říkalo dreadnought, byla Viribus Unitis (ne však, že by nějakou tou bitvou prošla), ostatně stavěly ji Vítkovické železárny a Škodovka. Kanony ráže 355 mm a 420 mm, vyrobené tamtéž pro německé císařské námořnictvo, si ještě roku 1939 radostně ukradl Hitler (došly svého uplatněn při obléhání Sevastopolu. Tam ostatně došel uplatnění i původně československý dělový člun z Dunaje Masaryk). Za to, že ty kanony Hitlerovi přenechali, stejně jako za nebránění toho zbytku republiky, který jim Edvard Beneš po Mnichově zanechal (leč nemyslím, že jim co jiného zbylo), šli roku 1945 sedět Syrový s Beranem.

Velmoci však měly i jiné starosti, ba zájmy. Jednou z nich bylo i námořnictvo. Ty zájmy se totiž tehdy už pár staletí prosazovaly zejména mocí námořní.

Velmocenské snahy

Ruské námořnictvo, kterému se zde chceme věnovat, prakticky přestalo existovat v bitvě u Cušimy a v rámci této katastrofy celkem zapadlo, že Rusové už tehdy úspěšně použili při obraně Vladivostoku ponorku. Byť to na konečném výsledku války nic nezměnilo. Ponorky byly už tehdy sice ve výzbroji všech námořních států, ale byly s nimi starosti. Většinou se valně potápěly i s posádkou samy od sebe. Ty francouzské měly například parní pohon. Roku 190O si prvou uvedly do služby Spojené státy (typ Holland s posádkou šesti mužů). Anglie jich do roku 1910 měla 56, stavěla je většinou právě dle amerického vzoru a dodávala je taktéž Rusku. Kupodivu prvou diesel-elektrickou, což se pak až do padesátých let ustálilo jako norma, pak v Rusku roku 1908, dal dohromady konstruktér Bubnov. Jenže právě jen jednu, pokusnou a bez výzbroje. Jmenovala se Minoga. (Po vítězství pracujícího lidu se Bubnov, podobně jako jiný geniální konstruktér, ale letadel, Sikorski, technicky vzato tvůrce prvé létající pevnosti, letadla Ilja Muromec už roku 1911, uchýlili do země ovládané třídním nepřítelem, kde se na rozdíl od Ruska velmi uplatnili).

Ponorky

Prvou oceánskou ponorku, která určila charakter prvé světové války na moři, postavili Němci roku 1912. Potopením Luisitanie a následným vstupem USA do války pak určila i německý osud v této válce. (Bohužel, pouhým nahlédnutím na knihkupeckém pultu do právě vyšlého překladu knížky Ponorková válka jsem zjistil, že si překladatel tu loď překřtil na Luisianu, což ve mně vzbudilo pochyby o kvalitě jistě náročného překladu).

Roku 1914 měla Anglie 80 ponorek, Francie 55, Rusko i Německo po 28. Rakousko-Uhersko 7, Itálie 19. Zatím neúčastné USA 38 a Japonsko, které zaútočilo na německé državy na Dálném východě 15.

Ponorky té doby používaly torpéda jen jako pomocnou výzbroj, většina obchodních lodí, ke kterým se arciť přiblížily pod hladinou, byla potopena jejich dělostřeleckou palbou. Měly děla až kalibru 15O mm (tři anglické dokonce 305 mm), výtlak až 2000 tun. Německo, svírané britskou blokádou, rovněž už tehdy používalo nevyzbrojené ponorky nákladní k dovozu surovin z neutrálních států. Bojový typ UB-2 (byl dodán ve čtyřech exemplářích i Rakousko-Uhersku a velitelé dvou z nich byli Češi). Ten byl navíc konstruován i k dopravě po souši a tudíž bez problémů nasazen i ve Středozemním moři. Dokázal se ponořit v rekordním čase 15 sekund do hloubi až 75 metrů a jeho hlavní výzbroj už tvořila torpéda. Až během této války se také ponorky naučily klást miny. Ty způsobily, jak nás statistika poučí, během válečného střetnutí všem zúčastněným stranám ty největší ztráty.

S koncem této války se muselo podle Versailleské smlouvy Německo ponorek vzdát. Plavidla buď byla odevzdána spojencům (172), nebo zničena svými posádkami a rozestavěná (více než 400) nedokončena.

Počátky rudé flotily

Ruské námořnictvo zdecimované revolucí bylo po Rapallu budováno Němci. Ještě roku 1940 (!) dodal Hitler do SSSR rozestavěný křižník Seydlitz (sesterskou loď Prince Eugena). Rusové si s německou pomocí také roku 1929 vyzvedli z Finského zálivu roku 1919 potopenou britskou ponorku L-55, která se po opravě stala prvou ponorkou sovětského státu. Byl to ovšem v tehdejším rozlišení typ hlídkový, nikoli oceánský, pro podmínky mělkého Baltského moře však dostačující.Mimochodem, sovětské hladinové lodě zase stavěla v Rusku Mussoliniho Itálie (28 torpedoborců).

SSSR vstupoval do války roku 1941 s 218 ponorkami, rozdělenými ve čtyřech mořích (72 na Dálném východě, 72 v mělkém Baltu, 15 v Severním ledovém moři a 169 zcela nesmyslně v Černém moři, kde neměly prakticky žádného protivníka. Pro srovnání USA mělo ve službě téhož roku jen 112 ponorek, ale 65 z nich nebylo schopno provozu(!). Byly to však ponorky oceánské s akčním radiem až 20 000 mil. Poprvé mezi nimi nacházíme i jméno Nautilus.

Použití ponorky jako málo zranitelného bojového prostředku, hned v počátečních letech války změnilo letectvo, radar a sonar. Její technický vývoj potom zejména schnorchel. Tento vynález se sice přičítá Německu, ale tam ho začali používat a vybavovat jím i starší plavidla, až od roku 1943, když ho nalezli na ukořistěných ponorkách holandských. Dutý stožár dokázal odvádět spaliny dieselového motoru nad hladinu (a neomezoval tedy pobyt pod vodou jako při provozu na elektrické akumulátory). Se schnorchlem mohla ponorka i pod hladinou používat dieselový motor. Proti zaměření radarem, v tehdejším stavu značně nejistém, i tento nepatrný cíl navíc obalili pěnovou gumou. Schnorchel dovoloval ponorce zůstat pod hladnou a dobíjet baterie i bez vynoření. Britové ani Američané schnorchly až do konce války neměli.

Jak se prohrává válka

Franz Kafka kdysi napsal, že nejhorším nepřítelem člověka je netrpělivost. Nerad bych, aby laskavý čtenář podkládal následujícím řádkům politický či ideologický podtext, ale byla to jen Hitlerova netrpělivost, která přivedla Německo k porážce. (Díky Bohu.) Válka je hlavně technická záležitost a německá generalita počítala s připraveností země na válku v roce 1944. (Toho roku, mimochodem, měla být také dokončena československá opevnění). Dnes víme, že v době mnichovské dohody byla tatáž generalita připravena Hitlera pučem svrhnout, pokud by se pustil do války, na kterou opravdu tehdy Německo nemělo. Ale politická slepota a nepřipravenost Západu ho přivedla k úspěchu, který námitky odstranil. Že tu nepřipravenost zase měla na svědomí Moskva pilně organisující, hlavně ve Francii, stávky ve zbrojním průmyslu, je jiná otázka.

Další Hitlerovou neodčinitelnou chybou bylo podcenění války na moři a víra ve všemoc Luftwaffe. Kromě několika člunů nezasáhlo německé námořnictvo ani u Dunkerque, kdy bylo 848 plavidly, včetně sportovních jachet, evakuováno v Operaci Dynamo 338 000 mužů (většina evakuovaných Francouzů se po Pétainově míru vrátila do Francie, ale nebyl mezi nimi ani jeden ze zachráněných příslušníků Cizinecké legie, kteří zůstali na straně de Gaullea). Ze Středozemního moře britské námořnictvo evakuovalo 192 000 mužů, z toho 4 938 Čechoslováků (z nich pak v Anglii 44 komunistů odmítlo dál bojovat v imperialistické válce proti sovětskému spojenci Hitlerovi).

Hitlerova invase do Anglie se nekonala hlavně proto, že ji prostě neměl čím provést. Wehrmacht dal dohromady narychlo sehnaných 1 277 prámů, 471 vlečných lodí a 155 transportních lodí (ale nikoli vyloďovacích). Ty měly pod vzdušnou ochranou Luftwaffe provést vylodění třinácti připravených divisí, které by si s tehdy přibližně osmi britskými, ale bez výzbroje jež zůstala ve Francii, jistě poradily. Vylodění mělo být provedeno bez podpory válečného námořnictva. V Battle of Britain však Luftwaffe neobstála a díky Hitlerově vůdcovské roli, hladinové námořnictvo schopné takové vylodění podpořit, prostě Německo nemělo. (Hitler dal ostatně později zastavit i stavbu jediné letadlové lodi, pro kterou Kriegsmarine počítala s našimi ukořistěnými Avia B-534. Na Guderianově úspěchu ve Francii zase měly lví podíl československé tanky. LT-38 ostatně sloužily nejen celou válku Německu, ale až do roku 1973 v Peru a roku 1975 ve Švýcarsku. Byl to tento tank, v přestavbě na samochodku Hetzer, který v květnu 1945 zapálil Staroměstskou radnici).

Spojenec Stalin

Stalinovi pak jeho svazek s Hitlerem spojenci odpustili , ba dodávkami zbraní měrou nebývalou vítězství zajistili, ale zjišťovali, že hra, kterou s nimi Moskva hraje není právě poctivá. Že komunistické strany rozeseté po světě jako sovětská pátá kolona, i po zrušení Kominterny nadále plní své úkoly páté kolony. Bylo tu zmizení Wallenbergovo v Budapešti a další záhady tohoto druhu, kterým se nedostalo ani později a dodnes, takové publicity. (V dubnu 1945 americká mise majora Horvatha projela frontou až do Protektorátu a vyzvedla si z rukou Gestapa americké vězně, které si přála uchránit Wallenbergova osudu. Setkala se zde poprvé, kdesi u Loun, s naším později nejslavnějším defektorem, Josefem Frolíkem. Byl to on, kdo Horvathovu misi navigoval do Terezína).

Byl tu Katyn. Byl tu osud amerických posádek B-29, které byly nuceny po náletu na Japonsko přistát na sovětském Dálném východě, a tyto B-29, které se náhle jako TU-80, objevily po skončení války v Německu. Ne, takhle se spojenec nechová. Zvláště ne ten, který do Evropy dojel na amerických automobilech, zásoben americkými zbraněmi, tanky i letadly, municí, vepřovým i kukuřicí. Dokonce i válenky rudoarmějců, byly Made in USA.

Události uspíšila defekce šifranta Gudzenka ze sovětského velvyslanectví v Kanadě. Přinesla náhle naprosto ověřený poznatek o efektně pracující a rozvětvené sovětské špionáži na americkém kontinentě. Pravdivost sovětských válečných proklamací, jakož i přesvědčení Eduarda Beneše o cestě Sovětů k demokracii, vyjadřoval také osud zemí upadlých do sovětského područí za demarkační linií v Evropě. V únoru 1948 je doplnilo Československo. Komunistické strany Francie i Itálie se otevřeně chystaly ve svých zemích provést totéž, co KSČ u nás. Osud Evropy visel na vlásku. Tehdy teprve tedy, kromě vojáků, náhle prozřeli i západní politikové.

Moskva nehodlala vyklidit ani svou část okupovaného Íránu (obsazen v zájmu zajištění spojeneckých dodávek do Ruska od roku 1942, společně s Velkou Británií) a došlo tam dokonce k vyhlášení sovětské republiky Tábríz. Názor změnili, až když jim Truman pohrozil atomovou pumou.

Vedla se občanská válka v Řecku. Nemluvě o problémech v Německu, kde sice Rusové v červenci roku 1945 vyměnili převážnou část amerického okupačního pásma, většinu území pozdější NDR (setkali se přece v dubnu 1945 v Torgavě na Labi), za spojenecké enklávy v Berlíně, ale přístup do Berlína pak uzavřeli. (1. duben 1948 až 30. září 1949.) V té době se rovněž dočkal odsouzení sovětský kůň v Rooseveltových službách, jeho poradce Alger Hiss, jemuž dokázali, že předával tajné dokumenty Whittakeru Chambersovi, a ten zase špionážní službě KS USA. Nedokázali mu však, že věděl k čemu je W. CHambers použije, a tak musel do vězení jen za prokázanou křivou přísahu.

Naši němečtí inženýři

Už řečeno, že válku prohrála Hitlerovi jeho netrpělivost a sázka na všední chytráctví Českého kaprála jak byl přezdíván (V českém překladu filmu Nejdelší den se ta přezdívka objevila jako bohémský kaprál). Přestalo to fungovat ve chvíli, kdy došlo na ekonomické a lidské zdroje soupeřů. Protektorátní vtip tohle vyjadřoval tím, že se soupeři dohodli, že válku vyhraje ten, kdo chytí ve svém akváriu zlatou rybku. Hitler, Stalin i Mussolini se vrhli do vody se síťkou, Churchill začal čajovou lžičkou akvárium vyprazdňovat.

Navzdory Hitlerovi a jeho ideologii, Německo přišlo prvé s proudovým letadlem, střelou s plochou drahou letu (V-1), balistickou raketou (V-2), či naváděnou střelou, předchůdkyní dnešních chytrých bomb Fritz X či Henschel-293 a konečně, kromě desítek jiných technických vymožeností, s už vzpomenutým od Holanďanů odkoukaným schnorchlem a zdokonalenými bateriemi; pokud jde o ponorky. Což jim dávalo široké oceánské použití. Německé ponorky úspěšně útočily až u amerických břehů.

Válku, která měla ideologický charakter, nevydrželo Německo pro své nedostatečné ekonomické a lidské zdroje. Život prostě, tak jako následně v případě komunistickém, nenásledoval spásonosnou národně socialistickou německou a dělnickou ideologii.

Na konci svých lidských zdrojů byl ostatně roku 1945 i Sovětský svaz. O ty ekonomické se mu starali spojenci. Pak se ale situace změnila. Sovětský svaz si z Německa odvezl svůj díl válečné kořisti, navíc i celé tovární objekty, doplněné ovšem i o pěkných pár tisíc násilně deportovaných technických odborníků.

Spojenci tak sic činili taktéž, ale žádané odborníky si jen najímali. Roku 1949 byla radioaktivním odpadem ověřena, což pak Moskva sama ohlásila, i držba atomové zbraně. Nezávisle na tom byla zjištěna i jejich úspěšná zkouška německé rakety V-2 a budování, respektive montáž, rozestavěných německých oceánských ponorek. Od zběhů ze sovětských ozbrojených sil se dokonce vyskytly zprávy o umisťování V-1 i V-2 na jejich palubách a údajných zkouškách této zbraně na sovětském severu.

Co taková ponorka i bez V-1 či V-2 dokáže bylo dokumentováno hned 14. října 1939, při prvém souboji totality s demokracií úspěchem německé ponorky U-47, která dokázala proniknout do střežené britské námořní základny Scapa Flow a nadělat tam paseku, včetně potopení bitevní lodi Royal Oak. A byla tu konečně i ještě velice čerstvá zkušenost s působením německých ponorek v Karibiku. Tohle slibovalo zážitek horší než Pearl Harbor.

Teď tedy tuto výzbroj měla Moskva, která opakovaně dokazovala, že už se s námi nechce a nepotřebuje dál kamarádit a pokud jde o budoucí úmysly nenechávala nikoho na pochybách, že jsou útočné. V-1, či V-2 na palubě ponorky a doplněné o nukleární nálož znamenaly smrtelnou hrozbu pro USA i Velké Británii. (Válce v Evropě roku 1953, jak víme dnes, ostatně zabránila právě jen včasná Stalinova smrt.)

A tak v srpnu roku 1949 vypluly z Anglie na zpravodajskou misi k sovětským břehům americké ponorky Cochino a Tusk. Obě už byly přestavěny podle německého vzoru, měly schnorchel, díky kterému mohly nabíjet baterie i pod hladinou, měly pasivní sonar (ten dokáže jen naslouchat na rozdíl od aktivního sonaru, který vysílá akustické signály, jejichž odrazy zachycuje, ale ty jsou zachytitelné i protivníkem). Cochino byla rovněž vybavena naslouchacím zařízením a měla monitorovat sovětský rádiový provoz v oblasti Beringova moře. Už v roce 1948, když americké letectvo zachytilo v ovzduší radioaktivní spad ze SSSR, vyslalo válečné námořnictvo USA do Beringova moře dvě hladinová plavidla, aby toho zjistila víc. Potom ovšem rozhodnuto, že úkol může spíše vykonat patřičně vybavená ponorka, schopná se přiblížit k pobřeží.

Pokud jde o ony německé inženýry, ještě o skoro celých dvacet let později, v době závodů o přistání na Měsíci, došlo ke cti úsloví, kterým se prý soupeři na sebe vytahovali: “Naši němečtí inženýři jsou lepší než vaši němečtí inženýři.”

Atmosféra nedůvěry

Během těch čtyřiceti let našeho poddanství se jaksi ustálil názor, že špionáž je nejen druhé nejstarší řemeslo, ale že je obecně provází i morálka toho prvého. Byl nám záměrně naočkován. Jaksi za tím účelem, abychom obecně resignovali na mravní kodex demokratický. Ti dělají tohle a tihle vlastně taky, jeden si nevybere. Jenže vybere! Přinejmenším jedna strana konala, co konat nutno v zájmu svobody a druhá v zájmu její negace. Při obraně svobody není extremismu, formuloval to vhodně pan Barry Morris Goldwater. Že v tom u nás dodnes nemáme jasno, prokazuje třeba případ bratří Mašínů.

Otevřené společnosti demokratických zemí, kde například styk s cizincem, na rozdíl od SSSR, nepatřil a nemohl patřit do oblasti trestního zákoníku, země s povolenými aktivitami komunistických stran, měly na vybranou. Buď se po vzoru těch totalitních uzavřít, a tak pozbýt svého demokratického charakteru, anebo se vydat na pospas. Existovala i třetí možnost. V době atomové zbraně nenechávající napadenému čas k obraně vlastně jediná - znát úmysly protistrany včas a umět jim předejít. Znát také protivníkovy možnosti. Monitorovat rádiový provoz protivníka bylo nezbytností - tomu se věnovaly ponorky až do sedmdesátých let především, pak také nutnost vniknout do způsobu jeho myšlení.

Vždyť jsou oba stejní...

Vedoucí země demokratického tábora, USA, vstupovala do druhé světové války bez tajné služby. Její vznik jako stálé státní instituce, si posléze vynutila až válka studená. Otevřená společnost rovněž podstupovala risiko volného vysílání a najímání agentů. Zde se nešetřilo. ) V případě námořnictva dovolovala Sovětům prakticky volně si najímat zrádce, nehledě na to, že mohli získávat ve velmi široké míře informace z veřejných zdrojů. Prvá sovětská atomová ponorka například, vznikla tak zázračně rychle také díky tomu, že její americký protějšek Nautilus uvedla na trh jako autentický model, americká firma Rewell.

I na Západě existovalo samozřejmě vojenské a námořní zpravodajství, ale Amerika pro ně, až do studené války, neměla strategické cíle. Roku 1945 demobilisovala a připravovala se stáhnout své ozbrojené síly z Evropy nejpozději do roku 1948. Byla to sovětská hrozba válkou podvyživené a oslabené Evropě, která je přinutila ujmout se vedoucí role demokratického světa. Činily a dosud činí tak velmi nerady. Byly tu ovšem okolnosti jež nešlo pominout. Konec konců, byla to Amerika, kdo rozhodl válku v Evropě roku 1918. Mír potom ufackovaný nebyl americký, v důsledku čehož musela o dvacet let později do Evropy znovu. Nechtěla svou chybu opakovat.

Sovětská i naše propaganda mohla samozřejmě do nekonečna hovořit o ráji pracujících, kterým zlí imperialisté hodlají odebrat údajné výdobytky jejich komunistického poddanství. Určitý čas tohle, pokud se možnosti informací nerozšířily, mohlo pracovat, ale tak jako ráj pracujících nebyla realita, realitou nebyly ani žádné útočné plány “světového imperialismu”. Například i ten, který se nás týkal jako Československa, měl jen ryze obranné varianty. Odvislé od toho, zda by sovětský útok zahrnoval, či nezahrnoval Rakousko, a zda by Sověti použili, či nepoužili nukleární zbraně. V případě zahrnutí Rakouska za použití pouze konvenční výzbroje končil po odražení útočníka americký postup na čáře řek Odra-Morava. Pokud by Rakousko zahrnuto nebylo, tedy na čáře Labe-Vltava. Že by asi při sovětské převaze v konvenčních ozbrojených silách nakonec muselo dojít na jaderné zbraně - jaksi vyplývá. Proti 47 tisícům tanků Varšavské smlouvy jich například mělo NATO v Evropě k disposici necelých sedm tisíc. Poznatek, že se nemělo konat žádné osvobozování, z toho vyplývá rovněž, třebaže bylo příjemné se jím těch čtyřicet let zabývat. (Později vlivem převahy protivníka v konvenční výzbroji počítaly americké válečné plány s dočasným zadržením vojsk Varšavského paktu na řece Lech ve Švábsku s tím, že většina Bavorska padne do rukou protivníka. Pak se předokládalo, že se bude až dva měsíce vyjednávat, než dojde k nasazení jaderných zbraní. Kanál Rhein-Main-Donau byl ve Francích budován také jako účinná protitanková zábrana. Pozn. red. CS-magazínu).

Náš způsob sebeklamu

Tak jako jsme si cosi nalhávali o nebývalé přízni vítězných velmocí po roce 1918, stejně podobně si cosi nalháváme, přičítáme-li sovětskou okupaci roku 1968 jen odvěké ruské nedůvěře ke svobodě slova a naší tehdejší vzpouře mnoha milionů slov. Velmi laciných slov, dodejme. Sovětský svaz usiloval o umístění svých jednotek v Československu už od roku 1948 a jednou a asi i hlavní z příčin pádu Antonína Novotného v prosinci 1967 bylo to, že umístění sovětských posádek roku 1966 odmítl. Neposlušnost se netrpí ani jinak vždy oddaným vasalům. Až do Gorbačovových časů Moskva útok na Evropu plánovala a připravovala, a naše země jí v tom pomáhala. Sovětské rakety namířené na Evropu u nás byly už před rokem 1968. Jen po okupaci už jaksi legálně. Západ zase nikdy žádný útok na SSSR neplánoval. Jakákoli válka ohrožovala jeho prosperitu, zatím co východu slibovala bohatou kořist.

Pokud jde o ponorky, na těch na západě sloužili vždy výhradně dobrovolníci a jen mezi nimi se v případě USA i Velké Británie vybírali další do-brovolníci, na špionážní ponorkové mise. Ponorky byly vybaveny sebedestruktivními náložemi. Měly zabránit tomu, aby se zařízení dostalo do sovětských rukou. Posádka věděla, že v případě prozrazení nemá naději. Ponorkovou misi Cochina ostatně neorganisovala právě vznikající CIA, ale námořní zpravodajská služba (Naval Security Group), které se sovětská námořní hrozba bezprostředně týkala. Druhý Pearl Harbour nesměl nastat.

Vzhledem k saturaci sovětských agentů na nejvyšších místech (Philby a další u Britů, vedoucí kontrašpionáže CIA Jesus Ames Angleton, jakož i náš Koecher a celá řádka dalších, tamtéž), to asi bylo dobře. Zrádce Walker z US NAVY, kterého získali Sověti, ohrožoval životy svých kamarádů a zrazoval ty americké, o nichž věděl, až později. Jeho prostřednictvím získala Moskva informace vlastně za pakatel (zhruba milion dolarů) to, co americké daňového poplatníka stálo nejméně miliardu.

Služba na ponorce

Byli jsme sice už zásobeni pěknou řádkou filmů o podmínkách té služby, ale nemyslím, že dokázaly vystihnout její podstatu. (Až nukleární pohon to měl zásadně změnit). Například nedostatek místa nutil posádku ke spánku na směny. Na každé lůžko připadali tři muži. Vše prostupoval zápach oleje a nafty, posádky byly vystaveny příšerné a všudypřítomné kondensaci, takže matrace byly u amerických dieselových ponorek uzavřeny v nepromokavém obalu, který bylo nutno před spánkem rychle otevřít a vsunout se pod něj a rychle ho opět uzavřít. Kondensace výparů také znemožňovala skladovat jiné než konservované potraviny. Připomeňme i permanentní nedostatek sladké vody, jakož i kvalitu té, která vůbec byla. Posádky ponorek se prostě prakticky neměly čím umýt. Ale zůstat pod vodou znamená v případě ponorky zůstat na živu. Všechno tohle nepohodlí sloužilo právě jen tomu.

Vzpomenutá Cochino (Tusk ji jen doprovázel, kryl její úkol údajným společným cvičením a zůstával také na otevřeném moři), se dokázala přiblížit k sovětskému pobřeží, trávila tam ponořena čas jen s anténami odposlechu a trubicí schnorchlu nad hladinou. Muži vyškolení k odposlechu se domnívali, že zachytili i jakési zbraňové zkoušky. Svůj úkol u sovětského pobřeží ale ponorka nikdy nedokončila. Ve čtvrtek 24. srpna 1949 opustila sovětské výsostné vody (SSSR je vyhlašoval jako pásmo 12 námořních mil, mezinárodně se uznávají tři), přiblížila se k Tusku čekajícímu mimo ně a posádka se chystala na oslavu. Ponorka totiž měla právě čtvrté narozeniny - byla na vodu spuštěna 24. srpna 1945). Přicházela polární bouře a schnorchlem, kterému nějak přestala fungovat automatická těsnicí klapka, vnikala do plavidla voda. Potom pro nedostatek vzduchu vysadily motory a nakonec se plavidlo otřáslo jakoby nějakým nárazem. Všichni se domnívali, že asi narazili na kru, ve skutečnosti však explodovala a vznítila se v jedné z bateriových komor baterie.

Kapitán nařídil vynoření do zuřící bouře, do které se na palubu také museli evakuovat polonazí muži z vnitřku zamořeného kouřem. Jeden z námořníků byl smeten z paluby do vln (podařilo se ho zachránit) a při pokusu proniknout do bateriové komory tam explodoval požárem nahromaděný vodík.

Tusk se i přes zuřící bouři nakonec dokázal přiblížit. Po patnácti hodinách marného boje s požárem nezbylo kapitánu Benitezovi, než vydat rozkaz k opuštění plavidla. Jeden muž z posádky Cochina a šest z posádky Tusku při tom zahynulo. Jejich těla nebyla nikdy nalezena.

Americký tisk přinesl o katastrofě zprávu, americké námořnictvo ovšem zamlčelo skutečné poslání ponorky. Námořnictvo přiznalo i to, že momentální plavidla se nehodí do tvrdých podmínek severských končin. Sovětský tisk hovořil o podezření, které takové cvičení v blízkosti Murmaňska vyvolává. Devět dnů po katastrofě ponorky, Moskva potvrdila americká podezření. Na území SSSR došlo k nukleární explosi.

Československý tisk psal o tom, že Stalin-hospodář, atomem přeorává zemi. Moskva tvrdila, že se nejedná o žádné zbraně, kdežpak by o mír usilující bolševik mohl mít takové úmysly, jistě, bouchlo to u nás, ale jde o zemní práce při stavbě přehrad. Komunismus měl, a to díky své úspěšné špionáži, atomovou zbraň. Teď už doopravdy nešlo jen o nějaké kočkování. K americké tradici to get along with the people, přibyl problém jak vyjít s těmi, kdo s námi vyjít nechtějí. Svého vyvrcholení měl dojít ve Vietnamu, ale to je už úplně jiná historie.

Prvý vážný střet, úvod do děje

Sovětský svaz udržoval své flotily ve čtyřech mořích, USA na dvou oceánech. Ten Pacifický je jim společný. Průjezd do Atlantiku z Baltu i Severního moře je, naštěstí pro Ameriku, omezen Dánským průlivem mezi Grónskem a Islandem a prostorem GUIK, mezi Islandem a Velkou Británií.

Pacifik tuto výhodu nemá. Prvý ponorkový střet byl očekáván v době komunistického napadení jižní Koreje v Pacifiku. Americkým ponorkám nezbývalo pro případ, že by se Moskva chtěla zapojit do konfliktu, než hlídkovat u sovětských tichomořských přístavů. Tam také vznikl pozorovací informační varovný systém, sledující zkoušky raket, spouštění nových plavidel (SSSR tehdy spustil na vodu už víc jak 250 ponorek německé konstrukce, ve slovníku NATO ZULU a WHISKEY, existovaly zprávy, že některé z nich jsou vyzbrojeny raketami s atomovou hlavicí). Americká soutěživost a snaha odvést co nejdůkladnější práci pak vedla k tomu, že pronikaly tak blízko, že literárně řečeno, mohly pozorovat i osoby, které se někam pod přístavní molo zaběhly vymočit. (Rozhodovaly podmínky pobřeží, v Murmaňsku se prý dostaly na 40 metrů od přístavního mola).

Odposlouchávací zařízení procházela neustálým zdokonalováním a v možnostech US Navy už bylo zjistit i kolik ponorek se chystá vyrazit na moře pro případ války. Byla sledována sovětská námořní cvičení a z toho vyvozováno, jakou taktiku by v případě války rudé loďstvo použilo. Stejného zdokonalení došly systémy zjišťující zda Sověti, teď už také vyzbrojení radary a sonary všeho druhu, ponorku zaměřili a zachovat se podle toho. Sovětská pobřežní obrana už se několikrát za americkými ponorkami pustila, několik vrtulových amerických letadel, brouzdajících kolem sovětských hranic, bylo sestřeleno. Jaký osud by čekal zjištěnou ponorku z toho vyplývalo. Psal se rok 1957. Ještě neuplynul rok od chvíle kdy Moskva utopila Maďary v krvi, zvládla revoltující Poláky, teď nadšeně vyznávající bývalého vězně Gomulku (zrovna se chystal zastavit studentský časopis Po prostu), kdy Washington poučil Anglii, Francii i Israel v případě Suezu, že éra koloniálních válek už definitivně skončila.

Zatím se Rusové své námořnictvo a ponorky zvláště teprve učili používat. Jak to řešili po svém, si povíme na závěr. Prozatím mohli Američané dokumentovat, že sovětské ponorkové posádky se vrací ze cvičných plaveb velmi zubožené. Jejich ponorky zjevně nepoužívaly ani chemické lapače otravných plynů, které měli už Němci. Námořníci opouštěli svá plavidla s opuchlýma rukama a nohama či museli být vyneseni. Běžná komunistická praxe. Když jde o člověka, neštítíme se ničeho. A protože se ničeho neštítila, sovětská námořní moc neustále a pro USA znepokojivě vzrůstala.

V téže době, připomeňme, nad SSSR létaly americké U-2. President Eisenhower ty lety s ohledem na Chruščova povolil jen velmi nerad, nepřinášely ani zdaleka tolik informací jako ponorky. Navíc jejich piloti, na rozdíl od ponorkových posádek, odešli večer do pohodlné postele, stejně jako obsluhy všech dalších monitorovacích stanic. I tohle asi určitým způsobem ponorkáře na zpravodajských plavbách formovalo a motivovalo. Pokud jde o to formování, jistě to byli dobrodruzi. Česká sémantika nás podpoří tím, že dobrodruh je přece dobrý druh. Anglický adventurer, zase vychází ze slova advent. Taky nic špatného. Znamená to přece nový a radostný počátek.

Na tomto poli však nelenili ani Rusové. Prvé sovětské ponorky se začaly objevovat i u amerických břehů.

Koncem července 1957 se na svůj úkol v japonském přístavu Jokosuka chystala a konala poslední přípravy, americká ponorka Gudgeon (SS-567). Jedna z posledních dieselové přednukleární generace. Už ve stavbě vybavená odposlechy. Na moři už se sice plavily prvé dvě nukleární ponorky, Nautilus a Seawolf, ale prozatím to bylo zboží tak vzácné, že se nemohlo risiku zpravodajsky zaměřené plavby podrobit. Zkušenost Gudgeonu záhy dokázala, že nic jiného nezbývá.

Gudgeon je mimochodem anglicky buď rybka používaná za návnadu pro větší rybu, nebo ťulpas, v nejlepším případě prosťáček. Americký ekvivalent Vény Vyskoče. Přesně tyhle role měla posádka ponorky, byť velice nechtěně a neplánovaně, sehrát. Jejím kapitánem byl Norman G. Bessac, přezdívaný Buzz, který už ponorce úspěšně velel při sledování cvičení sovětské flotily v Severním moři. Bylo mu 34 let.

Pokud jde o obsluhu monitorů, přezdívaných strašidla, čili spooky, pak Gudgeon jich měl na palubě na rozdíl od Cochina, už celou řadu. Jeden se zabýval jen akustickými stopami sovětských lodí, sonar je dokáže rozlišit stejně dobře, jako kriminalista otisky prstů. Jiný se zabýval jen elektronickými záznamy sovětských radarů. Jeho úkolem bylo vyhlásit poplach, kdyby zjistil sovětské zaměření, případně změřit sovětskou radarovou frekvenci k budoucím vhodným rušením. Další, znalý ruského jazyka, zaznamenával radioprovoz mezi ruskými plavidly. Cílem Gudgeonu byl Vladivostok.

Podle plánu se měl v blízkosti sovětského přístavu (kdysi konečné stanice naší legionářské čs. armády na Rusi) zdržovat v noci. Sice jen ve dvanáctimílovém pásmu vyhlašovaném Rusy, ale neuznávaném mezinárodně, ale kapitán i posádka považovali za výzvu vniknout i do toho třímílového. Kromě antén, periskopu a “uší”, měla devadesát metrů dlouhá a osm metrů široká ponorka zůstávat pod hladinou. Až s příchodem dne se vždy odkrást dvacet až třicet mil od pobřeží, vynořit se na výšku schnorchlu, tam v klidu nechat běžet motory, dobít baterie a vyčistit vydýchaný vzduch v ponorce pro následující noc. Měli tam být celý měsíc.

Zadaná doba se zlomila do své druhé poloviny bez zvláštních příhod. Až do pondělí 19.srpna. Byli před Vladivostokem a byli pod hladinou zhruba dvanáct hodin. Ovzduší v ponorce už vypadalo podle toho. A to jim další dvě, či tři hodiny zbývaly, než odplují někam, kde bude možno vysunout schnorchel. Námořníky sledující promítání filmu se Spencerem Tracy a Lee Marvinem vyrušilo náhlé zakolébání plavidla nad obvyklou normu. Hned potom začal Gudgeon prudce klesat a rozezněly se poplachové zvonky svolávající je na bojová stanoviště. Rusové zpozorovali nad hladinou elektronický stožár. Nic mohutného, vlastně jen síťka tak třicet na pětačtyřicet centimetrů. Rusové do něj najeli. Stožár se měl vždy okamžitě zasunout, jakmile ohlásí zaměření radarem, ale z nějakého důvodu k tomu tentokrát nedošlo. Třeba nebyl zaměřen radarem, ale prostě jen zlou náhodou zpozorován prostým okem.

Kapitán klesal do prostorů, kde doufal nalézt vrstvu studené vody, která by mu posloužila jako akustický protisonarový kryt. Ale nenalezl ji ani v devadesáti metrech. Gudgeon mezitím nad sebou zaměřil větší počet lodí. Přinejmenším čtyři. Jejich sonarové signály rozeznívaly celou ponorku. Baterie byly na konci svých sil a nedávaly možnost úniku. Vzduch na konci ponorné doby byl už nedýchatelný. Muži na palebných stanovištích čekali na rozkaz. V zájmu úspory energie byly vypnuty ledničky, kávovary, větráky i dmychadla a ztlumena i světla nouzového osvětlení.

Když se kapitán snažil uhnout sonarovému svazku, vždy vplul do dalšího z jiné lodi. Sonaroví technici nahoře svému řemeslu viditelně rozuměli. A potom začaly dolů padat hlubinné bomby. Naštěstí jen lehké, jejich výbuchům byl Gudgeon schopen odolat. Veteráni druhé světové války na palubě pamatovali, co to znamená. To už byli v 213 metrech, a dosud se jim nedařilo uniknout. Gudgeon mohl jít až do 260 metrů, ba maximálně až do 290, ale to by nesměl mít zaseknutý nedovřený vnější poklop odpadkového ejektoru. Ten vnitřní by v takové hloubce vnějšímu tlaku prostě neobstál.

Gudgeon vyzkoušel všechny způsoby úniku, včetně falešné zvukové kulisy. Ta se vytvářela vystřelováním asi metr dlouhých plechových bubliny vypouštějících trubic, ze zádi plavidla. Ale Sověti se nedali zmást, jako odpověď vždy shodili další lehké podmořské nálože přímo na ponorku. Zbývala jen konfrontace. Ponorka se natočila proti protivníkovi a připravila se k boji. Muži u torpéd byli připraveni, kdyby z těch, teď už nejméně osmi lodí nahoře, přišlo něco většího a nebezpečnějšího, než jen ty lehké náložky.

Už to trvalo nějakých dvanáct hodin. Možná déle. Dýchat bylo čím dál tím nesnadnější. Mužům otékaly ruce a nohy a pálily je oči. Posádka vpouštěla do člunu čistý kyslík z vnějších nádrží, ale tím se nezbavovala oxidu uhličitého, jehož koncentrace, přes lithium-hydroxidové pohlcovače, vzrůstala daleko přes únosnou míru.

Večer ve středu 21. srpna trvala tahle honička už téměř 48 hodin, a celkem více než čtyřiašedesát hodin už byl Gudgeon pod vodou, aniž mohl použít schnorchel. Teď už šlo opravdu o život. Potřebovali se nadechnout a potřebovali odvysílat zprávu o svém postavení a pokusit se přivolat pomoc. Muži na zaujatých bojových stanovištích byli připraveni. Kapitán posádce znovu vysvětlil postavení a potom dal rozkaz k vynoření. Všichni to přijali s ulehčením. Anténu se nepodařilo vysunout, zřejmě byla nárazem poškozena, ale diesely zabraly v témže okamžiku, kdy se schnorchel ocitl nad hladinou. Jedna ze sovětských lodí prudce vyrazila vpřed a pokusila se na ponorku najet.

Motory zmlkly, následovalo okamžité bleskové ponoření. Zprávu se nepodařilo odvysílat a vzduch byl stejně špatný jako dříve. Kapitán ustálil ponor v hloubce 120 metrů. Maximum, které si mohl při momentálním stavu baterií dovolit. Přijal hlášení o stavu baterií i stavu ovzduší a mužstva. Věděl, že mu nezbývá než se vynořit. Informoval posádku o situaci. Gudgeon musí nahoru, ale Sověti se nesmí dostat na palubu a nikdo se nesmí dostat do zajetí. Jediná zbývající alternativa byla zemřít. Nikdo neprotestoval. Připravili všechna torpéda k palbě a otevřeli torpedomety. Kapitán věděl, že to Rusové nahoře slyší.

Důstojníci si připravili pistole (posádky na ponorkách žádné osobní zbraně nemají). Muži u monitorů si připravili tabletky kyanidu. Všecky kódovací tabulky a jiné tajné materiály byly uloženy do perforovaných kožených brašen zatížených olovem. Kdyby se Sověti pokusili nalodit, půjdou ejektorem na dno.

Vynořili se na výšku periskopu, anténa se opět zasekla a nedovolila jim odvysílat SOS. Všechny tři motory naskočily a odfukovaly výfukové plyny. Schnorchel s dmychadlem hnal do ponorky čerstvý vzduch. Na výměnu vzduchu v ponorce potřebovali nejméně dvacet minut. Stejná doba ovšem nestačila na dobití baterií. Sověti se tentokrát drželi zpátky. Minuta. Pět minut. Dosažení maximální rychlosti a možnost upláchnout, se ovšem naskýtala jen při úplném vynoření. Kapitán vydal ten rozkaz. Zasáhnout Rusové ? Bude se ponorka na hladině muset vzdát?

Konečně se podařilo vysunout anténu, kapitán dal rozkaz, aby se volání o pomoc odvysílalo v otevřené řeči a začal šplhat do věže. Jestli je tam nahoře torpédoborec, nemají šanci. Nahoře bylo dosud světlo a uviděli několik sovětských hlídkových člunů. Ostatní plavidla už Sověti stáhli. Věděli, že ponorka dole mele z posledního.

Sověti signalisovali mezinárodní výzvu k prokázání totožnosti. Gudgeon signalisoval stejnou a Sověti odpověděli svým CCCP. Ponorka se prokázala jako US NAVY na cestě do Japonska. Sověti odpověděli rozkazem, aby ponorka udržovala současný kurs a opustila sovětské vody. Neodpustili si vtip a poděkovali za nácvik protiponorkové války. Měli to za sebou. Záhy se nad nimi objevila americká letadla a kuchaři konečně mohli roztopit plotny. Objevilo se pivo, celé bedny piva, o jehož přítomnosti na palubě neměli ani tušení. Předpisy jakékoli alkoholické nápoje na palubách ponorek zakazují, ale nikdo neměl chuť to kapitánovi připomínat. Každému bylo jasné, že Sověti měli možnost potopit je. Uvažovalo se jen o tom, zda nechtěli, nemohli nebo nesměli.

Námořní velitelství pak jako zástěrku této plavby oznámilo, že Gudgeon se připravuje na světový rekord, prvé obeplutí zeměkoule ponorkou. (Posléze to vykonal). Radista byl z ponorky odvelen, jeho morseový “rukopis” teď už byl protivníkovi znám. Dostal rozkaz vysílat jen levou rukou. Odešel i kapitán, s jeho přeložením k nukleárním ponorkám se ostatně počítalo už před touto plavbou.

Nový věk

Začátkem roku 1958 se Sovětům podařilo zaměřit a přistihnout ve svých vodách SS-565 Wahoo, ale dokázala jim uniknout, navzdory tomu, že jeden z motorů vypověděl službu. Vypadalo to však, že Sověti se při sledování a pronásledování ponorek drží zpátky. Na rozdíl od letadel, které pronásledovali a pokud to dokázali, sestřelovali nemilosrdně. Byl to rozkaz, anebo to byl projev solidarity od sovětských mužů moře?

Brzy potom sověti vypustili sputnik. Měli tedy fungující balistické rakety. Amerika měla rakety Polaris, schopné podhladinového odpálení, dosud jen ve vývoji, ale do výzbroje přišly rakety Regulus. K jejich odpálení se bylo potřeba vynořit a střela musela být řízena dvěma stanovišti. Ponorkou a člunem ještě blíže pobřeží. Jejich dolet byl sice jenom něco pod 400 námořních mil (cca 760 km), ale určitou hrozbu představovaly. Zároveň začali Američané rozmisťovat pod mořem akustický sledovací systém, schopný spolehlivě zaznamenat přítomnost jakéhokoli plavidla, včetně ponorek. Jenže k identifikaci plavidel, byla zapotřebí database zvukových stop sovětských lodí. Další úkol pro špionážní ponorky.

Admirál atlantické flotily USA Jerauld Wright vypsal po dobrodružství Gudgeonu cenu. Karton whisky značky Jack Daniels Old No. 7, pro posádku, která jako prvá uštve a přinutí k vynoření, nějakou, nikoli americkou nebo spojeneckou ponorku. Cenu mohl předat v květnu 1959. Korveta USS Grenadier objevila v oblasti Islandu sovětskou ponorku a po devítihodinovém pronásledování ji přinutila k vynoření. Byla to jedna z ponorek v označení NATO třídy Zulu, přestavěná na nosiče raket, kterou si tak mohli Američané poprvé prohlédnout pěkně zblízka.

Ozřejmilo se, že i schnorchel má svá omezení. Pokud se ponorce dokáže zabraňovat ve vynoření dostatečně dlouho, ve chvíli, kdy se posádka začne dusit, je vymalováno. Nastal čas změn.

Nukleární pohon

Otcem amerických nukleárních ponorek, a zákonitě tedy později i letadlových lodí a dalších plavidel, byl Hyman George Rickover. Na jeho příkladu lze mimo jiné také dokumentovat předstih země, která dokáže žít bez předsudků a xenofobie. Narodil se roku 1900 v polské židovské náboženské obci Makow severně od Varšavy.V USA, byť s určitými potížemi, ale ty nebyly dány ani přistěhovalectvím, ani židovstvím, stal admirálem.

Rodina se ještě před prvou světovou válkou vystěhovala do USA a Rickover tam vystudoval námořní akademii. Dosáhl inženýrského titulu a uvědomil si, že jaderná energie slibuje námořnictvu neomezené možnosti. Že sahá za hranici akčního radia omezeného pohonnými hmotami a jejich nedostatku, vymezeného velikostí plavidla. Jaderný pohon poskytoval takřka neomezený zdroj energie. Limitoval celou obtížnou a zranitelnou logistiku, bez níž loďstvo nebylo schopno operovat. Reaktor štěpí atomy, mění vodu na páru a to v takové kvantitě, že to nejen dodává plavidlu (ponorky byly prvé) rychlost před tím nikdy nedosaženou, ale poskytuje i možnosti vybavit ji zařízením na výrobu vlastního kyslíku, filtrovat přebytečný oxid uhličitý, odsolovat mořskou vodu a dokonce i vyhřívat skleník s čerstvou zeleninou pro posádku. Atomová ponorka může díky těmto vlastnostem zůstat pod vodou vlastně neomezeně dlouho. Každý muž posádky může mít své vlastní lůžko.

Nautilus

Dne 21.ledna 1954 byl spuštěn na vodu experimentální Nautilus. V červnu roku 1958 se pokusil proplout pod ledem přes Severní pól a o dva měsíce později se mu to povedlo. To už brázdila vody i jeho sesterská loď Seawolf (největší ponorka kdy vyrobená, ale s jiným typem vodíkového reaktoru; neosvědčil se a vývoj byl zastaven) a další ponorky byly ve stavbě.

Ze Severního pólu je to k cílům v SSSR nejblíže, ale platí to i naopak. Také je to nejblíže k cílům v USA. Zatím však měli Američané náskok. Také Sověti ovšem nelenili. Začali vyrábět hned tři typy. Typ podle kódu NATO HOTEL, osazený třemi balistickými střelami, ECHO osazené raketami s plochou drahou letu proti jiným plavidlům a klasický útočný typ NOVEMBER. Všechny jak americký průzkum zjistil, velmi nedbale či až příliš hrubozrnně vyrobené, zejména, nevýhoda největší, strašlivě hlučné. Protivníkovi nedalo žádnou velkou práci zaměřit je a na službu v amerických vodách prostě nebyly zatím příliš způsobilé. Docházelo na nich také k úniku radioaktivity a posádky umíraly. Proslulá se tím stala K-19, přezdívaná u svých posádek jako Hirošima. V sovětském námořnictvu si posádky ulevovaly tímto vtipem: Naše ponorka se střetla s imperialistickým ledovcem. Na posádce ledovce nejsou hlášeny žádné ztráty.

V letech 1959-1960 byly kolem sovětských břehů čtyři dieselové ponorky s raketami Regulus, ale roku 1960 byla už do služby zařazena ponorka George Washington (SSBN-598), vyzbrojená raketami Polaris.

Spokojenost Chruščova

Roku 1962, když se Moskva pokusila vyrovnat americký náskok umístěním svých raket na Kubě, mohly jich už Spojené státy rozmístit kolem sovětských břehů devět. Během blokády Kuby pak americké námořnictvo v okolních vodách celkem bez problémů, přinutilo tři sovětské ponorky k vynoření. Moskva se ovšem na této situaci podle Polarisů poučila, že rakety lze rozmístit kolem USA i jinak. Sověti se naučili operovat kolem Severního pólu, úspěšně své ponorky skrývat pod ledovci a vynořovat se mezi nimi takořka nepozorovaně. Víme, že odtud to bylo k americkým cílům jejich raket nejblíže.

Nic nedokáže ponorku tak dobře zjistit, jako jiná ponorka. Američanům tudíž nezbylo než se zařídit podle toho, hlídkovat u sovětských přístavů a sledovat sovětské ponorky na jejich cestě k americkým břehům, vyvinout zařízení zjišťující přípravu (otevření poklopů) k útoku a být připraveni jí v tom zničením zabránit. Riskantní hra, která vedla k desítkám podmořských srážek. Takže tvrzení ruských admirálů, že Kursk se potopil po srážce s jiným plavidlem vycházela z určitých zkušeností.

Nebyl by to ovšem vědeckým marxismem-leninismem řízený Sovětský svaz, aby tam i na tomto poli, kde denně jde o lidské životy, kromě lajdáctví, nedocházelo také k docela obyčejným podvodům. Když v roce 1962 Chruščov zatoužil dohnat a předehnat Spojené státy, týkalo se to i možností podhladinového odpalování balistických raket z atomových ponorek. Vypsal dokonce pro námořnictvo cenu. Jenže rudé námořnictvo ten problém zatím u svých nukleárních ponorek nedokázalo vyřešit. Náčelník však musí být uspokojen a tak státníka vyvezli na moře a představili mu ponorkové monstrum, v kódu NATO Typhoon, které se před jeho očima ponořilo a z vody pak vyletěla raketa. Chruščov byl nadšen. Netušil, že pod hladinou už byla dieselová ponorka typu Golf a raketa vylétla z ní. List ozbrojených sil Krasnaja zvězda o tom přinesl nadšenou reportáž. Celou operaci sledovala americká ponorka Skipjack, ale nechala si to pro sebe, dodejme.

I když v moři nejsou křižovatky

Ponorek se během studené války srazily celé houfy. Roku 1961 americká ponorka Swordfish s neidentifikovanou ponorkou, nejspíše sovětskou, při tichomořském pobřeží SSSR. Pravděpodobně to byla už vzpomenutá americká ponorka Skipjack, která se vrátila roku 1962 z Barentsova moře s listem vrtule, nejspíše sovětského torpedoborce, zapíchnutým v přídi. Americká dieselová ponorka Medregal se srazila v červenci 1965 s řeckou lodí dopravující tajně zásoby do Vietnamu. V březnu 1966 se americká dieselová ponorka Barbel (jedna z posledních ve službě) srazila v Tonkinském zálivu s neznámou lodí směřující do Vietnamu. Nákladní loď se podle vietnamského hlášení potopila. V prosinci 1967 se atomová ponorka George C. Marshall srazila ve Středozemním moři s neidentifikovanou sovětskou ponorkou. Americká ponorka měla proraženu jednu balastní nádrž. 9.října 1968 se srazila sovětská ponorka s britskou anebo americkou ponorkou v Barentsově moři. Ve vnější straně trupu sovětské ponorky prý zůstala díra, kterou by mohl projet trolejbus. V listopadu 1969 se sovětská ponorka K-19 třídy Hotel (tatáž, na které později zkolaboval reaktor a prakticky vyvraždil svou posádku) otřela o americkou ponorku Gato. Sověti byli přesvědčeni, že Američany potopili a později hledali její vrak. Na palubě Gato nebyl nikdo zraněn. Američané měli za to, že k najetí na ponorku došlo úmyslně a byli připraveni Rusy potopit, pokud by v útoku pokračovali.

Březen 1970. Sovětská ponorka nadjížděla nad americkou ponorkou Sturgeon a mírně ji poškodila. V červenci 1970 narazila sovětská ponorka Černá Lila do americké ponorky Tautog. Obě posádky byly přesvědčeny, že se druhá ponorka po nárazu potopila. V roce 1992 se Američanům přihlásil její sovětský kapitán. Roku 1970 dorazila do černomořského přístavu těžce poškozená sovětská ponorka. Pravděpodobně táž, která kolidovala krátce před tím ve Středozemí s americkou ponorkou Dace. V březnu 1971 se americká ponorka Holystone v mezinárodních vodách u sovětské pobřeží srazila s neidentifikovanou sovětskou lodí. V lednu 1972 se na hlídkující americkou ponorku Puffer náhle potopila shora sovětská dieselová ponorka. Květen 1974 - v hloubce asi 60 metrů se srazila sovětská ponorka s americkou ponorkou Pintado, hlídkující před Petropavlovskem. Sovětská ponorka se vynořila, Pintadu, ač poškozená, se rychle vzdálila pod hladinou. 3.listopadu 1974 se před ponorkovou základnou ve Skotsku (Holy Loch) srazila americká ponorka Madison se sovětskou ponorkou třídy Viktor. Americká ponorka tentokrát při ponořování narazila na už ponořenou sovětskou ponorku. Prosinec 1981 - v Severním ledovém moři narazila britská ponorka Scepre, na sovětskou atomovou ponorku, kterou sledovala. Říjen 1986 - americká ponorka Augusta narazila v Atlantiku do neidentifikované sovětské ponorky. Stalo se při zkouškách nového typu sonaru, který měl usnadnit těsnější sledování. Prosinec 1986. Sovětská ponorka, v kódu NATO asi typu Typhoon kolidovala v Barentově moři s britskou ponorkou Splendid. Čtenář si možná ještě vzpomene, kolik sovětských ponorek také dokázalo uvíznout na švédském i jiném pobřeží.

Po skončení studené války se ještě v únoru 1992 americká ponorka Baton Rouge srazila se sovětskou ponorkou nedaleko Murmaňska a v březnu 1993 americká Grayling v Barentsově moři. Obě tyto nehody však byly už publikovány. Právem tedy můžeme očekávat, že i ruské námořní manévry v září 2000, během nichž došlo ke katastrofě Kursku, byly sledovány Američany i Brity. Právě tak, jako obdobná cvičení americká i britská zase sledují Rusové.

Specialisace

Protože bylo nezbytně nutné i znát možnosti sovětských raket, bylo nutno vyvinout podmořská plavidla schopná potopit se dostatečně hluboko, aby mohla z mořského dna vyzvednout jejich zbytky. Musely se rovněž zdržovat v cílových plochách oceánu, kam sovětské rakety dopadaly. Nasazení nukleárních ponorek pro zpravodajskou službu rozšířilo jejich možnosti. Roku 1964 už bylo ve službě dvacet ponorek typu Polaris a nukleární ponorka Halibut, původně určená pro střely Regulus, byla určena k zešrotování, když v námořní zpravodajské službě přišli na nápad přestavět ji právě na speciálně ke zpravodajským účelům vybavené plavidlo. Vybavené rovněž dálkově ovládanými miniponorkami, roboty, jaké by se mohly odvážit i do hlubin dosud člověku nedostupných. Zatím i ty nejlepší ponorky nemohly hlouběji než 460 metrů. (Američané brzy dokázali dostat se i s posádkou do 2 000 m, ale to už byl zřejmě limit.) I mohutný trup Polarisu by ve větší hloubce rozdrtila voda. Trochu k tomuto projektu přispěla i katastrofa americké nukleární ponorky Tresher, která se při prvé zkušební plavbě dne 10. dubna 1963, potopila v severním Atlantiku i se 129 muži na palubě. K implosi došlo podle zvukového záznamu asi v hloubce 400 metrů.

Šlo o to vyrobit plavidlo schopné v takovém případě pomoci. V Americe to lze naštěstí tak, že se projekt zadá soukromým společnostem. Tak už v roce 1960 byl vyroben batyskaf schopný dopravit tři muže až do hloubky 11 000 metrů. V době katastrofy Tresheru byl už vyroben i Trieste II. Oba prozkoumali vrak Tresheru.

Admirál Rickover dal vyrobit experimentální plavidlo NR-1, jakousi miniponorku s atomovým pohonem. Námořní zpravodajská služba se zase spojila k vybavení Halibutu s oceanografem Johnem Cravenem. Na rozdíl od Rickovera, potomkem tuniských pirátů. Potom Ricovera a Cravena spojila náhoda. V lednu 1966 došlo nad Středozemním mořem ke srážce hlídkujícího bombardéru B-52 s jeho tankerem. V moři skončily čtyři vodíkové pumy, které měla dvaapadesátka na palubě. Tři se podařilo téměř okamžitě nalézt a vyzvednout. Tu čtvrtou bylo potřeba nalézt a vyzvednout než se k ní dostanou Rusové, kteří už ji hledat začali. Halibut (respektive jeho přestavba), ještě nebyl dohotoven, ale k disposici už byly přístroje přezdívané fish (ryba) vyvíjené pro něj na hledání sovětských raketových zbytků. Nakonec pumu našla v hloubce 777 metrů miniponorka Oceánografického ústavu Alvin a s pomocí robota ji úspěšně vyzvedla.

Necelé tři týdny později byl Halibut hotov. Měl na palubě čtyři “ryby” schopné proniknout až do hloubi 6 000 metrů, a hlavně, měl zvláštní komoru pro potápěče. Aby se odstranilo nebezpečí jejich dekomprese a všechny potíže s potápěním spojené, byla pro ně vyvinuta místo vzduchu (s dusíkem) zvláštní směs helia s kyslíkem, která potíže dekomprese nepřinášela. Nastaly zkoušky a potíže, přístroje, pracující laboratorně, anebo v mírných hloubkách, přestaly pod podmínkami tlaku v šesti tisícím metrech fungovat. Nebo se zadrhl kabel, na kterém “ryby” operovaly a bylo nutno vymyslet a vyrobit takový, který by byl beze spojů a přece dostatečně (6 km) dlouhý. Nicméně prvá mise na jaře 1966, měli za úkol najít zbytky sovětské rakety vystřelené do Pacifiku, byla neúspěšná. Vrátili se bez rakety. Dne 11. dubna 1968 vplouvali do Pearl Harboru a chystali se k oslavě ponorkového loďstva (datum, kdy roku 1900 US Navy zařadila do služby prvou ponorku), když jim plánované oslavy přerušilo hlášení americké ponorky Barb, hlídkující kolem vladivostockého přístavu.

Zkáza Rudé hvězdy

Barb hlásila toto. Na moře vyrazilo celá skupina sovětských lodí (čtyři z pěti ponorek v přístavu) prozkoumávaly moře sonarem, opakovaně se vynořovaly a ponořovaly a zejména v otevřené řeči vyzývaly Rudou hvězdu, aby se jim ozvala. Kdesi na moři zmizela sovětská nukleární ponorka vyzbrojená třemi balistickými raketami a Rusové zřejmě vůbec neměli tušení kde.

Třebaže Američané neznali šifru, sledovali a monitorovali hlášení všech sovětských lodí. Vyhodnocením těchto záznamů se jim podařilo určit lokaci posledního hlášení Rudé hvězdy a v kombinaci se signály hlídkových bójí, určit její přibližnou polohu. Monitory hledaly i zvukový záznam katastrofy, ale konec této ponorky byl nezvykle tichý. (Američané dokonce kvůli ověření obětovali jednu vlastní vysloužilou ponorku, aby zjistili, jak se takové tiché a nenápadné potopení zvukově projevuje). Halibut okamžitě vyrazil a přibližně 1700 mil od Havaje v hloubce přes 5000 metrů také sovětskou ponorku nalezl. “Ryby” Halibutu přinesly 22 000 snímků. Ponorku zřejmě zničil výbuch asi nashromážděného vodíku při dobíjení baterií na hladině (proto podmořské monitory neměly zvukový záznam). Nejotřesnější byl snímek tělesných pozůstatků jakéhosi námořníka vedle vraku. Ale byly tam i sovětské balistické rakety, sovětské rádiové vysilače, šifry, systém velení. Pro zpravodajskou službu přímo poklad. Takže do věci se tentokrát vložila CIA. Rychle také zřídila jako mezistupeň mezi sebou a námořní zpravodajskou službou nový úřad. Národní úřad pro podmořský výzkum.

Ačkoli námořní odborníci varovali, že plavidlo v této hloubce musí být natolik poničeno implosemi, že se neudrží pohromadě, CIA zplodila grandiosní plán na vyzdvižení celé ponorky. Námořnictvo navrhovalo poslat na místo katastrofy upravené “ryby” jež by vyzdvihly to, co bylo z hlediska zpravodajské služby nejhodnotnější. Zkušebně také dokázali, že je možno dálkově vniknout do jejího trupu. Pokud jde o rakety, byly starého typu mezitím Moskvou nahrazené modernějšími s větším doletem. Sovětské ponorky se teď už u amerických břehů trvale vyskytovaly, ale námořnictvo se je ve spolupráci s Brity už naučilo efektivně sledovat. Měli za to, že celý sovětský ponorkový typ Golf, což Krasnaja zvězda byla, jim k ničemu dobrý nebude. Nicméně CIA si nedala svou grandiosní myšlenku vzít, a tak byla za spolupráce s výstředním milionářem Howardem Hughesem ) postavena mamutí loď Glomar Explorer. Později prý mohla loď sloužit i k vyzdvižení vlastních ponorek, které by se dostaly do potíží. K realisaci Operace Jeniffer, jak to bylo pro utajení pojmenováno, došlo v červenci 1975.

Nejprve několikrát selhalo zařízení Clementine, které mělo ponorku uchopit a potom se trup ponorky, přesně jak to námořníci předpověděli, rozpadl na kusy a jeho hlavní část i s raketou včetně vodíkové hlavice, velitelskou kabinou s šiframi a vysilači, spadla nazpátek. To, čeho se CIA zmocnila, byla jen hromada starého železa.

CIA sice plánovala druhý pokus, ale průzkum ponorky Seawolf, mezitím přestavěné podle Halibutu, prokázal, že se vrak rozpadl při druhém dopadu na dno na malé části a je na ploše několika akrů, takže vyzvednutí nepřipadá v úvahu. CIA pak ještě experimentovala s jakýmsi obrovským podmořským vysavačem, který to vyzvedne, ale k realisaci už nikdy nedošlo. Ve dvanáctimetrové části vraku, který se podařilo vyzvednout, bylo nalezeno šest těl sovětských námořníků, kterým byl na palubě Glomaru uspořádán důstojný pohřeb. Včetně ruského církevního obřadu.

Američanům operaci komplikovala právě vrcholící aféra Watergate. T. j. s odchodem Nixona i změna vrchního velení. Sověti zase kupodivu celou záležitost zdánlivě ignorovali. Přijít o ponorku a nevědět, jak a kde, si rudé námořnictvo nemohlo dovolit. Přesto americké pokusy sledovali a vyslali na místo svůj průzkum. Kapitolou rovněž typicky sovětskou je, jak se věrchuška chovala k pozůstalým. Ztráta ponorky ve službě, t. j. také smrt posádky ve službě, nebyla nikdy přiznána. Vdovám byla přisouzeno jednorázové odškodnění ve výši 1 500 rublů, a roční příspěvek na každé nezletilé dítě ve výši 58 rublů. O zániku ponorky nikdy nebyla vydána úřední zpráva. Ačkoli identifikační známky nalezené na tělech vyzdvižených Glomar Explorerem byly spolu s videozáznamem pohřbu Rusům odevzdány, pozůstalé informoval až Jelcin. Teprve tehdy jim byl také promítnut záznam pohřbu. Ruské modlitby na americké palubě je dojaly.

Američané ztratili během studené války dvě ponorky, Tresher a Scorpion (u té dosud nejsou příčin katastrofy známy, spekuluje se, že byla zničena najetím sovětského torpedoborce), Rusové nejméně sedm. Při zkáze Komsomolce v roce 1988 už president Bush nabídl Gorbačovovi pomoc a Gorbačov ji přijal. Jenže Komsomolci už se pomoci nedalo.

Americkou nejúspěšnější operací bylo umístění odposlouchávacího zařízení na sovětské podmořské kabely v Ochotském i Severním moři. Jeden z nich byl zradou Walkera Moskvou odhalen. Ruskou nejúspěšnější operací bylo zřejmě to, co jsme si nechali na závěr.

Bigamie

Mít námořnictvo představující sílu země se může změnit rovněž v pouhou zbytečnou pýchu. Třeba Brasilie si vydržuje letadlovou loď, ačkoli k ní nemá už žádná letadla, tím méně piloty a jakékoli použití. Rozpad koloniálních imperií v padesátých a šedesátých létech, dal vzniknout mnoha novým státům, které si symbol své státnosti přály vidět právě takto. Mluvíme-li o státech, míníme jejich představitele. Až příliš mnoho, tak zvaně osvobozených kolonií si, pokud jde o jejich obyvatelstvo, mnoho svobody neužívalo a neužívá, aniž si užilo možnosti alespoň se najíst, kterou mívali co koloniální podmaněnci. Většinou to pramení z pocitů důležitosti, kterými zase překypovali a překypují jejich vůdcové. (V čemž máme ostatně i svou domácí empirii). Hezkou ukázkou byla Sukarnova Indonesie.

Roku 1956 Násir znárodnil Suezský průplav, Američané přesvědčili Israel, Brity i Francii, že moc nevychází z hlavní kanonů a Sověti dostali možnost dát svému námořnictvu vskutku celosvětový význam. Nezapomeňme, že ruská katastrofa u Cušimy byla a je ze strany tamních historiků svalována hlavně na okolnost, že ruské baltické loďstvo tehdy nesmělo proplout Suezem, ale muselo obeplout na cestě ke své zkáze celou Afriku. Jenže Velká Británie zachovávající ke konfliktu neutralitu ruské loďstvo Suezem propustit nesměla. Rudé námořnictvo samozřejmě vycházelo a vychází z tradic svého carského předchůdce. Navzdory snahám datujícím se od dob Petra I. nikdy nehrálo rozhodující roli. V meziválečném období se mu dokonce převážně vyhnuly i Stalinovy čistky v ozbrojených silách. V závěru války, lednu až dubnu 1945, se proslavilo hlavně potápěním německých lodí evakuujících z východního Pruska a Baltských zemí uprchlíky.

Dne 30. ledna sovětská ponorka S-13, kapitána Marineska potopila parník Wilhelm Gustloff jasně označený jako nemocniční loď s přibližně sedmi tisíci civilisty. Jen 838 bylo zachráněno. Táž ponorka pak zaznamenala další válečný úspěch potopením nemocniční-lazaretní-lodi Steuben 10. února 1945. Zahynulo tři tisíce pět let osob, ponorka tentokrát zaútočila i na záchranné čluny. Dne 16. dubna 1945 kapitán Konovalov, velící ponorce L-3, potopil opět jasně za nemocniční loď označený parník Goya. Z odhadovaných sedmi tisíc uprchlíků na přecpané lodi jich přežilo jen 183.

Roku 1956 odhalil Chruščov “kult osobnosti.” Existující pocit viny a hrůzy nesvalil na aparát komunistické strany a jí vytvořený systém, ale na jediného zloducha, Stalina. Polskou vzpouru i maďarskou revoluci zvládl stejně bezohledně jako Stalin a ujistil tak svou zemi i svět, že KGB i ozbrojené síly, pokud jde o jeho moc doma, ho podporují. Můžeme směle říci, že to byl právě tehdy v Maďarsku působící Andropov, kdo Chruščova “udělal”. V sovětském námořnictvu právě tehdy na sebe upozornil admirál Gorškov, který v rámci Chruščovových “reforem” usoudil, že nastal čas vybudovat zemi skutečné oceánské námořnictvo jako politický nástroj prosazování sovětské politiky v samostatnosti nabývajících koloniích. Západ nechce půjčit Násirovi peníze na omračující projekt Asuánu? Proradný Západ tvrdí, že přehrada nebude funkční? Moskva ráda pomůže. Zbraně dodá a odborníky vycvičí Československo. Země bez koloniální historie a tudíž žádná podezření v bývalých koloniích nebudící. Jedna věc je mít přání, jiná věc je umět ho realisovat. Tady chyběla Rusům zkušenost, ono know-how, co všechno je k takovému světovým mořím vládnoucímu námořnictvu vlastně zapotřebí. Neměli ani potřebnou technologii k jeho vybudování. Ta se dala získat, ale zkušenost jak takové námořnictvo operuje už ne.

Suezské válce i maďarské revoluci ostatně předcházela návštěva sovětského křižníku Ordžonikidze v Anglii (s Bulganinem a Chručovem na palubě). Křižník cestou překvapil svou nebývalou rychlostí. (Něco, co naši němečtí inženýři neznali?) Britský potápěč Linell Crabb, který tomu chtěl přijít na kloub v přístavu v Portsmouthu; záhadně pod lodí zahynul. Voda jen vydala jeho bezhlavé tělo. Na palubě křižníku Ordžonikindze se mezi důstojníky poprvé setkáváme také se jménem Artamanov.

Roku 1958 se měla naplnit přání presidenta Sukarna ozdobit se jako vůdce země s mocnou námořní silou. Sovětským admirálům se zároveň mělo dostat prostředků na budování nového námořnictva. Odprodalo, za cosi přes miliardu dolarů, nezištně své zastaralé loďstvo (ale i Ordžonokidze) Indonesii. Jednalo se sice o plavidla nevhodná pro indonézské podnebí, neměla například klimatisaci, valná většina lodí byla postavená ještě Výmarskou republikou případně Mussoliniho Italií. Indonézské posádky měly být vycvičeny v Polsku a tam také loďstvo převzít. Jeden křižník, sedm torpedoborců, dvanáct ponorek, sedm doprovodných torpedoborců typu Convoy Leader, postavených podle britské specifikace, dvacet čtyři torpedovky, nějakou tu minolovku a samozřejmě doprovodné lodi. Indonesie ty lodi sice nepotřebovala, ani se jí nehodily, ani nebyla schopna flotilou tohoto rozsahu operovat, ale Sukarno si je přál mít, a to stačilo. Kromě Ordžonikidze, který byl díky svému dobrodružství tou třešničkou na dortu, to vše byla jen hromada starého železa, většinou neschopná i jen do Indonesie doplout. Proto bylo také předání indonézským posádkám dohodnuto v polské Gdyni. V březnu 1958 byl do čela této flotily k cestě do Gdyně, přidělen námořní kapitán Artamanov. Zeť admirála Gorškova. Konec konců i u nás přece je pamatováno na příbuzné. Rozloučil se s manželkou i dcerou a odplul. V Gdyni záhy zjistil, že výcvik indonézských posádek bude tvrdší oříšek než předpokládáno. Indonézané zřejmě nebyli na své námořní poslání nijak nažhaveni.

Dojemný příběh čisté lásky aneb Láska mocná čarodějka

V Gdyni byli sovětští bratři svými polskými bratry ve zbrani, teď míněn polský ekvivalent naší StB, pochopitelně náležitě přivítáni. Ostatní Poláci jako takoví jim kolem krku naplněni dojetím zrovna nepadali. Polskému námořnictvu však nezbylo, než pro Rusy uspořádat ples. Tam se kapitán Artamanov seznámil prostřednictví styčného důstojníka polského válečného námořnictva, Januszem Kunde s jednadvacetiletou dcerou kapitána polského obchodního loďstva Evou Gorovou. Studovala zubařinu. Artamanov vypadal dobře a ačkoli Eva věděla, že je ženatý, vzplála. Vzplál prý i Artamanov.

Rodiče Evy sice neviděli příliš rádi, že se jim dcera tahá s Rusem (a to nevěděli, že je ženatý), ale jako obvykle v těchto případech, byli bezmocní. Jak se indonézský výcvik protahoval do nekonečna, vztah graduoval až dograduoval do dojeného příběhu, který mohli západní tiskové agentury oznámit 25. června 1959. Takto to formuloval Reuter: Stockholm, Švédsko, 25. června 1959. Sovětskému námořnímu kapitánu a 22 let staré polské ženě, studentce mediciny, kteří uprchli tento měsíc do Švédska z polského přístavu Gdyně, byl udělen ve Švédsku politický asyl.

K útěku použili člun Artamanova loďstva, který si kapitán nechal připravit k projížďce a nočnímu rybaření u poloostrova Hel. Což byla privilej pro velitele flotily přístupná. Kupodivu i po změně kursu je nezachytil ani radar (možnosti tehdejšího radaru v případě šestimetrové člunu nebyly velké) ani pobřežní hlídky. Ačkoli noci jsou na Baltu v červnu krátké, Artamanov si s tím zřejmě nedělal starosti, i když ho čekala nejméně patnáctihodinová plavba. Ta se sice protáhla na mnohem delší dobu, ale Artamanov byl zřejmě skutečný muž moře a přes nepřízeň počasí člun do Švédska dotáhl. Přesné důvody žádosti o asyl sice sděleny nebyly, ale tisk se zmínil o tom, že prchli jen a jen proto, že ruskému důstojníku nechtěly sovětské úřady povolit rozvod a sňatek s cizinkou. Uznáte, že taková láska dojme.

Švédové Artamanova pochopitelně vyslechli nejen pokud jde o důvody útěku, ale zajímaly se i o aktivity sovětských ponorek ve švédských vodách. Na dobu, než se rozhodne o jejich žádosti, uprchlíky umístili na bezpečné místo. Vzhledem k Artamanově postavení se nedala vyloučit nějaká “mokrá operace” KGB. Jinak dal pár najevo, že pokud jim bude asyl udělen, právě vzhledem k možnostem KGB, nechtějí ve Švédsku zůstat. Jednoho dne se tudíž vydala Eva taxíkem na americké velvyslanectví. Tam hned ve vstupní hale narazila na stráž námořní pěchoty (byl to desátník Larson), která jí po sdělení, proč přichází, doprovodila k podplukovníku Caputo, asistentu námořního přidělence USA ve Švédsku. Eva nemluvila ani švédsky, ani anglicky, desátník musel překonat jakési potíže, než si vysvětlili co chce, ale podplukovník Caputo naštěstí ovládal pět řečí a jednou z nich byla ruština. Příběh útěku páru pochopitelně znal. Zatím tedy Evě jen vysvětlil, že pokud se jedná o možnosti asylu v USA, vyřizuje to někdo úplně jiný. Nabídl jí kávu a koláč a odešel pro toho někoho jiného, což byl resident CIA Paul Gabler, jinak druhý tajemník velvyslanectví. CIA a vojenské, jakož i letecké a námořní, zpravodajské služby, se nikdy příliš navzájem nemilovaly a Švédsko zde nebylo výjimkou. Takže když podplukovník Gablera, imposantního více jak dvoumetrového mohutného muže přivedl, nechal je spolu o samotě. (Gabler byl o pár let později sovětským agentem Angletonem obviněn ze špionáže pro Moskvu a ačkoli se obvinění neprokázalo, prokázat nemohlo, natolik znechucen, že službu opustil). Gabler tehdy ve Stockholmu už končil, ale byl už tam jeho nástupce, Goloway. Skoro stejně velký a mohutný jako on. Nad kávou a koláčky Evě vysvětlili, jaký je úřední postup, a že ve chvíli, kdy jim Švédové asyl udělí, mají to Golowayovi dát vědět, a on už se postará o další. Sovětské vyslanectví ve Stockholmu se pokusilo o spojení s uprchlíkem a přesvědčit ho i jeho společnici, aby se vrátili, že nebudou za útěk potrestáni, ale oba to odmítli. V sovětském tisku, ani jiných sdělovacích prostředcích se pochopitelně žádná zpráva o útěku nevyskytla.

Pro CIA znamenala zpráva ze Švédska terno. Pro každého v organisaci, kdo se dostal k takovémuto defektoru, to znamenalo operační možnosti, důležitost a služební postup. Nejprve požádali diplomatickou cestou Švédy o obsah Artamanových výslechů. Čehož se jim dostalo. Záznam byl bez vyhodnocení neprodleně odeslán do USA. Tam se jim dostalo takového zájmu, že Artamanov se dostal do kategorie zdroje národní důležitosti. Žádost o asyl tehdy nebyla ještě vyřízena a existovaly obavy, aby je Švédové neposlali zpátky (mnohokrát už se stalo). Tuhle záležitost vyřizoval se státním tajemníkem Dullesem Angleton (později odhalený sovětský špion). Dulles se obrátil na Olafa Palmeho, ten na tehdejšího švédskému ministerského předsedu Erlandera. Po mezihře, kdy Artamanov nechtěl odejet do USA (neboť Američané tě vymačkají jako citron a pak odhodí, jako vymačkaný citron) a Eva ho musela přesvědčovat, vše skončilo dobře a úřední cestou. Po udělení asylu odkráčeli na americké velvyslanectví, dostali visa a s doprovodem odcestovali do bezpečí “bezpečného domu” CIA ve Frankfurtu nad Mohanem.

Dvě dekády jsou dlouhá doba a skoro dvě dekády, které pak Artamanov prožil v USA a ve službách CIA v platové stupnici G-11 jako úspěšný muž, můžeme pro potřeby tohoto článku vcelku přeskočit. Eva dostudovala v USA svou zubařinu a otevřela si praxi. Vzali se, příběh velké lásky tudíž došel naplnění, z amerického hlediska sovětský sňatek v USA neplatil. (Stejným způsobem si pomohl od bigamie i náš Jaroslav Hašek). Rozhodnutím Kongresu, cítil se bez ochrany, mu bylo přednostně uděleno občanství USA bez plné čekací lhůty. Při naturalisaci si změnil jméno na Nick Shadrin. Koupili si domek, naplňovali svůj “americký sen”. Pro Artamanova hrál nejen i ten příběh velké lásky, ale i okolnost, že se vzdal zcela jasně naznačené kariéry v sovětském námořnictvu. Proti němu hrály výsledky všech testů polygrafem, které podstoupil a které byly negativní. Proti němu hrála i skutečnost, studenti Námořní akademie, kde kromě své práce v námořní rozvědce také přednášel, hodnotili jeho přednášky jako bezcenné. Studoval rovněž sám námořní akademii, ale negraduoval. Rušivě působilo i to, že jeho původní tchán, admirál Gorškov, ačkoli mu uprchl zeť, zůstával v sovětském námořnictvu stále číslo jedna. Jenže Američanům, kteří nikdy nebrali příbuzné jako rukojmí, to zase tak moc divné nepřipadalo. Po čase byly zjištěny nesrovnalosti i v jeho curriculum vitae, ale ani to nakonec nikoho příliš nevarovalo. Nicméně jeho posice nebyla taková, aby vyžadovala nejvyšší prověření; dokázal přeložit a komentovat sovětské dokumenty, k nimž se CIA dostala, dokázal logicky vysvětlit i růst sovětské námořní síly. Byl dokonce vyslechnut v této věci jako svědek i podvýborem Senátu. Několikrát v zájmu CIA či FBI cestoval do zahraničí a odvedl solidní práci. Byl jako expert i na palubě Glomar Exploreru. Navštívil Jižní Ameriku, Kanadu i Mexiko.

Psal se čtvrtek dne 18. prosince 1975. Ubytovali se spolu s Evou ve Vídni v hotelu Bristol, pokoji 361. Setkali se s několika přáteli z USA. Objednali lístky na Cikánského barona. Byla to služební cesta, ale protože se měl setkat s někým od KGB, bylo už 17. prosince rozhodnuto, že nebude sledován. Eva si později vzpomněla, že nejprve působil napjatě, ale po příletu do Vídně se uvolnil. Snad tím, že ve Vídni už několikrát byl, poprvé už roku 1958 jako člen sovětské delegace na konferenci Mezinárodní komise pro atomovou energii. Odešel na jakousi schůzku s agentem KGB Kozlovem. V sobotu 20. prosince na další a už ho nikdy nikdo neviděl.

Záhada mohla zůstat záhadou, tak jako bylo záhadou udržováno zmizení Wallenbergovo. Eva se vrátila do USA bez Nicka. Žije tam dodnes. Obecně se považoval za uneseného, třebaže mezitím vyšlo najevo, že už od roku 1966 udržoval styky s residenty KGB a GRU v USA. Jenže, byly to ty sledované či jen jeho vlastní? Občas nějaký defektor přinesl o něm falešnou zprávu. Například Jurčenko tvrdil, že byl během únosu omylem zabit. Vynořovaly se, tak jako ve Wallenbergově případu, i mnohé jiné neověřitelné zprávy. Henry Hurt vydal o Shadrinovi, osobě v celkem uzavřeném spolku kolem zpravodajských služeb ve Washingtonu D. C. dosti populární, dokonce celou knížku: Špion, který se nevrátil z chladna. Kdo by nebyl rád, že i v dnešním světě existuje láska tak veliká, jako ta demonstrovaná na tomto příběhu, který psal sám život.

Záležitost se dočkala nečekaného rozuzlení až dne 11. května 1988, při pohřbu člena ÚV KSSS, admirála Sergeje Georgejeviče Gorškova. Tělo admirála bylo před pohřbem vystaveno. Tam se přicházeli poklonit truchlící, tam přijímala jejich kondolence, včetně zástupců spřátelených států Varšavské smlouvy, vdova po admirálu se svou dcerou paní Artamanovou a svým zetěm, Artamanovem. Nikolajem Fedorovičem Artamanovem, v plném lesku své admirálské uniformy.

George Weisze, který od roku 1959 připravoval a prováděl Artamanovovy testy na polygrafu, našli roku 1982 odstřeleného v autě jeho dcery na jakési opuštěné farmě. Policie to ohodnotila jako sebevraždu, a tak to také zůstalo, ačkoli pitva zjistila, že tohle tělo mělo močový měchýř, a Weiszovi byl roku 1976 vyoperován.

Konec začátků

To všechno ale nic nemění na docela obyčejném hrdinství těch mužů z ponorek. Už v průběhu Artamanovovy-Shadrinovy práce pro sovětskou vlast v USA to byli oni, kdo zjistil, že většina sovětských posádek (64%) se ani nedomluví pořádně rusky (100% důstojnického sboru byli Rusové) a nejsou tedy schopni své stroje ani řádně ovládat. Ani pocity sovětského vlastenectví u posádek příliš nebujely. Posádky amerických ponorek to byly, kdo předpovídal už jenom srovnáním podmínek služby na ponorkách začátek konce SSSR právě tam.

Katastrofa Kursku viditelně ozřejmila, že zánik SSSR byl jenom konec začátků. Když veliký Nikita odhaloval v květnu roku 1964 v rámci nastolování spravedlnosti v Jerevanu pomník arménskému básníku Čarcovi, zavražděnému ve Stalinových čistkách, byl k tomu přizván i sochař Chačaturjan (není příbuzný toho skladatele). Chruščov, nespokojený s výtvarným dílem se sochaře otázal, proč se zpodobněný básník tváří tak chmurně. “Ale soudruhu první tajemníku, on byl přece zavražděn!” “Vy nechápete, že to byla pouhá episoda v jeho životě,” odpověděl Chruščov.

Tyhle příběhy se přece týkají země, kde Puškin, uznávaný za nejsvobodnějšího z jejích duchů, oslavil prvého budovatele její velikosti básní Měděný jezdec, v níž je veleben ten, kdo zašlapal do bláta rybáře Fina. Ti američtí ponorkáři a tisíce dalších jinde a jinak, často v rozporu s míněním, ba mnohdy takořka proti vůli svých vlastních politických představitelů, prostě zabránili, aby svět, Evropu a konečně i nás, potkal osud těch finských rybářů. Zajisté tak konají dodnes. Píseň i u nás populární, Americký námořník je sice hymnou US námořní pěchoty, ale praví se tam cosi o uhájení svobody. A tak to přesně je i v tomto případě.

Použité prameny:

Sherry Sontag & Christopher Drew: BLIND MAN’S BLUFF, HARPER PAPERBACK

Graig R. Whitney: SPY TRADER, RANDOM HOUSE/TIMES BOOK

W.R.Corson: S.B TRENTO & J.J.TRENTO, WIDOWS, CROWN PUBLISHERS, N.Y

(Militaria)

Zpátky