Říjen 2003

O těch doma a oněch v cizině

Jan Drábek

(Ukázka z knížky Jana Drábka Po uši v Americe, kterou vydalo nakladatelství Euromedia v edici Knižní klub, Praha 2003)

Koncem padesátých let a hlavně pak během let šedesátých se ukázalo, že těm doma to už myslí zcela jinak než jsme si to my v exilu představovali. To se už v Americe doslova roztrhl pytel s návštěvami z Československa. Co do znalostí fakt o Americe často předčily lidi ze Západu. Horší to bylo na poli ideologickém. Lidem doma byl cpán do chřtánu marxismus. Ten sice valná většina odmítala, ale často neměla čím nahradit. Navíc komunismus s sebou přinášel spoustu mindráků a ty se často začaly projevovat, až když se člověk dostal z jeho dosahu.

S pomocí takových vymožeností jako ostnaté dráty na hranicích a na plný úvazek pracující rušičky zahraničních rádiových stanic dokázali komunisté alespoň dočasně odtrhnout tuto zemi od jejího přirozeného kulturního zdroje. Tím byla vždy v minulosti Severní Amerika a západní Evropa, rozhodně ne caristické či sovětské Rusko.

Ti, co přijížděli na návštěvu ze staré vlasti po první dekádě vlády komunismu, se nám začali jevit jako klasičtí „chudí příbuzní“. A nejen to. Někteří se tak báli, že se vyhýbali stykům s prominentními exulanty. Jak líčí ve své knize o Peroutkovi Pavel Kosatík, i taková osobnost jakou byla Olga Scheinpflugová dokázala hluboce zklamat starého přítele Ferdinanda Peroutku, když se ho obávala navštívit v jeho jacksonheightském bytě. Zvláště, když ve stejném domě s bezmeznou radostí navštívila méně politicky angažovaného Karla Steinbacha. Trošku to připomíná to slova Vladimíra Škutiny, který v osmdesátých letech v emigraci nabádal Čechy, co mají strach, aby raději zůstali doma, protože „tam se to bojí daleko lépe než tady a taky se to tam víc ztratí“.

Ale i ti, co se nebáli, se nám zdáli občas být jaksi – no, snad by se dalo říci -nějak příliš východní. I vzhledem. Přijížděli chudáci často v nových šatech, ale ty byly šity z laciné látky a zastaralým stylem. Na jedné party se nám maminka emigranta, která právě dorazila z ČSSR jevila jako rozšafná paní se smyslem pro humor. Ihned rozvinula debatu o nedostatcích pražského režimu, propojenou zábavnými historkami o nevzdělaných a vulgárních komunistických pohlavárech.

Připojil se k ní dnes již zesnulý washingtonský novinář českého původu Ed Koterba, který krátce před tím navštívil služebně Prahu. Ten vtipně vypravoval o tom, jak se sáčky v socialistickém Československu nevedou a jak, když si člověk sebou nepřinese svou vlastní tašku, mu prodavačky v zelinářství nacpou brambory rovnou do náručí.

Uprostřed jeho pestrého vyprávění se najednou paní maminka prudce ohradila, že my emigranti nenecháme na tom jejím milovaném domově ani chlup suchý, že si přímo libujeme v tom, když můžeme svou starou vlast nějak pomluvit či pošpinit. Zmlkli jsme a s úžasem se na ni dívali. To, co projevila, byl však docela normální ochranný lidský mechanismus, který psychologové dobře znají. V Praze si přátelé běžně stěžovali jeden druhému – nakonec tam vlastně byli všichni ve stejné šlamastice. Zde však šlo více o společenské postavení. Jaksi zadními dvířky bylo návštěvám naznačováno, že žijí podřadným životem a že jsou ipso facto podřadnými lidmi.

Tím v této slušné a bohaté společnosti byly návštěvy z Čech automaticky v nevýhodě. Nejhorší na tom bylo, že se nikde na obzoru nerýsovalo žádné zlepšení. Komunismus se zdál být v Československu už zakořeněn na věky. A nebo alespoň po celý zbytek našich životů. V emigraci z toho alespoň byla tu a tam nějaká legrace, ale doma jim přirozeně moc do smíchu nebylo. Nějakou chvíli to trvalo než nám došlo, že názorům tohoto druhu se nemá odporovat. Pakliže ovšem ve svých chudých příbuzných člověk nechce vyvolat takový pocit bezmocnosti že by hraničil na zoufalství.

Zároveň jsme se dovtípili, jak nemá smyslu návštěvám vysvětlovat, že Američané jsou vesměs upřímní lidé, kteří to s vámi myslí dobře, a že to je na konec vidno i z činnosti tisíců různých amerických charitativních organizací. To, že se vás ptají, jak se vám daří, a nečekají, že jim během půl hodiny vyložíte přímo tragický stav vašeho zdraví, vůbec neznamená, že to jsou pokrytci. How are you? a správná odpověď ve formě Fine jsou pozdravení, která již tady tolik zobecněla, že jsou jako když naší tátové zdravili velebníčka slovy Pochválen pan Ježíš Kristus a on odpovídal Až na věky. Dělal to, aniž začal Krista chválit za každou jeho dobrotivost posledních dvou tisíc let.

Bylo prostě něco zcela jiného v americké společnosti trvale bydlet než do ní přijet na návštěvu z totalitního Československa. To se často projevovalo mezi lidmi, kteří přišli do exilu po osmašedesátém roce. Tyto nově příchozí se museli některých svých návyků ze staré vlasti co nejdříve zbavit. Třeba svých antipatií k veřejným organizacím. V Československu členství v jakékoli z nich obyčejně znamenalo aktivní podporu režimu. Na Západě členství v profesionálních a krajanských spolcích mohlo znamenat můstek k lépe placenému místu, zatím co členství v politických organizacích předpoklad k zlepšení životních podmínek. Vše se to odehrávalo demokratickým způsobem. Ovšem obrovský rozdíl spočíval v tom, že zde do nich nikdo nikoho nenutil. Předpokládalo se, že každý člověk, který na to alespoň trošku má, se toho brzy dovtípí.

Vraťme se však k rozdílům mezi emigranty a domácími, které již byly zřejmé koncem padesátých let. Nadále se prohlubovaly, až když po devětaosmdesátem zmizela železná opona, a my emigranti i ti doma jsme se najednou s nimi museli vypořádat tváří v tvář. Nikdo se už nemusel bát, přetvařovat anebo si dávat pozor na jazyk, aby tím neuškodil těm doma. A tu se ukázalo, že pro české emigranty a domácí platí pravidlo, které kdysi tuším pronesl George Bernard Shaw o Američanech a Angličanech. Řekl, že to jsou dvě skupiny lidí, které jsou rozděleny společným jazykem. I my Češi tady i tam jsme si uvědomovali, že za půl století totality některé pojmy našeho společného jazyka nabyly docela jiných významů.

Dobře to mimoděk vyjádřili Václav Klaus a Vladimír Mečiar ve svých odpovědích novinářům na otázku zda mají nějaké přátele. V roce 1998 řekl Václav Klaus: „Jak definovat slovo přítel? To je strašně obtížné...“ A o čtyři roky později pravil Mečiar: „To je otázka, co chápeme jako přátelství. Pokud to chápeme tak, že jde o člověka, ke kterému se důvěrně obracím se vším, co je v mém nitru, tak takového přítele nemám.“

Nemyslím, že by si některý ze západních politiků dovolil i tímto nepřímým způsobem zpochybňovat význam přátelství. Má to patrně co dělat s komunistickou společností, ve které se tak často přátelství vůbec nevyplácelo. Platilo to nejvíce v případě těch, kteří odhodili většinu principielních zásad, a proplouvali bez úhony stejně úspěšně jak totalitními tak demokratickými úžinami. Neříkám, že by již ve staré vlasti vůbec neexistovala přátelství na život a na smrt, jen se člověk s nimi teď daleko méně setkává.

Zato se utužovala pouta rodinná. Někdy až do nepříčetnosti. Zatímco doma matky-kvočny nepouštěly své ratolesti z pod svých sukní někdy až do jednadvaceti i déle, na Západě a zvláště v Americe bylo běžné, že děti se osamostatňovaly už jako teenageři. Byli jsme v Praze s mou kanadskou manželkou překvapeni, když na příjemné sedánce se náhle jedna paní matinka podívala na hodinky a oznámila, že musí spěchat domů. Ten její malý už prý brzy přijde domů ze sportování a je zvyklý na teplou večeři. Tomuto „malému“ kolohnátu, který se upocený v osm večer přihnal domů z basketbalu bylo sedmnáct a paní matinka nám prozradila, že se na jeho triumfální návrat připravovala u trouby vždy alespoň už hodinu předtím.

Už za mého pobytu se v tomto ohledu se mi zdálo, že mladí Češi a Češky

se každým rokem více přibližovali západoevropským standardům mladistvé nezávislosti. Patrně proto, že s postkomunistickým otevíráním hranic a stoupající znalosti cizích řečí se už nejeví rodinné lůno tak přitažlivé.

Toto, nám cizí lpění na dětech mělo někdy smutné následky. Když se po vítězném únoru uvažovalo o útěku za hranice, tak v tom jen málokdy mohli hrát rodiče hlavní roli. Můj táta se začátkem března 1948 rozloučil se svým otcem a i když o tom nepadlo ani slovo, oba věděli, že se už víckrát neuvidí. Dědu ani babičku by tehdy ani nenapadlo tátovi nějakým způsobem jeho odchod ztěžovat. Uvažovali takhle: když není možné se o štěstí podělit, tak i ta nejmenší naděje na něj musí nutně patřit těm nejmladším. Dovedu si představit, jak těžké musí někdy být se podle tohoto pravidla řídit. Proto si také dodnes dodržení této zásady mým dědečkem a babičkou nesmírně vážím.

Později, po roce 1968, tomu často bylo jinak. Některým rodinám jejich rozhodnutí zůstat za hranicemi a tím umožnit slušný život a západní vzdělání svým dětem babičky doma vyčítaly. Zdálo se mi to být dosti sobecké. Většinou jsem však o tom nemluvil a to hned ze dvou důvodů: předně jsem nechtěl ještě více komplikovat život postiženým a pak jsem si uvědomil, že mi po tom vlastně nic není. Ale jako spisovatel jsem si těchto komunismem nastoleným zjevů dobře všímal.

A ještě jedna zkušenost, která dosti výmluvně ilustruje toto nám v emigraci celkem cizí lpění na dětech a zároveň rodičovských představách o jejich štěstí. Krátce po návratu do Prahy jsem v zimě 1990 popíjel kafíčko u přátel z dávných časů. Řeč přišla na nás emigranty. Podle hostitelky jsme se sice všemocně snažili porozumět situaci doma, ale často jsme to bohužel nedokázali. Podle ní se všechny i zdánlivé ústupky komunistům musely posuzovat podle toho, jaký prospěch přinesly jejich dětem. Šlo přece o závažné věci jako přijetí na vysokou školu, lepší zaměstnání nebo byt, atd. My emigranti se nesmíme prý nechat ovlivňovat situací v západních demokraciích, kde tomu bylo zcela jinak. Tento problém tam prostě neexistoval.

Po chvíli ticha se najednou ozval hlas jejího třicetiletého syna z tmavějšího koutu pokoje: „Víš mami, mně se někdy zdá, že kdybyste tehdá furt nebrali takový ohled na to životní štěstí naší generace, tak by asi ten komunismus u nás netrval tak dlouho.“

I když se domnívám, že pravda byla asi více na jeho straně než jeho maminky, nedovolil jsem si ani tehdy se k tomu nějak vyjádřit. Připouštím, že umění přežití v takovém morálním marasmu jaký byl (a vždycky nutně musí být) komunismus si tu a tam může vyžadovat praktičtějšího přístupu než pouhého idealismu.

Emigranti se obyčejně liší od některých domácích v ještě jednom dosti významném postoji. Týká se to majetku. Protože si na Západě většina lidí uvědomuje, že princip nedotknutelnosti soukromého vlastnictví je základním zdrojem bohatství všech prosperujících společností, nepřipouštějí ve sporech o něj žádné výjimky. Rozhodně odmítají přistup, že majetkové zásady - mimo zdaňování - jsou nějak závislé na tom, kolik ho už člověk má.

Proto bylo pro západní uši slovem do pranice když někdo doma, i třeba nepřímo, vyřkl, že „ten už si v emigraci přece nahrabal dost“. Daleko vážnější než urážka emigranta, kterou obyčejně takový výrok obsahoval, bylo zpochybňování základního práva všech slušných společností.

Věřím, že se všechny tyto trhliny mezi myšlením západním a východním časem začnou zacelí. Nevím, jestli se toho naše generace ještě dožije, ale rozhodně ty, co přijdou po nás, by si měly připravit věnečky a národní kroje na oslavu dne, kdy se staly historií.

(Ze závěrečné kapitoly knížky Jana Drábka Po uši v Americe, kterou vydalo nakladatelství Euromedia v edici Knižní klub, Praha 2003. Knížku zakoupíte u českých knihkupců nebo v internetovém knihkupectví www.czech-books.com)