Říjen 2003

Příběhy české justice (5)

Milan Hulík

O JEJÍCH SOUDCÍCH

Tento příběh je o soudcích. O lidech, kteří rozhodují o spravedlnosti, o které Ondřej Neff napsal 22.3.2002 v „Neviditelném psu“: „ Pokud se bavím nebo mejlíkuji s lidmi o právu, tak z těchto rozhovorů nebo psaní to vypadá, že řadový občan už ani moc nedoufá, že někdo probudí tu mytologickou bytost zvanou ,rovná právní spravedlnost´ v České republice.“

Nepsal bych jej nyní, kdyby nebylo jednoho z nich, který se stal vážným kandidátem na funkci prezidenta republiky. JUDr. Jaroslav Bureš prohlásil nedávno v rámci své předvolební kampaně, že soudcovský stav v ČR byl očištěn a že od prověření soudců Českou národní radou na počátku 90. let je na všechny soudce třeba hledět jako na bezúhonné, včetně jej samotného.

Protože jsem tehdy u toho byl, musím napsat, že bude-li Dr. Bureš zvolen prezidentem ČR, bude muset ze svého sídla stáhnout prezidentskou standartu s nápisem „Pravda vítězí.“ Jeho eventuelní prezidentování bude i důkazem toho, že dějiny se opakují. Po prezidentu disidentu a politickém vězni komunistického režimu převezme totiž nejvyšší funkci ve státě bývalý člen KSČ, který z této strany vystoupil až po listopadu 1989 a kariérní soudce vyznávající tzv. socialistickou zákonnost.

SOCIALISTICKÁ ZÁKONNOST

Komunistický režim se na počátku své existence opíral o „revoluční neboli třídní spravedlnost“, která se postupem doby měnila v tzv. „socialistickou zákonnost“, o které jeden z ideologů této zákonnosti prof. Zdeněk Jičínský ve své knize „Otázky socialistického práva a zákonnosti“ (Praha, Nakladatelství politické literatury, 1964) napsal: „ Socialistická zákonnost musí být jedinou metodou uplatňování potlačovatelské funkce socialistického státu směřující proti nepřátelským vykořisťovatelským třídám. Formy a metody potlačování musí být stanoveny socialistickým právem a tyto právní normy musí být bezpodmínečně dodržovány státními orgány, společenskými organizacemi i občany.“ A teď co to bylo „socialistické právo ? Podle téhož právního vědce „socialistické právo je právem dělnické třídy, jež vytvořila diktatura proletariátu, aby přeměnila společenský řád podle socialistických a komunistických zásad. Vyjadřuje její vůli a pomáhá prosazovat její zájmy“.

Podle takového práva a takové zákonnosti mohli ovšem těžko soudit právníci a soudci, kteří vystudovali a působili v dřívějším demokratickém právním státě. Až na výjimky museli odejít nejen z justice, ale i z advokacie a dalších právních profesí. Ti soudci, kteří díky své kolaborantské loyalitě mohli zůstat, se zpronevěřili nejen svému soudcovskému svědomí, ale i tisíciletému vývoji práva, které na svých římských základech dosáhlo tehdy možné nejvyšší dokonalosti. Ze znásilněných právnických fakult však přicházeli noví absolventi vychovávaní již v duchu socialistického práva. Je ovšem třeba konstatovat, že socializace či komunizace práva v ČSR a později v ČSSR, přes všechny ideologické proklamace, nikdy nedosáhla sovětské úrovně. Přes všechny ideologické zásahy a politické zneužívání trestního práva a práva jiných odvětví, zůstalo československé socialistické právo do jisté míry poplatno základu, z kterého vyšlo. O tom svědčí i některé instituty fungující již z rakouského mocnářství a doby ještě starší. Např. evidence nemovitostí a povinný zápis do ní aj. To ovšem nevylučovalo, aby jakékoli jeho odvětví, ať už to bylo občanské, rodinné, pracovní právo či jiné, nebylo využito nebo zneužito ve prospěch momentální socialistické potřeby nebo jenom ve smyslu žádoucí ideologické angažovanosti. Postupem doby v důsledku eroze socialismu se působením řady novel a změn i toto socialistické právo pomalu vracelo ke své původní podobě; dialektická socialistická zákonnost však umožňovala, aby kdykoli jakákoli věc nebo případ byly rozhodnuty tak, jak potřebovala KSČ. V tomto smyslu stále platilo, že „ právo je důležitým prostředkem, kterého strana jako vedoucí a řídící síla společnosti používá k zabezpečování a organizování výstavby socialismu a komunismu.“ Takto by tato zákonnost a právo však nemohly fungovat bez soudců, na které se mohla strana spolehnout. Nebyli to zdaleka všichni soudci, jen jejich malá část, většinou ve funkcích předsedů soudů, jejich náměstků a kádrových rezerv. A těch, kteří po těchto funkcích toužili, jakož i po postupu na vyšší stupně soudů. Základem takové kariéry bylo pochopitelně členství ve straně; nebylo však bezpodmínečným předpokladem pro výkon funkce soudce vůbec, i když kádrový ideologický filtr byl v justici jen o málo nižší než na prokuratuře a v bezpečnostních složkách; v každém případě však rudá knížka byla propustkou k postupu a tím i ke kariéře v justici. Soudci však nesoudili jen politické trestní věci, ale i obecnou kriminalitu, občanskoprávní věci, rodinné, pracovní a řadu dalších nepolitických věcí. Byli však tací, kteří v zájmu své kariéry odsoudili na objednávku strany jakéhokoliv oponenta režimu do vězení a to ještě v r.1989! A o těchto soudcích je tento příběh české justice.

VÝBOR NA OBRANU NESPRAVEDLIVĚ STÍHANÝCH

(dále jen VONS) založený v r. 1978, od r. 1979 člen Mezinárodní federace pro lidská práva – mezinárodní a nevládní organizace přidružené k OSN (FIDH), obhajoval v letech 1978-1989 stovky československých občanů i cizinců, kteří se stali oběťmi nespravedlivého stíhání ve smyslu vlastních zákonů komunistického režimu a Mezinárodního paktu o lidských právech. Informoval o jejich případech příslušné čs. orgány, čs. i zahraniční sdělovací prostředky, jakož i veřejnost. Za tuto činnost byli někteří členové VONSu odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody. VONS vlastními pozorovateli a pomocí příbuzných nespravedlivě pronásledovaných monitoroval porušování socialistické zákonnosti a průběh trestních stíhání a procesů. Za dobu své působnosti vydal celkem 1 120 sdělení o těchto případech. Tím vznikla jedinečná dokumentace, (i o soudcích, kteří obžalované neodsoudili, ale naopak je zprostili viny, přestože se tím vystavili nepříjemnostem nebo možnosti existenčního postihu), která VONS oprávnila k tomu, aby se vyjádřil k prověrce soudců formou jejich nového jmenování po převratu v r. 1989. Učinil tak až poté, co zjistil, že charakteristiky a osobní materiály soudců navržených České národní radě k doživotnímu jmenování neobsahují informace z jeho dokumentace.

VONS KONTRA MINISTR SPRAVEDLNOSTI

Proto se VONS s využitím petičního práva obrátil dopisem z 15. 3. 1992 na tehdejšího ministra spravedlnosti JUDr.Jiřího Nováka (ODS) a informoval jej o tom, že po porovnání seznamu soudců činných v působnosti ministerstva spravedlnosti, předaných VONSu ještě jeho předchůdcem JUDr. Richterem a navržených k doživotnímu působení v justici, se 42 z nich nachází mezi těmi soudci, kteří podle jeho dokumentace odsoudili nevinné spoluobčany z politických důvodů k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a tím porušili lidská práva zakotvená publikací Mezinárodního paktu o lidských právech do čs.právního řádu v r. 1976. V příloze dopisu mu o nich poskytl všechny své poznatky. Ministr spravedlnosti na tento dopis VONSu (a na další ze září téhož roku) v zákonné lhůtě nereagoval. Učinil tak krajně neuspokojivým způsobem až v únoru 1993 po několika písemných urgencích a následné tiskové polemice, když počátkem prosince 1992 poskytl rozhovor Českému deníku. V tomto interview neexistovala téměř jediná věta, která by neobsahovala nepravdy. Jak ministrovi v těchže novinách odpověděl člen VONSu Andrej Stankovič: „…pokud Dr. Novák tvrdil, že sám VONS konstatoval neúplnost svých pramenů a z toho vyvodil, že ne všechna jeho zjištění byla zcela objektivní, hrubě tím zkreslil skutečnost, že VONS nikdy v žádném případě nepublikoval neověřený údaj a vždy úzkostlivě dbal objektivity. Důkazem toho je, že byl vždy považován za spolehlivý zdroj informací všemi světovými tiskovými agenturami, a také to, že při procesech s jeho členy se komunistické soudy ani v jednom případě nezmohly na důkaz nepravdivosti některého z jeho sdělení a odůvodnění rozsudků spočívalo výhradně v lživých insinuacích.“

Fakta, která o prověřování soudců Českou národní radou dále vycházela najevo, však znepokojila nejen veřejnost, ale především VONS. Ten proto využil své poslední možnosti, dopisem z 12. 1. 1993 požádal ministra JUDr. Jiřího Nováka, aby podle hlavy čtvrté, § 44 zákona č. 335/1991 Sb. podal kárnému soudu návrh na odvolání soudců uvedených v příloze k dopisu VONS z 15. 3. 1992. Tentokráte se VONSu podařilo vyvolat jednání během kterého VONS redukoval počet zkompromitovaných soudců (i z důvodu odchodu některých soudců do důchodu nebo z justice) na 24. V této věci proběhlo od května do října 1993 několik schůzek, kterých se za ministerstvo spravedlnosti zúčastňoval ministr JUDr. Jiří Novák, za justici předseda Nejvyššího soudu ČR JUDr. Otakar Motejl, za ČNR členka ústavněprávního výboru a poslankyně Anna Röschová. Za VONS se jednání pravidelně účastnili Rudolf Battěk, Václav Benda, Milan Hulík, Ludvík Pacovský a sekretář VONS Jiří Gruntorád, nepravidelně pak Otka Bednářová, Karel Freund, Jan Litomiský, Andrej Stankovič, Jakub Trojan. Na jednáních byla přítomna i další členka VONS, ale tehdy současně i pracovnice ministerstva spravedlnosti Lenka Marečková–Hoffmannová. Případy soudců navržených VONSem ke kárnému řízení byly zvažovány v několikahodinových diskusích. Jednání vycházelo převážně z materiálů VONS, jen málokdy ministerstvo předložilo vlastní materiály. Tato jednání popsal sekretář VONS Jiří Gruntorád v Českém týdeníku mimo jiné takto: „…zřejmým výsledkem strategie vysokých úředníků justice, kteří jednali na straně ministerstva, byla apriorní apologetika všech soudců bez ohledu na jejich inkriminované skutky. Od těchto kategorických postojů, doprovázených v několika nejvypjatějších momentech i hrozbou, že jednání skončí, se potom jakoby ustupovalo ke sporadickému dopřávání sluchu argumentům VONS. Úhelným kamenem těchto postojů byla ministrova teze, že soudcové, kteří vynášeli mírné tresty se chovali lépe než ti, kteří se politickému procesu vyhnuli; tato teze byla při jednání opakována v mnoha variantách.“

K tomuto argumentu můžeme dodat, že každý trest bylo vlastně možno označit za mírnější, když v konkrétním případě nebyl vyšší vynesen. Ale zopakujme, že VONS do svého seznamu zařadil jen ty soudce, kteří odsoudili obviněné z politických důvodů k nepodmíněným trestům odnětí svobody, tedy ke ztrátě svobody, a to i na několik let; nikoliv ty soudce, kteří vynesli i v politických věcech tresty jiného druhu (peněžitý trest nebo podmíněné odnětí svobody). Relativnost „mírných trestů“ je zřejmá z odsouzení těžce nemocného Pavla Wonky, dopraveného před soud na invalidním vozíku; pro kterého byl několikaměsíční trest odnětí svobody trestem doživotním, jak ukázala jeho smrt po šesti dnech od odsouzení ve věznici v Hradci Králové, kde mu nebyla poskytnuta náležitá lékařská péče. Na zavedení kárného řízení s touto soudkyní trval VONS nejvíce. To však pan ministr kategoricky odmítl. Její současná suverenita doživotně jmenované soudkyně - ano, tato soudkyně stále soudí – dokonce si dovolila podat i trestní oznámení na bratra Pavla Wonky, Jiřího Wonku, a to pro obsah jeho rozhořčeného dopisu; je nejvýmluvnějším příkladem tehdejší „očisty“ justice.

Jednání VONSu s představiteli justice bylo formou řady setkání dlouhé, ale naše vyprávění můžeme zkrátit. VONS postupně redukoval počet soudců na svém seznamu, některým z těchto soudců poskytl slyšení a nakonec celé jednání skončilo tak, že v deseti případech VONS ustoupil (v případech, kdy inkriminovaní soudci byli přísedícími v senátech a nedalo se zjistit, jak kdo hlasoval ), v šesti případech ministr slíbil, že bude iniciovat kárné řízení, v pěti případech si ministr vzal měsíc na rozmyšlenou a ve zbývajících třech případech se názory VONSu s ministrovými diametrálně rozešly, když VONS v těchto případech důrazně trval na zavedení kárného řízení.

Nakonec z uvedených důvodů a iniciace VONSu z justice neodešel ani jeden soudce!

Je třeba dodat i to, že VONS s výjimkou pomoci některých publicistů a novinářů zůstal se svými požadavky osamocen, nikdo z politiků se k němu nepřipojil a marná zůstala i snaha V. Bendy s jeho kontakty k ODS, aby tato strana nebo její předseda iniciovali změnu v osobě ministra spravedlnosti.

TRVÁME NA TOM, ŽE…

Přes tato fakta i pozdější ministři spravedlnosti a jiní představitelé justice unisono tvrdili, že justice byla od zkompromitovaných soudců očištěna. Před JUDr. Jaroslavem Burešem to byl i další nynější prezidentský kandidát a rovněž bývalý ministr spravedlnosti, JUDr. Otakar Motejl, který ještě v této funkci v časopise TÝDEN č. 15/2000 prohlásil, že v důsledku jednání VONSu s ministrem spravedlnosti muselo odejít osm soudců! Ještě v r. 1990 prý odešla dobrovolně jedna třetina soudců buď kvůli svým platům nebo pro své přestupky!! Na tato nepravdivá tvrzení odpověděli šéfredaktorovi tohoto časopisu tři členové VONSu (Jiří Gruntorád, Milan Hulík, Andrej Stankovič), ve kterém tato tvrzení odmítli a popsali mu snahu VONSu ve shora uvedeném smyslu. Tato odpověď však nebyla otištěna. Snad proto, že některá jejich svědectví o výrocích představitelů ministerstva spravedlnosti a justice při jednáních se zástupci VONSu byla i v této době zcela absurdní? Např. „ soudci jednali tak, jak museli – byla holt taková doba“ nebo „někdy byl ostřejší rozsudek pro obžalovaného výhodnější, protože jinak by se prokurátor odvolal a bylo by to horší“.

Horší je to však dnes s všeobecně kritizovanou justicí. Vyjádřil to i závěr citovaného dopisu: „Nikdo nebyl nucen, aby se stal soudcem nebo aby soudil případ křížící se s jeho svědomím, a proto je za své souzení plně odpovědný. I za minulého režimu byli soudci oficiálně nezávislí a pokud se této zásadě zpronevěřovali, tak za to musejí nést odpovědnost, zejména pokud v důsledku jejich souzení byli postiženi nevinní lidé a jejich rodiny. Toto morální kritérium našlo svůj výraz i v ustanovení § 1 zákona o soudních rehabilitacích č. 119/1990 Sb., ve kterém se uvádí: ,mimo rehabilitaci neprávem odsouzených a jejich odškodnění, je účelem zákona umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.´

Jestliže se dnes po deseti letech po převratu mluví o ještě hlubší krizi justice, než v jaké se nacházela v r.1993, je to podle našeho názoru způsobeno i tím, že nedošlo k očistě justice. Je pravda, že více než polovinu soudců v dnešní justici tvoří soudci nezatížení minulostí, ale stejně tak je pravda, že soudci zatížení minulostí a dokonce někteří soudci, kteří nesou odpovědnost za politické procesy, jsou díky svému služebnímu věku dnes na vyšších stupních justice, než tomu bylo v době, kdy svými rozsudky posluhovali totalitnímu režimu. To podle našeho názoru poškozuje pověst justice a její autoritu mnohem více než ji mohlo poškodit otevřené jednání o odchodu zkompromitovaných soudců, neboť kvůli tomu, že k očistě justice nedošlo, jsou i nezkompromitovaní soudci spojováni s bývalým režimem a místo potřebné důvěry občanů se jim dostává jen pohrdání.“

Justici rozhodně nepomůže, prestiži republiky v cizině také ne a důstojnosti prezidentské funkce už vůbec ne, bude-li prezidentem republiky zvolen soudce, který dělal kariéru v komunistické justici, nebo ten, který bránil její očistě.