Říjen 2003

Lidé jako my

Luděk Frýbort

Oj, oj, to to schytal Svatý otec! Ke všemu i směl připojit svůj kárající hlas, všechno mohl kritizovat, často i to, čemu dvakrát nerozuměl, ale že teď tyhlety, jak se jim říká, gaye... Pravé bouře nesouhlasu se pozvedly a není toho, kdo udrží v ruce pero a nevyčinil by mu. A hned má středověk na talíři pan papež, pálení čarodějnic, Jana Husa, jiní zase mu s neskrytou jízlivostí předhazují, jak velice má rozplemeněnou tu gayskou čeládku mezi vlastním kněžským stádečkem... A já, jak už jsem od přírody pokrokový, se připojuji taky, abyste věděli. Jen tak na ten zpozdilý Vatikán! Že se gayové chtějí mezi sebou ženit ... nevím, co na tom pan papež vidí zlého. Jsou to přece lidé jako my! A jestli mu tolik leží na srdci posvátná instituce manželství, měl by je v tom spíš podporovat, protože už budou brzy skoro poslední, kdo tenhle starobylý obyčej udržuje, jinak kdekdo žije na psí knížku. Jenom bych upozornil, že i výraz »ženiti se« je pozůstatkem staré antigayské diskriminace; buďme korektní a zaveďme na magistrátě slavnostní obřad mužení!

A když se dvě milující srdéčka omuží, tu pochopitelně také zatouží po dětičkách, já nevím, co se má kdo nad tím ošklebovat. Jsou to přece lidé jako my! Některé pokrokovější státy už to uznaly a nebrání gayům, aby adoptovali dítka, beztak už skoro nikdo nechce mít děti, buďme rádi, že nám i v tomhle ohledu chtějí gayové vytrhnout trn z paty. Takže přijdou gayští rodiče do nalezince, padne jim do oka hezounká holčička ... co? Zase nějaké řeči? Že spíš ... no dobře, já se nehádám, tak tedy hezounký chlapeček. I když nevím. Jsou to přece lidé jako my, tak co by se jim nemohla líbit holčička...

Ale poslyšte, v tomhle momentě mě až hněv popadá. Všichni jsou tak zatvrzelí v těch svých měšťáckých konvencích a nechápou, že nastal věk rovnosti. Takže adoptovat, říkáte. Nic lepšího vám nenapadá, že. A já pravím: nechte si své adopce! Gayové jsou lidé jako my, a mají nezadatelné lidské právo děti rodit! A kdo říká, že ne, sám se usvědčuje z diskriminačního myšlení! Dává totiž najevo, že gayové nejsou podle jeho soudu lidé jako my, nýbrž cosi méněcenného, neschopného plnit tytéž funkce jako většinová společnost. To je ovšem velmi nekorektní a neetické, a kdo takové věci roztrušuje, měl by se přinejmenším stydět, když už ne být potrestán podle práva.

Slyším něco? Že mám přestat blbnout, protože jde o příliš vážné věci? Uznávám a přestávám tedy blbnout. Stejně je to ale zajímavé, viďte: zřejmě se ušlechtilá idea rovnosti, stejných šancí a nediskriminace po překročení určité meze stává blbnutím. Přemýšlím, jestli se nám tu nenabízí prubířský kámen veškerých vznešených idejí: neobrátí se, dovedeny do všech důsledků, v absurditu? Jestli ano: je absurditou teprve jejich směšné vyvrcholení, nebo je v nich zakleta už od samého začátku, ledaže ji lze do určitého bodu přehlížet? Nevím. Musí to asi být krásný pocit, tančit na vlnách vznešenosti. Ale užitečnější by bylo najít k danému problému postoj, který by nezaváněl přehlíživostí, a přitom by se dal s rozumem a do všech důsledků zastávat. Co se těch gayů týče, kdo nezavírá oči nad skutečností příliš pevně, musí uznat, že jaksi nejsou přizpůsobeni k tomu, aby dostáli jednomu ze základních životních úkolů. To není nic strašného ani diskriminačního, však jsou lidé i hůř postižení, slepí, ochrnutí, a přesto se nikdo nedopouští hříchu proti jejich lidské důstojnosti tím, že jejich nedostatek vidí a počítá s ním. Na debatě o homosexuálech (módní slovo gay, abych se přiznal, mi připadá pitomé) mi vadí, že nám je vnucován jediný puncem ušlechtilé správnosti opatřený názor, že je nám přikazováno neužít svých očí a svého rozumu. Je to postoj nejen pokrytecký, ale obávám se, že i škodlivý, a to především samotným homosexuálům. Neboť žádná představa, žádná jakkoliv za posvátnou prohlášená idea si nepodrží svou platnost navěky. I ona bude vystavena vlnám změn, majícím tendenci odplavit, co donedávna platilo za nepochybné, v první řadě extrémy a uměle vyzdvihované absurdity. Uznáme-li homosexuály za lidi, jakáž pomoc, ne jako my, nýbrž postižené se vší z toho vyplývající ohleduplností, zůstanou na tomto celkem přijatelném stupni, až se vlna přivalí a s ní jiné priority, jiná etika a pravděpodobně i jiné módy. Ne-li, mohou se znovu propadnout do štítivého pohrdání, jaké už tady také bylo a jaké se může snadno vrátit. Nepochybuji, že se pak k němu s nemenší horlivostí připojí běžci za módami, spatřující právě nyní svou šanci v okázalém napomínání papeže.