Říjen 2003

Tání

Jaroslav Hutka

Chtěl jsem psát o Švédsku, ale pětitýdenní Klára byla nespokojená a zabrala kuchyň i pokoj. Posadil jsem se tedy do koupelny na okraj vany, na umývadlo dal poličku z knihovny, na ni psací stroj a zahleděl se na toto zátiší. Klára přibrala kilo, a už převážila psací stroj a vytlačila ho z bytu. Tedy jsem místo psaní pokorně vymandloval plínky, pověsil novou várku a odešel psát do skladiště Fosila, kde čeká osm tun mých neprodaných desek na zkamenění.

První z vědomí na papír vypadl údiv, jak je možné, že máme v této době pocit, že se nic neděje, když se všechno mění. Kde se musí změna odehrát, abychom ji prožili? Uvnitř? Tedy je tato současná změna jen vnější? V druhé vrstvě vědomí byla otázka, jak člověk vlastně sám sebe vidí? Kdyby nebylo okolních lidí, nepoznal by nikdo z nás svou odlišnost. Jiné lidi tedy potřebuji k tomu, abych byl více sám sebou. Pak se objevila emigrace. Kdybych byl věděl, že se vrátím, nebyla by to emigrace, ale výlet. A to bych všechno viděl jinak. V této vrstvě jsem začal pátrat. Vzpomněl jsem si na švédské maoisty a to už ale byly čtyři ráno. Nechám tedy zbytek na zítřek.

Oblékl jsem se. Vavřinec zapomněl zavřít svoje dveře a jeho kotě vyběhlo do mé místnosti a šplhalo po krabicích. Vavřinec je velký syn. Loni se vrátil po čtrnácti letech v Paříži zpět do Prahy. Nemá kde bydlet, tak tu spí s deskami. Koupil si kotě, ptáčky, myši, rybičky a spousty kytek a všechno mu to ve tmě tohoto sklepa chcípe. Zvedám telefon. Před měsícem ho konečně instalovali, ale stále v něm jen hraje rádio. Prý to nejde pro jakousi poruchu propojit. Elektrické hodiny sem zapojovali půl roku. Oběhal jsem všechny možné instituce, a stejně jsem se nedozvěděl, v čem je problém.

Vyšel jsem na ulici. Zvečera hustě sněžilo. Teď z toho zůstaly jen čepice na autech. Šel jsem do kopce k zaparkovanému vozu a ladil si zase hlavu do letního Švédska. Auto ale stálo v proudu tekoucí vody a nebylo kudy do něj vlézt. Mánesovou ulicí se řinul mohutný proud, který narážel do pneumatik parkujících aut a šplouchal jako potok v horách. Že by obleva? Nahoře v Riegrových sadech taje. Je to možné?

Vydal jsem se proti proudu. Na konci Budečské ulice byl po celé šířce vozovky puklý asfalt a valila se z něj voda. Došel jsem k puklině a asfalt pode mnou zapraskal. Ustoupil jsem. Proud vody byl kalný a na ulici byly blátivé usazeniny. Voda vyplavuje usazeniny a pod skořápkou vzniká vodní kapsa, do které se může člověk propadnout, napadlo mě. V Brně takhle zmizela ženská když vystupovala z tramvaje. Propadla se do silnice a nikdy už ji nenašli. Co mám dělat?

Kolem mne se rozkládala vlhká, temná, spící a otřískaná Praha, tichá jako hřbitov, mrtvá jako můj telefon. Napadla mě hasičárna nad Václavákem. Vlezl jsem opatrně do auta, ale minul jsem ji. Musím to tedy celé objet ještě jednou. Na cestě zpět k Muzeu jsem zahlédl policejní auto. Začal jsem ho honit. Troubil jsem a blikal světly. Šlápli na to a začali mi ujíždět. Honit policejní auto je zvláštní dobrodružství. Dohnal jsem je až u semaforu.

„Potřeboval bych od vás pomoc asi v něčem důležitým,” volám z okýnka.

„Támhle za křižovatkou zastavíme.” Na zadním sedadle seděla holka a tvářila se zločinecky.

„Na konci Budečské je prasklá silnice a valí se z toho voda. Nevím, jestli je to nebezpečné, ale mám dojem, že by se to mohlo propadnout. V Brně takhle zmizel člověk. Nevím, komu to mám říct.”

„Budečská už je Praha dvě. To není náš rajón,” začal policajt neochotně. Stáli jsme vedle budovy federálního parlamentu, v zóně vražedných kompetencí.

„My jim to ale nahlásíme. Děkujeme za zprávu,” a odfrčeli.

Bylo čtvrt na pět. Jelikož policajtům nevěřím, budu pořád někoho vidět, jak mizí pod asfaltem, a neusnu. Vrátil jsem se tedy ke své trhlině. Voda se z ní valila dál. Čekal jsem čtvrt hodiny. Nic. Je sobota ráno. Může něco v tuto dobu v tomto městě fungovat?

Vydal jsem se tedy zase do hasičárny a tentokrát hledal bedlivěji. Obrovská ošuntělá vrata jako ze statku vyhynulých obrů. Otevřel jsem je a vešel. Vrátný spal a v jeho televizi běžela kovbojka. Zaťukal jsem.

„Co je?” optal se rozespalý mladík v červené kombinéze. Vysvětlil jsem mu to.

„Počkejte tady,” zachraptěl a zmizel ve tmě. Ubalil jsem si cigaretu, vykouřil a nic. Vlezl jsem do temné vrátnice a pak do další temné místnosti. Odkudsi se ozývalo tiché vyprávění a chechtání. Vzpomněl jsem si na svůj telefon. Padla na mě tíseň. Vyšel jsem zpět na dvůr a vykouřil další cigaretu. Konečně kroky. Objevil se jiný mladík a posměšně si mě prohlédl.

„Prý máte problémy?”

„Já problémy nemám,” začal jsem též ironicky a začal to celé vyprávět. „… takže jsem vám to přišel oznámit, abyste s tím něco udělali,” uzavřel jsem vyprávění. Rudý mužík slíbil, že to ohlásí.

No, takhle neusnu také. Jel jsem tedy zase zpět a zkoumal valící se proud. Byl stále bahnitý. To znamená, že hlína uvnitř ubývá dál a vodní kapsa se zvětšuje. Marně jsem si lámal hlavu, kde by mohla být na Vinohradech policajtárna. Pak mě napadla Legerka. To je dvojka. Měl jsem tam trestní stíhání a poslední výslech před emigrací.

Přišel jsem k otřískaným dveřím a zazvonil na otřískaný zvonek. Po chvíli se nade mnou rozsvítilo oslnivé světlo. To si mě prohlížejí a zkoumají. Zazvonil jsem ještě jednou. V chraplavém mluvítku se ozvalo známé Co je?

„Viděl jsem na ulici věc, která mě zneklidnila, a chtěl bych to někomu říct,” promluvil jsem do špinavé zdi.

„Cóó? Já vám nerozumím. Mluvte nahlas!” Zařval jsem tedy.

„A s kým chcete mluvit?”

„To je jedno. S nějakým policajtem.”

„Já vám pošlu vyšetřovatele,” zachrochtala zeď a zmlkla. Ubalil jsem si další cigaretu. Sem mě odvlekli pět dní před emigrací. Chtěli zabránit večírku na rozloučenou. Oznámili, že se na mě chystá atentát, protože jsem zradil vlast, a že musím být do odjezdu pod jejich ochranou. Drželi mě do večera a pak tady na ulici na mě čekali tři vrahouni, kteří mě měli chránit. Ukázali mi, že na to mají pistoli. Jeden šel přede mnou a dva za mnou. Chtěli mi nahnat strach a docela se jim to povedlo.

Dokouřil jsem a pořád nic. Znovu jsem zazvonil. Zeď zaprskala.

„To mi nemusíte posílat rovnou vyšetřovatele. Mně stačí kdokoliv. Prostě mu to řeknu a půjdu.”

„Já tu nikoho nemám, jenom vyšetřovatele,” zachroptěla zeď. Vykouřil jsem další cigaretu, promrzl a dveře se otevřely. Měl jsem dojem, že muž v pulovru mě poznal. Jestli mě znal z televize, nebo z tamtoho atentátu, těžko říct.

Jel jsem zpět ke své puklině. Zase jsem zíral na valící se vodu. Co udělat, kdyby něco jelo? Najednou se přiblížilo červené autíčko s blikajícím kloboučkem na střeše. Čtvrt na šest. Tedy hodina. Chlapík z auta chvíli pozoroval puklinu a potom přes ni přejel. Zatrnul jsem. Zaparkoval, vystoupil a sehnul se k valící vodě.

„Dobrý den,” řekl jsem.

„Snad dobré ráno,” zamumlal.

„Já jsem to ohlásil. Kdo vás sem poslal?”

„Volali nějaký policajti,” a podíval se na mne s nenávistí. Na autíčku měl napsáno, že je to pohotovost přes vodu.

„Tady by se mohl někdo propadnout, že?” zkoušel jsem mu rozvázat jazyk.

„Mohl,” odsekl.

„V Brně se to stalo.”

„To vím.”

„Už tam musí být pořádná díra.”

„Dva metry. Tak hluboko je potrubí.”

„Když jsem vyšel z baráku, viděl jsem proud vody, tak jsem po něm došel až sem.”

„To vám teď nepoteče doma voda,” řekl potěšeně.

„Já tu nebydlím.”

„Hmm,” zamrčel.

„Ale té vody je škoda, ne? Už jí musela spousta odtéct.”

„Hmm,” odfrkl a odklopil jakýsi kanálek, vytáhl obrovský hever a vodu zastavil. Byl to malý človíček v plátěnkách a já mu šel viditelně na nervy.

„Dobrou noc,” řekl jsem, když nastupoval do auta.

„Hmm,” a odjel. Nastartoval jsem také auto a pustil si anglické zprávy. Na Balkáně se vraždí kvůli trávníkům, polím a kopcům. Domy už si rozmlátili. Sovětský svaz přestal existovat. Západ zrušil hranice a bude mít jednotnou měnu. Přejížděl jsem Nuselský most a rázem jsem pocítil něco nového a milého. Ono tu cosi funguje! Sice nerado, ale přece.

8. prosince 1991