Říjen 2003

Antikomunismus jako nadávka

Ota Ulč

Kdybych byl mohamedán a spoléhal na vůli Alláha, musel bych dojít k přesvědčení, že náš Stvořitel a též určovatel osudu pozemšťanů má poťouchlý, obtížně dešifrovatelný smysl pro humor. Z rodné země jsem před mnoha lety od budovatelů zářných zítřků, uprchl do náruče imperialistů, abych se z uskutečňování tak nejapné chiméry nezbláznil. O její permanenci jsem nepochyboval, však se Sovětským svazem na věčné časy - ty obře, jak je nám s tebou dobře!

Obr dále sílil, mohutněl, jen v rozmezí let 1974 a 1980 k jeho táboru přibylo deset dalších států (Jižní Vietnam, Kambodža, Laos, Jižní Jemen, Angola, Etiopie, Mozambik, Grenada, Nikaragua, Afghánistán). Jenže za dalších deset let najednou bác, annus mirabilis, bankrot budovatelů, rozpad obra, jásání národů, nepřipravených na nároky nové doby.

Konec monopolistů totalitní moci. Strůjci přemnoha hanebností se rozplynuli nebo aspoň přejmenovali - s výjimkou naší rodné země, jíž nelze upřít též jiný primát: v roce 1946, na den svatého Filipa , národ měl tolik filipa, že jako jediný ve svobodných volbách dal komunistům svou největší důvěru. Ti se pak postarali o Vítězný únor 1948.

Nastala doba stalinismu a neostalinismu s dalšími rekordy: víc politických procesů a uskutečněných poprav než ve všech ostatních satelitních zemích dohromady. Nemalá část národa nadšeně pochodovala, mezi umělci zejména mistři pera se vyznamenávali. (O jejich náramných výkonech v roli oslů doporučuji k oživení paměti antologii Antonína Brouska "Podivuhodní kouzelníci".)

"Komunismus je organickou částí české společnosti," usoudil francouzský historik Antonine Marés (Lidové noviny,17.12.99). Někteří nacházejí vysvětlení ve sklonech společnosti k ateismu, komunistická víra prý zaplňuje vakuum po náboženství, kdežto jiní interpreti vidí příčinu v plebejské tradici, mentalitě národa, před stoletími připraveného o svou šlechtu. Závist jako mocný motiv: vždy bude dost neúspěšných, ambiciózních, dychtících po příležitosti vyřešit své frustrace. Čímž se pak dostáváme k interpretaci, že komunismus není záležitost ideologie, ale především mentality.

Národ přežíval, koexistoval, zvykl si, a pramalou skupinu disidentů pokládal za podivíny, jejichž počínání, jakkoliv obdivuhodné, je především důkazem rodičovské nezodpovědnosti. Dětem byla státem přece přisouzena role rukojmí, záruky poslušného chování jejich zploditelů. Disent se rovněž stal špatným svědomím národa - ale jen pro někoho a jen do času.

Po 57 letech od Vítězného února 1948 se dostavil únor, kdy bez podpory komunistů by se nebyl stal prezidentem republiky, na pražském hradě by nebyl usedl veleambiciózní předák pravicových slov a levicových činů. Disent, k němuž nikdy nepatřil a tudíž kariéru v normalizaci mu neohrozil, prohlásil za pózu, za laciné, líbivé gesto. "Mně jde o tuto zemi - Havlovi celých těch 13 let šlo jen a jen o něho samého," řekl Václav Klaus v interview pro Právo, kdysi Rudé (9.11.03). Ejhle, nezištný služebník lidu, v kontrastu k egoistovi, dychtícímu po globální slávě.

V první větě jsem se zmínil o Alláhovi. Teď by se spíš hodil odkaz ke Kafkovi, Ionescovi, Beckettovi - takovým mistrům absurdity. Komunismus je zákonem oficiálně prohlášen za zločin, ale jeho prosazovatelé neméně oficiálně se podílejí na tvorbě zákonů v dosud demokratickém parlamentě. A jejich podpora roste, už jsou druhou nejpopulárnější stranou ve státě. Existence KSČM(b) je výsměchem zákonu o zločinnosti komunistického režimu - je to schizofrenické, alibistické, věru české. Za své zvolení vděčný Klaus rehabilituje komunisty nejen pozváním do Lán k přípitku něčím opojným na balkoně.

Nový prezident zdůraznil svůj záměr být prezidentem konsensuálním - všeho lidu, pro všechny. Nikdy neprojevil zájem o účtování s minulostí, do něhož se národu s tunami másla na hlavě rozhodně nechtělo. Však proto ona populární doporučení s tlustou čarou a zpětným zrcátkem. Tento konsensus ale postrádá sympatie pro antikomunisty, jejichž postoj, jak ujišťuje, mu nikdy nebyl blízký, považuje to za filozofii "strašně lehkou, siláckou, snadnou, lacinou, prázdnou - která ho nebavila." Ano, nebavila ho.

Nedisident Klaus své stanovisko rozkošatil . Mezi antikomunisty zahrnul "Salonní diskutéry, kteří antikomunistická hesla sice nahlas vykřikovali, ale v podstatě svého myšlení byli komunismu velice blízcí." (Český a slovenský svět,7.5.03, přetiskl torontský Nový domov, 31.5.03). K delikátnímu tématu, co asi má Grebeníčkova avantgarda proletariátu za lubem, se vyjádřil takto: "Samostatnou diskusí by mohlo být například i to, proč naše komunistická strana ponechává své původní jméno (když už pravděpodobně nežádá znárodnění a zavedení systému jedné strany…), ale to určitě není moje věc."

Po čtyřiceti letech tristní zkušenosti snad by hlava státu mohla mít zájem o záležitosti tak zásadní, zda veškeré znárodňování a partajní mocenský monopol budou na programu jen pravděpodobně nebo zcela jistě. Ať už by Grebeníček ujišťoval jakkoliv (však i jeho velký předchůdce Gottwald zaručoval živnostníkům jejich svobodné podnikání a zemědělcům nedotknutelnost půdy), za optání by to přece stálo. Pokud se někdo nepřeptává, pramálo se dozví. Tři dny před loňskými volbami v interview (MfD, 11.6.02) na třikrát opakovanou otázku, jaký vzor míní komunisté ukutečňovat, jejich předseda odmítl odpovědět. Ani v Haló novinách jsem žádný konkrétní recept o realizaci jejich bolševické nirvány nenašel.

Literární noviny začaly otiskovat úvahy o antikomunismu. V článku "Proč nejsem antikomunistou" (Literární noviny, 14.7.03), filozof Erazim Kohák, pokládající se za celoživotního humanistického socialistu, si tuze rozumí s Václavem Klausem, svým ideologickým antipodem. Zatímco Klaus se o antikomunismu vyjadřuje jako o něčem, co ho strašně nebavilo, Kohák píše o antikomunistech, že komunismus je prostě děsně baví, kdežto on na komunismus nemá čas, jeho nekonečně nudí.

Zapudit, odmrštit to které téma tvrzením o nezájmu, nudě, není neznámé ani v mezinárodní politice. Andrej Gromyko svého času přesně z těchto důvodů se odmítl vyjádřit k otázce Kurilských ostrovů, Sověty Japoncům ukradených, a taktéž reagovala Indíra Gandhíová ve věci Kašmíru s jeho převážně muslimským, k Indii nikterak nelnoucím obyvatelstvem.

Kohák o lidech zvláštního ražení říká: "Možná že od nich jednou uslyšíme, že únorový puč byl pro komunisty tragickou chybou." Dozvídáme se od něj též toto: "Věru, antikomunismus nebývá než komunismus s předponou anti-. Za studené války se ukázalo, že antikomunistům nejde o demokracii o nic víc než prokomunistům."

S Kohákem sdílím občanství jak české, tak americké, a s řadou jeho názorů srdečně nesouhlasím. Nebudu ho obtěžovat dotazem o případné aplikaci onoho "anti-" též na antinacisty, kteří vyjadřováním svého přesvědčení se tak stávají nacisty, a zda na jakýsi holocaust rovněž nemá čas a rovněž ho nekonečně nudí. Zeptám se ale na něco jiného - na dimenzi času, faktor chronologický.

Článek "Šedá zóna" (Literární noviny, 28.6.03) historika Josefa Války má podtitul "Postkomunistický antikomunismus"- tedy téma, zabývající se dobou sametovou. Václav Klaus analyzuje působení antikomunismu, tohoto neblahého fenoménu už za normalizace a Erazim Kohák jde se svým zatracováním až k prapočátkům studené války, do doby našeho mládí, kdy já jsem s lopatou bránil o socialismus usilující vlast v uniformě Černých baronů a on, pokud si pamatuji z jeho vyprávění, v uniformě speciálních amerických jednotek se připravoval být vysazen na československém území poté, co válka studená by se stala hodně horkou. Nemohu si odpustit otázku: on už tehdy jako důsledný demokrat projevil iniciativu škodit československým komunistům. Byla či nebyla to tehdy iniciativa antikomunistická? Pokud tedy byla, v jeho současné interpretaci přece mu vůbec nemohlo jít o vítězství demokracie.

Kdy vlastně přestal být antikomunismus salonfähig? Tuze užitečnou shledávám právě vyšlo knihu Useful Idiots (Regnery, 2003). Autorka Mona Charen je publicistka natolik výtečná, že televizní kolos CNN ji odstranil z pravidelného týdenního vysílání (round-table) s názvem Capitol Gang. V knize o užitečných idiotech se lze přemnohé dozvědět. Jak například George Bernard Shaw, břitký kritik britské demokracie, charakterizoval stalinské horory, procesy třicátých let, jako "zcela lidskou a uvážlivou likvidaci hrstky vykořisťovatelů a spekulantů za účelem vytvořit svět bezpečným pro poctivé lidi." Za druhé světové války Stalin - "Uncle Joe"- natolik imponoval F. D. Rooseveltovi, že antikomunistické postoje odmítal jako něco nepatriotického, neamerického. Vicepresident Henry Wallace v knize The Truth About Soviet Russia (1942) odmítl názor, že Stalin by byl diktátor. Dokonce i Harry Truman, dřív než prokoukl, dovedl ohromit tvrzením "Děláte si zbytečné starosti kvůli ruskému imperialismu. Mně víc vadí britský imperialismus."

V poválečných letech s expanzí Sovětského svazu se přece jen začalo rozsvěcovat v mnohých hlavách. Antikomunismus jako legitimní postoj dosáhl vrcholu začátkem 60. let za prezidenta J. F. Kennedyho. Tehdejší média včetně liberálních The New York Times v úvodnících psala o "svobodném světě"(free world), o "komunistické agresi v Jižním Vietnamu".

A byla to právě vietnamská válka, prohraná nikoliv na bojišti, s níž končila přijatelnost, legitimita jednoznačně antikomunistických slov a činů. V roce 1972 Demokratická strana se odvrátila od jakékoliv takové iniciativy. Její kandidát na prezidentský úřad, senátor George McGovern, sice hanebně prohrál, ale brzo poté propukla aféra Watergate, Richard Nixon byl přinucen k rezignaci a posléze se do Bílého domu nastěhoval James Earl Carter, anti-antikomunistický liberál. Ochoten přehlédnout, případně zdůvodnit všelijaké nepravosti Kremlu, do svého úřadu nastoupil s ujištěním, že země se konečně zbavila "přehnaného (inordinate = nezřízený, nevázaný, nemírný, nadměrný) strachu z komunismu." Tehdejší ministr zahraničí Cyrus Vance v týdeníku Time ujistil, že Carter a Brežněv sdílejí podobné sny a tužby o budoucnosti světa (similar dreams and aspirations about the future of the world). Pak došlo k sovětské invazi Afghánistánu a americký prezident plačky odložil růžové brýle.

Carterův přemožitel Ronald Reagan se pak notně zasloužil o konec studené války s americkým vítězstvím a sovětskou porážkou. O této fundamentální události století se však naprostá většina západních publicistů raději přímočaře nevyjadřuje. Příklad: Po rozpadu Sovětského svazu a všeobecném debaklu komunismu, jeho neúspěšný reformátor Michail Gorbačov začal trávit hodně času v Americe na štědře honorovaném přednáškovém turné. V televizním interview, poté co prohlásil "Nebudeme se teď přít, kdo že vyhrál studenou válku," ani jeden z přítomných žurnalistů, vždy velmi připravených s energií dravců reagovat těmi nejagresivnějšími dotazy, slovem nepípl. Nikdo si netroufl vyslovit očividnou skutečnost, že přece není o čem se přít - vy jste prohráli, velmoc se vám rozpadla. Jenomže taková samozřejmá zmínka by čpěla antikomunismem, neomaleností, nepřijatelnou ve správných demokratických kruzích.

My tady za mořem se teď už komunismem či antikomunismem nezabýváme. Máme mezinárodní terorismus a významné je též téma primární viny, kdo co především zavinil - ono blame America first. Útok 11.září sice nebylo nic hezkého, ale zavinili jsme si to vlastně sami, že ano. Tudíž z pokrokového, politicky korektního hlediska, jaké tu převládá v médiích, mezi elitami zejména na univerzitách - ne ale mezi lidem méně elitním a značně početnějším - Kohák je rozhodně lepší Američan než já, takovou vinu nepociťující a navíc i přetrvávající antikomunista.