Říjen 2003

Předmluva ke knize Po uši v Americe

Jan Drábek

V květnu roku 2002, tedy více než půl století poté co jsme poprvé připluli do Ameriky, jsem navštívil New York, abych si ověřil přesnost svých vzpomínek při psaní této knihy. Zajel jsem si do Manhassetu na Long Islandu, do Jackson Heights a do bývalé české čtvrti v okolí 70. ulice na Manhattanu.

Objevil jsem Ameriku sice hrdě plnou pruhů a hvězd – vlajčičky se nosí na klopě, věší se do výkladních skříní a zahalují se jimi také celé průčelí budov. Navzdory tomu jsem viděl Ameriku poněkud tápající. Válka proti terorismu je něco zcela beprecedentního. Navíc v těch dnech, co jsem byl v Americe, se ukázalo, že některé branže americké vlády měly po ruce zprávy, že se něco jako útok na věže World Trade chystá a nevyvodily z toho patřičné důsledky. Hodně to připomínalo obvinění Rooseveltovy vlády z některých stran, že bylo možno útoku na Pearl Harbor předejít.

Tehdy však Amerika zcela podle ústavy vyhlásila Japonsku válku a celá země se začala soustředit na to, aby to byla válka vítězná. Valné většině Američanů bylo tehdy jasné, jak se do tohoto úsilí zapojit jak doma ve válečném průmyslu tak na vzdálených bojištích. I v padesátých letech, které jsem už v zemi prožíval, bylo Američanům celkem jasno, že nepřítelem je komunismus soustředěný hlavně ve východní Evropě - Josef Stalin a jeho následovníci. Bojovalo se sice také v Koreji, ale zdálo se, že i tam šlo hlavně o to, kdo bude mít hlavní slovo v Evropě.

Dnešní Amerika vyhrála válku v Afghánistánu proti Talibánu na celé čáře, ale prezident Bush stále opakuje, že boj s terorismem bude dlouhodobý. S kým, kde a jak se ptá většina Američanů, ale odpovědí je stále jen jakési vágní varování, aby všichni byli stále na pozoru. To ovšem příliš k sebedůvěře nedodává. Americká téměř příslovečná tolerance k cizímu náboženství stojí v cestě označení islámu jako možného nepřítele, a „tavící kotel“ americké společnosti má ve svém nitru příliš mnoho čerstvě příchozích Arabů, než aby jako možný nepřítel mohly být označeny arabské státy. V porovnání s touto situací bylo vše za světové války podstatně lehčí: I když předkové vrchního velitele spojeneckých armád Eisenhowera byli německého původu, nehrálo to v politické situaci žádnou roli. Členové německé nacistické skupiny v USA - Amerického spolku - byli již den po napadení Pearl Harboru za mřížemi. A pro Američany japonského původu na západním pobřeží se prostě postavily lepší koncentráky.

V době nejprudší studené války byli emigranti podezřívaní z komunistických sympatií (jako třeba Jiří Voskovec) dlouhodobě internování na Ellis Islandu, zatímco sympatie domácích ke komunistické straně USA vynesly jejím řadovým členům alespoň perný výslech, čelným osobnostem pak několikaletý žalář.

Dnes Američané nemají ponětí, kde budou další bojiště války proti terorismu, ani o tom, kdo se ještě ukáže být jejich úhlavním nepřítelem. Mám pocit, že si Američané nakonec nevědí tak docela rady se svou rolí jediné světové velmoci. Je to pozoruhodné, protože, ať už si to připouštějí nebo ne, téměř všechny demokracie světa očekávají, že Amerika je bude vést, že bude určovat směr, kterým by se měli ubírat.

Je v tom také určitá dávka ironie. Nemyslím, že před válkou jak u nás tak v ostatních částích Evropy bylo v módě brát Ameriku příliš vážně. Byla to krajina plná milionářů, obrovských nemotorných aut a mrakodrapů - jakási země svobody a pohody, kde z moře čouhala ta socha s pochodní v ruce. Tancoval se tam charleston a poskakoval tam Fairbanks. I Lindberghův přelet oceánu se bral spíše jako husarský kousek než jako předzvěst obrovského rozmachu amerického letectví. Tu a tam sice do Evropy pronikly zvěsti o nějakém Al Caponovi, Hroznech hněvu, nezaměstnanosti a prohibici, ale jak říkám, příliš vážně se to nebralo.

Amerika se většině Evropanům jevila jako jakési poutavé filmové představení – jako lehká celuloidová zábava s milou hudbou a jímavými zápletkami, které vždy končily happy endem. Když se vší této šarmantní směsi člověk nasytil, tak šel domů, zalezl do teplých peřin a snažil si znovu vybavit ty pěkné zaoceánské scénky a naopak zapomenout na ty velké trable za vlastními humny.

Realističtější než Amerika sama se nám jevili Američané. Myslím jako jedinci. Charles Lindbergh přeletěl Atlantik a pak mu unesli a zamordovali dítě. Po americkém prezidentovi se pojmenovalo pražské hlavní nádraží a ten československý si dokonce vzal bohatou a vzdělanou Američanku za ženu. Podle Josefa Škvoreckého se čeští puberťáci hromadně zamilovávali do Judy Garlandové, zatím co maminky se modlili, aby se z jejich dcer vyklubala malá shirlejka.

Můj táta uměl hezky vypravovat historku o podnikatelských schopnostech hvězdy amerických westernů, jakéhosi dnes už zcela zapomenutého Eddyho Pola. Ten přijel údajně ve dvacátých letech do Prahy a najmul tam žebřiňák. Na něj nechal z překližky postavit boudu, aby to vypadalo trochu jako dostavník, na který pak hlučně útočilo deset divoce pomalovaných chlapů svlečených do půl těla. Pojmenoval to s dosti malou dávkou fantazie Přepadení dostavníku. Žebřiňák přejel jednou z jedné strany Sparty na druhou a na tuto skrovnou podívanou se za hříšné peníze přišlo podívat deset tisíc diváků. Američan Eddy Polo byl poté u nás známý jako ten nejsilnější muž světa, protože vlastnoručně dokázal vytáhnout na Letnou deset tisíc volů.

Jen málokterý Evropan bral izolacionistickou Ameriku jako rozhodující politickou či vojenskou velmoc. A to navzdory miliónu amerických doughboys, kteří se v létě roku 1917 objevili v moderní výzbroji na francouzské západní frontě, aby tam zvrátili dosavadní rovnováhu. Podle slov prezidenta Wilsona tam byli „zachraňovat svět pro demokracii“.

Ze všech Evropanů snad Adolf Hitler bral Ameriku nejméně vážně. U jednoho obědu začátkem třicátých let se o Američanech vyjádřil, že „je omylem se domnívat, že během poslední války pro nás představovali nějaké nebezpečí. Vedle Francouzů a Angličanů vypadal Američan jako neohrabaný mladík. Běhali jako mladí zajíci v jeteli. Američan není žádný voják. Celá ta podřadnost a dekadence tohoto údajně mladého světa se projevuje v jejich vojenské neschopnosti.“ Tehdy byl ještě německý vůdce považován za vševědoucího. Dnes by už asi připustil, že válka může být také nesmírně cennou zkušeností vzdělávací.

Tak nějak to bylo i se mnou. Když vypukla druhá světová ještě jsem nevěděl, že existují nějaké jiné národy mimo toho českého a německého. V roce 1942, když se začalo bojovat u Stalingradu, jsem si k nim přidal národ ruský a v červnu 1944 ještě ten angloamerický. A když pak příští rok v květnu všechno skončilo, tak už mně bylo zcela jasné, že Amerika je samostatná spojenecká země, která jako jediná dokázala úspěšně bojovat na třech frontách současně, vykázat se velkolepým vynálezem jako je žvejkačka a ženskejma jako Rita Hayworthová. Prostě velmoc.

Jak jsem během těch téměř tří poválečných let tíhl k Západu jsem už popsal v jiné knize. Zajímavé ovšem v českých zemích tehdy bylo, že lidi po válce už zase měli problém s vnímáním Ameriky jako ztělesnění určité společenské ideje. Mimo Edisona, hollywoodských hvězd a snad i džezmenů se před válkou ještě zajímaví američtí jedinci z obecného povědomí nějak vytratili. Lidé začali vnímat Ameriku jako obrovskou továrnu spojenou s jakýmsi obchodním domem, kterou spravoval nám přátelsky nakloněný strýček Sam, který ze sebe chrlil dary jako by každý den byl svátek svatého Mikuláše - džus z pomerančů, obrovské zelené kanystry na benzín, limonádu z prášku, ojeté džípy, zelené montgomeráky, khaki deky a bourbon se sodou.

Co za tím vším bylo, se většinou nevědělo. Bohužel to také málokoho zajímalo. Na Václavském náměstí běžel dokumentární film Ze země pruhů a hvězd, ale naše chlapy zajímala daleko více Lana Turnerová, ženské zase Clark Gable. A všemocný dolar zajímal obě pohlaví. Obecně se usuzovalo, že krátké filmy pokoušející se vysvětlit podstatu amerického federálního systému, elektrifikaci Iowy a školství v Bostonu byly míněny výlučně pro sociology. Kdo by si lámal hlavu s fakty.

A tak se jelo vesele do zkázy, protože lidé, kteří měli na lidi vliv, vesměs opěvovali Stalina. Přitom se ovšem chodilo v úterý večer ve šviháckých amerických kloboucích na glennmillerovské koncerty Karla Vlacha a kouřily se kamelky. Jak to na konec dopadlo v únoru 1948, je dnes známo. Komunistům je ovšem přiznat lví podíl na tom, že lid brzy z této národní schizofrenie vyléčili.

Žil jsem pod komunistickou totalitou všehovšudy jen týden. Pod vlivem Západu – tedy hlavně Ameriky - žiji dodnes. Nebyl to vliv vždy výhradně blahodárný, ale většinou byl spojený se silným pocitem naděje. Tu kdysi výstižně dokázaly vyjádřit pouťové kartářky když slibovaly, že „brzy se vše v radost obrátí a velkého jmění nabudete“. Připouštím, že Amerika nemůže být zemí naděje pro každého; ve valné většině případů tak tomu však je. Dá se celkem klidně žít bez rodičů, bez zaměstnání, bez třídního původu či dokonce i bez klapoklidezu - kladného postoje k lidově demokratickému zřízení. Ale ne bez naděje. To prostě nejde.

Koncem toho osudového týdne po 25. únoru jsme už byli na druhé straně Šumavy. Jmenovalo se to tam Bayrischer Wald a vládla tam tehdy americká armáda. I když naše osobní zkušenosti s administrativními schopnosti tohoto útvaru tomu nenasvědčovaly, tehdejší vojenské správě historici dávají lví podíl na tom, že Německo, více než půl století po válce, se dnes běžně zařazuje nejen mezi slušné demokratické státy, ale také za oporu ideje spojené, demokratické, mírumilovné Evropy.

Během toho čtvrt roku v Německu se střídavě jednalo o naší emigraci do Anglie, Francie a nebo dokonce i do Dánska. Současně nám však bylo jasné, že taková řešení by byla pro nás jen přechodná. Jako exulanty jedině Amerika pro nás připadala v úvahu jako konečný cíl. V té době si moje máma si často pobroukávala jakousi kabaretní písničku, která začínala slovy:

Kampak tak pospícháš?

Do Ameriky, do Ameriky, že se tak blbě ptáš!

Na Ameriku se v různých dobách nadávalo, posmívalo se jí a někdy se také úplně ignorovala. Když však šlo do tuhého, tak se většinou utíkalo do jejího náručí. A když jsme březnu 1948 přešli přes Špičák do Bavorska a já se dovtípil, že jsme se stali uprchlíky a bezdomovci, jedna z mých prvních otázek byla, kdy už pojedeme do Ameriky. Evropa byla tehdy světadílem minulosti, kde se jen rodily světové války, zatím co Amerika - alespoň v mých mladistvých očích - se pokoušela pokřivený svět narovnat. Byla to mohutná země a jistě jí zbylo dost síly k tomu, aby dokázala narovnat i to moje poněkud pokřivené mládí.

(Knížku Jana Drábka Po uši v Americe vydalo nakladatelství Euromedia v edici Knižní klub, Praha 2003. Knížku zakoupíte u českých knihkupců nebo v internetovém knihkupectví www.czech-books.com)