Říjen 2003

Démoni u nás

Emanuel Mandler

Ve srovnání s věřícími máme pochopitelně my, lidé, kteří sice nejsme ateisté, ale nejsme pokřtěni, jiný pohled na vliv křesťanství na naše dějiny i na naši současnost. Jistě však není třeba chtít dosáhnout v této věci všeobecného souhlasu za jedno jediné odpoledne.

Můžeme totiž nahlédnout na vliv křesťanství z druhé strany. Z oné strany, která je dnes tak aktuální: jak, kudy a proč se k nám do české společnosti dostali nebezpeční pohanští démoni, kteří se snaží co nejvíc poškozovat náš národ, zejména pak narušovat vliv křesťanství na českou společnost. Často to činí se zdarem. Chceme-li tuto otázku chápat alespoň v základních dějinných souvislostech, musíme se vrátit až k létům druhé světové války.

Světová situace za druhé světové války totiž byla pohanským démonům velmi nakloněna a to už tím, že agrese hitlerovského Německa donutila Západ, aby se spojil s protikřesťanským Sovětským svazem. Nebylo zbytí: Churchill jásal, když Německo napadlo Sovětský svaz, konečně totiž Velká Británie získala spojence a mohla doufat, že společně se Sověty porazí nacisty. A když po půl roce nacistické Německo vyhlásilo válku Spojeným státům, nestála proti němu koalice křesťanských demokratických sil, nýbrž pragmatická koalice států napadených nacisty. Toto spojení zemí napadených nacistickým Německem, bylo zcela přirozené. Přesto bylo na této koalici cosi nenormálního. Zejména z popudu prezidenta Roosevelta byla totiž válka nadměrně ideologizována jako boj totalitního agresora proti jeho oponentům, kteří všichni obhajují demokracii a lidská práva. Mocný odlesk bojovníka proti totalitě a ideového, programatického spojence demokracie tak dopadal i na stalinský Sovětský svaz; za dané situace se mnozí demokraté na Západě ujišťovali, že v Sovětském svazu probíhá za války demokratizační proces, takže po válce bude sovětská říše opět o krok blíž demokracii.

Není tedy divu, že jedním ze zakladatelů OSN, spočívající na vznikajících kodexech lidských práv, byla sovětská totalitní velmoc a že jedním z "demokratických" žalobců v norimberském procesu byl prokurátor právě této totalitní velmoci. Mohl dštít oheň a síru na německé koncentráky, když na ty sovětské, rozeseté kdesi daleko na severu obrovské země, nebylo vidět. Pohanský ďábel se vetřel do světového pořádku a započal v něm konat své dílo. V západním světě i nadále platil křesťansky pojatý rozdíl mezi tím, co je dobré a špatné, ale platil formálně. Démoni vnesli do světa západních demokracií četné neuskutečnitelné cíle a všechny ty, kteří s nimi nesouhlasili, označili za reakční pravici.

Ďáblíci si oblíbili zejména Československo. Už za války vnukli dr. Edvardu Benešovi a občanskému zahraničnímu odboji myšlenky v podstatě pekelné. Z evropského hlediska byl zvláště závažný dobrovolný odklon Československé republiky od stále ještě křesťanské západní Evropy a přijetí vazalské závislosti na Sovětském svazu. Ale i nad dalšími idejemi zahraničního odboje si v pekelné sloji spokojeně mnuli ruce: že po válce je třeba Československo zapotřebí obnovit nikoli křesťanskou pokornou prací, sociálními a nacionálně tolerantními reformami, nýbrž pohansky revoluční cestou, spočívající ve vyloučení opozice z politického života, konfiskací majetku neslovanských národů, tj. Němců a Maďarů (celkem 4 milionu lidí), a vyhnáním těchto takzvaných menšin za hranice. A rovněž vyvlastněním velkých a větších průmyslových, bankovních i zemědělských majetků, to je více než dvou třetin československého průmyslu. Vláda takzvané Národní fronty tato opatření uskutečnila a učinila z Československa "slovanský" socialistický stát, těsně spojený se Sovětským svazem.

Všechna tato opatření najdeme v programu první československé vlády (takzvaný Košický vládní program) z dubna roku 1945 v rouchu, které jako by činilo křesťanství čímsi nadbytečným. Revoluce bylo prý zapotřebí, protože dosavadní režim byl amorální, jinonárodní etnika byla vyhnána, jelikož podle Národní fronty "zradila a rozbila republiku", a jako zrádní se jevili také majitelé velkých podniků, jimž se dalo hodně majetku zkonfiskovat. Agrární, ani živnostenská strana nesměly být obnoveny, zato komunisté měli v Národní frontě dvě strany: jednu v českých zemích, jednu na Slovensku. Ostatní strany s nimi spolupracovaly včetně "křesťanské", lidové strany.

Pekelní agenti byli chytří dost, aby nic nenamítali proti křesťanské morálce, naopak, snažili se vložit své destruktivní poselství do jejích příkazů. Ve styku jednotlivých občanů stále platilo desatero, jednotlivci však měli ve společenském měřítku chápat některé jeho příkazy v pohanském duchu.

Také v křesťanských církvích se ozývaly pohanské hlasy. Z nich byl nejdůležitější hlas významného evangelického teologa a filozofa J. L. Hromádky, který byl přesvědčen, že "liberální údobí moderních dějin je za námi" a jen o něco později (v roce 1947) viděl Sovětský svaz, prosetý gulagy, takto: "Lidská důstojnost se zvyšuje a upevňuje tím, že pro dělnický a selský lid se tvoří nové podmínky životní. Když vidíte proudy lidu, nepozorujete mezi nimi společenských přehrad. Místní i širší správa měst, obcí a krajů je v rukou pracujících lidí. Jiným silným dojmem působí významné místo, které zaujímá skutečná inteligence ve veřejném životě". A tak lze pokračovat. J. L. Hromádka nebyl ani u nás, ani ve světě a v Evropě jediný. Tím spíše je třeba zamyslet se nad tím, že pohanští démoni si pro řízení a organizování poválečné destrukce (revoluce) vybrali nikoli lidi co do inteligence a pracovních schopností průměrné, nýbrž pokud možno vedoucí činitele státu a občanských stran - o komunistech nemluvě - i úctyhodné osobnosti kulturního života.

Tato okolnost přispěla k tomu, aby široké vrstvy obyvatelstva přijaly pohanskou víru, že to, co se děje, děje se legitimně, správně, oprávněně, že kořistěním, mučením i zabíjením Němců a majetkovými konfiskacemi se naplňuje křesťanská výzva. A tak se příkaz "miluj svého bližního" po válce naplnil dodatkem, že bližní může být Čech a Slovan (není-li příliš majetný), v žádném případě však ne Němec, kterého je třeba nenávidět, i kdyby byl ze zlata. Po únoru pak značná část československé veřejnosti přijala za svůj další démonický dodatek k dosavadní morálce, že musíme nenávidět rovněž příslušníky "vykořisťovatelských tříd". Stát v té době na podnět marxisticko-leninských ďáblíků vyvlastňoval i další majetky. Tehdy byla v Československu dokončena nejrozsáhlejší a nejdůkladnější konfiskace soukromého produktivního majetku včetně malých dílen, obchodů, živností i - zemědělské půdy. A jelikož lidem vlastně už žádný majetek nezbyl a s tím, který byl konfiskován, stát zacházel více než nešetrně, šířilo se loupežení a rozkrádání natolik, až se úsloví "kdo nekrade, okrádá rodinu" stalo hlavním heslem pracujících v době reálného socialismu

Toto úsloví dokládá ovšem nejen smutný úděl příkazu "nepokradeš" v našich podmínkách, dokládá rovněž křesťansko-pohanskou schizofrenii, která panovala za reálného socialismu: v rodině se občané - i ateisté - řídili tradiční, většinou křesťanskou morálkou, ve společnosti zákony politické džungle. Tato schizofrenie nevyprchala a hned tak nevyprchá. Správně řečeno sama nevyprchá vůbec a nikdy, praktické křesťanství může zvítězit pouze usilovnou prací.

Jde mi tu přirozeně o společenský aspekt naznačeného schizofrenního morálního klimatu, o to, jak bojovat s démony, kteří působí na náš národ celkovou destrukcí. To však musíme znát, kde jsou pohanští démoni ukryti a jak jsou chráněni. Máme štěstí, že se považují za dokonale bezpečné ve svém pancéřovaném úkrytu a nebojí se prozradit jeho umístění. Je schován za hustou linií obrněných pevnůstek, která se oficiálně nazývá "výsledky druhé světové války". Za nimi pohodlně dřepí démoni nacionální nenávisti i vlastní nabubřelosti, démoni nesnášenlivosti a intolerance vůči názorům druhých, pohanští démoni, kteří útočí jako upíři na naše svobody a našeptávají nám, že nás tím vlastně chrání.

Destruktivní výsledky poválečné národně socialistické revoluce, tedy především vyhnání sudetských Němců - i když nejen ono! - se běžně a oficiálně vydávají za výsledky druhé světové války a boj proti nim za boj v zájmu, popřípadě i v žoldu Sudetoněmeckého krajanského sdružení. To je tragický omyl. Jde především o závažnou součást boje za vyzdvižení zasutých hodnot křesťanské Evropy a za jejich prosazení v naší společnosti. Je to zápas za vztah lásky k bližnímu, ať už je jakékoli národnosti, zápas proti vlastní nadnesenosti a proti podvodnému životu v naší politice a v celém našem společenském a hospodářském životě. Tedy proti oněm démonům, kteří v tak hojném počtu pronikli do naší společnosti a usídlili se v ní. Opravdu je necháme být, nebo jim dokonce budeme odevzdávat desátky?

(www.bohumildolezal.cz)