Říjen 2003

Výstup na Jušan

Miroslav Rozehnal

(11. - 14. listopadu 1998)

Jelikož už jsme dlouho nepodnikli žádný pokus o výstup na některou z místních hor, velmi se nám hodily letošní Sunjatsenovy narozeniny, které padly na čtvrtek. Vzali jsme si na pátek volno a naplánovali čtyřdenní výlet na nejvyšší horu Tchaj-wanu (Jušan) a její okolí. Jednou změnou oproti dřívějším výletům byla účast mě ženy Šandy, která není přítelem výstupu na hory, ale podařilo se nám ji přemluvit. Výhoda její účasti spočívala v tom, že firma jí koupila auto, takže je nemusíme brát z půjčovny. Zbylo místo i na českého studenta Honzu, který přijel na rok na čínštinu.

Středa, 11.11.

V plánu bylo vyrazit co možná nejdříve večer, abychom stihli do rána dojet na místo a začít s výstupem. Ale nakonec jsme stejně vyjeli až v deset. Probíhaly poslední frenetické přípravy, nákupy jídla a podobně. Stavujeme se ještě u Sandyiny tetičky, kde necháváme na "převýchovu" našeho psa a pak už vyrazíme na dálnici číslo 3 a pádíme směrem na jih. Aut je ještě hodně, ale dálnice je nová a široká, takže se netvoří zácpy. První přestávku děláme na dálničním odpočívadle někde u Tchaj-čchungu. Protahujeme kosti, dáváme si kafe a energizující nápoje "Come Best" a šviháme dál. Z dálnice sjíždíme u města Čchiaji. To už jsme hodně na jihu a samozřejmě už je

čtvrtek, 12.11.

Stoupáme do hor, směrem na oblíbené výletní místo Ališan. Protože je volný den, cesta je plná výletníků, kteří se rozhodli vyjet na Ališan hned zrána na východ slunce. Nevím proč, ale Činaní jsou úplní šílenci na východ slunce. Jsou schopni vstát ve tři hodiny ráno a šlapat potmě na nějaký kopec, aby pak sborově zaochkali, když slunce vyleze, pak zase šlapat zpátky a následně celý den prospat.

Hned před Ališanem je odbočka směrem na Jušan. Jsou tam nějaké stánky (ano, ve čtyři ráno), kde si dáváme horký čaj a nějakou polívku. Za půl hodinky poté jsme na parkovišti. Všude plno, stany, lidí v autech, karavany. Už vidíme, že na Jušanu bude perný den. Přezouváme se do lezeckých bot, oblíkáme těžkou výbavu (čepice, rukavice) a vyrážíme.

Proč tak brzy? Inu, nenamáhali jsme se vyběhat si povolení k výstupu a za tmy ještě horská služba spí. První úsek cesty vede po asfaltové cestě, kolem stanice horské služby (kde ještě skutečně všichni spí zdravým spánkem) a dál do lesa k hoře. Ještě je pořád skoro tma, když sejdeme z cesty a začínáme skutečný výstup.

Ale ne dlouho, už se rozednívá, probouzí se různí ptáci a podobná havěť. Děláme si pauzu. Zásobili jsme se čokoládou a různými bonbóny, takže není třeba hned vařit vodu. Stoupání není vůbec velké, ale kvůli Sandy nemůžeme jít moc rychle. Ještě pořád vidíme na cestu, kam už teď dorážejí auta s dalšími lezci. Holt, kdo si vyběhal povolení, může autem až sem! Brzy nás dobíhají první z nich, největší namakanci.

Vychází slunce. Hory okolo jsou nádherné, vysoké štíty zalité sluncem, podzimní příroda - tady v horách je skutečný podzim, tj. žluté listí. Počasí se taky vydařilo, čistá modrá obloha bez mráčku. Probděná noc v autě rychle nese své plody. Únava se hlásí o slovo. Takže na jednom pěkném skalisku poblíž cesty se rozhodneme dát si dvacet. Teplota už stoupla, takže nezmrzneme. Brzo všichni čtyři spíme jako špalky. Budí nás čas od času kolemjdoucí lezci výkřiky jako "Podívej, cizinci!" a podobně.

Budíme se až za dvě nebo tři hodiny, celkem odpočinutí. Později se ukáže, že jsme se z jedné strany (jak svítilo slunko) pěkně spálili. Inu, výška je už přes tři tisíce metrů. Stoupáme dál. Od začátku výstupu k horské chatě je to 8,5 kilometru. Máme za sebou zatím tak tři.

Po nějaké době nás dožene jeden z horské služby. Ptá se, máme-li povolení k výstupu. Snažíme se to zahrát do autu, ale vypadá neoblomně. Prý musíme dolů. Pak rychle ubíhá dál. Děláme pořadu, ptáme se i kolemjdoucích. Prý tu nedávno spadli a zabili se nějací masňáci, takže horská služba je teď celkem přísná. Ale prý se nemáme bát, nic se nám nestane. Rozhodnuto - jdeme dál.

Něco po poledni děláme větší pauzu. Vaříme vodu, děláme "guláš" (to je náš výraz pro instantní nudle) a čaj. Taky máme luncheon meat v konzervě a k tomu crackery. Po dobrém obědě jsme připraveni na poslední úsek cesty k chatě.

Jsme od chaty asi dva kilometry, když opět potkáváme toho samého horského službice. Je nepříjemně překvapen, že nás vidí. Říká, že právě zase hledají nějaké ztracené lidí. Máme prý jít honem dolů. Jestli nás potká nahoře v chatě, dá nám pokutu patnáct tisíc. Sandy se toho poleká. My ostatní se ji snažíme uklidnit, že jenom pouští hrůzu, ale ona chce dolů. Když kolem sebe vidím ty šedesátileté babky v teniskách a mladé holky s kabelkama na ramenech, které si včas obstaraly kus papíru se štemplem od šimla, chce se mi brečet. Ale Sandy má strach a já musím s ní dolů. Miro Bakoš a Honza jdou dál.

Takže pro nás nastává sestup k autu. Už jsou tři odpoledne, musíme rychle makat. Dolů z kopce to jde rychleji, ale i tak sestoupíme dolů na silnici, když už je úplná tma. Naštěstí jsem si koupil takovou svítilnu na řemíncích, která se připne na čelo, takže ty poslední tři kilometry k autu nemusíme jít v úplně tmě. V lese kolem nás ožívají zvířata - párkrát vidím opice (tady okolo Jušanu

je jediné místo na Tchaj-wanu, kde ještě volně žijí). K autu docházíme unaveni a naštvaní na horského služebníka a taky Mira Bakoše, který sobě vlastním způsobem ("Ále, šak sa neboj! Čoho sa bojíš?") tvrdil, že vybavovat povolení k výstupu je nesmyslná a zbytečná formalita. Dojíždíme asi 20 kilometrů k Ališanu. Už jsem tu párkrát byl, takže vím, že je to pěkně místo. Spousta různých chodeckých tras po kopcích a lesech, miniaturní železnice, dobrý horský čaj a slušné jídlo. Četl jsem, že celou železnici zrenovovali, takže jsem zvědavý na výsledek.

Ale při vstupu do vesnice čekalo nepříjemné překvapení v podobě brány. A vyběhl hned otrava, že chce prachy. Říkáme si, no dobře, renovace něco stala, chápeme. A že kolik? A on povídá "No, tak to jsou dva lidi, jedno auto, tak to máme pět set." Málem jsem se praštil o volant! Zaplatit pět set jenom za to, abych pak mohl začít hledat hotel za dva nebo tři tisíce? Vrátný nás ale posílá kus dolů po cestě, prý tam je nějaké mládežnické středisko, kde se dá přespat bez nutnosti platit vlezné. Jedeme tam.

Budova a okolí je velice pěkně, pokoje volné mají. Má to ale nevýhody. Jelikož je to hotel sponzorovaný státem, provozuje se ve starém duchu. To znamená, že jídlo v restauraci se podává v jednotnou dobu, která už samozřejmě minula. Mají tam sice obchod, ale tak mizerně zásobený, že si koupíme zase jenom guláš. Naštěstí tam mají i Heineken, takže můžu zakřičet "Guláš a pivo!"

jak Polívka v té špičkové restauraci. Ještě jedno minus - horká voda teče jenom večer, takže se musíme honem honem osprchovat, než ji zavřou (a ráno to bude bez sprchy). Ale unaveni jsme tak, že hned po jídle a pivě upadáme do spánku.

Pátek, 13.11.

Protože jsme pohrdli snídani (hsi fan a man tou, odporná rýžová kaše bez chutí a odporné bílé buchty taktéž bez chuti), máme zatím hladovku. Abychom si mohli zajít na snídani, museli bychom napřed zaplatit pět set za vstup do Ališanu. To se nám nechce, takže sjíždíme asi osmdesát kilometrů dolů do města Čchiaji, kde si dáváme dobrý steak a kafe v pěkné restauraci a litujeme Mira a Honzu, kteří teďka někde dlabou guláš. Ale taky jim závidíme, že se dostanou nahoru.

Počasí je nádherné a my jedeme zpátky do hor, vyzvednout ty dva. Cestou se stavujeme koupit si čaj. Místní čaj je vyhlášený po celém Tchaj-wanu, protože čím výš se čaj pěstuje, tím je lepší. Tak zastavíme v poslední vesnici před Ališanem, Shr Čchuo (Kamenný stůl) a jdeme do obchodu s čajem. Kdo z vás to nikdy nepodstoupil, tak netuší, co to je, kupovat si čaj. To neznamená přijít, vybrat, zaplatit, odejít.

Jsme usazeni k čajovému stolku a věnuje se nám jedna prodavačka. Uvaří nám několik druhu čaje, přičemž mluví o jeho kvalitách. Čajová konvička se musí opláchnout vřelou vodou, pak se do ní nasype čaj. Ten se zalije horkou (ne vroucí) vodou, která se hned slije. Teprve na takto spařený čaj se opět nalije horká voda a čeká se pár minut. Čaj se pak scedí do další konvičky (předtím opláchnuté vřelou vodou) a teprve potom do hrníčku (vypadají jako štamprle), taky opláchnutých. Na hrníček se pak nasadí jiný, o něco širší, vše se překlopí. Čaj se pije z toho širšího a k tomu užšímu se čichá, aby člověk nasál aroma čaje. Čaj se zalije asi čtyřikrát. Strávíme tam přes hodinu. Ochutnáme takto asi tři druhy čaje a pak se rozhodneme pro jeden. Za cca dvěstě gramů zaplatíme 750 dolarů (1 k 1 ke koruně). Vybrat a koupit čaj není jednoduché ani levné. A to jsou ještě čaje, které stojí třeba čtyřicet tisíc!

Už se stmívá, když dojíždíme na parkoviště. Ti dva už tam čekají, ale prý jenom deset minut. Povídají, že vylezli nahoru. Ten horský službic nadával, ale nic neudělal. V chatě prý bylo nacpáno k prasknutí, moc se nevyspali. Takže se jim podařilo slézt nejvyšší horu Tchaj-wanu, vysokou 3952 metrů.

Původně jsme chtěli zůstat v Ališanu a zítra to tam ještě projít, ale nikomu se nechce platit tak zlodějské vstupné. Proto sjíždíme opět dolů do Čchiaji. Cestou kupuje čaj ještě Miro, takže celou hodinovou proceduru opakujeme ještě jednou. Miro kupuje trochu dražší čaj, za 1 200. V Čchiaji nacházíme nějakou restauraci Vienna. Pod dojmem vídeňského řízků a podobných věci jdeme dovnitř. Ale ne, to je jenom jméno! Jinak je to normální hospoda. Jídlo je však vcelku slušné, mám nějakou vepřovou kotletu s bramborovou kaši, zeleninou a k tomu ze salátového baru co hrdlo ráčí. I kávička byla.

Pak nacházíme motel "Hotel California". Tam se samozřejmě musíme ubytovat! Notujeme si písničku a přemýšlíme, je-li tu The Beast a jestli se nám podaří ráno odjet. Bereme dva pokoje, parkujeme auto v garáži a jdeme nahoru do sprchy. Pak se všichni sejdeme do jednoho pokoje a pouštíme si video, které Miro natáčel na Jušanu. Zvažuju, že bych si zkusil telefonicky objednat v baru víno, ale bojím se, že by to nepochopili...

Sobota, 14.11.

Odjíždíme těsně před polednem. Při check-outu mám ještě trochu strach, že recepční zaskřehotá "You can never leave!", ale ne, vše je v pořádku. Opouštíme Hotel California, opouštíme i Čchiaji a vracíme se domů. Dálnice je pěkně nacpaná, občas se šineme krokem. Nemůžeme minout Tchaj-čchung, aniž bychom se nezastavili v restauraci Napoli na jejich výbornou pizzu. Dáváme si Four Seasons a Four Cheeses a debužírujeme.

A pak už zase po dálnici na Tchaj-pej, kam dojíždíme večer po sedmé. Místo na parkování nacházíme celkem daleko, takže ještě odnést věci na znavených hřbetech půl kilometrů domů a pak už sprcha, kafíčko a oddech.