Říjen 2003

Slovo o pluku Igorově napsal Čech

Rozhovor s Edwardem Keenanem

Americký slavista Edward L. Keenan v rozhovoru pro LN: Čeští vědci by měli důkladně probádat Dobrovského pozůstalost. Bezpočet bohemismů ve Slovu o pluku Igorově svědčí o tom, že dílo napsal Josef Dobrovský, říká v rozhovoru pro LN harvardský slavista Edward L. Keenan.

LN: Kdy jste začal pochybovat o tom, že Slovo o pluku Igorově není tak starý text, jak se obecně předpokládá?

Zhruba před deseti lety mě skupina studentů na katedře slavistiky Harvardovy univerzity požádala, abych jim poskytl nějaký úvod ke Slovu o pluku Igorově. Já jsem se tomuto předmětu většinou při výuce vyhýbal, ale oni měli dojem, že se po nich bude chtít, aby svým budoucím studentům toto dílo vysvětlili, až jednou začnou učit. Při přípravě na tento seminář jsem narazil na několik paradoxů v tradičním pojetí, a ty mě přivedly k Dobrovskému.

LN: Proč jste se ve výuce Slovu vyhýbal?

Musím říci, že už dříve, zhruba od roku 1965, mě postupně začaly znepokojovat některé názory na původ textu. Jelikož jsem ale nemohl přijít se žádnou uspokojivou alternativní hypotézou, bylo velmi složité tuto látku učit. Jak může být literární dílo, a obzvlášť tak tajemný text jako tento pochopen bez kontextu?

LN: Kdy jste začal podezřívat Josefa Dobrovského? Nebylo by jednodušší hledat spíše v hranicích carského Ruska než v Praze nebo ve Vídni?

Nehledal jsem autora, takže když jsem pak narazil na důkazy, které spojovaly Dobrovského s textem, o žádných dalších podezřelých už jsem neuvažoval. Navíc v kritické době 1792 - 1793, kdy se objevuje první zmínka o Slovu o pluku Igorově, se Dobrovský nacházel na území carského Ruska.

LN: V článku, který vychází v zářijovém čísle časopisu Dějiny a současnost, uvádíte jako jeden z důkazů Dobrovského autorství jeho reakci na pozdější podvrhy Rukopisů královédvorského a zelenohorského, přestože Dobrovský autentičnost obou rukopisů odmítal.

Tady se nacházím a se mnou i někteří další v oblasti spekulací. Dobrovského vztah k Hankovi a jeho generaci byl složitý. Podezřívám Hanku, že rozsáhle těžil ze Slova o pluku Igorově při vytváření svých imitací, protože věděl, že mu Dobrovský nebude odporovat. Dobrovský také nejprve v roce 1818 zaujal k podvrhům nejednoznačný postoj a nikdy nepoukázal na výraznou závislost Hankových textů na Slově o pluku Igorově. O této závislosti napsal také například Julius Dolanský v knize Záhada Ossiana v Rukopisech královédvorském a zelenohorském.

LN: Zmiňujete také několik ahistorických topoi a bohemismů, které se ve Slovu o pluku Igorově objevují. Dají se uvést některé příklady?

Není jich tam několik, ale bezpočet. Vědci si například téměř dvě stě let lámali hlavu s výrazem "busovi vrani v'zgrajachu". Nakonec došli k závěru, že jinde nedoložená středověká forma "busov" musí znamenat "tmavý", "temný". Je však zřejmé, že text v prvním vydání "busovi vrani" lze také číst jako "bo suvi a vrani", klišé pro noční ptáky, kde "suvi" je archaický a dialektický bohemismus. Dalším příkladem je místo, kde se mluví o Vladimírově hrudním plátu, který sténá pod šavlemi Polovců a sám Vladimír "pod ranami". To je zvláštní fráze, protože v ruštině i ruské staroslověnštině "rana" znamená v první řadě zranění. Naproti tomu v češtině nové i staré znamená také úder. Text pak dává smysl.

LN: Podle vaší hypotézy nevytvořil Dobrovský podvrh vědomě. Spíše mu chyběla odvaha veřejně přiznat, že to, co měl být údajně raně středověký rukopis, byla ve skutečnosti jeho stylistická a lingvistická cvičení. Mohl byste uvést některé motivy, které mohly Dobrovského vést k jeho mlčení?

Jak už jsem říkal v Praze na konferenci ke 250. výročí Dobrovského narození a jak o tom píši ve své knize, s časovým odstupem a s informacemi, které máme k dispozici, se mi zdá téměř nemožné dojít k jakýmkoliv jistým závěrům ohledně Dobrovského motivace. Víme však, že byl opakovaně léčen kvůli vážné psychické nemoci. S největší pravděpodobností šlo o manickou depresi. Dobrovského chování bylo často nevysvětlitelné i jeho kolegům.

LN: Váš referát o Josefu Dobrovském jako autorovi Slova o pluku Igorově vyvolal na pražské konferenci relativně dlouhou a bouřlivou debatu. Ukrajinský časopis Ukrainian Quarterly již otiskl článek Olexy Myšanyče, který vaši tezi odmítá.

Nejsem si jist, jestli bych diskusi v Praze charakterizoval jako "dlouhou a bouřlivou". Moje hypotéza vyvolala debatu z mnoha důvodů, které živily i spor o podvrhy Václava Hanky. Hluboce zakořeněné představy, které mají svůj původ v učivu na základní škole a jsou živeny nacionalismem, se promítají do kulturní politiky a vedou k vědecké lhostejnosti k některým tématům. Naneštěstí se ani rozprava v Praze, ani ty články, které už vyšly, nezabývají mojí knihou, která ještě nebyla vydána, ale pouze jedním článkem a mými prezentacemi. Obzvláště v Praze jsem během povolených patnácti minut nemohl poskytnout nic, co by se alespoň přiblížilo dokumentaci mojí monografie o 533 stránkách. Hlavním důvodem mého vystoupení v Praze bylo povzbudit české vědce k důkladnému probádání Dobrovského materiálů uložených v Památníku národního písemnictví a v archivu Národního muzea.

LN: Je podle vás tedy Dobrovského pozůstalost v Praze málo využívaná? Myslíte si, že Dobrovský není dostatečně studován?

Dost jistě, ale jestli dostatečně do hloubky... To pravděpodobně ne.

LN: Máte dojem, že se vědci zabývají Dobrovského osobností spíše jako postavou, která hrála určitou politickou roli v užším rámci českého národního hnutí, než jako slavistou a vědcem v širším evropském kontextu osvícenské vědy?

Ano, řekl bych, že ano. Také by se ale mělo říci, že i já jsem se jím zabýval v "užším rámci" problematiky původu Slova o pluku Igorově.

LN: Co vás vlastně přivedlo ke studiu slavistiky?

Ke studiu slavistiky jsem se dostal po prvním ročníku na Harvardově univerzitě, který jsem věnoval především basketbalu. Uvědomil jsem si, že bych měl začít dělat něco pořádně, něco, co by mě bavilo. Začal jsem studovat ruštinu a v mém životě už nic nebylo jako dřív.

LN: Čím se zabýváte především?

Hlavním předmětem mého zájmu jsou politické a kulturní dějiny Moskevského státu v období let 1450 až 1700.

LN: Proč jste s ruštinou vůbec začal? Jestli počítám správně, tak to bylo v polovině 50. let, a to nevypadá jako nejsamozřejmější volba.

Stalin právě umřel a mladí byli plní optimismu.

LN: Zmínil jste, že se zabýváte dějinami Moskevského státu. Zároveň jste ale ředitelem možná nejvýznamnějšího byzantologického centra v USA Dumbarton Oaks. Ve své disertaci jste se zabýval vztahem Moskevského státu a středoasijské Kazaně v 16. a 17. století. Co vás na tom tak zaujalo?

Další dluh době. Po překvapivé návštěvě sovětské delegace (složené většinou ze zástupců středoasijských republik) na veletrhu v Damašku v roce 1956 se mi zdálo, že arabština by se někomu, kdo tehdy o sovětologické kariéře přemýšlel jen ve velice hrubých obrysech, mohla hodit. Pár let jsem ji tedy na Harvardu studoval, později, v letech 1959 - 1961 jsem v Sovětském svazu studoval turkmenštinu a uzbečtinu. Když jsem se vrátil zpět do Států, rozhodl jsem se pro studium středověku a víceméně přirozeně jsem ze obrátil k rusko-tatarským vztahům.

LN: Údajně jste jedním z posledních žáků Romana Jakobsona.

Technicky vzato to pravda není. Roman Jakobson mou disertaci nevedl, ale protože jsem se v letech 1956 1959 na Harvardu soustředil na slovanská studia, navštěvoval jsem všechny jeho přednášky a poměrně dobře jsme se seznámili. Navíc jsme po určitou dobu bydleli ve stejném domě. Později otiskl můj první slavistický článek ve svém časopisu International Journal of Slavic Linguistics and Poetics.

LN: Povzbudila vás debata ohledně Dobrovského autorství k analýze dalších "pokladů" středověkého slovanského písemnictví, nebo je to pro vás uzavřená kapitola a budete se věnovat něčemu jinému?

Vlastně se budu vracet ke svému téměř dokončenému životopisu Ivana IV. Hrozného, který jsem musel odložit, když jsem narazil na problém původu Slova.

LN: Skoro to vypadá, že otázka původu rukopisu pro vás byla jen příjemným rozptýlením uprostřed rozdělané práce. Ve Zprávách Historického centra pro středověká slavistická studia Cyrillic Manuscript Heritage z května roku 2000 však říkáte, že rozluštění kořenů Slova považujete za úspěch, který vám přinesl největší uspokojení.

Kniha o Ivanu Hrozném, jestli ji vůbec někdy dokončím, určitě vyvolá nějaké spory, ale tomuto tématu jsem se věnoval desítky let. Snad s výjimkou odhalení, že Ivan Hrozný nemůže být autorem korespondence, která se mu připisuje, pro mě nebylo nic tak intelektuálně vzrušující a uspokojující, jako sledovat ještě "teplou stopu" Josefa Dobrovského a Slova.

(Slovo o pluku Igorově je považováno za první významné ruské literární dílo. Popisuje tažení jednoho z ruských údělných knížat Igora Svjatoslavoviče proti Polovcům (Kumánům) v roce 1185. Výprava skončila fiaskem, Igor byl zajat, ale později uprchl. "Slovo o pluku Igorově opěvuje celou ruskou zemi, heroizuje její boj s nepřítelem a dokazuje nezbytnost jednoty a vzájemné pomoci mezi knížaty," popsala výstižně ideové vyznění díla Světla Mathauserová v doslovu k jednomu z českých vydání.)

(Ptal se Stanislav Pejša)

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)