Říjen 2003

Čelem k osudu - Památce Pavla Tigrida

David Garkisch

Jednou bude nepochybně považován za nejvýznačnějšího českého novináře a spisovatele druhé poloviny 20. století. Pavel Tigrid je legendou. Proklínanou a démonizovanou českými komunisty a milovanou jejich odpůrci, kteří hltali jeho články, eseje a reportáže z emigrace ve Spojených státech a ve Francii. To je ale jen malá část z jeho bohatého a dobrodružného života. I když důležitá.

Jeho osud jako by snad poznamenalo už datum narození - přišel na svět rok a den před vznikem samostatného Československa. Tehdy ještě nebyl Tigridem, ale Pavlem Schönfeldem. Narodil se v židovské rodině - po matce i po otci - pravověrným se ale nestal. Jeho otec, inženýr chemie, měl k víře daleko. Byl masarykovcem a přesvědčeným ateistou. Rodiče syna dokonce nechali pokřtít, takže prakticky zpřetrhali jeho pouta k židovství a židovské víře. Tyto kořeny v sobě později hledal sám.

Předurčení? Nevěřím

Dávný předek rodiny Jan Schönfeld byl koncem 18. století vydavatelem prvních českých novin. A Pavel Tigrid, byť možná z vůle náhody a okolností, sdílel podobnou cestu. Stal se později zakladatelem a vydavatelem největšího a nejslavnějšího exilového časopisu Svědectví, který vycházel více než třicet let. Sám Tigrid ovšem tuto "osudovou" souvislost se svým předkem spíše zlehčoval. "Já na to předurčení moc nevěřím. Spíše věřím na osud, ale na takový, k němuž se člověk postaví spíše čelem než zadkem, smím-li se takto vyjádřit. Odejít do exilu je v podstatě svobodné rozhodnutí. A plynou z něj neúprosné důsledky," prohlásil před rokem v rozhovoru pro LN. A vydávání Svědectví? "Byla to souhra náhod. Chtěli jsme dělat časopis, který by se mohl posílat do Československa. A to se ukázalo býti dosti zajímavá myšlenka. Když jsem se v 90. letech vrátil, jen jsem zíral, kdo všechno to četl a jak to kolovalo. Udělalo mi to velkou radost," řekl Pavel Tigrid. A asi měl pravdu. Nebýt dvou děsivých totalit, které se za jeho života přehnaly Evropou, možná by Schönfeld zůstal Schönfeldem a stal se právníkem, jak si přáli jeho rodiče. Vychodil gymnázium, dokončit práva mu nakonec znemožnila okupace. Už ve škole ale tíhl ke "svobodnějším" profesím: divadlu a žurnalistice. Ještě na gymnáziu se spolužáky (mimochodem i s básníkem Jiřím Ortenem) založil Divadelní kolektiv mladých. Kromě toho byl také členem redakční rady Studentského časopisu a samozřejmě i jeho přispěvatelem.

Pseudonym ze zkomoleniny Tigrisu

Konec bezstarostnému mládí učinila druhá světová válka. Krátce po obsazení Československa hitlerovskou armádou se podařilo Pavlu Tigridovi proklouznout s vymámenou propustkou přes hranice. Po dobrodružné jízdě na motorce celým Německem se nakonec přece jen dostal až do Londýna. Zpočátku sice našel práci jen jako dělník a číšník, ale už v roce 1940 se stal hlasatelem československého vysílání BBC a redaktorem rozhlasového programu československé exilové vlády v Londýně. Tady se stal skutečným novinářem a koneckonců vlastně i Pavlem Tigridem. Všichni redaktoři tehdy totiž ve vysílání museli používat pseudonym. Mladý Schönfeld si vzpomněl na svá školní léta a na to, jak kdysi na gymnáziu zkomolil název řeky Tigris na Tigrid. A pseudonym byl na světě. Pavlu Tigridovi nakonec i zůstal, protože si jej po válce nechal úředně potvrdit jako své nové příjmení. Pobyt v prvním exilu dal Pavlu Tigridovi nepochybně mnoho. Rozhodně to byly novinářské a vydavatelské zkušenosti. Kromě rozhlasové práce začal v Anglii vydávat v češtině a slovenštině Kulturní zápisník. Později k němu přidal i Rewiew 42 v angličtině. Podle vlastních slov v sobě začal za druhé světové války také objevovat i cestu k Bohu, víře a křesťanství. Vliv na něj tehdy měla nepochybně věřící Angličanka, s níž zrovna chodil. Ale nejen ta. Během náletů na Londýn prý v krytu BBC často sedával se spisovatelem Grahamem Greenem a za zvuků bombardování spolu vedli debaty o víře. Zájem o židovské kořeny zase v Tigridovi podnítil děsivým způsobem holocaust. Když hned po válce v červnu 1945 přiletěl zpět do vlasti, zjistil, že nacisté vyhladili prakticky celou jeho rodinu. Zachránila se jen jeho nevlastní sestra, která utekla do Spojených států. O zhruba půl století později se Pavel Tigrid svěřil v rozhovoru pro LN, jaký šok pro něj pravda o holocaustu znamenala: "Věděli jsme o tom, ale zdaleka ne v tom rozsahu, jaký vyšel na světlo později. Moje rodina byla totálně vybita. Dvě matky, vlastní i nevlastní, skončily v plynu. Na mě to dopadlo až po návratu z Anglie. A dodnes si vyčítám, že jsem tu apokalyptickou hrůzu dostatečně a včas nevnímal. Byli jsme mladí kluci, plno holek kolem, dělali jsme práci, která nás bavila..." Ve svobodném poválečném Československu se Pavel Tigrid nakrátko uchytil na ministerstvu zahraničních věcí. Stále však působil také jako novinář a pro své veřejné názory musel úřad brzy opustit. Stal se redaktorem vznikajícího týdeníku Obzory a později šéfredaktorem časopisu Vývoj.

Rozhodující hodina

Právě v týdeníku Obzor publikoval v listopadu 1945 článek, který je dodnes hoden obdivu. Žid Pavel Tigrid, kterému nacistické Německo vzalo celou rodinu, se zastal Němců deportovaných v rámci odsunu za hranice. Jak sám mnohokrát upozorňoval, neprotestoval tehdy proti odsunu jako takovému, ale proti podmínkám, kterým byli Němci vystavováni. Kritizoval útrapy, kvůli nimž tehdy mnoho lidí, včetně dětí, umíralo. "Nezabíjíme děti, ať jsou kterékoli národnosti!" napsal tehdy Tigrid. Takovými a podobnými názory si mladý novinář rychle nadělal spoustu nepřátel - především mezi sílícími komunisty. A byl pro ně nepřítelem tak významným, že si pro něj přišli už 23. února 1948. Přesto bylo pozdě. Tigrid právě odjel na reportáž do britské zóny v Německu, aby vyvrátil lži Rudého práva, podle nichž Britové špatně zacházeli s obyvateli na obsazeném území. Zprvu nechtěl odjet, protože tušil, že komunisté chystají převrat. Přátelé jej ale uklidnili. "Odjel jsem na diplomatický pas, který jsem neodevzdal na ministerstvu, takže jsem projel bezvadně. Státní bezpečnost na mě vydala zatykač, ale na hranice dorazil asi hodinu poté, co jsem je překročil," vzpomíná ve své knize Marx na Hradčanech. Za železnou oponou ale zůstala jeho manželka Ivana. StB ji dokonce zatkla, udělala z ní rukojmí a navrhla Pavlu Tigridovi výměnu. Tigrid ovšem uspořádal tiskovou konferenci a vyrobil mezinárodní skandál. StB musela jeho ženu propustit a ta se později s pomocí přátel dostala přes hranice za manželem. Tigridovi žili nejprve ve Frankfurtu, kde ve svém druhém exilu připravoval Pavel Tigrid k vysílání Rádio Svobodná Evropa. Počátkem padesátých let působil dva roky jako programový ředitel jeho československého vysílání. Pracovní neshody s Ferdinandem Peroutkou jej ale donutily k rezignaci a Tigridovi pak odcestovali do Spojených států. Tigrid zprvu nemohl sehnat práci v oboru, a tak se stal nakrátko číšníkem v irském nočním klubu v Brooklynu. "Byl to pravý irský pub, jak má být. Možná trochu bordýlek, kurvičky seděly u baru a nějaký bývalý nacista hrál na klavír..." psal úsměvně ve své knize. Nakonec se však v Americe u řemesla uchytil. Stal se zaměstnancem nakladatelství a v roce 1956 založil ve Spojených státech svůj legendární časopis Svědectví. S ním pak v roce 1960 natrvalo přesídlil do Francie. Svědectví bylo pro něj pokusem o dialog s tehdejšími reformními komunisty v Československu. Tigrid také nechtěl dělat "emigrantský časopis, ale časopis pro domov" a většinu nákladu také pak různými cestami posílal do Československa, kde bylo Svědectví vždy bestsellerem. Po celá šedesátá léta ve Svědectví vycházely důvěrné informace z ÚV KSČ. Tehdejší šéf komunistů Antonín Novotný proto zuřil a tvrdil, že je obklopen Tigridovými agenty. Ve skutečnosti byl ten agent jen jeden a Pavel Tigrid jeho jméno nikdy neprozradil. "Ten muž pracoval v Krátkém filmu, byl v KSČ, ale z různých důvodů ten režim neměl rád. V šedesátých letech chodil na ÚV KSČ k Oldřichu Švestkovi, který tehdy řídil sdělovací prostředky. Také poměrně často jezdil do Paříže a vozil mi dokumenty. Byl to zvláštní málomluvný člověk, kterého jsem nikdy nepodezíral, že hraje na obě strany. Vždycky byl diskrétní, miloval Francii a Paříž, líbilo se mu Svědectví, prostě pozoruhodná figura," poodhalil Tigrid ve své knize. Vydávání Svědectví ho zaměstnalo na více než třicet let. Časopis přestal vydávat roku 1990, kdy se také vrátil do vlasti.

Návrat domů

Poprvé přijel vlastně už koncem prosince 1989 na prezidentskou inauguraci Václava Havla. Stal se postupně jeho poradcem, členem kolegia a asistentem. V roce 1994 uspěl v politice, a ač sám bez stranické příslušnosti, vyšvihl se do křesla ministra kultury. To Pavel Tigrid opustil po demisi vlády o dva roky později. Jako Havlův poradce se později zabýval česko-německými vztahy a stal se členem Koordinační rady českoněmeckého diskusního fóra. Posledních pár let života už trávil jako důchodce na francouzském venkově, ve vesničce Héricy u Paříže. Když letos v březnu pětaosmdesátiletý Pavel Tigrid odpovídal MF Dnes na otázku, co by si přál, měl přání dvě. O obou prohlásil, že mu velice leží na srdci a obojího že by se chtěl dožít. Prvním bylo ukončení konfliktu mezi Izraelci a Palestinci. Druhé se týkalo Čechů: "Chtěl bych, abychom si my Češi sami sobě přiznali, z vlastního svobodného rozhodnutí, nikým nenuceni než svým svědomím a intelektem, že poválečné vyhnání tří milionů českých Němců mělo ráz etnické čistky, nenávistné pomsty, založené na nepřijatelném principu kolektivní viny..." Ani jedno už nestihl. Zemřel minulý týden (31.08., poznámka red. CS-magazínu) v neděli.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)