Říjen 2003

Podzim je tady

Jaroslav Hutka

Svítí řídké podzimní slunce, které bude za chvíli přikryto měsícem. Okolo mne jsou mírné domažlické kopce, malebné a nezajímavé. Listí na stromech se po deštivém létu ani nezbarvilo a už padá. Les nad zoraným polem stojí v mírném oparu a krajina jako by ještě jemně osvětlovala sebe samu. Podzimní vyhasínání má v sobě cosi svatého. Snad je to ta pokora, se kterou se příroda v našem zeměpisném pásu odevzdá zimě, která prý i letos má být nekonečná.

Beru si do každé ruky jednu lísku, míjím svou stodolu a jdu poprvé v životě česat jablka ze své jabloně. Je sice už poledne, ale jabloň je ještě mokrá od rosy. Listí opadalo a množství červených jablíček visících na holých větvích připomíná cosi slavnostního. Možná vánoce. Lezu na strom, trhám první jablko a opatrně ho ukládám do košíku, který zůstal po minulých majitelích ve chlívku. Když jsem sáhl po druhém jablku, tak jsem si vzpomněl na jednoho českého fejetonistu a obešel mě odpor. Zahrádkářství končí rasismem. Vlastenectví láskyplných zahrádkářů je nebezpečná bestie s červeným krkem, která raději sáhne po kulovnici, než by se snažila pochopit ty, kteří své vlastní jabloně nemají. Ale rasismus je v zahrádkářských Čechách tak přirozený a zabydlený, že nás ani nenapadne o něm přemýšlet jako o rasismu. Cítíme ho spíše jako projev zdravého rozumu nebo snad vlastenectví.

„A Jardo, můžeš mi zazpívat anglickou hymnu?” ptala se mě pětiletá Klára u večeře.

„Tu ti zazpívá máma. Tu já neumím.”

„A francouzskou? To je ta o vojácích, víš?”

„Taky máma.”

„A jakou hymnu umíš?”

„Umím českou, slovenskou a začátek z ruský,” odpověděl jsem ne docela po pravdě. Vůbec nevím, jakou mají teď Rusové hymnu. Pamatuji si pouze začátek staré sovětské, ale to bych Kláře neuměl vysvětlit.

„A zazpíváš mi je?”

„Zazpívám, ale musíš jíst.” Klára se pustila okázale do jídla a já zpíval.

„Ta slovenská a ruská jsou takové divoké hymny, že?” komentovala.

„Asi jo,” odpověděl jsem neutrálně. Českou nekomentovala, protože ji nepochopila.

„To je ten slavný horolezec Boriš. Boriš umí po skalinách,” řekla mimochodem Kateřina a snažila se vzít naší roční Elišce lžičku z ruky. Ta zaječela a hodila ji i s jídlem na zem. Horník Ivan se tomu zasmál a lžičku zvedl. Bydlí s námi už tři měsíce a na zimu se vrátí do Holandska. Zůstal by v Česku napořád, ale návrat z emigrace bez bytu je nemožný.

U stolu dál panovala rodinná pohoda. V kachlových kamnech praskalo dřevo a já se zamyslel nad skrytě agresivní českou hymnou. Slova napsal vlastenecký zahrádkář Tyl a melodii Škroup, který byl z politických důvodů donucen k emigraci a umřel v cizině. Jak se dva takoví lidé mohli setkat v písni, která se stala nakonec státní hymnou? Tyl měl velký spor s Čelakovským. Šlo o genialitu českého národa. Tyl tvrdil, že jsme géniové jaksi sami od sebe a nemusíme se od žádných cizáků nic učit. Jsme prostě cosi víc. Vzdělanec Čelakovský byl opačného názoru. A narodil se ve Strakonicích. Tak o něm Tyl napsal nepolitickou hru Strakonický dudák a Čelakovský byl před národem znemožněn. Strakonický dudák se hraje dodnes. Škroup napsal politickou operu proti Habsburkům. Ta se nehraje, protože byla německy. Ale přesto byl za ni nakonec z Čech vyhnán a slova „kde domov můj” se mu stala hořkou ironií. Rotterdamský archív o tom zanechal záznam jeho rozhovoru se Smetanou, který se v Rotterdamu za Škroupem zastavil na cestě do Švédska. Oba mluvili o českém národě dost ošklivě.

„A umíš namalovat domeček jedním tahem?” vyrušila mě z marných úvah Klára.

„Umím.”

„Tak mi jich namaluj několik a já je vybarvím.” Namaloval jsem na pruh papíru šest domečků vedle sebe. Kateřina šla uložit Elišku a Ivan si šel do vesnické hospody lámat hlavu s tím, jak se vrátit do Čech, když to vlastně nejde. Klára si přitáhla papír a začala ho vybarvovat a já vyšel na blátivý dvůr. Byla tma a mlha. Po třech letech jsem byl zase požádán o fejeton. V Právu. Těmhle novinám jsem se dosud poctivě vyhýbal. Ostatní noviny se začaly vyhýbat mně, takže poslední dva fejetony mi svobodně uvízly v šuplíku a mně se zdálo hloupé je přepsat zase přes kopíráky jako zastara. Dva roky jsem nic nenapsal a to se na fejetonu pozná. Bude to kostrbaté…

Před sedmi lety se zdálo, že začíná jaro. Těšili jsme se na léto a najednou v rozpacích zjišťujeme, že jsme na konci podzimu a před námi je dlouhá zima, na kterou jsme se nepřipravili. Zase se zjevil obludný stát, který není ani nalevo, ani napravo, který je jen sám pro sebe. A zase došlo k odluce státu od občana.

Sáhl jsem poslepu do bedny s pivem, která stála na dvorku. Potřeboval jsem do pusy něco hořkého, protože jsem byl přeslazený moštem, který jsme odpoledne se sousedem udělali ze spadaných jablek. Dívali jsme se při tom přes barevné sklíčko na zatmění slunce. Studený, neviditelný měsíc odkrojil kus ze žhavého slunce, ale okem to vidět nebylo. I půlka slunce dokáže oslnit.

Soused má také své jabloně. Ale je emigrant a jezdí do Afriky, takže rasista není. Narodil se těsně po válce na uvolněném území severních Čech. To zrovna čeští zahrádkáři s klackem v ruce dozpívali Sudeťákům svou bojovnou Tylovu píseň, kterou Klára nechápe. Jí se líbí ta francouzská krvavá o vojácích, protože tam se to říká jasně. Až dospěje, tak pochopí i českou hymnu a bude se muset rozhodnout. Rozhodnout, co udělá s jablíčky, která jsem dal do sklepa. Tahle zima totiž bude nekonečná.

14. října 1996