Říjen 2003

Do duše alchymistům

Luděk Frýbort

“...druhý na křehkost sklenných nádob naříkal, třetí na nevčasné planét aspekty ukazoval, čtvrtý na kalnaté při merkuriášovi přímisky se hněval, pátý na nedostatek nákladu žaloval...” (Jan Amos Komenský: Poutník alchymii prohlédá - Labyrint světa a ráj srdce).

Inu ano, za Komenského se ještě nevědělo, že zlato nelze vyrobit destilací, kalcinací ani jiným laboratorním postupem, jelikož to neodpovídá přírodním zákonům. Alchymisté věřili, že jim ke zlatu dopomůže kámen mudrců, i bádali, čarodějné knihy četli, pálili, žíhali a škvařili, ale ničeho se nedoškvařili. Zatímco se takto pachtili, zázrak množení zlata se dostavil i bez alchymistů: obchodem, výrobou, rozvojem vědy. Tak je tomu podnes. Straníci a vládníci celé Evropy - zemí českých nevyjímaje - hledají svůj neexistující kámen mudrců, jenž by jim pomohl udělat pořádek v sociálních systémech, ale dílo se jim nedaří, takže ... no, na kalnaté přímisky při merkuriášovi (rtuti) se ani tolik nehněvají, ale na nedostatek nákladu dozajista. Kam se podíváš, všude prázdno v erárních kasách, kámen sociálních jistot, obracej ho jak obracej, má tu vlastnost, že pohlcuje dvojnásobek zlata, než jej k dobru potřebných lidí vydá. Přitom jako ve století sedmnáctém, i nyní by se mohl hledaný výsledek dostavit přirozeným vývojem bez vládních tyglíků a křivulí, jen kdyby mu už konečně přestalo být uměle překáženo.

Jenže, to se ví, správný alchymista nikdy neodstoupí od svých čarodějných knih, ač by už bylo načase. Neboť Západ, zbohatnuvší kdysi rozvinutím tvůrčích sil, začíná mít starosti se svým vlastním blahobytem. Stárne matička Evropa, málo potomstva plodí, čímž přestávají fungovat sociální systémy založené na převaze plátců nad příjemci. Zkoumají tedy vládní alchymisté, bádají, jedni prodloužit důchodový věk do sedmdesáti navrhují, druzí nové daně a jiné způsoby vymýšlejí, jak zase vládní tyglík zlatem naplnit, ale všechno to není nic platné. V takové situaci se rozlehne osvobozující hlas: máme příliš mnoho starých a málo mladých? Potřebujeme vyrovnat vychýlenou generační váhu? Nic snazšího. Pohlédněme do chudých zemí třetího světa: tam je mladých dost, jen je k nám přivézt! Tak bude pomoženo jim i nám, oni se přemístěním do blahobytné Evropy zbaví své bídy, a nás bude mít na stará kolena kdo živit.

To je, pravím, velmi alchymistická teze, nepřihlížející k zjevným přírodním zákonitostem. Ne ovšem, že se na ní rád nepřiživí nejeden hlasatel slovní ušlechtilosti, jak již se stalo mravem tohoto času. Kdo čte pravidelně noviny, zná dobře ony výlevy, volající po nápravě nespravedlivého světa jánošickou metodou braní jedněm a přidělování druhým: zámožný Sever vezme kus svého hříšného bohatství, dá je těm, kteří nemají nic, načež se nad planetou Zemí rozklene Věčná Harmonie. Kritičtější pozorovatel možná postřehl, že jde o touž zásadu, na níž beznadějně ztroskotávají sociální systémy, ledaže navrženou k provedení ve velkém. Než se však začneme zabývat vznešenými otázkami celosvětové spravedlnosti, zkusme to nejdřív skromněji s naší vlastní potíží; podívejme se, nevede-li k jejímu potření někudy cesta přímější a způsob přirozenější; nepotřebující zázračného kamene mudrců, aby fungoval.

Samozřejmě že existuje a dokonce i sami erární alchymisté o něm vědí, avšak neradi slyší. K roztětí gordického uzlu nezaplatitelnosti by našim sociálním systémům stačilo, kdyby současný tak zvaný solidární princip (vznešené, leč rmutnou skutečnost zakrývající slovo) byl nahrazen prostším, avšak účinnějším, jak byl znám již našim spořivým pradědečkům: principem vlastní odpovědnosti, pamatováním na zadní kolečka. Konkrétněji řečeno: kdyby peníze, jež současný pojištěnec chtě nechtě nastrká do sociálních kasiček, aby je spotřebovali jiní a na něj pak na stará kolena nezbylo nic, směl střádat na vlastní hromádku, byl by takových konců ušetřen. Hromádka by okamžitě neodtávala, nýbrž by po zhruba čtyřicet let narůstala zúročením; a třebaže se banky dnes s úroky nepředají, lze počítat, že by se za uvedenou dobu nejméně ztrojnásobila. Jelikož by ji spravoval pojištěnec sám, odpadla by z největší části potřeba drahé, podstatný díl důchodových fondů pohlcující sociální byrokracie. Občan by na stará kolena nekoukal na ubohou penzičku, z níž tak tak že uhradí právě to nejnutnější, ale měl by dost prostředků, aby závěr života strávil podle svých představ, aktivně a smysluplně. Protože by se nemusel spoléhat na nedobrovolný příspěvek mladších ročníků, pozbyla by naléhavosti i otázka, zda je starých málo či moc, své úvahy o importu sociálních platičů - pomlčmež zatím o reálnosti takových představ - by si navrhovatelé mohli strčit za čepici. Systém »sám platím, sám spotřebuji« by ovšem nebylo možno uvést do praxe přes noc; aby se zabránilo otřesům a nespravedlnostem, bylo by zapotřebí zhruba třiceti let, během nichž by vzrůstala částka převáděná na vlastní důchodové konto a klesal podíl odváděný do povinného veřejného pojištění, až by zcela zaniklo. Třicet let je dlouhá doba. Ale přinejmenším tak staré už jsou v západním světě návrhy na reformu sociálních systémů v tomto smyslu. Kdyby jim bývalo bylo popřáno sluchu, měli jsme dnes po starostech. Bude-li jim popřáno sluchu dnes, budeme mít po starostech za třicet let. Budou-li naši slavní zákonodárci i nadále zkoušet, jak uživit hubenou kozičku důchodů při současném nakrmení žravého byrokraticko-sociálního vlka ... je dost možné, že přespříští třicetiletí už tu možnost neposkytne, neboť každé legrace je jednou konec.

Druhý kámen sociálního úrazu, pojištění nemocenské, je odstranitelný neméně reálně: přechodem k osobní odpovědnosti. Není známo, proč zrovna zdravotní rizika bezpodmínečně vyžadují plného pojistného krytí. Jedu-li autem, ozve se řach-řach, vyvalí se pára ... k čertu, motor je v háji ... tu rovněž nepřiběhne sociální pan ministr s celoživotním povinným pojištěním, nýbrž si, ač nerad, sáhnu do kapsy pro potřebnou částku sám. Proč tedy jsem ze zákona nucen (lhostejno zda v Čechách nebo jinde v Evropě) platit do bezedných kas i pro případ týdenní chřipky nebo vymknutého palce? Věru že přehnaná péče. Kdyby byl poplatnictvu předložen ceník lékařských zákroků, aby se mohlo rozhodnout, do jaké výše je chce hradit z vlastní kapsy a na které se přece jen raději pojistí, rozhodl bych se pro svou osobu pro pojištění případů nad hranicí momentální únosnosti, tedy zhruba jednoho měsíčního příjmu. Jelikož se takové pády u většiny lidí dostavují dvakrát třikrát za život, činil by můj měsíční příspěvek neveliký zlomek současného. Kdo by byl žádostiv plného krytí, mohl by je mít také, ovšem za příslušnou cenu. Očekávám pochopitelně otázku, co by se pak stalo s těmi, kteří jsouce dlouhodobě nemocní potřebují intenzivnější péče; odpovídám, že jim by mohl vypomoci výše zmíněný pan sociální ministr, aby také k něčemu byl. Daňové zatížení občana by se hrazením nouzových případů zvýšilo jen nepatrně a bylo by mnohonásobně vyrovnáno úsporou na všeobsahující a každého zaraženého pšouku se ujímající erární starostlivosti.

To tedy jen abychom věděli, že problém stárnutí společnosti sice existuje, ale nemusí být tak ukrutně gordický, jak je nám v chmurných barvách malováno. Jestli počet evropského obyvatelstva včetně českého klesne v příštích tuctech let na devět desetin, tři čtvrtiny, nebo snad dokonce na polovinu dnešního počtu, nemusíme v tom ještě slyšet hlahol trub armagedonských. Po skončení třicetiletých vojen zůstal v království českém sotva milion obyvatel, a přece dokázal narůst na dnešní desítinásobek. Populační křivka si totiž nepočíná svévolně, nýbrž reaguje na konkrétní příčiny; změní-li se životní podmínky společnosti, začne si vést jinak i populační křivka. V přítomné chvíli dosahuje svého spodního bodu, není však nikde psáno, že na něm musí ulpět navěky. Rovněž, odmyslíme-li si důchodovou patálii, není nikde psáno, že nižší početní stav obyvatelstva je nutně jev alarmující. Řidší osídlení znamená snížený tlak na životní prostředí, zmenšení intenzivně využívaných ploch, naopak zvětšení ploch ponechaných v péči srnkám a veverkám, nižší spotřebu pohonných hmot a energie, úlevné vydechnutí půdě, vodám a vzduchu. Rovnice pak, podle níž víc dětí = víc vojáků, platí dnes už jen v zatmělých končinách světa, ničeho víc než plození dětí neschopných. Nikoli, nemusíme se lekat pětimilionových Čech, ani nemusíme hledat, z které Tramtárie navozit materiál k vyrovnání toho deficitu. Spíš si hleďme toho, aby obyvatelstvo krajů českých bylo kvalitní, vzdělané, schopné vysokých výkonů tvůrčích, myšlenkově samostatné. Zde ještě před námi leží mohutný úkol, jemuž nemůže být učiněno zadost, ani kdybychom se rozmnožili jako potkani a do státního znaku si vepsali heslo »Nas mnogo«.

Ze své zašumavské pozorovatelny bych rád upozornil všechny žurnalisty, publicisty a jiné lidi od pera: neopisujme bez zamyšlení všechno, co se objeví na stránkách západních týdeníků, neboť se občas zaskvívají i pěknými pitomostmi. Nářkům nad stárnutím evropské populace je nutno rozumět: kromě nechuti k přestavbě sociálních systémů mívají i jiný podtext. Je jím obava levicovějších partají ze ztráty vlivu. Přesunem občanských většin k starším vrstvám jim totiž ubývá klientely. Tak už tomu je od pravěku lidstva, že v mládí bývá člověk chytlavý na radikální, hlučně hlásaná a vesměs levicová řešení, na starší kolena však ztrácí důvěru v revoluční hesla, neboť jeho životní zkušenost mu napovídá, že adjektivum »nový« ještě není totéž co »dobrý.« Se svým názorem si také vystačí sám, hromadný smečkový běh ho neinspiruje. Pokračující stárnutí společnosti tak způsobuje, že v ní začínají převládat konzervativní postoje, čemuž pochopitelně nemůže levicová politika nečinně přihlížet. Její reakce je dvojí: za prvé snaha o co možná nejradikálnější snížení věkové hranice způsobilosti k volbám (některé mimořádně přitroublé úvahy v českých novinách o volebním právu už snad v mateřské školce však nepřičítejme levicovému zaujetí pisatele, jako spíš povrchnosti, s níž přejímá kdeco, hlavně, že je to dostatečně šokující). Za druhé pak se levicová politika snaží o vybavení co největšího počtu cizinců občanstvím a volebním právem, neboť zkušenost ukazuje, že imigrant, žijící z milosti a prostředků sociálního úřadu, volí zpravidla tu partaj, která se mu zdá být v tomto ohledu štědřejší. A o mnoho víc v tom není.

Bědování nad následky nemívá mnoho smyslu, odmítáme-li pohlédnout k příčinám. Chaos a rozklad ve velkých částech třetího světa má příčin celou ošatku, ale ta ústřední se jmenuje přelidnění. Svět patří nám, pro všechny dosti místa, zpíval ještě Jan Werich optimisticky, ale od jeho dob se svět pootočil, optimismus z něj vyprchal, ukázalo se, že na něm nikterak není dosti místa a kdoví, komu vůbec patří; dost možná, že samému Pánubohu, a my lidé jsme jen pověřeni jeho dočasnou správou. Vykonáváme-li ji špatně a nezodpovědně, může nám vrchní nájemce smlouvu vypovědět, což, jak se zdá, už se místy děje. Než postoupíme dál, povězme si, proč právě tam a ne jinde. Západní člověk se také přece docela zdatně množil, jiné kontinenty zaplavoval, až se cosi zlomilo a on má teď potíže udržet osídlení svých vlastních zemí. Proč?

I v našich končinách se ještě v historicky nedávné době lidé obklopovali houfy dětí, vidíce v nich zabezpečení v nebezpečích života. Neúroda, nemoc, požár či povodeň, nakonec nevyhnutelné stáří, to všechno bylo přímou poukázkou na žebráckou hůl. Jedinou pojišťovnou byla modlitba k Bohu, a kdo se na ni nechtěl tak zcela spolehnout, neměl jiné možnosti než rozsáhlou, solidární, k pomoci ochotnou rodinu. Deset, dvanáct dětí proto nebyla výjimka. Děti ovšem nebyly vždy úplně ochotné živit dědečka, také se obživa vesměs omezovala na hrnek zapražené polévky denně a peřinu ve výminkářském koutku, mimo to i děti mohly zchudnout a neposkytnout ani tak málo, zkrátka idylický stav to nebyl, jak si dnes ledakdo představuje. Proto také byl ochotně a všeobecně opuštěn, když po přelomu devatenáctého století začaly tutéž službu poskytovat za nějaký groš pojišťovny. Ale ještě stále dokázaly rodiny s třemi nebo čtyřmi dětmi zajišťovat přirozenou reprodukci. Další zlom nastal radikálním zkrácením pracovní doby, kterážto skutečnost bývá neznámo proč podceňována. Někdy v šedesátých letech odpadla nutnost pracovat o sobotách, prodloužily se dovolené, a západnímu člověku se najednou naskytly velké celky volného času: co s nimi? Spolu s nárůstem příjmů se nabízely nejrůznější možnosti, ale ukázalo se, že jim v rozvinutí brání sakramentská okolnost: děti, haranti, cháska rozjívená, péče vyžadující, svázanost mnohými ohledy a v neposlední řadě školou, s níž si každý poradí, jak dovede. Někomu ten kříž stojí za to, i oželí lákadla volného času. Jiný jim dá přednost před plozením potomstva, ohrnuj nad tím pysk, kdo dokážeš oba zájmy skloubit. Vcelku stačí dnešní Zápaďan vyprodukovat za život půldruhého dítěte, což je ovšem málo k udržení demografické rovnováhy, o plnění sociálních kasiček ani nemluvě. Ale řekněme si s určitostí, že je to pořád ještě stav daleko, daleko pozitivnější, než v jakém se nacházejí národové třetího světa.

V něm totiž nezafungoval onen záhadný automatismus, o němž by mysticky založený člověk měl sklon se domnívat, že jej řídila ruka Páně: obrovský nárůst populace, umožněný rozvojem medicíny, tam nebyl vyrovnám poklesem porodnosti. Místo toho došlo k tragickému vykolejení dobré vůle a ochoty pomáhat. Kdyby byl býval třetí svět ponechán zdravotní péči svých přírodních léčitelů a jejich tradiční medicíny (kterážto, to rýpnutí si neodpustím, jest dle názoru mnohých nadřazena opovržené medicině školní), umíraly by dodnes čtyři z pěti narozených dětí, k přelidnění a s ním související devastaci širokých pásem země by nedocházelo. Jenže Západ (opět tak mnohými odsuzovaný za svou pyšnou netečnost) se jal vysílat do chudých končin celé pluky lékařů a jiných odborníků, kteří všichni obětavě léčili, životy zachraňovali, kojeneckou úmrtnost potlačovali, až ji úspěšně potlačili. Což se pochopitelně stalo předmětem obdivu a úcty, ba byli někteří z nejzasloužilejších zachránců prohlášeni za svaté. A my teď stojíme před vskutku ohyzdnou otázkou. Dobrá vůle vedla k dnes už nepřehlédnutelné katastrofě: měl si Západ zachraňování životů nechat? Měla se matka Tereza raději věnovat štrykování oltářních deček? Šeredné, prašeredné pomyšlení, věru že si sám připadám zvrhle, když toto píši. Snad zasáhne Nejvyšší nájemce a odebéře licenci těm, kdo si s ní počínali nemoudře. Sami si můžeme jen připomenout neselhávající pravidlo: jsou rostlinky, jimž se daří jen v půdě vzniku, přeneseny jinam usychají nebo přebují v plevel.

Kámen mudrců k šťastnému živobytí na celé planetě tedy vzdor dobré vůli nalezen nebyl. Jakou má vyhlídku náhradní řešení, tak mnohými doporučované převzetí populačních přebytků nerozvinutého světa stárnoucím Západem? Jak na to, abychom zase ze samé dobré vůle nepustili z pytle nějakého zlého, pustošivého čerta? Odpověď se opět neobejde bez několika bodů, s nimiž zdráhavě a nerad může souhlasit rozum, stěží však srdce. Neboť o čem ještě nedávno nebylo taktní mluvit, je dnes už nepřehlédnutelné: ani jiné přesazení na cizí půdu se nezdařilo, tentokrát květinky západních představ o funkčním demokratickém státu. Na mapě se nám šíří rozlehlé oblasti, v nichž už nevykonává moc stát vůbec žádný, nýbrž ozbrojené bandy a holá zvůle; a z těch, které tak daleko nejsou, mnohé k těm koncům usilovně spějí. Můžeme nebo také nemusíme si položit otázku, nejde-li náhodou o tytéž země, jež se s takovým bojovným sebevědomím osvobodily z koloniálního jařma, a nesklízejí-li tedy dnes plody toho osvobození, jež si asi měly lépe rozmyslet. Neboť zbaven odpovědnosti za své činy je pouze blázen. Jelikož snad nepokládáme obyvatele značné části světa za blázny, musíme konstatovat, že mají, co chtěli. Je to tvrdé zjištění, ale svět se, jak již řečeno, řídí zákony přírody a ty jsou takové, jaké jsou, větší slitovnost na nich vymodlit nelze.

Nemusíte mi říkat, že bych na to jinak koukal, kdybych hladový, otrhaný a bosý, pod zkorumpovanou a nefungující státní správou, obklopen rabujícími smečkami různých osvoboditelů, stál uprostřed krajiny dávno vyplundrované pod úroveň úživnosti. Že bych nepřemýšlel, kdo a jak za ten stav může, nýbrž bych hledal, kde nechal tesař z toho pekla díru. Jenže: byli by ti jacísi lidé na druhé straně tesařské díry bezpodmínečně povinni mě přijmout?

Toť otázka. Zčásti ovšem otázka peněz, jež by do mě museli nadosmrti sypat, jelikož bych nic vhodného k své obživě neuměl. Ještě spíš a zásadněji však stojí otázka osudové srážky dvou světů, dvou životních a myšlenkových způsobů. Kdo si myslí, že jde o podružný, při dobré vůli překonatelný problém, tomu doporučuji poučnou lekturu: Salmana Rushdieho slavné Satanské verše. Hovoří o tom, kterak mladý, inteligentní, vzdělaný a nijak chudý Ind má po krk své rodné Bombaje s jejím chaosem, bídou, dotěrností, smradem, rámusem a špínou, a sní o novém životě v Anglii. Když se mu ale sen splní, nenalézá slov, jimiž by vyjádřil své pohrdání oním chladně sterilním, nudným, xenofobním městem zvaným Londýn, v němž se lidé nescházejí po rozích k lomozným radovánkám, používají toaletního papíru, dbají dopravních předpisů a vůbec vykonávají hromadu nesmyslných a směšných věcí. A nebude šťasten, dokud z Londýna neudělá tentýž špinavý a rámusivý chaos, před nímž utíkal z Indie. Chci se mít jako Angličané, říká. Přitom mi ale nechte mé indické způsoby, jež jsou jediné správné a ostatním nadřazené. Logika, jež samotnému autoru nepřipadá podivná, protože ... inu, právě proto, že je Ind.

Jeho poukazu na xenofobii je třeba rozumět tak, že se Britové nemíní přizpůsobit indickým obyčejům. Že dokonce vyžadují, nadarmo ovšem, aby se přistěhovalec podřídil mravům země, do níž nijak zvlášť nezván přišel. Nu ano, to dnes není nic zvláštního, sám jsem četl nejednu důmyslnou úvahu o ideálu multikulturní společnosti, v níž by domácí člověk i přistěhovalec žil každý podle svých tradic a zvyků, přitom však ctil a toleroval zvyky toho druhého. Jenže ono to nefunguje. Všude je a bude přistěhovalec hodnocen podle toho, do jaké míry je schopen se podřídit většinové společnosti. Je-li v ní ceněn klid, čistota a pořádek, je na něm, aby je přijal za své. Ne-li, nemůže se příliš divit nevlídným reakcím svého okolí. Lidé z kulturně blízkých okruhů se zpravidla přizpůsobí snadno a jsou svým novým prostředím bez výhrad přijímáni - o tom bych si jakožto příslušník českého exilu v Německu dovolil něco vědět. Lidé z okruhů vzdálenějších, mravů rozdílnějších, se přizpůsobují nesnadno a neradi, zvláště jsou-li přesvědčeni o své nadřazenosti; úměrně k tomu také nenalézají u domorodců mnoho lásky, říkej si tomu xenofobie, kdo chceš.

Tlak vyvolává protitlak. Zkušenost ukazuje, že běžná západní společnost je schopna bez větších otřesů vstřebat tak kolem 10 % méně přizpůsobivé imigrace. Do 20 % je vstřebání provázeno nesnázemi a v domácím obyvatelstvu rostou averze. Nad touto hranicí se z imigrace stává politický problém, potíže spojené s kriminalitou, nečistotou, zatěžováním veřejných pokladen a ostatními průvodními jevy se ve veřejné diskusi začínají dostávat na přední místo, politika chtě nechtě musí vzít občanovy obavy v potaz a hledat způsoby, jak se náporu imigrantů bránit, i kdyby nad tím měla zaplakat některá citlivá srdce.

Leda by většinová společnost přestala takovou být. Leda by příliv lidstva ze zubožených končin Afriky a Asie překonal všechna uvedená procenta, takže by nad původním obyvatelstvem převládl a pohltil je. Dojde-li k tomu, Londýn (Praha o něco později) se změní v cosi podobného Bombaji, sterilní, chladně nudní Evropané se buď zavřou se svými směšnými požadavky klidu a čistoty doma, nebo také přestanou používat toaletní papír a oddají se pestrému a halasnému živobytí na chodnících ... ostatně jaké chodníky. Hromady bláta a odpadků shrnutých z ulice taky postačí. Lidská práva přistěhovalců si tak bezpochyby přijdou a své a zastánci multikulturní společnosti se mohou cítit ve svých tezích potvrzeni. Jenom ... k čemu to celé bude? Když už se obětujeme my, pomohou si k něčemu trvalému aspoň ti všelijak tmaví lidé? Když už naprosto opovrhneme nárokem evropského člověka na určité životní podmínky a ustanovíme, že jeho lidská práva nejsou lidská práva ... je stěhování národů ze zbídačeného Jihu na zámožný Sever oním kamenem mudrců, jemuž je určeno, aby zažehnal nerovnováhu a nespravedlnost ve světě?

Není, nemůže být, zanechme vznešených, leč nereálných a ve svém důsledku zhoubných fantazií. Oblast světa, zvaná Západ, neslyne prosperitou a funkčností pro svou zeměpisnou polohu, nýbrž pro jisté vlastnosti svého obyvatelstva. Buď zůstane jeho struktura zachována a tvůrčí síla Západu s ní. Nebo zachována nezůstane, uskuteční se Rushdieho ideál, a celý svět se srovná v jedinou chaotickou, páchnoucí, všemi barvami bídy a rozkladu hrající (doporučuji vlastní zážitek, protože každý popis je nevýstižný) Bombaj. Řekl bych, že se nedopustíme ničeho nečestného ani neetického, když takovou možnost odmítneme. Kdo zná nějakou třetí cestu, všem vyhovující a bezbolestnou, nechť o ní informuje tápající lidstvo; jen bych upozornil, že tím nejsou rozuměna ušlechtilá, leč nic konkrétního neobsahující nabádání, těch bych si dovedl vymyslet sám dost, kdyby mi nevadilo, že jsou k ničemu. Nikoliv, buďme věcní a střízliví, mluvme o tom, co je uskutečnitelné. Západ má dost schopností a tvůrčích sil, aby se navzdory své současné generační nerovnováze postaral o vlastní budoucnost. Zatím má i dost sil, aby vypomohl z nejhoršího tam, kde se lidé o svou budoucnost v té míře postarat nedokážou. Ale jejich zodpovědnost za ně převzít nemůže. Sám sebe obětovat, dobrovolně se rozplynout v přívalu, jenž už stačil svou vlastní budoucnost zpustošit, jak v principu zní nejeden nesmlouvavý požadavek, by v případě úplného zatmění smyslů mohl. Ale kámen mudrců k záchraně planety tím nalezen není, spíš kámen hlupáků a pokrytců, jejichž pošetilé nápady se neosvědčily zatím nikdy a neosvědčí se ani v tomto případě. Ledaže malér, do nějž má západní civilizace zásluhou neodpovědných žvanilů příležitost se zřítit, může být katastrofálnější a neodvolatelnější než kdy dosud.