Říjen 2003

Kurs prognostiky pro začátečníky a pokročilé

Luděk Frýbort

Třetí rok nového století ubíhá a už tušíme, že bude dost jiné, než jak jsme si je představovali, bujně slavíce jeho příchod. Jaké asi? Čímsi nám je cítit současný svět a není to právě, přiznejme si, van růžového sadu. Můžeme už teď soudit na další průběh jeho vývoje?

Snad zčásti ano, vezmeme-li za základ předpovědi svou dosavadní zkušenost, oproštěnou od iluzí a zbožných přání. Jsme-li totiž upřímní v pohledu na nedávnou i o něco dávnější minulost, jak jsme ji prožili nebo o ní slyšeli vyprávět svědky, musíme uznat, že značná, ba převážná část všeho, co bylo během posledního sta let s velkými nadějemi a sebedůvěrou započato, se nepovedlo, selhalo, zvrhlo se v opak, nezřídka i v orgii člověkem pohrdajícího zločinu. Země česká si selhání slavných úmyslů užila nad jiné bohatě; lze říci, že se v ní nepovedlo za zmíněné údobí skoro nic a co se povedlo, nemělo dlouhého trvání.

Neplatí přitom omluva, že to tvůrci dějinných skutků nemohli vědět. Kdyby se bývali snížili k vyposlechnutí toho, co si tak mezi sebou říkali sedláci na poli, ševci u verpánku, důchodci na lavičkách a jiní takoví lidé, slyšeli by je často vyslovit větu ... pamatujte si, sousede, tohle nedopadne dobře. To ovšem byli směšní zpátečníci. Potrhlí, pokroku lidstva nedůvěřující bázlivci. Nicméně měli téměř vždy pravdu. Proč?

Snad proto, že existuje jakási logika dějin, do níž se strefí spíš ten, kdo je jimi vláčen, nežli kdo získal moc do běhu světa zasahovat a měnit jej. Abychom však nebyli nespravedliví, uznejme, že navzdory všemu je svět začátkem tohoto století zase o něco lepší místo k životu, a ne-li celý svět, tedy aspoň ta jeho část, v níž jsou domovem principy západní civilizace. Ostatní části, pravda, na tom tak skvěle nejsou, ale o tom si ještě povíme.

Především však: cokoliv se za posledních sto let změnilo k lepšímu, nestalo se tak vůlí a skutky nadšených reformátorů ani moudrými činy státníků, ale jen tak, mimoděk. Že to tak přišlo, z předešlého dění vyplynulo. Shrneme-li obojí poznatek, můžeme z výsledku vytušit důvod reformátorského nezdaru: ti, kteří se pouštěli do smělých skutků pro blaho, ba spásu lidstva, národa či státu, měli před očima obrázek světa, jak by dle jejich zdání měl správně vypadat. Nezatěžovali se úvahami o tom, proč je takový, jaký je, ke kterémužto poznání měli o hodně blíž řečení již sedláci a důchodci na lavičkách. Opravci dějin začínali hned tím, co mělo přijít až nakonec: vizí budoucnosti.

Je totiž jistá posloupnost, jíž je nutno postupovat, chceme-li poznat, kudy a kam běží svět. Na prvním místě stojí zkušenost, pokud možno vlastní. Leží takových dost všude kolem, jen se sehnout a sebrat je. Hovoří k nám z každého kamínku u cesty, z každého lístku v křoví, z každého sebedrobnějšího kousíčku lidského konání. Je ovšem radno být při jejich sběru skromný a trpělivý, Ameriky se neobjevují každý den. Teprve máme-li už zkušeností nasbíranou poctivou hromádku, můžeme pokročit dál a započít s jejich skládáním v obrázek, s přemýšlením o tom, proč je ten Boží svět takový, jaký je a ne jiný. Pomůže nám v tom jeho minulost: už od miliard let se točí podle týchž přírodních pravidel a můžeme předpokládat, že se zrovna teď nezačal točit jinak. Nehledejme v jeho dění Dobro a Zlo, což je labyrint, do nějž se zamotávají opravci světa, nýbrž zákonitost. Najdeme-li ji, netažme se příliš, líbí-li se nám nebo nelíbí, protože Bůh neudělal svět proto, aby se nám líbil, zrovna tak jako jej neudělal k líbení dinosaurům.

Dokážeme-li se ve své analýze vystříhat pokušení nastrkat ji do škatulek vlastního líbení a opravárenských choutek, nestaneme se asi proroky, za nimiž se pohrnou davy. Ale můžeme přikročit, opět jen sami v sobě a sami pro sebe, k stupni třetímu, jímž je odhad toho, jaký svět asi tak v důsledku a pokračování všeho bude. Pochopitelně se budeme dopouštět omylů, protože můžeme svými lidskými smysly postihnout jen část toho, co je; ta druhá a možná větší část se nalézá v prostoru, pro jehož vnímání nám nenarostla tykadla. Ale nechme předběžných úvah a pokusme se odhadnout, jak může vypadat první z kamenů, z nichž se bude skládat stavba budoucnosti.

Náš rozštěpený svět

Nic naplat, představa světa jakožto společného dědictví veškerého lidstva, jednoho člunu, v němž všichni sedíme, máme za něj touž zodpovědnost a přičiňujeme se o jeho zdar touž mírou snahy, je stále vzdálenější skutečnosti. Ještě před tuctem let jsme si mohli myslet, že jeho rozštěpení je umělé a že pádem nesmyslné ideologické diktatury opět sroste v jeden celek, ale nestalo se to, naopak, náš milý svět se štěpí dál a stále beznadějněji. Bývalé rozdělení na demokratický Západ a komunistický Východ bylo ještě přehledné; teď ... Východ se zbavil komunismu, ale Východem být nepřestal, jen se komunismus přerodil v postkomunismus a je třeba značné přístupnosti iluzím, aby si někdo představoval, že na Volze a Dněpru mohou panovat tytéž poměry jako nad Rýnem a Temží.

Velmi hlasitě a radikálně se odštěpil svět arabsko-islámský, narůstá v něm ukřivděně konfrontační atmosféra a čas spěje spíš ke konfliktům než k uklidnění; kdo by věřil, že rozpory mezi západním a islámským světem lze vyřešit zposvátnělou, ale nikdy neosvědčenou metodou věčných vyjednávání, ústupků a kompromisů ... i bez křišťálové koule můžeme předpovědět, že se zklame. A máme zde konečně ten těžko ohraničitelný okruh zemí, jimž se někdy kdoví proč říká rozvojové, svět bezmocný a bezvládný, jejž se vší mocí snažíme uchránit před odštěpením a odplachtěním kamsi k propastem bídy a zániku, ale nedaří se to, až se někdy zdá, že čím větší porozumění a pomoc ze strany Západu, tím větší sklon k úpadku v nerozvinutém světě.

Stupeň rozkladu je různý, ale lze už s určitostí říci, že jeho vrcholu dosahuje Afrika. Půjde-li to s ní tak dál - a těžko se shledávají důvody k naději, že by nešlo - můžeme za čas ten kontinent (ale nejen jej) vymazat z mapy, neboť bude představovat neovládnutelnou oblast chaosu, bezvládí, hladu, násilí, rozvratu, zničení všech struktur i životních zdrojů a nakonec nějaké těžko předem odhadnutelné katastrofy.

Co se to děje? Staly se chyby, jež je možno pozornou analýzou určit a správnými zásahy napravit? Nebo probíhá nevyhnutelný proces, předurčený přírodními, klimatickými, demografickými i jinými podmínkami v té které části světa? Mají pravdu ti, kteří obviňují prosperující země Západu (pomiňme pro jednou někdy dost problematický charakter té prosperity) ze skrblické neužilosti vůči oblastem světové bídy? Byly by jejich problémy opravdu vyřešeny, kdybychom my sytí a bohatí zdvojnásobili, zpětinásobili nebo, ať to stojí za to, zestonásobili svou materiální pomoc? Nebo by navzdory vší pomoci klesaly dál do hlubin úpadku, kterýžto proces svým milosrdenstvím spíš urychlujeme, než abychom mu čelili?

Nezaměňujme přání za skutečnost; zhruba půl století uplynulo od času, kdy se v celistvosti světa objevily první trhliny, a za ten čas se stačilo prokázat pravidlo: není skutečné pomoci a není skutečného rozvoje, který by nevycházel z vlastních schopností a sil. Jsou na světě země, které se pozvedly z primitivní úrovně na úroveň vyspělých průmyslových států, nebo se jí aspoň blíží, aniž by jim kdokoliv pomáhal; jmenujme si pro názornost Koreu, Singapur, Tchaj-wan, v menší míře některé ostatní asijské tygry. A jsou jiné, které se navzdory rozsáhlému systému rozličných pomocí z ní nejen že nepozvedly, nýbrž právě naopak: kdyby se aspoň chtěla vrátit ta někdejší primitivní úroveň. Vzpomínka na ni mizí v nedosažitelnu jako ztracený ráj.

Taková je - zatím - skutečnost, jíž nijak nepomůžeme, budeme-li ji rozličně omlouvat a lakovat na růžovo. Postupme tedy o krok a pusťme se na ošidnou cestu prognostiky: jak to může jít dál? Buď má pravdu teorie, podle níž všichni sedíme v jednom člunu; v tom případě je nutno se obávat, že je to člun velmi přetížený, s nákladem nerovnoměrně a nebezpečně rozmístěným, který se tak či onak, dřív nebo později, s náramným rachotem potopí. Nebo budeme tak neetičtí a uznáme, že se po mořích času plaví člunků víc a všelijakých, plavby schopných i beznadějně děravých, jimž sice můžeme pro dobré svědomí házet záchranné pásy, ale ony přesto budou pod tíhou svého nákladu a svou vlastní zchátralostí jeden po druhém klesat pod čáru, na níž je ještě možná záchrana. Jsme jaksi schizofreničtí, my lidé dosud jakž takž fungujícího Západu, nebo jak se čím dál častěji říká, Severu. Na jedné straně si zakazujeme vyslovit byť i cípkem myšlenku o vlastní nadřazenosti, na straně druhé se tváříme, jako bychom měli v rukou veškeré nástroje k záchraně nerozvinutých částí světa a jen z jakési sobecké zpozdilosti se zdráháme jich užít.

Kdo hodlá nahlížet do budoucnosti, měl by znát minulost. Ohlédněme se tedy maličko. Co rozštěpilo svět, který ještě před stoletím vypadal tak celistvě? Výstřel z Aurory a vznik ideologických režimů? Dobrovolný ústup Západu z přímého ovládání světa? Rozpad imperiálně-koloniálního systému? Nebo leží příčina všeho v dobách tak dávných, že o nich nemáme doklady ani ryté klínovým písmem do hliněných tabulek? Zamysleme se.

Životní podmínky lidských skupin nejsou dnes a nebyly ani nikdy v minulosti totožné. Z jejich mnohosti vyplynul rozličný životní způsob jednotlivých kulturních oblastí, uvnitř jejich hranic se vyvíjel a měnil, ale k vzájemnému ovlivnění docházelo jen zřídka. Tak všechno po dlouhá tisíciletí fungovalo, třebaže na úrovni, s níž bychom se dnes asi těžko smiřovali. Až nadešel čas, kdy jeden ze způsobů našel svou neuvěřitelnou dynamiku a smazal to, co ostatní oblasti světa chránilo před ovlivněním: jejich izolovanost. Můžeme se pro vlastní potěšení hádat o to, zda byly etické, správné a spravedlivé skutky Kolumbovy, Cortézovy, da Gamovy i jiných, měl-li nebo neměl si Západ nechat vynález parního stroje, antibiotik a výpočetních systémů. Neodstraníme tím výsledek; a jím je, že až donedávna odděleně existující skupiny se octly ve stavu vzájemné konkurence. V konkurenci nabývá schopnější převahy i tehdy, vezme-li si do hlavy jí nenabývat. Pohleďme tedy, jak kompletně, i když většinou jen povrchně už převzal nezápadní svět materiální výdobytky Západu, od čepic a triček až po ty kalašnikovy. Pohlédněme také, jakou potíž má s převzetím hodnot nemateriálních; a pohlédněme zatřetí, jak málo nebo nic zbylo z jeho vlastního a původního způsobu. Co nastalo, nenastalo bez důvodu a bude pokračovat.

Můžeme se tedy těšit na svět, v němž jeho jedna část bude dál rozvíjet svůj vlastní přirozený způsob, kdežto části jiné budou pokračovat v povrchním přejímání cizích vynálezů a způsobů za současného odvržení svých vlastních. To nejde a nemůže jít dobře. Je pomalu čas přemýšlet o tom, máme-li do své loďky dál nakládat všechny starosti a bídu méně vyvinutých oblastí světa a potopit se spolu s nimi, nebo si má Západ svou lodičku začít chránit. Pro začátek třeba tím, že si přestane sypat na hlavu popel za svou vlastní úspěšnost a pošetile se vinit ze všeho, co zlého se na světě děje. Je-li něčím vinen, tedy tím, že se naivně pokoušel a dosud pokouší přesadit stromek svého vlastního způsobu do neúživné půdy cizorodých kultur. Nemůže na něm narůst jiné ovoce než trpké, k požívání nevhodné.

Jedenadvacáté století - zápas o přežití Západu. Prorokování je ošemetné řemeslo, ale již jsme si ukázali, že nemusí být úplně beznadějné. Člověk je schopen se ledačeho domyslet, zachová-li jedno důležité pravidlo: vypudit si z mysli obrázek budoucnosti, jakou by ji rád měl, a představit si bez všeho optimismu i pesimismu, co se ze stavu současného světa může dál vyvinout. Jeden růžový obrázek, v nějž bývalo rádo věřeno, poslední dobou značně oprýskal: světa rovnosti, v němž veškeré lidstvo sedí v jednom člunu a spěje až na nějaké to nepodstatné hašteření k témuž břehu. Ukázalo se hned z počátku tohoto století, že to byla iluze; člunků je mnoho a plaví se každý jinam, snažíce se navzájem zpřerážet si vesla. Osmělil jsem se přiznat k příslušnosti a dokonce k zaujetí pro člunek vlastní, západní, o němž se domnívám, že je ze všech nejlépe přizpůsoben k plavbě; a je-li některému určeno dosáhnout břehu vyššího vývojového stupně, že je to on. Vím, že takové přihlášení není v této době ani obvyklé, ani opatřené puncem politické korektnosti, ale dejme si pozor na názory, jež jsou vyhlašovány za povinné. Historie je nejspolehlivější věštec; a ukazuje, že povinné názory ztroskotávají nejpravidelněji.

Tuším, čím asi zaznívá uchu čtenářovu titulek této kapitoly - předzvěstí dalších jednání střetu Západu se sílami islámského terorismu. Nuže, kdybych se směl odvážit předpovědi, hádal bych, že je to záležitost spíš podružná; islámský teror může Západ rozčilovat, ne však ohrozit jeho existenci. V přemrštěné důvěře v pomoc svého ideového boha si patrně ukousl větší kousek, než stačí strávit, když se rozhodl vyřešit soutěž obou kultur násilím a zbraněmi. V tom jednoznačně zaostává, je směšný bojovník, který si nejdřív musí koupit od protivníka flintu, aby s ní pak na něj mohl slavně zaútočit. Co je důležitějšího, kromě Alláha spočívá sebedůvěra militantního islámu ve vědomí zdánlivě nevyčerpatelných finančních zdrojů; ale čas patrně ukáže, že řečené zdroje nebudou ani tak vyčerpány, jako se promění v hromádku málo potřebného materiálu, jehož cena se zhroutí. Stane se tak, odhadněme, v průběhu dvaceti nebo třiceti let - ale možná i dříve - až západní technika vyřeší otázku získávání laciné energie, nepocházející z ropy. To bude konec nejen arabské pýchy, nýbrž i pýchy mnoha jiných zemí včetně například Ruska, nedokáží-li do té doby místo bezmyšlenkovitého spotřebovávání ropných dolarů jich užít k vybudování trvalejších zdrojů blahobytu. Nebezpečnější, s výsledkem daleko nejistějším se zdá být střet jiný, méně halasný, jejž ale nelze vyřešit tak snadno, pouhými zbraněmi. Musíme si položit otázku, lze-li v rozporu Západu s beznadějí nerozvinutých oblastí světa vůbec dosáhnout pozitivního výsledku.

Jak si máme počínat, aby k nám nepřesáhly důsledky jejich rozkladu? Starší recept doporučoval nevyvinuté země mocensky ovládnout a přímo řídit jejich vývoj. Ten způsob byl nazván kolonialismem a v návalu rozhořčené sebekritiky odsouzen, ale je otázka, nebude-li se k němu Západ volky nevolky muset aspoň zčásti a postupně vracet. Už dnešní stav v Kosovu, v Afghánistánu i jinde naznačuje, že jsou iluzorní představy o brzkém urovnání poměrů, po němž bude správa těch končin předána demokraticky zvoleným domácím orgánům. A na obzoru vyvstávají další země, jež by též bylo naléhavě potřeba vzít pod nucenou správu a vytrhnout je tak z krvavého chaosu. Ale je to drahé a nepopulární a představa, že by Západ měl vychytávat blechy ze všech kožichů světa, je šílená. Spíš bude nucen ... co vlastně, aby se nám z úvah nestalo nereálné fantazírování? Snad jen sledovat, nehraje-li si některý nezodpovědný potentát se zbraněmi hromadného ničení, a v případě nutnosti zasáhnout. Jinak se spíš od okolního zmatku oddělit, obejít se bez něj. Nebude to snadné.

Západní civilizace je v početní menšině a ten nepoměr se bude s postupujícím časem ještě zvětšovat. Počty západního obyvatelstva se drží na ustálené úrovni a mnohde dokonce klesají, zatímco zalidnění třetího světa roste geometrickou řadou, zdvojnásobujíc se zhruba jednou za pětadvacet let. Nepotrvá dlouho a někdejší vševládný sáhib se octne v situaci dnešní bílé menšiny v Jižní Africe: je zámožná, vzdělaná, cílevědomě podnikavá, všechno hospodářské dění závisí na jejích schopnostech, ale prosazením většinového principu politicky upadla do bezmoci a nevýznamnosti. Je ve své existenci vydaná dobré vůli černé většiny; kdyby se jihoafričtí vůdci jednou rozhodli upustit od dosavadní tolerance a řešit narůstající problémy po vzoru svého kolegy Mugabeho ze sousedního Zimbabwe, je odsouzena k záhubě.

Je otázka, má-li tento recept přejímat celý ostatní Západ, aby si přišel na své abstraktní ideál všelidské rovnosti, nebo má-li si spíš hledět svého přežití. Oficiální, názor určující politické i kulturní elity Západu jsou zatím z velké většiny nakloněny věřit, že vlastní zájem je nejen druhořadý, nýbrž i jaksi nečestný či nespravedlivý; a že je proto nutné a humánní se podřizovat nerozvinuté nebo dokonce upadající většině světové populace. Je to velmi zajímavý úkaz, protože prozkoumáme-li názor občanský, k elitám nepříslušný, snadno zjistíme, že je přesně opačný. Člověk z ulice nebývá tolik nakloněn ideji rozplynout se v světovém průměru či dokonce podprůměru, nýbrž je hotov hájit své vlastní hodnoty. Je vlastně s podivem, proč vedoucí vrstvy, jindy tolik oddané většinovému principu demokracie, jej v tomto případě nepokládají za relevantní a stanovují místo něj morální závaznost mínění elitárního, hluboce menšinového.

Člověk občanský, mající se co ohánět, mívá větší sklon prosazovat vlastní zájem než dobře zajištěný elitář. Také je jeho obzor užší; nelomcuje mu osrdím budoucnost veškerenstva, jako spíš jeho vlastní ulice, jeho města, jeho země. Pozoruje s obavami, jak se zvolna, ale nepřetržitě plní živlem cizím, divných a velmi často nepříjemných mravů. Dává přednost pořádku, klidu a přehlednosti, ale v stále větší míře se jich musí vzdávat nebo se s nimi uzavírat do svých čtyř stěn. Kdepak, už to není moje město, moje země, říká roztrpčen, už se tady rozlilo něco, čemu nerozumím a nemám příliš chuti to snášet. Můžeme předpokládat, že ze střetu těchto dvou přístupů, občanského a elitárního, vyplyne i budoucí vývoj Západu. Zkusme odhadnout, kudy se bude ubírat.

Typický představitel občanské většiny v západních zemích (k nimž přes jisté výhrady přiřaďme i země české) nebývá ani xenofobní, ani rasistický či libující si ve výstřelcích diskriminace, jak mu bývá paušálně předhazováno. Neplane proti nikomu záští pro jeho barvu pleti nebo pro odlišný jazyk. Má ale svou hranici, po niž je ochoten infiltraci z cizích kulturních okruhů tolerovat. Zdůrazněme, že z cizích kulturních okruhů; přistěhovalců ze Švédska, z Austrálie, ba i z Japonska může přijít, kolik chce, a nikdo na ně nebude hledět úkosem. Rozhodující není rasová příslušnost - i to je takové paušální, ale velmi povrchní tvrzení, nýbrž způsob chování. Domácí člověk pozitivně hodnotí a od imigrantů vyžaduje přizpůsobení se normám hostitelské země. Nejsou-li ani v druhé a třetí generaci k tomu ochotní, neprojeví-li snahu se naučit slůvko místního jazyka, shromažďují-li se v korporacích, jejichž náplní je pyšná odmítavost až nepřátelství k hodnotám, vyznávaným domácí populací, vynášejí-li na veřejnost a do ulic všelijaké politické řevnivosti svých domovských zemí, do nichž občanstvu nic není, vynucují-li si nekonečný ohled k různým svým podivnůstkám ... ano, následkem toho všeho je odstup a nedůvěra. Vinu za ni ale nelze připisovat netoleranci domácích lidí, nýbrž naopak netoleranci imigrantů. Na nich je, aby se přizpůsobili, stejně tak, jako se svého času přizpůsoboval český i jiný exil. Nejcitlivější pak bývá domácí živel na ty, kteří přišli, aby se po všechny časy nechali i se svými rozsáhlými rodinami vydržovat z veřejných fondů, pevně rozhodnuti, že co živi budou, na práci nesáhnou. Obvinění z rasismu jsou v takových případech zvlášť nesmyslná; nejde o rasismus, jde o bezohledné příživnictví.

Zmíněná hranice, po niž je imigrace s větší či menší blahovůlí přijímána, se pohybuje kolem dvaceti procent. Je-li překročena, cítí se domácí živel ohrožen a obává se ztráty svého navyklého způsobu a vlastních kulturních hodnot. Je ochoten přijmout poctivého a pracovitého Afričana, ale nestojí o to, aby se z jeho města stal kus Afriky se vším, co k tomu náleží. V Evropě se množí místa, kde tato hranice už překročena byla a dostavil se následek v podobě změny politických priorit. V několika posledních volbách už se občanstvo neohlíželo na principy pravicovosti či levicovosti, nedalo na sliby vyšší zaměstnanosti, sociálního zabezpečení či čím tak ještě se dosud vyhrávaly volby, nýbrž požadovalo od politiků ochranu svého životního způsobu, aby neutonul v záplavě cizoty.

Nezmýlíme se asi, předpovíme-li, že tento trend v postupu století ještě zesílí a stane se hlavním politickým tématem. Zejména Evropa bude hledat cesty, jak účinněji zamezit přívalu ilegálních přistěhovalců. Občanstvo bude volat po zpřísnění kontrol a zrychlení azylových procedur, a měřítkem vztahu k africkým i některým asijským zemím se stane ochota, s níž budou přijímat vyhoštěné imigranty. Kromě boje s drogami se úřady zaměří na potírání neméně odporného kšeftu převaděčských band, jenž dosud bývá omlouván bídou v zemích původu. Ne. Kdo má deset tisíc dolarů na poplatek převaděčům, není obětí bídy. Kdo záměrně zničil svůj doklad, aby se mohl vydávat za Iráčana, Afghánce, Kurda či jinou momentálně výhodnou národnost, je podvodník a ze zásady nebudiž vpuštěn do země. Není ani vyloučeno, že po desítiletích vlídné ohleduplnosti se karta obrátí a v Evropě přijdou opět ke slovu síly, vyznávající pořádek a kázeň víc, než je vhodné a milé. To neříkám proto, že bych si to přál, ale protože se pokouším o prognózu; a z ní takový vývoj nelze vyloučit.

Je těžké předpovědět, do jaké míry může být Západ v obraně svých hodnot proti rozplynutí v chaosu upadajícího světa úspěšný. Rozklad všech funkcí a ničení základů obživy v zaostalých zemích bude pokračovat, až skončí v neobyvatelnosti; to není extrémně pesimistický dohad, nýbrž jistota. Hnány zoufalstvím se budou pokoušet další a další vlny imigrantů o průnik do dosud obyvatelného světa, a se stejně stoupající rozhodností jim v tom bude západní veřejnost bránit. Mnohé pojmy, v minulosti téměř posvátné, se už dnes stačily odít nádechem nedůvěryhodnosti; není nemožné, že k nim časem přistoupí i humanita.

Zní taková představa nelidskostí, uznávám. Nikdo s trochou citu v duši si nepřeje takové konce. Ale vývoj lidských dějin ukazuje, že celkem houby záleží na tom, co si kdo přeje, dějiny si skotačí po svém a zřejmě v souzvuku s jakýmisi vyššími zákonitostmi, na něž nemáme vliv. Až bude toto století u konce, ukáže se, zda západní civilizace svůj okamžik pravdy přežila. Jestli ano, bude zde základ, z nějž se bude moci dál vyvíjet živočišný druh zvaný člověk. Jestli ne, pak se asi opravdu po světě rozprostře zničená, do posledního stébla spotřebovaná poušť bez života. Optimistické obrázky na motto Werichovy písně - svět patří nám, pro všechny dosti místa - si nemalujme. Svět nepatří nikomu, nýbrž byl dán člověku do rozumného užívání. Nelze tak zvát stav, na jehož konci je pro všechny ne dosti, nýbrž naopak velmi málo místa, a mizerného. Během tohoto století pravděpodobně padne rozhodnutí v konkurenčním zápase mezi životním způsobem, vytvářejícím hodnoty, a způsobem odlišným, hodnoty pouze spotřebovávajícím. A z podstatné části bude výsledek zápasu záležet ve schopnosti západní civilizace oprostit se od iluzí a naivit, na něž upozornit si dovoluje brát za účel tento článek.

Stav a další vývoj demokracie

Pokusili jsme se v předcházejících kapitolách odhadnout, jaký asi může být vývoj světa v tomto počínajícím století, a z něj zejména oblasti západní civilizace. Po desítiletí iluzí už nelze přehlédnout, že zdánlivě jednotný svět se štěpí a jeho jednotlivé kultury se ocitají v těžko řešitelném konkurenčním střetu. Současně se zdá, jako by střet probíhal především mezi Západem a kulturním okruhem islámu, ale to je, řekl bych, ještě nevinnější z toho, co můžeme čekat. Zoufalejší, protože bezvýchodný, bude už nyní patrný problém světa, jemuž se ohleduplně říkává rozvojový; ve skutečnosti je to svět úpadku a rozkladu, a nestane-li se dost brzy něco podstatného, svět zániku. Je ale nejasné, co podstatného by se mělo stát. Účinnou změnu nemůžeme přivolat žádnými sumami rozvojových pomocí, a vůbec už ne ušlechtile omluvnými řečmi, protože změna k lepšímu musí vždy vzejít především z vlastní vůle a schopnosti; kde jí není, trychtýřem jakékoli pomoci ji nikdo nenasype. A neříkejte mi, že oblasti světové bídy a úpadku prostě pomoci musíme; nejde o to, co musíme, ani co bychom rádi, nýbrž co můžeme. Není toho tak zvlášť moc, jak si někdy pro klid duše namlouváme.

Zkusme proto odhadnout, jak se může do budoucna vyvíjet ne svět, nýbrž západní civilizace, jejíž přinejmenším materiální způsob už se stačil rozšířit do všech koutů planety, třebaže leckdy spíš jako karikatura sebe sama. A nepředstírejme, že nám na vlastní civilizaci nezáleží o nic víc než na všech ostatních; tvrdit takové věci je teď sice zrovna móda, ale také pěkné pokrytectví. Buďme upřímní a povězme, že nám na osudu západní civilizace po čertech záleží, jednak že v ní žijeme a s ní hyneme, jednak že nevzejde-li příští vývoj z ní, nevzejde z ničeho, v tom směru si nečiňme darmých iluzí.

Není toho málo, co bude muset Západ překousnout, a to už poměrně brzy. Způsoby a instituce, které v posledním zhruba půldruhém století určovaly jeho způsob, se v mnoha případech octly na konci svých vývojových možností, což neznamená nic jiného, než že buď se dle zákonů evoluce přerodí ve způsob vyšší, nebo zdegenerují a odumřou. V jejich výčtu začněme se substantivem, jež bývá v politických argumentacích nejčastěji skloňováno, jehož obsah už však tolik zkoumáván nebývá: s demokracií. Ano, Západ, toť demokracie; máloco jej v tak velké míře určuje, jako jeho vládní a správní systém. Zcela zázračný ten systém ovšem není; jistý moudrý muž pravil, že demokracie má mnoho nedostatků, zatím ale nikdo nevynalezl nic lepšího. Dovolil bych si moudrému muži zčásti odporovat. Demokracii nikdo nevynalezl, nýbrž vzešla z tisíciletého vývoje západní společnosti jako jeho zatím nejvyšší, nicméně přechodný stupeň. Není totiž jiných vývojových stupňů než přechodných, a jen ty mohou fungovat, dokud trvá jejich čas. Cokoliv pak kdo z hlubin svého osvíceného ducha vynalezl, systémy syntetické, pro věčné časy za konečný cíl dějin vyhlášené (o něž nebyla v předcházejícím století nouze), neosvědčilo se, jen se rakovinným způsobem rozbujelo a poté zaniklo. To musíme vědět, chceme-li hádat na příští vývoj našeho společenského způsobu.

Proberme si tudíž nedostatky demokracie, o nichž se zmínil onen moudrý muž. Sejmeme-li z nosu růžové brýle mámení, neunikne nám především, že se v současném stadiu vývoje už smrskla na málo víc než pouhý rituál. Snad je přirozenou tendencí státu, aby na jedné straně tlačil občana do pozice poddaného, na straně druhé pak vytvářel vládnoucí elity; ten úkaz nedokázala vyřadit z provozu ani demokracie (a nemluvím jen o demokracii české). I v ní se vytvořila elita politických profesionálů, ledaže na rozdíl od elit předdemokratických volitelná, a v protivě k ní obecný lid, jehož poddanost je oproti dřívějším staletím jen o málo vylepšena možností vsunout jednou za čas do urny volební lístek. Obvyklý údaj všech ústav, podle nějž veškerá moc vychází z lidu, je velice nadnesený; ve skutečnosti vychází moc z úzké vrstvy partajních profesionálů, pro něž je služba veřejnosti zajímavá pouze tehdy, shoduje-li se s jejich osobními potřebami. Neshoduje-li se, nic nepřiměje profesionálního politika, aby ve veřejném zájmu jednal proti svému vlastnímu.

Buďme tedy přesnější: zdrojem vší moci není ani lid, ani občanská společnost, nýbrž partaj. Partaji všechno slouží, k ní všechno směřuje, v ní padají skutečná rozhodnutí, v jejím zájmu se všechno děje. Zájmem partaje jest, aby setrvala u své moci, případně aby jí nabyla. Jelikož je stále ještě dodržován demokratický rituál, děje se tak pomocí voleb; i soustřeďují partaje veškerou svou energii k tomu, aby se u vlády buď udržely, nebo ji převzaly, nebo se na ní aspoň v příštím volebním období podílely. Svět trvá miliardy let, lidský rod miliony a národní společenství tisíce, avšak partaj žije jepičím způsobem pro pouhé čtyři roky; co přijde po nich, tím se odmítá zabývat, delší časové úseky nejsou v dosahu jejího zájmu. A nejsou v něm ani potřeby či názory občana, jímž zprofesionalizované členstvo téměř celé čtyři roky pohrdá, aby se pak závěrem volebního období mohlo přetrhnout frenetickou péčí o jeho souhlas.

Čtyř let jednoho volebního období je ale velmi málo k uskutečnění kroků, nezbytných k udržení tempa s vývojem, jejž partajní demokracie obvykle jen pozdě a nerada dohání hektickými rozhodnutími, jež měla být učiněna už dávno. Jsou-li však navzdory všemu učiněna rozhodnutí správná, problémy společnosti skutečně řešící, nebývají mezi voličstvem přijímána s nadšením, jelikož se zpravidla pro první čas projevují spíš nepříjemnostmi, utahováním opasků a nutností oželet všelijaká navyklá pohodlíčka. Jejich užitečnost se projeví až za čas, což ale demokratický volič nehonoruje, neboť se od svých partají naučil nemyslet o mnoho dál než k přítomnému okamžiku. Nutnost změn sice uznává, jest ale názoru, že by se s nimi mělo začít u jiných. Tak vývoj běží, nastávají nové okolnosti a je nezbytné na ně reagovat, avšak partajní politika stejně jako voličstvo dává přednost nehybnosti. Musí už nastat tvrdý úder osudu, aby vzbudil demokracii z jejího líbezného snění.

K tomu politika v posledním tuctu let ztratila svou bývalou přitažlivost. Přestala být tržištěm názorové nabídky, jelikož se veškeré ideologické recepty stačily během posledního století zesměšnit, a co z ní zůstalo, je nuda sama. V podstatě nenabízí politické divadlo víc než podívanou na klopotné přesouvání nikdy nedostačujících daňových příjmů z jedné ministerské hromádky na druhou. Až na ty řeči se v tom partaje mezi sebou neliší, protože ani jedna není majitelem kamene mudrců, jehož pomocí by ze slov vyráběla peníze. Ideologické partaje sice existují také a ohánějí se pravdami jednak věrouk starých a už vyčpělých, jednak nových a módních, ale nezasahují jimi víc než okraj občanského zájmu, nepřevyšujícího v zaběhlých demokraciích mez desíti, v nevykvašeném prostředí postkomunismu nanejvýš dvojnásobného počtu procent.

Klesající procenta volební účasti jsou příznačným úkazem současného vývojového stadia demokracie a svědčí o deziluzi občana, spatřujícího čím dál zřetelněji svoji bezvýznamnost v reji, jehož pravidla neurčuje on, nýbrž neotřesitelný sbor politických profesionálů. Půjde-li tento vývoj dál - a není důvodu, proč by nešel - může snadno přijít den, kdy se demokratický rituál octne na svém konci, podobně jako světaspásné ideologie dvacátého století. Zkusme na zbývajícím místě odhadnout, co se pak může dít dál. Naskýtá se dvojí scénář.

Je představitelné, že rituál, zájem o nějž poklesne k nule, bude opuštěn. Partajní systém, pozbyvší jeviště, na němž se dosud předváděl, se postupně, ač nerad, rozplyne. Můžeme si položit otázku, kdo se ujme vlády nad společností poté. Je nepravděpodobné, že by se k ní navrátili někdejší samoděržavní monarchové, ani o něco modernější totalitní samovládci, ani plukovníci a maršálové, ba ani politbyra a generální tajemníci, neboť vývoj nemá ve zvyku oživovat vyhynulé dinosaury. Spíš se můžeme nadít přímé vlády byrokracie. Ona nám vládne z největší části už nyní, opuštěním rituálu by se jen zbavila lesklých demokratických třásniček. Nestalo by se vlastně ani tak mnoho.

Nebo se uskuteční scénář druhý, pozitivnější, a demokracie se vyvine. Ukáže se, byla-li dinosaurem, nebo nositelem genů vyššího vývojového stupně. Jestli ano, projeví se to postupným růstem přímého občanského vlivu a roztáváním vlivu partajního. Prostředkem k tomu může být současná informační a výpočetní technika, která se také jistě ve vývoji nezastaví. Je vskutku nepochopitelné, proč ještě dnes musí občan vyjadřovat svou vůli tak archaickými způsoby, jako je pouť do volebních místností a zakřížkovávání chlívečků v obsáhlých lejstrech, čímž se řečená vůle beztak vyjádří jen velmi povrchně. Čeho se už nyní užívá v různých televizních anketách, lze bez problémů uplatnit i v této záležitosti: stisku tlačítka, vytočení telefonního čísla. A jelikož ani technický vývoj není ukončen, jistě i metod rozvinutějších. Občan se tak bude moci vyjádřit nejen k sestavení parlamentu, na jehož počínání už pak nemá žádný vliv, ale ke všem otázkám všedního dne, dotýkajícím se jeho zájmu. Bránit tomu nebude nevýkonnost či scestnost takového projektu, jako spíš skutečnost, že tím ztratí na významu nejen partaje, nýbrž i veškeré parlamenty a vlády, jež se tak přemění v technické orgány, převádějící vyjádřenou občanskou vůli do praxe.

Z obou zmíněných možností se prosadí ta, která leží na linii přirozeného vývoje. Věřme, že to nebude byrokratická samovláda, nýbrž vyšší stupeň demokracie. Je v naší občanské moci už dnes v tom smyslu působit a krotit partajní profesionály v jejich elitárním, leč bezvýchodném tanci.

(pokračování)