Říjen 2003

Signály z jiného tisíciletí(2. pokračování)

Emanuel Mandler

Do Tváře jsem přišel provázen charakteristikou Marie Šolleové, že jsem odborník na to, jak se dělá časopis. Uvážíme-li, že to měl být časopis literární, pak jsem si musel přiznat, že má kvalifikace je ve skutečnosti žalostná. Přiznat veřejně jsem to ovšem nemohl, to bych vypadl z početného okruhu zájemců o práci v novém časopise. A já jsem naopak toužil podílet se na vytvoření časopisu politicky nezávislého, takového, jaký v té době ještě neexistoval.

Ještě dřív, než ideologické oddělení ÚV KSČ podrobilo Dějiny a současnost drtivé kritice, uvědomoval jsem si, že ĎaS má určité limity, které v dané chvíli nelze překročit. Byly dány autory - historiky -, vydavatelem i složením redakční rady. Progresivní historiografie byla antidogmatická, marxistická, a v tomto smyslu závislá na daném systému - negativně i pozitivně. Redaktoři nemohli dělat zázraky a pokud šlo o Zdeňka Šikla ani je dělat nechtěl. Limity časopisu věnovaného historii ostatně předvedl zásah ideologického oddělení. A přitom doba byla zralá pro časopis, který by byl svým způsobem nezávislý. Říkám svým způsobem, protože úplná nezávislost, jak dnes jistě nepochybujeme, nebyla možná. Ale mohl by přece, říkal jsem si, vzniknout časopis, který by lidem připomínal konkrétní závislosti a potřebu snažit se od nich odpoutat. Jednu chvíli jsem podlehl blouznivé myšlence, že v dané situaci může vzniknout časopis, který by řídili umělečtí avantgardisté. Jak naivní to byl nápad, to jsem poznal, když jsem byl jako specialista na časopisy přivítán mezi stálými spolupracovníky Tváře.

Nikdy bych neřekl, že je možné, aby s časopisem byly takové problémy, jako byly s Tváří v jejím prvním ročníku (1964). Řízením časopisu byl pověřen František Vinant, bratr spisovatele Petišky. Neměl redakční praxi, ale byl to člověk vstřícný, hodný a vážil si rad spolupracovníků, nic jiného mu také nezbývalo. Bída byla v tom, že rad bylo neméně než spolupracovníků a že to často byly rady navzájem si protiřečící. Jelikož však pocházely z okruhu mladých básníků, měly přece jen společného jmenovatele: požadavek, aby Tvář především propagovala jejich tvorbu a osobnost. Vinantovi to nevadilo. Pozorně naslouchal pokud možno všem svým rádcům, a časopis se tak číslo co číslo po vnější i obsahové stránce podobal dětské skládance. Ve snaze uplatnit se v časopise si mladí básníci často počínali tak neomaleně, že jsem nechápal, jak je to možné. Teprve v březnu příštího roku mě článek Bohumila Doležala "Rozpaky z poezie" spolu s obrovským rozruchem, který způsobil, přiměly k tomu, abych o věci hlouběji uvažoval. Mám za to, že je na místě předejít vyprávění o událostech ve Tváři, a poznamenat, k čemu jsem tehdy došel.

Doležalův článek z roku 1965 byl věnován mladé poezii a - pochopitelně - mladým básníkům. Bohumilovi se tehdy i později vyčítalo, že na rozdíl od Lopatky není jeho kritický pohled oproštěn od antiideologie, že dostatečně nerozlišuje literární hodnoty, že jeho metodou lze vlastně dokázat cokoli - i pravý opak toho, co si kritik předsevzal. Jako ne-literární ne-kritik do takových sporů nemohu meritorně zasahovat; pokud však jde mladou poezii, jsem si jist, že Doležalova metoda velmi dobře umožnila pochopit její podstatu. Doležal z literárně kritického hlediska nahlédl, že zdánlivě odlišné a separované skupinky mladých básníků tvoří ve skutečnosti instituci (i když tohoto pojmu nepoužil) se společným názorem na svět a že pokud jde o poezii, také se společnou poetikou, se sdíleným systémem hodnot a básnickým instrumentářem. Jejich výtvory tedy poukazovaly k onomu sdílenému systému hodnot a nic víc. Nikdo z kritiků před ním ani po něm zvláštní druh básnění mladé poezie tímto způsobem nechápal. My ve Tváři ano. Víceméně z donucení: v roce 1965 jsme již měli před sebou mladou poezii jako militantně naladěnou "dceřinou" instituci Svazu spisovatelů. Byla to instituce, která se pyšnila neposkvrněným mládím a umožňovala Svazu spisovatelů vytvářet iluzi, že napomáhá "mladým" při vzniku pozitivních hodnot. Byl to silný protivník. V roce 1964 však ještě nebyl zorganizován (to bylo pro totálně neukázněnou mladou poezii vždycky těžké) a chudákovi Vinantovi vytvářel situace, ze kterých byl čím dál tím nešťastnější. A vedení Svazu spisovatelů bylo velmi nespokojené protože tak si časopis pro mladou poezii a vůbec pro mladou literaturu nepředstavovalo.

V tehdejší redakční vřavě se pohybovalo a pokoušelo se uplatnit množství lidí, které jsem neznal - mezi nimi nechyběli ani takové pozoruhodné osobnosti jako Ivan Wernisch, Jiří Gruša a Antonín Brousek. S potěšením jsem zjistil, že si rozumím s třemi "mladými" z užšího okruhu spolupracovníků. Výhodou Jana Lopatky, Bohumila Doležala a Jan Nedvěda bylo, že tvořili partu, a už proto měli šanci se v časopise skutečně uplatnit. V roce 1964 si postupně rozdělovali rajóny. Doležal se věnoval poezii, Lopatka próze, přičemž oba vycházeli z kritiky květňáckého pojetí literatury a usilovali o hlubší porozumění literárním dílům a jejich posuzování. Pokud jde o Nedvěda, chystal se na funkci redakčního pracovníka. Měl k tomu potřebné předpoklady: jistou praxi v Literárních novinách, schopnost navazovat a udržovat kontakty, spolupracovat i s lidmi, kteří se k nám ostatním nechovali vstřícně a - v neposlední řadě také to, že byl členem strany (už koncem léta mu na Svazu spisovatelů neformálně sdělili, že s ním počítají jako s příštím šéfredaktorem časopisu). S těmito třemi jsem chodil popíjet víno, povídali jsme o Tváři a já jsem pochopil, že jsou mnohem nadanější a morálně poctivější než mladí básníci. Aniž jsme o tom hovořili, přijali mne mezi sebe. Úvahami o žalostné situaci Tváře jsem byl nucen vytvořit spolu s nimi představu časopisu, jehož cílem bude prezentování nezávislé literární kritiky, rozbor a posuzování hodnot i pahodnot, přičemž se redakce nesmí ohlížet na vnější tlaky. Nemusím snad zdůrazňovat, že nám šlo o to tuto podobu prosadit.

Uvědomoval jsem si však, že je nás k tomu málo. Kromě toho bylo po věcné stránce nelogické, že jsme se my čtyři blíže nespojili a nespolupracovali s Jiřím Němcem, katolicky orientovaným filozofem, který se pokoušel s nepříliš valným úspěchem uplatnit v redakční radě Tváře. Snažil jsem se hrát úlohu jakéhosi prostředníka mezi Jiřím Němcem a mými novými přáteli, což bylo spojeno s obtížemi, které by se dnes mohly zdát bizarní. Na jedné straně takřka celá mladá generace pohlížela na katolíky jako na zakuklené inkvizitory, na straně druhé takoví lidé, jako byl Jiří Němec, se snažili najít na rozpadajícím se režimu kladné stránky, takže někdy to vzbuzovalo dojem, že se pohybují na hranici pochlebování režimu. A tak rovněž moji přátelé byli vůči Jiřímu podezíraví; navíc jsem se s ním i já domlouval velmi těžko. Nevím přesně proč, ale nedůvěřoval mi - asi také proto, že jsem byl zaměstnán v tak "režimní" instituci, jako byla Společnost pro šíření. K tomu, že Jiří Němec se k nám čtyřem připojil, neobyčejně přispělo, že času nebylo nazbyt. Konec konců nás pět také přispělo k celkovému katastrofálnímu dojmu z časopisu, a to tím, že se nám v druhém pololetí roku 1964 dařilo do Tváře prosadit jisté množství hodnotných kritických a teoretických článků. Ve spojení s produkty a úvahami mladé poezie získala Tvář stěží uvěřitelnou podobu časopisu z „jiného světa“.

Vedení Svazu spisovatelů to těžce neslo. Kromě toho se mu nelíbila "aktualizace" katolické ideologie, kterou v některých (Němcových) příspěvcích zaregistroval, bál se ideologického oddělení ÚV KSČ a chtěl vyhovět mladým básníkům (i když mladí básníci vlastně věděli jen to, že chtějí časopis, který by je propagoval). Jednotlivé orgány SČSS pojednávaly o situaci kolem Tváře stále beznadějněji a v létě dospěly k zoufalému závěru, že Tvář by se měla stát časopisem celého mladého pokolení. Tento požadavek byl ovšem absurdní; snad souvisel s tužbami mladých básníků, kteří viděli, jak se jim časopis rychle vymyká z rukou, a chtěli jej nějakým zázrakem získat. Bylo však zřejmé to, co činitelé Svazu spisovatelů beztak věděli, že jestli někdo nemůže napjatou situaci časopisu zvládnout, pak je to František Vinant. V listopadu 1964 Svaz spisovatelů usoudil, že nastala pravá chvíle, odvolal ho z funkce a novým šéfredaktorem jmenoval Jana Nedvěda. Konec konců byl mladý.

To se tedy vedení Svazu spisovatelů opravdu podařilo. Zcela proti své vůli umožnil Nedvědovi a nám čtyřem dalším, abychom se pokusili vytvořit skutečně nezávislý literární časopis. Ovšem, "bylo nás pět". Ale to nemělo dlouho trvat.

Zajímá ještě dnes někoho, jaká byla česká společnost v 60. letech? Pokud ano a chce se něco dozvědět, mohu doporučit četbu prvních čísel druhého ročníku naší Tváře. Kdyby se obětoval a přehlédl i první ročník, viděl by náramný rozdíl. První ročník připomíná obsahově i formálně dobře dotovaný septimánský časopis, druhý ročník vypadá po formální stránce normálně a po stránce obsahové jinak – o tom ještě budu hovořit.

Nemohli jsme úplně změnit nevýhodný kvartový formát, a tak jsem vymyslel, že ho pootočíme o 90 stupňů, aby vypadal o něco normálněji. Kolegům se to líbilo, uznali, teď už s jistou ironií, že jsem opravdu odborník na časopisy, a mně to dodalo sebedůvěru. Měl jsem ve skutečnosti funkci jakéhosi „jednatele“ (dnes by se nejspíš řeklo s jistou nadsázkou zástupce šéfredaktora). S novým šéfredaktorem jsme si rozuměli a s jeho pomocí jsem se posléze dohodl i s novým grafikem Solperou. Nebylo to snadné, z počátku jsme se hodně hádali, ale posléze se náš vztah obrátil k dobrému. Dohodli jsme se na zavedení jednotného písma a na celkovém zklidnění vzhledu Tváře. Redakční rada zavedla nové rubriky: literatura, hudba a výtvarné umění. Výtvarné umění jsem měl oficiálně na starosti já, ve skutečnosti ji řídil Antonín Hartmann.

Kdyby čtenáři a hlavně nadřízení hodnotili časopis jen podle vnějšího vzhledu, nebyla by na tom tehdy Tvář úplně špatně. Jenomže od prvního čísla pobuřovala Svaz spisovatelů, mladé básníky a spoustu literátů svým obsahem. Přirozeně, že jsme nechtěli vzbudit všeobecné pobouření, nicméně nedalo se nic dělat, pobouření vzniklo tím, že Tvář během několika málo čísel zbořila slušnou řádku literárních a zprostředkovaně i neliterárních mýtů. Co na tom, že Jan Lopatka svými citlivými, nezaujatými minuciózními rozbory nové prózy spíše získával sympatie (přestože to byly rozbory zcela nekonformní), když Bohumil Doležal podrobil hned v prvním čísle 2. ročníku nelítostné kritice hlavní básníky Května, Šotolu a Šiktance. Bohužel Jiří Šotola byl prvním tajemníkem Svazu spisovatelů, tedy našeho vydavatele. A v dalších číslech Doležal ve studiích o „básnických sbírkách tzv. nejmladší generace“, rozcupoval instituci mladého básnictví. Nebudu tu hovořit o článcích dalších autorů, koho by zajímaly, ať si prolistuje výbor z časopisu, který vydalo nakladatelství Torst v roce 1995, a v něm zvláště podrobný a hodnotný „Pokus o historickou rekonstrukci“ Michaela Špirita. Tvář si svým nezávislým kriticismem už v prvních číslech udělala nepřátele jak z „květňáků“, tak z dogmatického časopisu Plamen a článkem Přemysla Blažíčka o katedrové vědě i ze čtyř vedoucích kateder na filozofické fakultě.

Konec konců to vypadá tak, jako že Tvář se ve svém druhém ročníku rozhodla vydat na cestu k šibenici. Jistě, je to pohled nazpět. Nezatracujme jej; umožňuje totiž také pochopit společného jmenovatele všech těch „útoků“ a jejich tehdejší společenskou nezbytnost. Tímto společným jmenovatelem bylo vyrovnávání s antidogmatismem, jinak řečeno s pohodlným radikalismem, který v šedesátých letech jako virus napadal všechny generace a všechny obory. Tento antidogmatický radikalismus byl pohodlný, a to nadvakrát. Napoprvé tím, že se dušoval hájením oficiálního („našeho“, marxistického) stanoviska, napodruhé jednoduchým podfukem, naroubováním čehokoli moderního a nového na tento oficiální kmen. To, co o tomto konformním nonkonformismu lze říci takto obecně, projevovalo se pochopitelně v každém oboru a v každé realizaci jinak. Takže také kritika antidogmatismu byla vždy jiná, většinou původní, ale nezmýlíme se, budeme-li v ní vidět zmíněného společného jmenovatele. Nešlo ovšem o pouhou negaci, literární kritikové Tváře přistupovali k próze i k poezii bez ideologické zátěže. Květňácké vedení Svazu spisovatelů však vidělo pouhou negaci. Samozřejmě že ideologické oddělení ÚV KSČ chápalo ještě lépe, oč jde: Tvář útočí proti režimu. Není snad třeba zdůvodňovat, že na nějaký útok proti režimu jsme neměli ani pomyšlení. Útočili jsme ovšem na jeho ideologii, a to i ve zmodernizované podobě antidogmatismu.

Dalo by se předpokládat, že už v první polovině ročníku 1965 se bude muset redakce bránit proti útokům zvenčí. A skutečnost tomu odpovídala. Hned po prvním čísle byl Nedvěd předvolán na ideologické oddělení ÚV KSČ. Bylo to vlastně předvolání k výslechu. Měl objasnit, jak jsme si mohli dovolit otisknout překlad Heideggera, když komunisté tohoto filozofa kritizují. Tím začalo Nedvědovo bludné putování na ÚV KSČ, ale především na vedení Svazu spisovatelů. Tam se musel zodpovídat za obsah časopisu, který se vedení Svazu spisovatelů nelíbil, a poslouchat rady či příkazy, co všechno Tvář nemá dělat. Říká o tom: „Byly mi kladeny různé záludné otázky, na které jsem nemohl odpovídat přímo, jak bych chtěl, nýbrž bylo nutné neustále kličkovat a něco zdůvodňovat. Šlo o takový interní zápas s cenzurou, který jsem musel vést, aby časopis mohl alespoň nějakou dobu vycházet (…) Tenkrát jsme na mou žádost vypracovali takovou metodu, totiž že když jsem šel na onu diskusi, tak jsme ji předem inscenovali. Já jsem vždycky převzal roli cenzora, protože jsem věděl, co asi bude na tapetě, a kladl jsem nepříjemné otázky, ostatní na to odpovídali a já jsem si jejich odpovědi zapamatoval, a tím jsem se připravoval na to nesmyslné klání.“

Vedení Svazu spisovatelů se začalo s Tváří vyrovnávat poměrně rychle. Už 17. února 1965 rozhodlo, že svolá schůzku redakční rady Tváře se současnými i dřívějšími spolupracovníky časopisu. Vzhledem k tomu, že po prvních dvou číslech povážlivě vzrostl počet „dřívějších spolupracovníků“ (našich protivníků, zejména z řad mladých básníků), bylo to usnesení hrozivé. Z redakční rady Tváře vystoupili všichni literáti kromě nás pěti a muzikologa Josefa Beka. V redakční radě nezůstal už ani jediný člen Svazu spisovatelů a my, kteří jsme zůstali, jsme navíc byli veřejnosti neznámí. Ke všemu ještě nás bylo málo. Situace časopisu byla zoufalá a nebýt posil, určitě bychom první půlrok 2. ročníku nepřestáli. Jenomže jako mávnutím kouzelného proutku posily dorazily. Jiří Němec přivedl básníka Zbyňka Hejdu, s nímž jsme se během několika týdnů upřímně spřátelili, pro vstup do redakční rady jsme získali Ivana Wernische a posléze se sám od sebe přihlásil Václav Havel, dramatik, který už v roce 1963 se stal více než známým svou Zahradní slavností. Zaměření Tváře mu vyhovovalo a nám přirozeně vyhovovalo, že se k nám přidal. Do redakční rady tedy vstoupili tři členové Svazu spisovatelů a Svaz spisovatelů, náš vydavatel ji musel – dokonce i při snaze změnit časopis k obrazu svému – brát vážně.

Byl to paradox. Tvář se již předtím stala terčem útoků proto, že údajně přestala být časopisem celé generace (!) a stala se časopisem skupinovým (rozum dá, že jiný časopis než skupinový je nemyslitelný), a noví členové redakční rady „skupinovost“ časopisu ještě posílili. Podporováno nenávistí mladých básníků, literární a mocenské klima kolem Tváře houstlo. Chápali jsme, že není zbytí a že všichni v redakční radě musí pevně držet při sobě. Bylo zle: Svaz spisovatelů usnesením svého ústředního výboru z 22. dubna 1965 rozhodl, že „v nejbližších dnech“ svolá jeho sekretariát schůzku šéfredaktorů, která připraví „návrhy pro nejbližší zasedání ÚV k řešení situace v redakcích svazových časopisů“. To znělo více než výhružně: situaci kterého časopisu chtěl asi tak Svaz spisovatelů řešit? Teď už bylo mimo jakoukoli pochybnost, že jeho vedení se rozhoduje k administrativnímu zákroku proti Tváři.

Věděli jsme, že dříve než sekretariát svolá šéfredaktory časopisů, musíme podniknout protitah. Příležitost k tomu se naskytla: v červnu uspořádal Svaz spisovatelů u příležitosti 20. výročí konce války plenární konferenci. Zdálo se nám příhodné využít této konference k tomu, abychom seznámili členy ČSSS se situací časopisu a s hrozbami, jimž je vystaven. Musel by to však udělat někdo známý a ten někdo známý mezi námi byl pouze Václav Havel. A Havla nebylo ani trochu nutné přemlouvat. S velkou chutí si začal připravovat projev, přednesl nám ho a my jsme ho doplnili o detaily. Projev byl brilantní, začínal tím, že před časem spadla ve vnitřní Praze římsa, upoutal tím zájem posluchačů a otevřeně i když s jistou rezervou (nemohl v dané situaci riskovat) promluvil o nedobré situaci současné české literatury a jejího vydávání. Vrcholem projevu byla pasáž věnovaná Tváři, v níž se Václav Havel přihlásil k časopisu a odmítl pokusy o zásahy proti redakční radě. Účelu bylo dosaženo, Havlův projev měl značný ohlas a členové Svazu spisovatelů byli informováni o situaci Tváře.

Ale Svaz spisovatelů nehodlal ustoupit. Hned následujícího dne se jeho sekretariát usnesl, že na jedné z nejbližších schůzi předsednictva bude předložena „otázka příští podoby a existence Tváře“. A tak jsme tedy měli na kahánku.

Existence Tváře byla ohrožena, o tom nemohlo být pochyb. Vděčně jsme přijali další posilu. Jiří Němec přivedl do redakčního kruhu filozofa Ladislava Hejdánka, který nám všemi silami vypomáhal v nastalých zápasech. Přišel právě včas, aby se spolu s námi mohl vypravit na ÚV KSČ, kam jsme byli pozváni k „dialogu“ se členy ideologické komise strany. Mysleli jsme si, že je to schůzka, ve které na nás bude činěn nátlak, ale ve skutečnosti bylo všechno jinak. K dialogu s námi nastoupil pouze jediný člen ideologické komise (Domanský), později horlivý reformátor. V dané chvíli na to nevypadal a ani se nezdálo, že by měl chuť si s námi popovídat. Hovořili jsme chvíli o Masarykovi (Hejdánkův článek o T. G. Masarykovi zastavila cenzura) a aspoň v tom jsme se dohodli, že se nedohodneme. Při mé epileptické neschopnosti zapamatovat si jména není divu, že jsem člena ideologické komise, který s námi vedl rozhovor, oslovil „soudruhu Nedomanský“ (Nedomanský byl známý hokejista). On se nepřiměřeně urazil a prohlásil, že hokej nehraje. Zřejmě to byl vrchol celého dialogu. Druhým vrcholem bylo, když jsme sjížděli dolů pater nosterem a Gruša, který se účastnil tenkrát akcí redakční rady naposled, se opřel o jeho stěny tak umně, že se celý mechanismus zastavil. Bohudík tento „dialog“ na ÚV KSČ nesvědčil o tom, že by padlo rozhodnutí o tom, co se má stát s neposlušnou Tváří. Spíš nasvědčoval, že ve vysokých kruzích ještě panují jakési rozpaky. A tak jsme – na rozdíl od předchozích měsíců – měli čas na to, abychom připravili obranu časopisu. V létě Tvář nevycházela a takové instituce jako Svaz spisovatelů měly v létě příjemnější starosti (dovolené) než administrativní zásahy. Času nebylo nazbyt, ale byl.

Otázka zněla, jak ho využít. Neměli jsme po ruce mechanismy, jimiž bychom mohli na mocný Svaz spisovatelů působit. Po jistém váhání jsme dospěli k závěru, že tedy takový mechanismus vyrobíme sami. Vymysleli jsme podpisovou akci, při níž jsme žádali spisovatele, výtvarné umělce, hudební a vůbec všechny kulturní pracovníky, aby podepsali petici požadující zachování Tváře v současné podobě. Spoléhali jsme na to, že máme poměrně dost známých a že získáme dost podpisů k tomu, abychom zabránili okamžitému zásahu proti časopisu.

Při podpisové akci jsme se dost zapotili; každý podpis nám byl dobrý. Nestačili jsme se divit, kdo všechno podepsal (například Jaroslav Dietl) i kdo podepsat odmítl (kupříkladu Josef Škvorecký). A že podpisů v žádném případě nemohlo být přespříliš, vymyslel jsem si, že zajedu do Bratislavy. Na první pohled to byla zoufalá akce, protože i když jsem byl vybaven doporučeními od Havla i od dalších kulturních osobností, jel jsem do neznáma. Přesněji řečeno, do intelektuálních kruhů Bratislavy jel kdosi jim zcela neznámý. Že jsem tu cestu podnikl, k tomu mne vedly dva důvody. Především jsem se snadno uvolnil ze zaměstnání: vymyslel jsem si, že pro svazek Dějin československé vlastivědy potřebuji s bratislavskými autory ihned cosi vyřídit (byla to maličkost nenáročná na čas) a hned jsem jel – tehdy už se zase na služební cesty jezdilo vlakem. Druhý důvod byl důležitější. Nezapomněl jsem totiž na snadnou spolupráci se Slováky v době Dějepisu ve škole a předpokládal jsem, že i tentokrát vše půjde hladce. Teprve ve vlaku se mne začaly zmocňovat pochybnosti a výčitky, vždyť tehdy, když jsem byl redaktorem Dějepisu ve škole, byla jiná situace, spolupracoval jsem s několika málo lidmi, kdežto teď jedu do společnosti kterou neznám – a mnoho dalších pochybností. Na bratislavském nádraží jsem vystupoval neurotický a sklíčený.

Avšak skutečnost předčila nejsmělejší očekávání. Intelektuální Bratislava byla tehdy ostře naladěna proti pražskému centralismu a v naší petiční akci spatřovala, ostatně ne zcela neprávem, svého spojence proti společnému protivníkovi. Strávil jsem v Bratislavě pouze několik hodin, ale do konce života na ně nezapomenu. Připadal jsem si jako Caesar při triumfu; jezdili se mnou do velkého množství soukromých bytů (například k Lacu Novomeskému – podepsal), všude mi nalévali tolik, že jsem to posléze odmítal (byl jsem přece ve službě!) a až na výjimky všichni rádi podepsali. Když jsem přijížděl do Prahy, nechtěl jsem věřit svým očím: vezl jsem na šedesát podpisů, což byla celá pětina celkového množství. To o všem znamená, že ostatní kolegové v Praze se taky dost činili. Podpisová akce byla velmi úspěšná a Svaz spisovatelů musel s administrativním zásahem proti Tváři posečkat.

Jaký div, že mé pocity byly pocity vítěze. Bohužel, netrvalo to dlouho. Předložil jsem ve Společnosti pro šíření vyúčtování služební cesty a domníval jsem se, že vše je v pořádku – to, co jsem měl v Bratislavě pro vlastivědu zařídit, jsem skutečně zařídil. Jenomže za dva dny mne předvolal nový vedoucí edičního oddělení soudruh Cihla a sdělil mi, že jsem podle informací, které jsou dostupné vedení společnosti, zneužil služební cesty do Bratislavy. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, že od Prahy do Bratislavy a zase zpět mě neustále museli sledovat vnitráci. Soudruh Cihla mi sdělil uvedené obvinění a s tím mě, aniž by mě na štěstí nechal cokoli říci, propustil. Propustil mě soudruh Cihla, říkal jsem si, propustí mě i Společnost pro šíření. A tak jsem čekal výpověď. Jenomže – výpověď jsem nedostal; dodnes vím jen to, že mé propuštění z pracovního poměru si nové vedení naplánovalo jako záležitost podstatně dlouhodobější.

Pravděpodobně totiž podcenilo význam našich tehdejších aktivit ještě víc než my sami. Já jsem si ovšem uvědomoval, že podpisovou akcí začínáme cosi, co tu od února 1948 nebylo, ale až později jsem pochopil, oč přesně jde. Rozšířili jsme interní, dalo by se říci „literární“ spor ve Svazu spisovatelů na celou intelektuální veřejnost a v tomto víceméně veřejném sporu jsme postupovali politickým způsobem. Uprostřed rigidních podmínek autoritativního režimu jsme použili metody převzaté ze svobodné společnosti. To bylo možné proto a jenom proto, že Novotného režim již byl v krizi. Byl by proti nám jistě zasáhl mnohem tvrdším způsobem, jenomže se obával, že by to vzbudilo nežádoucí pozornost a že by se spor mohl posunout do dalších rovin. My jsme si naštěstí uvědomovali pouze tolik, že to, co děláme, je v dané chvíli možné. Ale není politika uměním možného?

To ovšem neznamenalo, že by vydavatel svého záměru zanechal; zásah pouze odložil. Na počátek září pozvalo předsednictvo Svazu spisovatelů našeho šéfredaktora k diskusi o Tváři. Němec, Havel a já jsme se diskuse směli také zúčastnit. Diskuse by asi byla značně ostrá, protože opět proti nám vytasili zbraň, které od samého začátku do konce stále používali: Tvář neobráží dění v mladé literatuře, Tvář je časopisem skupinovým, ačkoli by měla být ne-skupinová, „celogenerační“. Ale my jsme už mezitím proti Svazu spisovatelů také vymysleli a s úspěchem použili novou zbraň.

Jmenovala se Aktiv mladých. Sdělili jsme Svazu spisovatelů, že kolem Tváře se vytvořilo neformální společenství mladých spisovatelů, výtvarných umělců, hudebníků, prostě tvůrčích lidí ze všech uměleckých oborů. Toto společenství (v němž jsme zpočátku pochopitelně měli převahu), se mělo soustředit na vytvoření možností pro skupinové časopisy z nejrůznějších oborů i pro vytváření publikačních a dalších možností. Tvář přišla sice s touto myšlenkou, ale Aktiv mladých vznikal a jistou dobu působil až nečekaně spontánně; zpočátku byli ochotni podpořit náš časopis dokonce i někteří mladí básníci. Pro vedení Svazu spisovatelů byla existence Aktivu mladých, sdružení, které vlastně měl zorganizovat už dávno sám Svaz spisovatelů, nemilým překvapením, jemuž zpočátku nedovedlo čelit. Nejhůř se bojuje proti vlastní demagogii, a tak jsme je doběhli už samým názvem, který byl jako vystřižený z nějaké oficiální tiskoviny.

Na podzim pětašedesátého roku si vzpomínám jako ve snu. Zatímco v tisku probíhala debata, která se přímo i nepřímo týkala Tváře (Šotola, Havel, Trefulka, Zdeněk Mlynář), snažili jsme se vedení Svazu spisovatelů zabránit, aby Tvář zlikvidoval. V zoufalém zápase o přežití jsme pronikli i mezi vysokoškoláky; naše „delegace“, složená z Nedvěda, Doležala a mne, se směla zúčastnit plenární schůze ČSM na filozofické fakultě. Studenti věděli nebo aspoň tušili, že Tvář je ohrožena, a tomu odpovídala napjatá atmosféra ve velké posluchárně. Povolili mi dokonce pronést krátký „projev“. Byl strašlivě neohrabaný (nikdy jsem se nenaučil přednášet projevy), ale studenti nám stranili a měli pochopení pro základní myšlenku, že Tvář i vysokoškoláci mají společné zájmy a že by nás měli podpořit. Když jsme odcházeli, kdosi rychle utíkal k telefonu a rozčileně hovořil. Bylo zřejmé, že referuje o schůzi, o naší účasti na ní a o sympatiích, které nám vyjadřovali vysokoškoláci. A tak když jsme za několik hodin přišli na schůzi výboru KSČ Svazu spisovatelů, na kterou byla naše redakční rada pozvána, soudruzi už o plenárce ČSM na filozofické fakultě věděli.

Náš dialog s výborem KSČ byl velmi bouřlivý. Oni žádali, abychom se zavázali, že nebudeme podnikat žádné veřejné akce a my jsme s tím byli ochotni souhlasit jen za podmínky, že Svaz spisovatelů nepřistoupí k výměně šéfredaktora a redakční rady časopisu. O tom zase nechtěli slyšet oni. Z naší strany se tehdy vyznamenal Zbyněk Hejda, který několikrát chytil členy výboru za slovo a trval s obdivuhodnou vytrvalostí na vysvětlení. Dost je tím znervózňoval. Pozoruhodné bylo, že předseda stranického výboru Hanuš několikrát kvapně odešel k telefonu; zřejmě pro instrukce. Nedohodli jsme se s nimi na ničem a tento výsledek byl zlověstný. Ani na chvíli jsme nepochybovali, že stranický výbor Svazu spisovatelů navrhne naši likvidaci. Nemusel ostatně vedení Svazu spisovatelů přemlouvat. Už 12. října rozhodlo, že k novému roku jmenuje nového šéfredaktora i redakční radu, složenou „převážně ze členů a kandidátů Svazu čs. spisovatelů“

Uspořádali jsme tedy další petiční akci. Pokusili jsme se shromáždit podpisy třetiny členů Svazu spisovatelů pro svolání mimořádného sjezdu SČSS. Zoufalost tohoto počínání snad nejlépe vyjadřuje okolnost, že do Bratislavy jela sehnat podpisy nejsilnější sestava: šéfredaktor a Václav Havel. Ale Svaz spisovatelů byl tentokrát dobře připraven. Jak osobními rozhovory – zejména s literáty, kteří aspirovali na členství v „nové Tváři“–, tak dopisem rozeslaným všem členům Svazu (že je třeba v klidu připravovat IV. sjezd SČSS v roce 1967) dosáhl toho, že jsme potřebný počet podpisů nesehnali. Chápali jsme, že toto je konec.

Avšak jak jinak se v Čechách pořádá poprava než po česku? V prosinci se rozhodlo předsednictvo ÚV Svazu spisovatelů, že stávající Tvář „zachrání“. Pozvalo si Nedvěda a nabídlo mu, že Tvář bude moci vycházet „jako dosud“, ovšem jakožto časopis skupinový s rozpočtem o třetinu nižším a za podmínky, že redakční rada bude podle rozhodnutí ideologického oddělení ÚV KSČ pozměněna tak, aby v ní nebyli Němec, Hejdánek a já. S dvoutřetinovým rozpočtem ovšem časopis vycházet nemohl a „vymazání“ kohokoli z nás z redakční rady pro nás nepřipadalo v úvahu. Nedvěd se tedy nemusel nikoho na nic ptát a na místě „ušlechtilou“ nabídku Svazu spisovatelů odmítl.

Teď ještě muselo předsednictvo Svazu spisovatelů samo sebe i veřejnost přesvědčit, že za nic nemůže. A tak se na témž zasedání, na němž takto potopilo Tvář, usneslo založit nový časopis mladých autorů (s rozpočtem na tehdejší dobu bájeslovným). Do redakční rady tohoto nového časopisu „mladých“ („Sešity pro mladou literaturu“) vstoupili a „drželi pozice“ lidé, do nichž bychom to byli nikdy neřekli (kupříkladu Štroblová, Zábrana, Uhde, Gruša, Brousek). Pro ně osobně to bylo výhodné – zachovali se „pozitivně“ – a Svazu spisovatelů tím náramně pomohli vytvořit zdání, že vše probíhalo normálně. Předsednictvo Svazu „muselo konstatovat, že přes snahu ústředního výboru SČSS, aby Tvář vycházela dále, došlo k takovým diferencím, že šéfredaktor Tváře J. Nedvěd jménem svým i jménem redakčního kruhu odmítl předložené podmínky, takže časopis Tvář od 1. 1. 1966 přestává vycházet.“

A tak zatímco vzpurný redakční kruh Tváře rokoval o tom, jakým způsobem bude působit „v ilegalitě“ a jak sehnat obživu pro Nedvěda, který přišel o zaměstnání, já jsem se navracel do redakce Československé vlastivědy, přesvědčen, že tentokrát mne už dozajista vyhodí.

Vlastně to ani nebyl návrat. I během bojů o Tvář jsem se musel věnovat redigování Dějin čs. vlastivědy – často i po večerech. Po zrušení Tváře bylo nové to, že jsem čekal výpověď. Ale nedostal jsem ji. Redakční kruh Tváře se sice nerozpadl, ale práce na časopise a na jeho obraně odpadla. Mohl jsem se věnovat pozorování a dokonce i úvahám.

Náš nový vedoucí tajemník Jaroslav Pecen byl zajímavý člověk. Byl to on, tento altruista, kdo měl v ideologickém oddělení ÚV KSČ na starost Společnost pro šíření a kdo navrhl výměnu neposlušného vedoucího tajemníka Roberta Horáka – za sebe. Hloupý nebyl. Nastoupil do funkce a nedělal zbytečný rozruch; zřejmě nechtěl dalšími administrativními zásahy neurotizovat inteligenci, na které jeho instituce závisela. To vedoucí edičního oddělení soudruh Cihla byl z jiného těsta. Vědělo se o něm, že přišel z armády, kde měl hodnost majora. Prý mu, když byl s vojáčky na filmu o Smetanovi, selhaly nervy právě ve chvíli, kdy režie chce naznačit Smetanovo ohluchnutí a uprostřed poslechu hudby najednou film oněmí. Cihla jako pravý lampasák vyskočil a začal křičet: „Zvuk, zvuk!“ Dobrá; na druhé straně se s ním dalo hovořit o běžných věcech každodenního života skoro jako s kýmkoli jiným. Naštěstí ho obor, který ve Společnosti pro šíření řídil, evidentně nezajímal. Ve Vlastivědě tak byl klid. Zvykl jsem si na něj a jednou jsem na to mohl doplatit.

Tak jako vždycky a všude museli být „proškoleni“ nejen komunisté, ale i my ostatní. Cihla nás – nemýlím-li se, bylo nás sedm nebo osm – svolal na první část školení a pověřil Zdenu Hlavovou z časopisu Domov, aby si připravila referát na téma „tři zdroje a tři součásti marxismu“. Zdena, osobně velmi sympatická dívka, přednášela půl hodiny pečlivě připravený text, který by dobře mohl vyjít jako příloha stranického listu. Mně šly ty řeči silně na nervy. Když skončila, vyjel jsem na ni, proč nás takovými pitomostmi okrádá o čas, ať už jednou dají s marxismem-leninismem pokoj, že když někdo má zájem, ať si ty klasiky čte, ale ať tím neotravuje ostatní. Zdena byla celá rudá a později jsem se dozvěděl, že jsem jí mluvil z duše.

Soudruh Cihla se nevyjádřil. Ale já jsem si už následujícího dne toto vystoupení hodně vyčítal. Byl jsem odpůrcem takových radikálních akcí, jakou jsem právě předvedl, akcí, které jsou dobré pouze jako osobní a občanská sebevražda. Napjatě jsem čekal, co se stane, ale čekal jsem naštěstí marně. Ani nevím, co Cihla udělal po tomto skandálu, ale pravděpodobně neudělal nic. Žádné další školení už nesvolal, a musel tedy dávat falešná hlášení, že školení se konala s naší účastí. Vyplývalo z toho jediné: že ani jeho marxismus - leninismus příliš nezajímal. Teprve po dvaceti letech jsem se dozvěděl, proč. Cihlovo pravé zaměstnání byla kasařina. „Dělal“ pokladny a v této funkci prý byl učiněný profesionál. Ve službách ministerstva vnitra odmykal v noci cizí byty a sejfy, do kterých se vnitráci potřebovali dostat. Za odměnu dali svému člověku trafiku ve Společnosti pro šíření….

Tehdy jsem se o Cihlově pravé zaměstnání nestaral. Měl jsem čas a klid uvažovat o tom, co jsme Tváří dokázali a nedokázali. Dodnes si myslím, že jsme toho stačili udělat dost. Na naši práci intelektuálové a politici většinou navázali nepříliš šťastným způsobem, za to ale my nemůžeme.

Pro mne byla Tvář významnou realizací drobné všední práce, jak jsem o ní snil podle upraveného a zmodernizovaného obrozeneckého základu. Budu mít ještě příležitost srovnat tyto nenáročné myšlenky s hlavním proudem tehdejšího opozičního hnutí, které v šedesátých letech slavilo mezi intelektuály jednoznačný úspěch. Bylo ideologické a pojímalo svět prismatem této levicové (někdy dokonce radikální) opoziční ideologie. Nám se naopak sedmnáct let po únoru 1948 podařilo obnovit základy, umožňující vytvářet na ideologii relativně nezávislou legální literární kritiku a metody pro posuzování hodnot. V obraně nezávislosti časopisu jsme pak dokázali, že spojenými silami je možné postavit se oficiálním institucím, že účinnějším prostředkem proti tlaku shora než držení pozic je soudržnost kolektivu, a použili jsme proti tomuto tlaku dvou zcela nových prostředků. První byl vytvoření neformálního, to znamená neoficiálního sdružení (Aktiv mladých), druhým byla podpisová (petiční) akce.

Použití petic jako nátlakového prostředku se rychle rozšířilo a dodnes působí úplně jinak, než jak my jsme to zamýšleli. Od druhé poloviny šedesátých let každý druhý intelektuál, který chtěl nejen něco prosadit, ale třebas pouze vyjádřit svůj názor, považoval za vhodné opatřit příslušný text alespoň dvaceti podpisy. Tímto zevšeobecněním petic se stala neobyčejně obtížnou organizace skutečných podpisových akcí, které dodnes v mnoha situacích neztratily smysl.

Vzpomínám si, jak dobrých dvacet let po zákazu Tváře, jednoho podzimního dne roku 1988 mi Jiřina Šiklová telefonicky tajuplně sdělila, že k ní mám večer přijít. Poslechl jsem a u Jiřiny jsem k svému překvapení zastihl Milana Šimečku. Chtěl se mnou probrat jedinou věc: abych já (a se mnou co nejvíc členů Demokratické iniciativy) připojil svůj podpis k manifestu HOSU. Pro mne nebyl manifest HOSU, horující za ideální, zcela spravedlivou společnost politicky i hospodářsky rovnoprávných občanů ani trochu realistickým politickým programem, a Šimečka zase nechápal mé výhrady. Jde přece o to, říkal, aby co nejvíc lidí podepsalo program vycházející z idejí lidských práv a zaměřený proti režimu. Považoval jsem tento přístup k opoziční politické činnosti za zcela nevhodný pro jeho nereálnost a také proto, že mnozí signatáři takových textů se zbytečně cítili zavázáni i do budoucna ke společnému a ne vždy racionálnímu postupu.

Ale vraťme se na počátek druhé poloviny šedesátých let. Tehdy se redakční rada Tváře pozvolna vzpamatovávala ze šoku způsobeného zlikvidováním časopisu. Slíbili jsme si, že se budeme pravidelně scházet a usilovat o jeho obnovení. Neuměli jsme sice tehdy ještě myslet skutečně politicky, nicméně nám fakt, že nejzazším potrestáním odbojné redakční rady bylo vyloučení šéfredaktora z KSČ, více než naznačil, že poměry jsou mírnější než na počátku šedesátých let. Ovšem šéfredaktora chtěla KSČ opravdu potrestat. Bylo to prosté, Jan Nedvěd jako vyloučený ze strany mohl těžko sehnat místo. Avšak – a to opět ukazovalo na změnu poměrů – Nedvěd sice měl jisté potíže, ale ty vyplývaly z pochopitelné nejistoty nezaměstnaného člověka. Na druhé straně mu i lidé, jejichž ideje jsme předtím podrobovali kritice, většinou pozdější osmašedesátníci, rádi zprostředkovávali výhodné vedlejší příjmy. Na jaře 1966 mohla redakční rada Tváře začít působit. Řekněme s nadsázkou, že v poloilegalitě.

Dnes působí výraz poloilegalita směšně, tenkrát ale byla jiná doba. Svobodu spolčování a shromažďování považovali komunisté za nebezpečné přežitky buržoazní doby, a protože nás sledovali, mohli jsme snadno skončit v kriminále. Abychom tomuto nebezpečí čelili, scházeli jsme se pod záminkou skupiny, které nejde o nic jiného, než dosáhnout toho, aby opět vycházel časopis Tvář. Psali jsme Svazu spisovatelů žádosti o znovuzaložení Tváře a přitom jsme pořádali „semináře“ (o avantgardě, o hnutí recese, s Janem Patočkou o Ladislavovi Klímovi, s Růženou Grebeníčkovou o Haškovi atd.). Po tímto tlakem nám Svaz spisovatelů dokonce dovolil vydat dva sborníky (Podoby I a Podoby II). Usilovně jsme hledali instituci, která by byla ochotna nás přijmout za členy. Koncem roku 1966 jsme měli štěstí, navázali jsme kontakt s pracovníkem Národního muzea dr. Bohatcem. Byl to horlivý katolík a člověk po všech stránkách nevšední. Měl jsem s ním dvě debaty, na které nezapomenu. Nejenže byl naším příznivcem, ale měl i vyhraněný vztah k antidogmatismu. „Víte,“ řekl mi jednou, „ti lidé předstírají, že by bez marxismu nedokázali žít, ve skutečnosti se ale bojí o svá dobrá bydla. No co, kdyby se stalo a musel jsem jít k lopatě, tak bych šel k lopatě a bylo by to.“

Dr. Bohatec na mne udělal velký dojem, jeho názory a činnost odpovídaly mé představě o drobné práci, uvědomělé a spojené s obětavostí. A dr. Bohatec nám také dobře poradil. Když chcete instituci, řekl, nezapomeňte, že při Národním muzeu existuje Matice česká a že vám nikdo nemůže bránit, abyste do ní vstoupili. Rada to byla dobrá a my jsme se podle ní zařídili skutečně rychle, během jednoho týdne. Matice česká, tento letitý spolek pojednou ožil tvářisty, odhodlanými použít spolku, k čemu to jen půjde. (Bez překážek bylo například možno pořádat v muzeu přednášky). Naši činnost v matici ale někdo brzdil. Nevěděli jsme kdo, teprve po čase jsme se od dr. Bohatce dozvěděli, že to byli akvaristé, kteří měli v Matici české zvláštní sekci a chtěli tohoto spolku využít podobně jako my. Viděli v nás nekalou konkurenci.

V době, kdy jsme se pokoušeli dosáhnout nějakého kompromisu s akvaristy, měli jsme již za sebou ve Tváři rukopis sborníku Podoby I a měli jsme dobrý pocit, že se vše vyvíjí k lepšímu. Režim měl nepochybně stále větší potíže a my jsme přepokládali, že teď, na počátku roku 1967 žijeme v jakémsi mezidobí. Podle našich představ skončí tím, že československý režim bude nucen přinejmenším zmírnit některá omezení, zejména v oblasti svobody projevu. Tuto naši pohodu zasáhl na konci června 1967 jako blesk z čistého nebe IV. sjezd Svazu československých spisovatelů. Nebudu se zabývat jednotlivými projevy, které jsou nebo měly by být dobře známy. Podstatné bylo, že ráz celému sjezdovému jednání vtiskl úvodní projev Milana Kundery, který nepokrytě zaútočil přímo na kulturní politiku režimu a svázal existenci národa s obrodou jeho kultury, která nesmí být umlčována. Projevy jednotlivých spisovatelů útočily na aparát a zejména na cenzuru a žádaly její zrušení; vrcholem této kritičnosti byl neobyčejně ostrý projev Ludvíka Vaculíka.

V této vřavě si již Václav Havel přirozeně nestačil přepracovat projev, věnovaný zejména činnosti Svazu spisovatelů a Tváři a obsahoval některé věcné návrhy. Jeho projev se zabýval věcnými záležitostmi a ve srovnání s přívalem slov progresivních spisovatelů o národě a jeho kultuře víceméně zapadl. V dané chvíli ani on, ani kdokoli z nás proti tomu nemohl nic dělat (později jako prezident si Havel vše vynahradil koncepčními planetárními projevy). To, že jeho projev se ocitl na okraji pozornosti, umožnilo, aby se svazoví činitelé vyhnuli problému zákazu a obnovy našeho časopisu. Kromě toho se pustili na politicky nebezpečnou půdu. Když jsem o tom tehdy přemítal, viděl jsem jen dvě alternativy nadcházejícího vývoje: buď že režim podnikne rázné kroky proti české kultuře jako takové (což bylo zdaleka nejpravděpodobnější), anebo že se zhroutí.

Jenomže režim nebyl ani tak slabý, aby se zhroutil, ani nebyl schopen učinit ráznější opatření, která by postihla českou kulturu. Stačil pouze odejmout Svazu spisovatelů jeho hlavní tiskový orgán Literární noviny (přidělil je Čs. ústředí knižní kultury) a vyloučit z KSČ spisovatele Ivana Klímu, A. J. Liehma a Ludvíka Vaculíka. Bylo to ubohé, nemohlo být pochyb, že se věci daly do pohybu proti politice strany. Velmi podstatné bylo, že podnětem k tomu byl radikalismus spisovatelských projevů, který se za tři čtvrti roku rozšířil v nejrůznějších mutacích po české politice a po české společnosti. Zdařile jej charakterizoval Michael Špirit. Podle něj tento radikalismus „označuje zvláštní chování, které má politické ambice (změny zákonů či dokonce článků ústavy), vznáší požadavky, jež de facto směřují k demontáži stávajícího režimu, ale nositelé tohoto chování zároveň přitom pokládají stávající režim za jedině možný…“ (Michael Špirit, Tvář, pokus o historickou rekonstrukci s. 718).

Zmíněný radikalismus byl základem duchovního klimatu společnosti v nastávajícím období, klimatu, v němž jsme byli značně handicapováni. Neuměli a nechtěli jsme vytvářet radikální texty, vždy jsme usilovali o věcnost a radikalismus jsme odsuzovali. Na druhé straně vznikala pozvolna situace, ve které, jak nám bylo zřejmé, není vyloučeno, že dokážeme obnovit časopis. Bylo naší povinností se na ně pořádně připravit. Pokud pak jde o mne, měl jsem k tomu i dost času.

V srpnu jsem odevzdal do sazby I. díl Dějin československé vlastivědy a požádal jsem Jemelku, aby mi přidělil další práci. Myslel jsem, že jde o formalitu, svazků k redigování zbývalo dost a dost. Ke svém údivu jsem obdržel odpověď, že to není možné, protože nemám přesně odpovídající kvalifikaci pro kterýkoli ze zbývajících svazků. Nedal jsem se a argumentoval jsem tím, že přece většina redaktorů ve společnosti nemá přesně odpovídající kvalifikaci pro svou práci. Ale Jemelka byl neoblomný; zřejmě tlumočil stanovisko vedení společnosti. U nás v redakci Vlastivědy to však vzbudilo pohoršení, což zjevně nebylo účelem věci. A tak mi Jemelka oznámil, že přece není tak zle, že mám dost času na hledání místa, protože po uplynutí výpovědní lhůty mi vedení společnosti poskytne neplacenou dovolenou, abych nemohl být popotahován za příživnictví.

Nebyla to právě příjemná situace. Ale já jsem využil známostí, které jsem měl ve Svazu spisovatelů a podařilo se mi získat na čtvrt roku tvůrčí stipendium ve výši dosavadního platu. Řekl jsem si, že vše se obrací k lepšímu a to jsem se nemýlil. Vše se obracelo k lepšímu – až příliš.

(pokračování)

(www.bohumildolezal.cz)