Říjen 2003

Svědek dějinného skluzu Jiří Gruša

Karel Hvížďala

Pravda vítězí... Existují však vítězství s dlouhou rekonvalescencí, říká básník, spisovatel a diplomat.

Jeho život symbolicky formovalo datum narození: na svět přišel v roce 1938. "Svědčím o nejhorším dějinném skluzu v Čechách, byl jsem jím válcován a snažil jsem se s ním něco dělat," říká pětašedesátiletý muž menší postavy s neobyčejně pronikavýma očima. První dekáda života Jiřího Gruši končila v roce 1948, pak přišlo dvacet let totality, které uzavřel rok 1968 a okupace, následuje desetiletí devastace do roku 1978, kdy mu v době jeho stipendijního pobytu v USA odňali státní občanství, a pak přichází období jeho německé emigrace, které ho - jak sám říká - naplňuje "nespravedlivým zadostiučiněním". Gruša se proto ptá: Je to moje vina, nebo jejich? Je to vina dějin nebo čeho vlastně? A na jednu otázku neumí odpovědět dodnes: Proč si lidé v Čechách dělali život nesnesitelnějším, než byl - socialismem (ať hnědým, národním, nebo internacionálním, rudým), v němž našinec je důležitý, a ti ostatní ne? Právě touto ideologií začal dějinný skluz, za nějž mohou určitě více Němci než my. "Ale když srovnám náš způsob adaptace se způsobem polským, maďarským a slovenským, musím konstatovat, že to nedělali tak vášnivě jako my." Komunisté podle Gruši představovali rovnováhu postupného chladnutí, tepelnou smrt, protože vytvářeli systém, v kterém se vyplácela jen nehybnost. Tento druh všudypřítomné smrti však přivedl k životu nový zdroj tepla, kterému se tehdy říkalo disent. Setkání s touto skutečností bylo jeho největším zážitkem ze sedmdesátých let. Objevil riziko jako smysl života a princip svobody. Jako věčnou možnost zkoušet věci jinak i za cenu, že se to nepovede a člověk za to zaplatí. Zjistil, že všemu se lze vzepřít. V té době se bývalý redaktor (Tvář, Sešity a Zítřek) živil jako zakázkový referent a později jako skladník.

Přátelé, je to jinak

Jiří Gruša má v Čechách za sebou dvacet let literárního dospívání, osm let veřejné existence a dvacet let zákazů. A kdyby nezměnil jazyk, neexistoval by. "První půlka mého života je poznamenána zázrakem z češtiny, z české poezie, chtěl jsem v tomto prostoru být a moje ctižádost se týkala jenom toho. Toto období skončilo ve třiceti. Pak jsem zažil deset let totální redukce a vlády volů, která provozovala deviační selekci. Platila obrácená kritéria, čím byl někdo netvořivější, tím víc mohl stoupat." Následoval druhý zázrak: nesnášeli ho tak, že ho vyhodili ze země. Gruša rozkvetl. Až do roku 1990 se živil výhradně psaním. A jako jediný Čech píšící i německy se dostal do lexikonu Tisíc německých lyriků. Po roce 1989 se Jiří Gruša vrátil do Čech s jasným úkolem: učinit vše, aby se deviační selekce nemohla přihodit podruhé. Chtěl pomáhat, aby se země zbavila své sebezahleděnosti, a veřejně říkat, že "pravda vítězí i jinde", a že když si toho všimneme, bude i u nás lépe. Proto odešel do diplomatických služeb nejprve do Německa, kde se podílel na vytváření nových vztahů s našim nejdůležitějším sousedem, a později do Rakouska. Z doby exilu pramení Grušovo nejdůležitější zjištění: svět sice není vždy příjemný a exil není lehký, ale principiálně neokrádá. "Když člověk v cizině přijde s něčím, co je zajímavé, všichni hledají způsob, jak to uplatnit. V Čechách šlo o to, jak tě za to zakázat." Právě tato zkušenost je hlavním motorem, který ho žene, aby v české selance a sebeizolaci křičel: "Přátelé, je to jinak. Budete-li to dělat hodně dlouho tak, jak to teď zkoušíte, neklapne to! Na začátku 21. století je soběstačnost a samostatnost součástí propojenosti. Kdo se tak nechová, není. Separace již není možná. Svět není zlý až teď, ale vždy je ho možné učinit horším nějakou formou sebeizolace.

Okouzlen českou poezií

Když jsem se pokusil obrátit Grušův zájem opět k literatuře (je nositelem všech tří prestižních českých cen za literaturu, ceny Jiřího Koláře, Egona Hostovského a Jaroslava Seiferta, a v Německu ceny Andrea Gryphia) a k českému jazyku, oči se mu opět rozzářily. "Pro mne bylo klíčové setkání s českou poezií, to znamená s Hlaváčkem, surrealisty, modernou a částečně s Halasem, hlavně v Ladění." Grušovi šlo vždy o to, zachytit neopakovatelný shluk významů nevýznamných věcí, což podle něho česká poezie činila vždy velice dobře. "Kdyby mi někdo ve třiceti řekl, že budu jednou psát poezii německy, tak bych tomu nevěřil. Ve dvaačtyřiceti odcházejí do ciziny zubaři, ale ne spisovatelé." V němčině přitom nakonec vydal dvě básnické sbírky: Der Babylonwald a Wandersteine. V Čechách se v roce 1962 představil sbírkou Torna a pak rychle následovaly sbírky Světlá lhůta a Cvičení a mučení. V dobách, kdy "byl zakázán", začal psát i prózu. Připomeňme jeho nejslavnější román Dotazník, přeložený do deseti jazyků (dále vydal prózy Mimner, Dámský gambit a Modlitba k Janince). Již tehdy jeho ctižádost začala překračovat hranice. Mohla za to i jeho zkušenost s cizími autory, které od pětadvaceti četl i v jiných jazycích: hlavně v němčině a v angličtině. Tehdy si sám pro sebe definoval profesi literáta: zahlédnout vztahy, které jiní nevidí, a naučit se je pojmenovávat. Literatura je pro něj tedy v nezvyklosti pohledu a odvaze přesně pojmenovat to, co vidí. Proto se východoevropští autoři dostávali tak často do konfliktu s mocí. "Moje literární ctižádost tedy ještě vznikla v českém kontextu, ale mířila jinam. I když české slovo ctižádost je divné slovo. V češtině je to touha po něčem, co ještě nemáš, a žádáš si cti. V němčině je to der Ehrgeiz, což znamená, že čest máš a lakotíš s ní. Nebyl jsem ctižádostivý v českém smyslu. Říkal jsem si: Toto je moje čest a běda, když mi někdo na ni sáhne." Takovými slovy Gruša často upozorňuje na věc velice podstatnou: kdo nebude chápat významy slov tak, jak jim rozumějí v Evropě, nedomluví se, i když bude znát cizí jazyk. Češi mají proto podle Gruši jen dvě možnosti: buď být u toho jako významný nerv, neboť ten je organický, nebo se proměnit v trvalou objížďku. "Já jsem přece proto, že funguji evropsky, nepřestal být českým spisovatelem."

Diplomacie

Posledních bezmála patnáct let zasvětil Jiří Gruša diplomacii. V této roli si záhy uvědomil, že diplomacie v posledním desetiletí dostala úplně jiný rozměr, neboť jiný "rozměr" má i čas a vzdálenost. Vše je najednou kratší, takže "posel sám je někdy tím poselstvím". Dříve, až do Metternicha, se jelo sedm dní z Paříže do Vídně, člověk poslal domů popis situace a oni mu sdělili, jak má na ni reagovat. Dnes je úkol velvyslance jiný. Proto je úřednické pojetí diplomacie mrtvé. "Jak se 'zmenšil' prostor, zvětšil se prostor neočekávaného a ten musíte kvalitně a kompetentně vyplňovat." Umění zastupovat zemi spočívá v šikovnosti dávat sdělením formu. "Země jsou dnes posuzovány hodně i podle toho, koho a kam za sebe pošlou a jakou má ten který člověk schopnost informovat, dávat tvar a tvář, a ne deformovat, ničit, zkreslovat, zastírat. Kdo informace v moderním světě znetváří, stane se netvorem." Po tolika letech Gruša vůbec nelituje toho, že se stal diplomatem, ale vždy hned dodává, že je nejvyšší čas, aby toho nechal a začal zase psát, tedy ztvárňovat za sebe a pro sebe.

Odkud jsem

Z Pardubic, kde jsem se narodil 10. listopadu 1938, tedy za křišťálové noci, kdy hořely synagogy ve čtrnácti našich městech a sudetští Němci pochodovali a křičeli: Nejdříve Židé a potom Češi. Vyrostl jsem v rodině šéfa mlékárny, jehož žena byla v domácnosti. Rodičům vděčím za harmonické prostředí. Otce později vyhodili a matka musela do práce. Pracovala v oboru mechanizace informací.

Čím vším jsem byl

Rozhodně jsem nebyl vším rád. Můj problém byl, že jsem byl sám sebou, a to se nedalo vždy prodat.

Co se mi v životě asi nejvíce povedlo

Neumřít na místní poměry.

Můj nejbližší velký úkol

Napsat román a sepsat esej o tom, jak byla tato země pojmenována, než jsme sem před patnácti stoletími přišli. Všechny lidové etymologizace ukazují k někomu, kdo tady byl před námi. A že jsme dědicové velké souvislosti. Máme problém s evropskými hodnotami, protože stát není lovecká družina, a my jsme si zvykli žít v lovecké družině. Obrana národních zájmů, o které se dnes mluví, je vlastně obranou daného revíru. A my nechceme žít ve větším, protože se tam nesmí pytlačit jako u nás.

(MF DNES)