Říjen 2003

Od rozumu k šílenství

Jaroslav Blažke

Od rozumu k šílenství. Kde hledat kořeny moderního evropského rasismu

(Budil, Ivo T.: Od prvotního jazyka k rase. Utváření novověké západní identity v kontextu orientální renesance. Vydalo nakladatelství Academia, Praha 2002. 278 stran, cena a náklad neuvedeny)

Námětem téměř třísetstránkové studie Ivo T. Budila nazvané Od prvotního jazyka k rase, s podtitulem Utváření novověké západní identity v kontextu orientální renesance, je historie vskutku prazvláštní a bylo by lépe, kdyby se nás netýkala. Jenže ač je to k neuvěření - jsou to i naše dějiny!

"Střetnutí ras se právě nyní chystá propuknout uvnitř národů a mezi národy, a nezbývá než se tázat, zda ideje bratrství a rovnosti lidí nejsou proti přírodě. Jsem přesvědčen, že v příštím století se lidé budou zabíjet po milionech kvůli rozdílu jednoho nebo dvou stupňů lebečního indexu. Lidé budou identifikováni prostřednictvím tohoto znaku, který nahradil biblický šibolet a lingvistické pouto, a poslední sentimentalisté uzří nejmasovější vyhlazování." (Vacher de Lapouge, francouzský rasista, marxista a selektivní kolektivista, 1887). Všeobecně rozšířenou víru v Boha vystřídaly v moderních časech víry nižšího řádu - ovšem neméně neotřesitelné: občas v nějakého führera, trvaleji pak ve vědu, vždyť co je vědecké, je věrohodné.

Ivo T. Budil ve své knize Od prvotního jazyka k rase popisuje pozoruhodný jev, který z jedné takové "víry" vychází: "Dalekosáhlou proměnu západního myšlení, která nastala na přelomu osmnáctého a devatenáctého století v důsledku bližšího poznání starobylé indické kultury." Souběžně s formováním moderní západní civilizace a se sociálními otřesy vyvolanými Francouzskou revolucí šlo o skutečnou intelektuální revoluci, která poznamenala nedávnou historii vedoucí k hrůzám holocaustu a jejíž důsledky pociťujeme dodnes.

Okouzlení sanskrtem a árijská idea vydobyly v 19. století vysoce prestižní postavení indoevropeistice, novému oboru, který přitahoval pozornost nejvýznamnějších myslitelů. Indickou látku pak využila některá důležitá evropská hnutí pro zdůvodnění svých aspirací. Nejznámějším plodem orientální renesance byla rasová árijská ideologie, která se stala "nejúčinnějším nástrojem revolty vůči moderní době". Budil v této souvislosti upozorňuje na selhání soudobé politologie při analýze historických kořenů nacismu, na nebezpečný sklon nazírat Hitlerův režim jako ztělesnění čistého zla mimo veškeré pochopitelné kategorie (Ješajahu Leibowitz, Lanzmanův film Šoa) a na zanedbání studia tradičního milénarismu. Němci si byli výtečností svých předků jisti odjakživa, ale i tak pro ně představovalo znovuobjevení Tacitova spisu Germania skvělou příležitost doložit jejich chrabrost, vznešenost a rasovou čistotu. Komplex méněcennosti z nábožensky motivované žárlivosti na výsadní postavení Židů v Písmu se pak stal pro některé Němce výzvou, aby prvorozenectví uzurpovali pro sebe.

Budil ve své knize připomíná existenci pamfletu Kniha sta kapitol z přelomu 15. - 16. století, kterou je možno interpretovat jako předobraz Hitlerova spisu Mein Kampf. Anonymní autor, tzv. "hornorýnský revolucionář", se snažil přesvědčit své čtenáře, že vyvoleným národem nebyli Židé, ale Němci, němčina prvotním jazykem ráje a ostatní jazyky včetně hebrejštiny vznikly až po babylonském zmatení jazyků, že Němci jsou prosti dědičného hříchu, Ježíš je okrajovou postavou a jeho úkolem bylo spasit pouze nevěrné Židy. Desatero přikázání šarlatána Mojžíše je v tomto pozoruhodném traktátu nahrazeno Trevírským statutem (Trevír prý byl hlavním městem archaické germánské říše, o 1250 let starší Říma). V něm se lze dočíst, že předpovězený král v čele chudiny očistí Němce krvavou lázní a podrobí si díky novému typu ničivých výbušnin opět celý kontinent, aby nastolil zlatý věk. Význam pamfletu tkví v tom, o jakých skrytých spodních proudech své epochy vypovídá. Zdá se, že apokalyptická vize říše sjednocené bázní před ztělesněním "germánského ducha" je trvalejší výbavou německé mentality než pouhým plodem dobového společenského kontextu.

Germánský mýtus živili ovšem i spisovatelé: Grimmelshausen, Opitz, Klopstock, Herder stejně jako Schiller snili o "pevném jádru lidstva", jehož úkolem je povznesení lidského rodu, Kleist označil Němce za "společenství, ve kterém uchovali bohové původní a nejčistší obraz lidstva", Novalis a Hölderlin zase věřili, že posláním Němců je oživit křesťanství v bývalé slávě, Johann Gottlieb Fichte ve stejně dobré víře zavedl pojem Urvolk a Ursprache (pralid, pranárod, pozn. red. CS.-magazínu). Budilův dějepisný soupis ukazuje, že se k podobně samolibým nacionalistickým nehoráznostem neuchylovali jen Němci - ale rozhodně jim v tomto směru nelze upřít největší originalitu a pestrost.

Postupného poznávání Indie Evropany se pohotově chytli odpůrci křesťanství. Voltaire (odchovanec a potom úhlavní protivník jezuitů) Indii nazval "matkou všech civilizací" a vášnivě se pokoušel odříznout evropskou kulturu od semitských kořenů. To, co mělo sloužit jako propagace katolicismu v Indii, zejména po Francouzské revoluci, bylo zneužito jako prostředek útoku na křesťanství. Objevovaly se pokusy smířit křesťanskou teologii s učením o převtělování nebo pokládat hinduistické prameny za přinejmenším rovnocenné Starému a Novému zákonu. Kálidásova Šakuntala, která ovlivnila i nebeský prolog v Goethově Faustovi, byla přirovnána k "barokní perle". Humboldt ještě v r. 1828 děkuje Bohu, že mu umožnil žít tak dlouho, aby se seznámil se Šakuntalou. Friedrichu Schlegelovi se podařilo z dílčí oblasti speciální vědy - spojením zázemí německé historiografie, romantické touhy po Orientu a náboženské víry - vytvořit duchovní hnutí: na rozdíl od Německa, "nejfilozofičtějšího národa", není latinský svět schopen pochopit indického ducha (přestože za vše vděčí barbarské invazi).

Další krok pak učinil Francouz Arthur de Gobineau, jemuž věda posloužila jako platforma pro vyjádření nenávisti k demokracii a revoluci: v eseji z r. 1853 O nerovnosti lidských ras zkompiloval všechny možné důvody pro rasistické rozlišování lidstva: rasa a čistota krve mají být nejdůležitějším faktorem historie. (Hitler převzal vizi degenerace národa, který si příměsky nižších ras nechal rozředit v žilách krev a ztratil tím vůli k životu.) Přes veškeré úsilí citovaných i ostatních velikánů (Budilův přehled obludných teorií je fascinující) se však ukázalo nesnadné rasu definovat, neboť je to fenomén příliš dynamický.

Teprve prosazení kraniologie jako hlavního nástroje rasové klasifikace - árijská rasa byla určena protáhlým tvarem lebky - ideologii s konečnou platností odtrhlo od biblického a filologického kontextu, z nějž se konstrukce árijské rasy zrodila. Dokazovat příbuznost se sanskrtem už nadále nebylo potřeba. Geneze zrůdné ideologie ústící do holocaustu je zřejmá - jednotlivé, samy o sobě neškodné komponenty, vytvořily životu nebezpečnou třaskavou směs.

Ten výbuch otřásl lidskostí naší kultury. Nelze jej považovat "za pouhou patologickou anomálii, krátkodobé vykolejení západního ducha při jeho cestě za velkým Osvícením". Měli bychom zevrubně studovat mechanismy kultury smrti, podílející se na postupné dehumanizaci společnosti - jen tak budeme s to obdobnému vývoji zabránit včas! "V souvislosti s mocnými historickými vlnami, při kterých jsou obětovány miliony životů, vystupuje do popředí nutnost napříště znemožnit zlo takových rozměrů a takového dosahu. Proto nezbývá než spravedlivě zhodnotit konkrétní masové zlo, jeho ideové instrumentarium, ale i lidské nástroje, bez nichž by byla realizace nemožná." Tato slova Oty Mádra zazněly v Teologických textech v souvislosti se zločiny komunismu, ale zajisté mají i obecnější platnost.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)