Říjen 2003

Utkání Davidů s Goliáši

Ota Ulč

Rád čtu memoáry veskrze nevábných individuí. Pochutnal jsem si na dvoudílných pamětech Vasila Biľaka a rovněž literární dílo Miloše Jakeše ("Dva roky generálním tajemníkem", na zadní straně obálky fotografován v sedle oře v Mongolsku) nebylo k okamžitému odhození. Výživnou stravu s poučením poskytovaly zpovědi estébáckých špionů - vyklouzů (Frolík, Bittman, Augustin). Bažím seznámit se s pamětmi českých katů z padesátých let, čehož se ovšem nedočkám.

Ale mohlo by snad dojít na memoáry materiálně zdárně zajišteného ex-estébáka Žifčáka. Jak třeba s ještě bohatším Statisem Prusalisem, česko-řeckým stranickým bardem, spolu rekrutovali dobrovolníky pro roli lidských štítů, zařizovali jejich odjezd do Iráku bránit milovaného vůdce Saddáma před americkými agresory. Dozvědět se, kolik toho uchránili, nabojovali, bomby vzdušných pirátů odvrátili, americké zloduchy zkosili. Jak vřelé bylo přijetí ateistů - psů těch nejodpornějších - v očích islámských fundamentalistů.

Došlo ke zpovědi některých z navrátilců, že by se v českých médiích svěřili se svými zážitky, podělili o svou zkušenost? Na Západě se občas v tisku vyjádřil, i na televizní obrazovce se objevil, nenadšený či dokonce i znechucený svědek - štít s přiznáním, že idealistické očekávání a následná realita se hodně lišily, jak už tak zpravidla bývá.

Máme štíty různé: dobrovolné a méně dobrovolné, s údělem rukojmí. Přinucené ženy a děti na esesáckých tancích ochraňovat je před útokem, jak prý se stávalo za pražského povstání v roce 1945. Začátkem devadesátých let Saddám Husajn se zcela určitě zmocnil civilistů, cizích státních příslušníků, převezených do továren, strategických objektů, aby je svou přítomností ochraňovali před bombardováním. Též v jiných zemích jako například v Egyptě, v intimní blízkosti objektů vojenské důležitosti dochází k výstavbě škol a nemocnic.

Rozlišujeme štíty pasivní, obranné, usilující o zabránění něčemu, aby se stalo (však proto ty "štíty") a ty, které se přetvoří do tuze bojovných rolí. Jestliže se mi nepodařilo docílit žádaného výsledku - zabránění útoku nepřítele , aby k němu nedošlo, pak tedy nezbývá, než buď se spěšně vzdálit z místa porážky nebo se uchýlit do podzemí a stát se guerillou.

Motivace je jistěže různá a často zcela privátní - existenční starosti, rodinné problémy, hádanice s chotí a třeba i s tchyní ve společném bytě, alimenty na fůru nemanželských dětí, nepříjemnosti se zákonem a tedy úprk do anonymity ve francouzské Cizinecké legii. Mnohdy postačí bažení po dobrodružství, dát nějaký smysl dosud prázdnému životu. (Však po druhé světové válce studie motivace dobrovolníků z Nizozemí do divize Waffen SS zjistila, že k tak hanebnému kroku je mnohdy jen přiměla nuda jejich rurální existence.)

Někdo je posedlý fanfarónstvím, třeba tuze baží po mediální pozornosti. A v těchto našich problematicky pohnutých dobách nejpočetnějším primárním motivem je intolerance, nenávist, zaslepenost, fanatismus zejména náboženský. Takovým fundamentalistům se dostává náplně smyslu jejich života včetně toho posmrtného se zaslouženými nekonečnými radovánkami v ráji.

"Jakmile začala americko-britská válka proti Iráku, tisíce mladých, nábožensky založených Egypťanů propadla v nadšení a domáhala se odejít do Iráku a zúčastnit se džihádu" napsal egyptský historik Dr. Abd Al-Adheem Ramadhan (Al-Gumhuriya, 19.4.03) . Začátkem března 2003 arabská média začala zveřejňovat příběhy a profily dobrovolníků na cestě do Iráku účastnit se svaté války proti Americe. Přicházeli z mnoha končin. Nejen z Egypta, ale i ze sousední Libyje, Sýrie, Saúdské Arábie, Jemenu, Libanonu, Alžírska, ze Spojených emirátů, palestinského území, z Afghánistánu, jako by tam doma neměli dost příležitosti uplatnit své explozivní záměry. V Londýně vycházející deník Al-Hayat uveřejnil (16.4.03) reportáž o reakci saudské rodiny, jejíž syn Suheil Al-Sahili, věk 28, se dočkal kýžené smrti v Iráku. Slova jeho otce: "Děkuji Alláhovi, že náš syn našel, co hledal. Čtrnáct let toužil po mučednictví. Stále se prstem dotýkal své hlavy a přál si, aby mu kulka z pušky zasáhla čelo, a pak jsme se dozvěděli, že přesně tak se to stalo."

Irácké vyslanectví v Bejrútu ochotně vydávalo vstupní víza těmto dobrovolníkům "mučednictví" (to volunteer as martyrs). Islámští hodnostáři jako například bagdádský šejk Ahmad Al-Kubaysi jim zaručují přednostní cestu do ráje (Newsday, 20.7.03). Jiné mohamedánské autority se vyjadřují poněkud zdrženlivěji: nedávná fatva, vyřčená náboženským soudem v Kataru, vyžaduje od zájemců o spěšnou expedici do ráje předchozí souhlas rodičů (katarská The Peninsula,15.7.03). Martyrdom - "mučednictví", tenhle pokrytecký eufemismus mi jde pořádně na nervy. Jak se "mučedníkem"může stát třaskavinami opásaný sebevrah, který vyhodí do povětří autobus, mateřskou školku?

Současná situace v Iráku poskytuje mnoho možností k odchodu z tohoto slzavého údolí, i když na severu země v kurdské oblasti je mediálně nezajímavý klid (a protože se o něm nepíše, ve světovém povědomí neexistuje) a rovněž jih nejpočetnějších šíitů je z větší části pacifikován. Klid ale rozhodně nepanuje v Bagdádu, v trojúhelníku donedávna dominantních sunnitů. Se strategií "čím hůře, tím lépe" tedy vyhazovat do povětří ropovod, sabotovat vodní a elektrickou síť, s realistickým předpokladem ještě víc popudit obyvatelstvo proti americkým okupantům, nezajišťujícím plynulý přísun služeb. A zabíjet aspoň jednoho Američana denně, za předpokladu, že okupanti pod tlakem znechucené americké veřejnosti ze země odejdou a vláda se vrátí do rukou Saddámových hrdlořezů. Poněvadž však nikdo nezabil muslimů víc, než tento Saddám a irácký národ netrpí amnézií, situace je to komplikovaná a fundamentalisty kýžená cesta do ráje se tak kříží s cestou do pekla, dlážděnou třeba těmi nejlepšími úmysly.

Vraťme se k oné motivaci: v červnu 1989 v hlavním městě Pekingu na náměstí Nebeského míru jeden Číňan zastavil kolonu tanků. Hrdina s jménem, natož s osudem, údajně neznámým. Zaslouží si obrovský obdiv, salutuji mu, ale současně přiznávám, že bych se nebyl divil, kdyby ho byl pancéřový kolos převálcoval. Skláním se před Janem Palachem, aniž potřísním jeho památku předpokladem, že se byl domníval, že svou obětí donutí okupanty, aby odtáhli.

Ochota k sebeobětování se mi zdá být značně vzdálená postoji absolutního odmítnutí reality, přesvědčení o vlastní mravní superioritě, ať skutečné či efemérní, kdy pak nelze přehlédnout notnou dávku arogance. David proti Goliášovi za podmínek Davidovy diplomatické imunity a Goliášovy přisouzené impotence. Čili rozložení sil pěkně vzhůru nohama. Ekologicky vznícení demonstranti se připoutají k vratům elektrárny a tudíž elektřina nebude. Položí se na železniční koleje a vlaky nepojedou. Položím se na vozovku a provoz ustane - jaký ho pocit mravní superiority, která tak téměř doslova hory přenáší. A postoj to přemnoha buržoazních mazánků z lepších kruhů, kde jim pokrokoví rodičové nikdy nezpůsobili trauma jakýmkoliv zákazem.

Zanechám však tohoto bruslení na příliš tenkém ledu a vracím se k původní tužbě, dozvědět se od Žifčákových štítů, jak pořídily ve svém tažení v arabském světě, pohnout soudruha Prusalise, aby je přemluvil chopit se pera a seznámit národ s dosaženými výkony.