Říjen 2003

Happy end od železné opony

Erik Tabery

Jak Marek Prach a Herbert Roiss zařídili zázrak v Cetvinách

Tuto sobotu (6. září 2003, pozn. red. CS-magazínu) se vrátí k životu kostel na jižní výspě Čech – v novohradských Cetvinách. Farníci zasedající v jeho lavicích zmizeli před půlstoletím v zákrutech „odsunu“ a samotná vesnice Zettwing vzala za své krátce nato. Unikátní gotický svatostánek unikl nejprve kvůli pověrčivosti komunistických brigádníků a později jej před zkázou zachránili dobrovolní nadšenci z obou stran hranic. Takže sem po osmapadesáti letech může přijít biskup a znovu vysvětit to, co už dávno mělo zmizet v zapomnění

Proč s tím nic nedělám

K bývalé vesnici Cetviny-Zettwing vede z Dolního Dvořiště popraskaná, uzounká asfaltka. Ještě před pár lety za komunistů tudy směla projíždět jen pohraniční stráž a každý občan, který by se tu bez povolení procházel, mohl být beztrestně zastřelen. Vesnice totiž ležela přímo u železné opony na česko-rakouské hranici. Dnes mezi stromy probleskuje jenom věž kostela. Ještě před padesáti lety by byla vidět i přibližně stovka domů.

Přestože kostel na první pohled nevzbuzuje dojem nějaké výjimečnosti, uvnitř se návštěvníkovi doslova tají dech. Zvenčí víceméně barokní chrám je totiž uvnitř gotický. Mohutné klenby ale nejsou to jediné, co upoutá pozornost. Restaurátorům se totiž podařilo obnovit gotickou výzdobu – kolorované žebroví, pilíře a především nástěnné malby. Vedle detailů květin tu jsou i postavy mnicha či cyklus scén ze života svaté Kateřiny.

Architektonický skvost je kromě nezměrné estetické ceny i posledním znamením, že tu kdysi žili lidé. Řádění bolševiků přitom přežil jen náhodou. Spolu s celou obcí Cetviny měl být v padesátých letech zbourán – běžný osud staveb ležících ve vznikajícím „pásmu“ na československé západní hranici. Při demolici se ale dva dělníci zranili, a tak ho z pověrčivosti nechali stát. Pohraničníci si tu pak udělali skladiště cementu, dřeva a nářadí a později sloužil zabijačkám. Ještě v polovině devadesátých let byl kostel ruina s propadlou střechou a dírami ve zdech. „Projížděl jsem tu na kole s ženou a říkal si: To je nádherná, ale zničená stavba,“ vzpomíná na tu dobu pražský manažer Marek Prach. „Další rok jsem si říkal, jak je možné, že s tím nikdo nic nedělá? A třetí rok už jsem si řekl, jak je možné, že s tím nic nedělám já?“ Pan Prach založil se svými přáteli občanské sdružení Cetviny-Zettwing a zašel za Eduardem Benešem z českokrumlovského vikariátu, který řídil rekonstrukci kostela, s nabídkou pomoci. „V druhé polovině devadesátých let se nám podařilo získat peníze z ministerstva kultury a od Horního Rakouska, ale stačilo to na nejnutnější velké opravy, jako je střecha a podobně – aby se kostel nezřítil,“ popisuje tehdejší situaci pan Beneš. „Ale potom se tady u nás zastavil mladý pán s otázkou, jak může pomoci. Ten to celé znovu rozhýbal. Nebýt jeho nadšení, tak se to nikdy nepodařilo dát dohromady.“

Pan Beneš seznámil Marka Pracha s Hubertem Roissem a Gertrudou Schöllhammerovou, jejichž rodiny z Cetvin pocházejí, ale byly vyhnány. Společně pak začali shánět prostředky na rekonstrukci jediné stojící budovy – kostela. „Velkou pomocí nám byl Česko-německý fond budoucnosti. Přispěli nám šesti sty tisíci korunami. Byli moc ochotní a patří jim velký dík,“ říká pan Prach. Paní Schöllhammerová, která je mluvčí Spolku bývalých cetvinských farníků, zatím kontaktovala zettwingské rodáky, kteří dnes žijí v Německu. „Reakce byly samozřejmě různé – většina nějak přispěla, ale někteří říkali, že už raději nechtějí na tu dobu vzpomínat, nebo že to mají zaplatit Češi, kteří to do takového stavu přivedli,“ říká paní Schöllhammerová. Ta zažila „odsun“ s rodiči v šesti letech. Její dům stál hned u kostela a zbytek stodoly tu jako jediné původní stavení kromě kostela ještě stojí. „Je to pro nás moc důležitý symbol, že se doba skutečně posouvá k lepšímu,“ hodnotí opravu chrámu Narození Panny Marie paní Schöllhammerová. Celková oprava stála deset milionů korun. A stálo to za to. „V Čechách je to naprostý unikát. Přes původní devastaci je zázrak, že se to zachovalo v takovém stavu,“ říká Petr Pavelec z Národního památkového ústavu, který řídil restaurátorské práce.

S Rakušany a holkami

Sdružení se ale nestará jen o kostel. Snaží se také dát dohromady historii místa, kde před válkou žilo více než pět set obyvatel. Po odsunu tu zůstalo jen několik českých rodin a počátkem padesátých let už pouze pohraniční stráž s rodinami. Když se ale později rozšiřovalo hraniční pásmo, museli odejít i oni a vesnice byla srovnána se zemí.

Sdružení při střádání informací nevychází jen z publikací, ale snaží se také vést rozhovory s lidmi, kteří tu kdysi žili. Například vyzpovídali bývalého místního učitele, který sem přišel v září 1948. Popisuje, že tehdejší atmosféra mezi Čechy a Rakušany na obou stranách hranice byla poměrně dobrá: „Čeští financové vyměňovali se svými rakouskými protějšky pivo za mošt. A já jsem se sám koupal v Malši s Rakušáky a s rakouskými holkami.“ Popisuje ale také, jak noví přistěhovalci nedokázali odsunuté zastoupit v práci. „Pastevecké družstvo v Tiché (asi dva kilometry od Cetvin) hospodařilo tak, že to byla hrůza. O dobytek se tam postarat neuměli, krmili ho došky a snad každý den jim tam nějaký kus chcípnul. Jednou z družstva utekli čtyři býci nebo voli a nebyli k nalezení. Po několika dnech je chytili v Rakousku a rakouští financové je přivedli k brodu přes Malši do Cetvin. Tam pro ně přijel traktor s vlekem z Tiché. Naložili býky na traktor a jeli do Tiché. V Cetvinách byla směrem na Tichou taková ostrá zatáčka, a jak do ní ten traktor vjel, dva býci vypadli z toho vozu a polámali si nohy a museli je na místě utratit.“

Pan Prach dokonce sehnal deník manželky Josefa Chýleho, který byl po válce pověřen úřady, aby vesnici vedl. Byl to jeden z mála Čechů, který se snažil k místním německy mluvícím obyvatelům chovat slušně. „Byl to statečný člověk. Moc nám pomáhal a nechoval se k nám, jako bychom byli nějací zločinci. Díky tomu se nám podařilo zachránit i část našeho majetku,“ vzpomíná dnes Hubert Roiss mladší. Že Chýleho rodina vystupovala z řady, dokazuje i zmiňovaný deník jeho ženy. „A zase budu muset tento deník schovávat. Hitlerismus pokračuje, ale u nás se jmenuje komunismus! Politicky máme horší situaci než v roce 1938. Jak se to jen mohlo stát, že se dostali tak vybraní představitelé k moci? Fašismus, nacismus, komunismus, žádný rozdíl!“

Sdružení pátrá po všech možných svědectvích o dnes mrtvém místě. Například už má několik fotografií, jak vypadalo před zničením. V místech, kde stávaly domy, je dnes jen roští a pár stromů. „Chtěli bychom, aby se návštěvníci Cetvin mohli více dozvědět o tomto místě i o lidech, kteří zde žili. Proto po těchto pamětnících pátráme a snažíme se jejich příběhy zaznamenávat,“ říká Marek Prach.

(Respekt)