Říjen 2003

Budeme pokračovat ve zločinnosti?

Jan Sammer

Teror po únoru 1948

Čtyřicetileté období totalitní vlády komunistické strany, které navázalo na šest let nacistické totality dokázalo z velké části zničit vlastnosti, o kterých víme, že jsou základem života civilizované společnosti, jako poctivost, pravdomluvnost a čestné jednání.

Ihned po 25. únoru 1948 začalo rozsáhlé zatýkání a vyhazování z práce a denní život ovládl strach. Strach byl záměrně živen komunistickou stranou, jejími funkcionáři, politiky a tajnou policií. Tisíce lidí se snažilo utéci přes hranice. Byl zřízen útvar pohraničníků, kteří po uprchlících stříleli a zabíjeli muže, ženy i děti. Z neustálého strachu před takovým terorem vznikla přetvářka a lež, v které národ žil v celém tom období, do kterého se rodily nové generace. Nastal bezprávný stav, ve kterém bylo možno existovat buď s členstvím v komunistické straně, nebo v neustálé přetvářce v zaměstnání a v rodině. Mnoho lidí odhodilo jakékoliv zábrany - lež a krádež se u nich stala samozřejmostí. Kradlo se v zaměstnání a lidé se bezohledně zmocňovali majetků svých spoluobčanů.

Probíhaly procesy proti lidem, kteří byli označeni za nepřátele socialismu. Proti nim se použily zákony z první republiky a vydávaly se nové. Bylo velice snadné být odsouzen pro přípravu úkladů, pro zradu státního tajemství, pro útok na ústavního činitele, pro urážku prezidenta republiky, pro sdružování proti státu, pobuřování proti republice, hanobení republiky, vyzvědačství i proti spojenci, nedbalého uchovávání státního tajemství, nedovoleného zpravodajství, osobování si pravomoci ústavních činitelů, ublížení na cti prezidentu republiky, hanobení ústavních činitelů, popuzování, zneužití úřadu duchovního, šíření poplašné zprávy, ohrožování jednotného hospodářského plánu z nedbalosti, neoprávněného opuštění území republiky, neuposlechnutí výzvy k návratu, poškozování zájmu republiky v cizině, hanobení spojeneckého státu, snižování vážnosti prezidenta republiky, hanobení republiky, zneužití vlastnického práva, ohrožení zásobování, pletich proti zestátnění, ohrožení plánování, maření dozoru nad církvemi, nadržování nepřekažení trestného činu, neoznámení trestného činu nebo schvalování trestného činu. Je samozřejmé, že se našel výklad jakéhokoliv paragrafu proti komukoliv.

Rozsudky byly rychlé a drastické. Od 5 do 25 let vězení nebo doživotí na nucených pracích a často trest smrti. S každým takovým rozsudkem byl spojen výrok o ztrátě veškerého majetku. Na to už čekali místní předsedové, tajemníci, vedoucí družstev a jiní prominenti, obzvlášť když takto postižený měl rodinný domek, vilu, chatu, zahradu nebo třebas družstevní byt. I když měl být takový objekt prodán ve veřejné soutěži, byl už kupec často předem znám a v žádném případě to nebyl někdo, kdo mezi tento spolek nepatřil. Byly případy, kdy domek chtěli koupit rodiče nebo sourozenci odsouzeného, kteří v domku bydleli, to se ovšem nehodilo a nedovolilo.

Pár ukázek z několika set

Máme zdokumentováno sta a sta absurdních případů bezpráví z doby komunismu, které pokračují dodnes.

V Heřmanově Městci křivě obvinili obuvnického dělníka, který si se svou matkou sám domek postavil, zavřeli ho, nic mu nedokázali, pustili ho, ale do svého domu, který ani nebyl zabaven, se už nesměl vrátit. Ten už měl vyhlídnutý a zajištěný místní funkcionář. Poškozený se po listopadu 1989 spravedlnosti nedovolal. V mnoha případech byly vystěhovány rodiny během 24 hodin ze statku, vily nebo domu bez soudního procesu.

Je nám znám případ v Příbrami, kde byly českému občanu navráceny pozemky, jeho domek byl neprávem přestavěn, bydlí v něm náměstek státní organizace, který mu neplatí nájemné, původní vlastník dodnes platí z pozemků daň, ale nesmí na ně vstoupit.

Kanadskému a českému občanovi byl domek v Praze vrácen v roce 1991, tento má zapsán v katastru nemovitostí na své jméno, nicméně v jeho domku bydlí rodina prominentního generála, který domek dostal za „zásluhy“. Rodina po 12 let neplatí činži a do domu jej nechce pustit pod různými výmluvami a odvoláními právníka. Každé vymyšlené odvolání trvá nejméně 1 – 2 roky.

Takových a podobných případů jsou stovky nebo tisíce. Všechno se neustále hasí lží, podvodem, výmluvami a neustálými odklady a čeká se, až oprávněná osoba, tedy původní vlastník, zemře. Není divu, když kontinuita komunistického práva nebyla přerušena a platí dodnes.

Po sametové revoluci v listopadu 1989 bylo zřejmé, že by mělo nastat nějaké vyrovnání a potrestání, že se stát bude snažit dostat se na úroveň civilizovaného státu střední Evropy, kterým byl až do roku 1939. Všeobecně vládla veliká radost nad uvolněním hranic, ve kterých byli lidé uzavřeni 50 let a věřilo se, že bude odčiněna zločinná minulost.

Restituční zákonodárství se po listopadu 1989 vyvíjelo podle toho, jak stoupal vliv komunistů.

Už 23. dubna 1990 schválila sněmovna zákon 119/1990 „O soudní rehabilitaci“.

V preambuli § 1 se praví: “Účelem zákona je zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné.

V § 2 je vyjmenovaná nejméně stovka komunistických zákonů a paragrafů, z nichž některé jsou v úvodu uvedené, podle kterých se lidé odsuzovali k nejrůznějším trestům vězení, nucených prací, ztrátě majetku a života. V posledním odstavci tohoto paragrafu se praví: „Všechna další rozhodnutí v téže trestní věci na ně obsahově navazující se zrušují k datu, kdy byla vydána.“ Tím se rozumí zrušení rozsudku a zrušení zabavení majetku ke dni, kdy byl rozsudek vysloven, tedy jako kdyby byl nikdy neexistoval.

§ 23 tohoto zákona říká, že zvláštní zákon upraví podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků. Tento paragraf byl pak použit k vypracování zákonů 87/1991 a 229/1991.

2. října 1991 byl schválen zákon 403/1990, "O zmírnění následků některých majetkových křivd“, podle kterého byly vráceny některé menší znárodněné podniky. V tomto zákoně nebyly žádné podmínky.

Snaha o záchranu lupu

Ve vládě a mezi novými komunistickými „majiteli“ nastaly ovšem veliké rozpaky i zděšení při pomyšlení, že se nemovitosti, kterých se zákon č. 119/1990 týká, budou vracet původním vlastníkům. Prezident Havel uklidňoval různými hesly: „Nejsme jako oni“, „Jsme všichni vinni“, „Tady nebude žádný hon na komunisty“, „Já jsem také pro restituce, pokud se nenaruší stávající majetkové vztahy“. Bývalí komunisté, nyní demokraté, hlásali demagogická hesla, že se staré křivdy nebudou napravovat novými křivdami, že lidé, kteří se takto zabavených nemovitostí zmocnili, je koupili „v dobré víře“, což je právnický termín, který ospravedlňuje jinak nezákonné chování.

V roce 1991 už byli komunisté na nejvyšších vládních místech, byli poradci prezidenta, předsedali vládě i sněmovně a tak se tedy schválily na jaře 1991 zákony č. 87/1991 “O mimosoudních rehabilitacích” a 229/91 “O úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.“ V preambuli zákona č. 87/1991 se mluví o zmírnění některých majetkových křivd v přímém rozporu se zákonem č. 119/1991, který veškeré komunistické zabavování zrušil. Podmínek a překážek je v tomto zákoně tolik, že rodinné domky a vily, obsazené bývalými komunistickými funkcionáři není možno dodnes dostat. Bylo stanoveno, že může žádat jen československý občan, který má trvalý pobyt na území republiky. Další podmínka je, že oprávněná osoba, tedy původní majitel, musí držitele svého majetku, jehož zabavení bylo zrušeno se zpětnou platností, vyzvat, aby mu držitel majetek dobrovolně vydal. Není znám jediný případ, kdy by držitel byl majetek vydal. Pak mohl původní majitel držitele žalovat a musel dokázat, že nynější držitel tehdy, před mnoha lety, koupil majetek přednostně, ne podle tehdy platných podmínek, a za nižší cenu. Dokazovat to po třiceti nebo padesáti letech místnímu tajemníkovi, který měl přístup k písemnostem a je stále obklopen přáteli z doby před listopadem, byla věc nemožná. Proto se dodnes nepodařilo z několika tisíců domků a vil dostat zpět skoro nic.

Nálezem Ústavního soudu ČR z 12. července 1994 byla zrušena podmínka trvalého pobytu v zákoně č. 87/1991. Stejná podmínka byla zrušena v zákoně č. 229/1991 nálezem ústavního soudu z 13. prosince 1995. Skupina 53 poslanců, která se o to zasloužila uvažovala i o zrušení podmínky občanství, ale upustila od toho z obavy, že by neprošlo ani zrušení podmínky trvalého pobytu. Během čtyř let než byla tato podmínka zrušena, dostalo mnoho dalších objektů nové majitele a nemožná procedura k získání původně zabaveného majetku začala i tam.

Smlouva se Spojenými státy

K tomu, aby se ochránili noví majitelé zabavených majetků z řad komunistů, posloužila úmluva o vzájemné ztrátě občanství mezi Československem a Spojenými státy z roku 1928. Tyto úmluvy podepisovaly Spojené státy s evropskými zeměmi od poloviny devatenáctého století, podepsalo ji i Rakousko-Uhersko a v roce 1928 Československo jako nástupnický stát. Na těchto úmluvách trvaly Spojené státy proto, aby ochránily své nové občany, většinou mladé muže, kteří se do Spojených států hrnuli po tisících z celé Evropy. Pokud tito lidé měli své původní občanství, nemohli se podívat do svého domova, protože by byli pronásledováni za zběhnutí z vojenské povinnosti. Česká republika tuto úmluvu zneužila k tomu, aby svým občanům, kteří utekli před komunismem odmítla vrátit neprávem zabavený majetek.

Zákon o protiprávnosti komunistického režimu

Že tyto majetky byly zabaveny neprávem, o tom svědčí zákon č. 198/1993 „O protiprávnosti komunistického režimu“, který říká: “Komunistický režim a ti, kteří ho aktivně podporovali ... používal k perzekuci občanů všech mocenských nástrojů, a to zejména: popravoval, vraždil je a žalářoval je ve věznicích a táborech nucených prací, při vyšetřování a v době žalářování vůči nim používal brutální metody včetně fyzického a psychického mučení a vystavoval je nelidským útrapám, zbavoval je majetku a porušoval jejich vlastnická práva ...“

Obrana postkomunistů

Čeští politici, když byli za tuto vyloženou diskriminaci napadáni, se bránili nepravdivými argumenty. Někteří říkali, že si každý po listopadu 1989 mohl zažádat o navrácení občanství. Není to pravda. Zákon č. 88 z 28. března 1990, kterým se mění předpisy o nabývání a pozbývání československého občanství, říká v čl. II b): „Státní občanství nelze udělit, pokud by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky, které ČSSR převzala.“ S odvoláním na úmluvu o vzájemné ztrátě občanství, na kterou se republika stále odvolává, nebylo tedy možné občanství udělit zejména Čechům, kteří během exilu získali americké občanství.

Jiní politici psali Čechoameričanům, že se Československo se Spojenými státy za zabavené majetky vyrovnalo úmluvou z roku 1982. To je další nepravda, protože tam šlo jen o zaplacení za věci znárodněné a zabavené US-občanům a společnostem, které byly zabavené v době, kdy tyto věci patřily US-občanům. Movitý a nemovitý majetek zabavený od února 1948 do 1. ledna 1990 byl zabavován českým občanům, kteří teprve později nabyli americké občanství a ti nebyli nikdy odškodněni.

Dnešní postkomunističtí politici prohlašují, že úmyslem zákonodárců nebylo napravit všechny křivdy ale jen je zmírnit a to jen některé, snad aby si mohl každý vybrat co a komu se má vrátit a co ne. To odporuje úmyslu zákona č. 119/1990, jakémukoliv pojetí práva a rovnosti před zákonem. Říkají také, že komunističtí prominenti kupovali tehdy tyto majetky v dobré víře. Ovšem, kupovali je v dobré komunistické víře, protože věřili, že bude Československo se Sovětským svazem na věčné časy a už nikdy jinak. Stejně tak věřili nacisté, že jejich říše potrvá po tisíc let, a oni tedy také vraždili a loupili v dobré nacistické víře.

Ústavní soud

Ústavní soud byl pod politickým tlakem, stejně jako nižší soudy a byl rozdělen mezi soudce, kteří zastávali stanovisko, že v důsledku zrušení odsuzujících výroků původně zabavený majetek patří původním vlastníkům a na ty soudce, kteří hájili stanovisko, že majetek není možno vydat v důsledku různých podmínek v zákonech č. 87/1991 a 229/1991.

Z různých pramenů jsme dostávali informace, že soudci dostávali instrukce, aby majetky nevydávali. Je třeba dnes dokázat, že tomu tak bylo a od koho tyto instrukce dostávali.

Byl také politický zápas v ústavním soudě. Svědčí o tom několik rozhodnutí, v kterých se opakuje, že se vlastnictví neztratilo, ale majetek nelze získat. Nejvýraznější ukázkou je nález č. 173/1995 níže uvedený, který způsobil nález pak byl zvrácen také níže uvedeným nálezem 4/1997 pléna ÚS.

Uvádíme některá důležitá, často protismyslná, rozhodnutí Ústavního soudu ČR

Nález ÚS č. 67/1991: rozhodl, že i když zákon č. 119/1990 stanovil, že konfiskační rozsudky byly zrušeny ke dni, kdy byly vysloveny a rehabilitovaná osoba se nalézá v stejné situaci, jako kdyby vlastnictví nikdy nebyla ztratila, přece jen není tím opravněná k získání svého majetku.

Nález ÚS č. 117/1993: stanovil, že v důsledku toho, že konfiskační rozsudky byly zrušeny zákonem č. 119/1990, rehabilitované osoby neztratily vlastnictví.

Nález ÚS č. 173/1995 stanovil, že rozhodnutí o zrušení konfiskačních rozsudků je dokumentem opravňujícím rehabilitované osoby k zápisu majetku do katastru.

Nález ÚS č. 130/1996: doporučil, aby soudy pečlivě přezkoumaly případy, v kterých byly konfiskace zrušeny zákonem č. 119/1990, kdy rehabilitovaná osoba neztratila své vlastnické právo, protože tyto rozsudky byly zrušeny ke dni, kdy byly vysloveny.

Nález ÚS č. 4/1997: zrevidoval předchozí nálezy a rozhodl, že zrušené konfiskační rozsudky nedávají rehabilitovaným osobám právo k zápisu majetku do katastru.

Nález ÚS č. 363/1998: Rozhodnutí o tom, že stěžovatelova vlastnická práva zůstala zachována, i když nebudou aplikovány restituční zákony, se může podpůrně opírat i o ustanovení zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, protože v případě stěžovatele byl zrušen trestní rozsudek i výrok o propadnutí majetku, takže došlo ke stavu, kdy rehabilitovaný neztratil vlastnictví, protože jakékoliv výroky povahy konfiskační, ať původně legální či protiprávní, byly zrušeny s platností ode dne vydání zrušeného rozsudku, tedy ex tunc.

Organizace spojené národů

Výbor OSN pro lidská práva odsoudil diskriminaci Čechů, kteří z různých důvodů ztratili české občanství v svých rozhodnutích č. 516/1991 Šimůnek, č. 586/1994 Josef Frank Adam,č. 857/1999 Blažek, Hartman a Křížek a obzvlášť v závěrečném posouzení vydaném 27. srpna 2001, protože porušuje článek 26 opčního protokolu k Mezinárodní úmluvě o občanských a politických právech, který Česká republika podepsala. Z této zprávy citujeme:

„Výbor oceňuje stát za závazek vybudovat demokratický zákonný pořádek a zabývat se tím, aby uvedl svou zákonnost do souladu s mezinárodními závazky. K tomu patří opravdové úsilí, aby stát přijal novou ústavu založenou na právech a Listinu základních práv a svobod, v které budou zahrnuta mezinárodně uznávaná lidská práva. Úmluva má přednost před domácími zákony. Výbor je zneklidněn tím, že chybí proces, kterým se má vyhovět názoru Výboru podle opčního protokolu. Výbor velice lituje pozice, kterou zaujala česká strana v případech Šimůnek (č. 516/92) a Adam (č. 586/1994), pokud jde o restituci majetku podle zákona č. 87/91. Výbor také lituje odpovědi české strany na rozhodnutí výboru, že podmínka občanství pro restituci nebo odškodnění v zákoně č. 87/91 je diskriminační a porušuje článek 26 úmluvy. Rozhodnutí ústavního soudu o ústavnosti tohoto zákona nemůže zbavit stát závazku podle úmluvy. Česká vláda ignoruje tato rozhodnutí a mluví o nich jako o právně nezávazných, ačkoliv podepsala úmluvu i opční protokol.

Evropská unie

Listina základních práv EU říká v článku 21: „Jakákoliv diskriminace na základě občanství je zakázána.“

Závěr

Na jedné straně je zákon č. 119/1990 z dubna 1990, který zrušil veškeré zabavení soukromého majetku, takže žádný majetek nikdy zabaven nebyl. Ústavní soud to v několika rozhodnutích potvrdil s tím, že se původní vlastnictví nikdy neztratilo a zákon č. 198 z roku 1993 odsoudil bezprávné zabavování majetku obětí komunistické zvůle. Výbor OSN České republice vytýká, že se neřídí smlouvami, které podepsala, a které, podle ústavy, mají přednost před českými zákony.

Na druhé straně jsou čeští komunisti, bývalí komunisté a ti, kteří nejsou ani komunisté ani antikomunisté a ovšem bývalí prominenti, kteří bydlí v domech, které jim ve skutečnosti nepatří. Soudy se táhnou už 13 let a lidé umírají, což je účelem těchto průtahů.

Jediná cesta k nápravě je vycházet ze zákona č. 119/1990, který zrušil veškeré zabavení, takže ve skutečnosti nikdy nebylo nic zabaveno a fyzicky vrátit nemovitosti ukradené v době totality bez jakéhokoliv odškodnění. Není možno setrvávat ve lži, není možno natrvalo užívat nemovitosti, jejichž vlastnictví má někdo jiný a není možno platit odškodné z daní dnešní generace.

Každému, kdo má jen trochu smyslu pro spravedlnost, je samozřejmé, že dnešní vláda pokračuje zcela bez ostychu v zločinech spáchaných od února 1948 do listopadu 1989. Nedbá českých zákonů, české ústavy, rozhodnutí ústavního soudu, Výboru OSN pro lidská práva a kličkuje v bezpráví, aby uchránila kořist komunistických prominentů. Je to proti zdravému rozumu. Český národ se musí rozhodnout, jestli bude pokračovat v zločinné minulosti spolu s krátkozrakými politiky nebo začne po strastiplných 65 letech skoro od začátku ale v čistotě a pravdě. Máme odpovědnost nejen k obětem komunismu, nejen k sobě samým ale i před mezinárodním společenstvím v tom jak se stavíme k zločinu a jak se stavíme k právu. V demokratické společnosti obecnou skutečností, zakotvenou ve Všeobecné deklaraci lidských práv je, že samotná absence občanství nemůže být důvodem eliminace z restitučního procesu.

Cesta nesnadná ale jediná správná pro civilizovanou zemi v srdci Evropy je vrátit nikdy nezabavený majetek původním vlastníkům.

(Czech Coordinating Office, www.czechoffice.org, info@czechoffice.org)