Říjen 2003

Únosy československé Státní bezpečnosti

Pavel Žáček

Únosy jako specifická pracovní metoda někdejších československých komunistických bezpečnostních služeb byly od konce čtyřicátých až do počátku šedesátých let jednou z nejzvláštnějších „operativních“ aktivit jejich „boje“ proti „vnějšímu“ i „vnitřnímu“ nepříteli. Přestože to zatím nelze prokázat, je možné na základě různých indicií vyvozovat, že v rámci ministerstev národní bezpečnosti (vnitra) a národní obrany byl vydán jakýsi centrální pokyn, který podřízeným tajným službám (zejména však Státní bezpečnosti) nařizoval provádět tyto vedle vražd nejbrutálnější operace v poměrně širokém rozsahu.

Rozhodování o výběru unášených osob, organizace těchto speciálních akcí včetně jejich „správného“ načasování bylo z různých důvodů centralizováno ve vedení Státní bezpečnosti (StB). Protože šlo o závažný a nevratný zásah do tzv. agenturně operativní situace v Rakousku, ve Spolkové republice Německo či v Západním Berlíně, musely bezpečnostní špičky každou operaci pečlivě zvažovat, aby v případě potřeby mohly rozvědné a kontrarozvědné součásti StB preventivně či následně reagovat při případném ohrožení dalších „zpravodajských“ či politických zájmů za železnou oponou. Druhým hlavním důvodem byla povinná koordinace se sovětskou státní bezpečností KGB, a to nejen v případech, kdy „přátelé„ sami byli iniciátory přeshraničních únosů (v dobové bezpečnostní terminologii „odluky“).

Česká ani světová veřejnost stále ještě není seznámena s úplným seznamem osob, unesených komunistickými tajnými službami do Československé (socialistické) republiky, ani s podrobnou rekonstrukcí těchto tragických případů, případně jejich politicko-bezpečnostním pozadím. Namátkou uveďme přehled těch nejlépe zdokumentovaných či v poslední době publikovaných únosů: Michala Štefuly (za přímé spolupráce se sovětskými orgány v srpnu 1946), Josefa Vávry-Staříka (v říjnu 1949), Gustava Palduse (v květnu 1950), Wilhelma Söhnela (v červenci 1950), Josefa Fuchshubera (v dubnu 1953), Jaroslava Čermáka (v květnu 1953), Floriána Vykydala (v září 1953), Bohumila Laušmana (v prosinci 1953), Štefana Kiripolského (za spolupráce se sovětskými orgány v srpnu 1954), Anity Moretové (v říjnu 1954), Jana Havlíka (v červnu 1956), Josefa Vicena (v květnu 1957), Imricha Suckého (v září 1957), Nikifora Horbanjuka (v září 1958), Dietera Konieckého (v lednu 1961) a Emila Švece (v říjnu 1962). Obdobně je nutné uvést některé z uvažovaných, plánovaných anebo nedokončených únosů: Vladimíra Pekelského (1949), gen. Františka Moravce, resp. Josefa Zemana (1950 a zřejmě i později), mjr. Františka Bogataje (červen 1951), Rudolfa Krupičku (září 1954), Ottu Gráfa (únor 1956), Stěpana Banderu (listopad 1958 -1959), Julia Firta (listopad 1959), Ferdinanda Durčanského (1947, listopad 1959 - 1962), Jana Vlčka (září 1960), Josefa Mašína (květen 1962), Charlese Katka (prosinec 1960 - 1962), Bohumíra Bunžu (březen 1961), Karla Černého (?), jakéhosi Auersbacha (říjen 1960) a neidentifikovaného příslušníka Spolkové zpravodajské služby (BND) s iniciálami T. T. (před prosincem 1962).

Stranou ponechejme zajímavý problém, proč je o řadě z nich tak málo známo, případně proč se komunistické špičky rozhodly je unášet. Obraťme pozornost ke jménům Josefa Vávry-Staříka (1903 – 1952), Viléma (Wilhelma) Söhnela (1909 – 1982), Bohumila Laušmana (1903 – 1963), Josefa Vicena (1921) a Nikifora Horbanjuka (1891 – 1972). Bývalého partyzána J. Vávru – Staříka s představitelem kulturního aparátu Úřadu říšského protektora V. Söhnelem, podobně jako pomocníka americké zpravodajské služby J. Vicena i přestárlého ukrajinského exilového předáka a někdejšího agenta Sicherheitsdienstu N. Horbanjuka (a částečně i B. Laušmana) spojují stejní organizátoři a vykonavatelé únosů. V prvních dvou případech příslušníci a spolupracovníci původní podoby čs. komunistického zahraničního zpravodajství – sektoru a skupiny BAb pplk. Oskara Valeše alias „KOVÁŘE“ (1912 - ?) a v případech dalších příslušníci rozvědné I. i kontrarozvědné II. správy a špičkový agent této součásti, jenž působil v rámci agenturní sítě Státní bezpečnosti nejprve po krycím jménem „ARNO“, posléze „LEO“, od 28. února 1964 „KARL“ (někdy též „KAREL“) a nakonec „KAROLINA“.

Josef Vávra-Stařík se do zorného pole rozvědky dostal díky přesvědčení vedení Státní bezpečnosti, že byl iniciátorem vraždy vysokého představitele aparátu Komunistické strany Československa Augustina Schramma. Rezident sektoru BAb legalizovaný jako 2. tajemník velvyslanectví v Paříži kpt. Štefan Kubík (krycím jménem „PERRIER“) se k akci později vyjádřil: „Dostal som za úkol odstrániť Vavra S t a ř i k a v Paříži. S týmto úkolom som nesúhlasil a navrhoval som, že môžem cestou agenta priviesť Vavra S t a ř i k a živého do republiky, čo sa aj uskutočnilo.“ Na jaře 1949 totiž Kubík získal ke spolupráci Karla Bartáčka (1916), který pod krycím jménem „KAZY“ předával zprávy o činnosti Vávry-Staříka i dalších exulantů. Ve zprávě z června 1956 je potvrzeno: „V r. 1949 byl Arno HAISEM uvědoměn o tom, že legalisovaný člen čs. vyslanectví v Paříži, Štefan KUBÍK, je příslušník MV a protože měl úmysl vrátit se do ČSR, vstoupil s ním ve styk a nabídl mu za umožnění návratu podávání zpráv o čs. emigračním vedení ve Francii. Tato jeho nabídka po schválení MV [zřejmě ministrem vnitra] byla přijata.“

Po svém zatčení vypovídal přednosta sektoru BAb pplk. O. Valeš o činnosti svých podřízených proti „emigraci“ ve Francii následovně: „Hlavními a pravidelnými spolupracovníky byli Karel Bartáček, býv. interbrigadista a býv. por. SNB, který uprchl po únoru 1948 do Francie, kde byl Kubíkem získán a zavázán ke spolupráci… Mimo těchto měl ještě jednoho spolupracovníka stálého, který byl český obchodník a řadu různých nahodilých informátorů z krajinské kolonie.“ Informace zasílané do Prahy o českém exilu byly jak rázu zpravodajského, tak i informativního. „Zpravodajské poznatky se týkaly všeho, co bylo kolem býv. nár. soc. poslance Bartoše a jeho podniku ‚MARYŠA’, o Arno Haisovi, Vávrovi-Staříkovi, rozporech mezi jednotlivými emigračními skupinami i jednotlivci…“

Konkrétním iniciátorem akce byl přednosta Skupiny I – Bezpečnost Jindřich Veselý (1906 – 1964), který na jaře 1949 vydal veliteli rozvědky „ústní příkaz“, aby sektor BAb zavraždil Vávru-Staříka. Na základě „tohoto příkazu“ Valeš ihned nařídil „potřebné přípravy k provedení vraždy“. Především nechal Vávru-Staříka v Paříži agenturně rozpracovat a pak se „postaral o získání prostředku“ k jejímu vykonání. Vešel „ve styk“ s přednostou sektoru BAt plk. Karlem Smíškem, u něhož nechal připravit jed „k otrávení osoby“. Již po několika dnech Valeš údajně poznal, že technický sektor není schopen potřebný jed udělat, a pokusil se získat jiný prostředek k vraždě. Kromě zajištění pistole s tlumičem pověřil jednoho svého podřízeného k zakoupení dýky. Podle zpráv od agenta „KAZY“ se Vávra-Stařík připravoval na cestu do Vídně, odkud prý „měl spojení do ČSR“, s tím, že by poté pokračoval do Jugoslávie. „Po zhodnocení těchto zpráv vyšlo najevo, že příjezdem Vávry-Staříka do Vídně naskýtá se příležitost dostat jej na naše území živého. Z toho důvodu odebral jsem se k Jindrovi Veselému, kterému jsem sdělil, že máme možnost dostat Vávru-Staříka do Československa živého. Jindra Veselý s mým návrhem souhlasil, čím se pozměnil jeho příkaz a Vávra-Stařík nebyl zavražděn, avšak byl v září neb říjnu 1949 převezen na naše území a předán Státní bezpečnosti.“

Josef Vávra-Stařík se v Paříži nacházel ve zvláštním rozpoložení. Československý exil ho zřejmě kvůli jeho rozporuplné minulosti nepřijal, jak si představoval (a ani postoj francouzských institucí nebyl jednoznačný), a tak se podle svého tvrzení kromě možnosti odjezdu do Norska, Jugoslávie či dokonce do Asie zabýval i myšlenkou na návrat do Československa. „V Paříži jsem viděl nemravné chování vedoucích emigrace a když byla publikována amnestie pro ty, kdož utekli za hranice, v domnění, že zatykač na mne jistě byl již vysvětlen a že byl odvolán… jsem se přihlásil na čs. konsulátu…, vyžádal si návratný pas a měl v úmyslu vrátiti se do ČSR.“ Po krátké době byl Vávra-Stařík vyrozuměn, že obdržel amnestii; zároveň však tisk přinesl zprávu, že je souzen v souvislosti s vraždou A. Schramma. Vyčkal ve Francii rozsudku a po svém odsouzení k trestu smrti in absentia se do vlasti samozřejmě nevrátil.

Vávra-Stařík posléze označil svůj pobyt ve Francii ze nemožný. „Viděl jsem všechno svinstvo zenklo-hitlerčíků [!] za hranicemi a jejich koncepci, která byla vražedná a která koncipovala návrat těžkého kapitalismu. Jejich moc byla značná. Opírali se loži zednářskou na Rue Cadet, působili mi těžkosti s povolováním pobytu a když dostal jsem ultimatum podříditi se, nebo že budu vypovězen, rozhodl jsem se odejeti do Norska nebo Jugoslavie, kde jsem čekal lepší poměry, protože šlo o státy dle mého s náplní jakéhosi socialismu. V Jugoslavii sliboval jsem si postaviti proti Radě Svobodného Československa protiklad a útočiti na ně a poukazovati na jejich snahy…“

Zajímavé je v této souvislosti tvrzení, že se v blíže neuvedené době „snažil… dostati do styku s pověřencem Stb v Paříži Kubíkem…“. Dopis adresovaný rezidentu Kubíkovi, v němž „nabízel spolupráci v zahraničí proti emigrační panštině“ se však prý „druhý den“ ocitnul v rukou francouzského ministerstva vnitra. „Byl jsem potom vyslýchán. I to byl důvod, abych urychleně odejel. Kdyby se mi nezdařilo dostati se do Jugoslavie, chtěl jsem do Pakistanu, nebo zůstati v Rakousku, kde jsem měl slíbeno zaměstnání.“

Do Rakouska Vávra-Stařík odejel „v dohodě“ s Karlem Bartáčkem, o němž netušil, že je agentem „KAZY“, a který mu „nabídl pomoc“ na jugoslávském konzulátu ve Vídni. Koordinátorem a vedoucím celé akce byl Valešův zástupce škpt. Jiří Šindelář alias „MODRÝ“, který instruoval legačního tajemníka a hlavního spolupracovníka sektoru BAb na čs. zastupitelském úřadě ve Vídni JUDr. Jiřího Ondráčka (nar. 1925; používal krycí jména „Silvestr Štěpánek“ a „Michal Kirchmajer“). Zbytek vypověděl samotný Vávra-Stařík: „Ve Vídni byl jsem však na ulici zatčen atachém čsl. vyslanectví dr. Ondráčkem a jeho společníky, v noci dopraven na čs. hranici a tam předán orgánům Stb. Při zatčení jsem se nebránil. Také jsem nikdy nepoužil této skutečnosti a byl jsem téměř rád, že má odysea za hranicemi končí. Bartáček byl zatčen se mnou.“ Jak je uvedeno v již citované zprávě z června 1956, nevyšel z celé akce příliš dobře ani spolupracovník „KAZY“. „Jmenovaný byl zainteresován do případu Vávra-Stařík a na základě daných úkolů se přičinil o to, že jmenovaný mohl být dopraven do ČSR. Před ukončením této akce však byl při pokusu přechodu hranic do záp. Německa, kde se měl spojit s Vávrou-Staříkem, zadržen francouzskou policií, vyslýchán špionážní ústřednou a je podezření, že byl již tehdy touto převerbován.“ Důvěra rozvědky však zatím ještě nebyla narušena natolik, aby mu byl zastaven jeho pravidelný měsíční příjem ve výši 8500 Kč (ve staré měně).

V červenci 1949 byl Jindřichem Veselým před skupinu BAb „postaven“ další úkol – unést Viléma Söhnela; Státní bezpečnost se totiž na základě analýzy dosavadního stavu vyšetřování tzv. balíčkové aféry domnívala, že tato osoba „je klíčem k vyřešení případu ‚Atentát’“.

V. Söhnel podle závěrečného hlášení ministru národní bezpečnosti Ladislavu Kopřivovi „žil nejprve ve Vídni, pak se přestěhoval do Salzburgu, kde bydlel nehlášen u inspektora rakouské kriminální policie, a od něho se později odstěhoval do Mnichova“. Objekt akce „MAX“, o nemž rozvědka až dosud neměla „téměř žádných poznatků“, bylo nutno sledovat „s velmi omezeným vlastním aparátem v Rakousku, později v Mnichově, abychom zjistili, kde žije a pracuje…“ Sledování bylo podle O. Valeše „velmi obtížné a pevně zachytit jeho stopu“ se aparátu rozvědky podařilo teprve v listopadu 1949. „Potom nastalo stadium zjišťování jeho pohybu, styků a zvyků. Ukázalo se, že Söhnel, který čas od času žil s falešnými dokumenty, je velmi opatrný a práce po této linii šla jen pomalu kupředu. – Teprve po skončení tohoto stadia jsme mohli začít s přípravou a konečně s realisací.“

Dne 1. prosince 1949 nastoupil ke skupině BAb škpt. Alois Samec (1909 – 1968), dosavadní vedoucí obrany aparátu Státní bezpečnosti, dlouholetý spolupracovník sovětské zpravodajské služby, který prováděl speciální operace již v době občanské války ve Španělsku. Přednostou Valešem byl pověřen provést reorganizaci vysunutých agenturních pracovišť – tzv. VASů, ofenzivně pracujících proti Rakousku a Německu. V jarních měsících roku 1950, pravděpodobně dubnu nebo v květnu, potřeboval Valeš „z příkazu Jindry Veselého ukončit případ Söhnela“. Po dohodě se svým zástupcem Šindelářem vybral jako nejvhodnějšího „pro tento případ“ právě A. Samce, a pověřil ho, „aby z Vídně řídil tuto akci“ . Valeš měl své rozhodnutí (podle jedné verze jako příkaz ministra) Samcovi sdělit koncem května 1950, včetně informace o tom, že akci řídí Šindelář, který mu měl dát podrobné pokyny. „Se Šindelářem jsem jel na Barrandov a cestou přistoupil řídící orgán [Karel] Masopust [1922 – 1993; krycím jménem „ŠAFÁŘ“], s nímž bylo vše podrobně projednáno.“ Na obědě v restauraci U Krištofa jim Šindelář sdělil, „že se jedná o únos člověka, který žije v Mnichově a dojíždí do Salzburgu“. Zároveň zdůraznil, že jde o akci celostátního významu a informoval Samce o tom, co o něm již rozvědka věděla. Krátce na to měl Samec odejet do Rakouska „s úkolem dostat v co nejkratší době do ČSR Söhnela, který měl v roce 1947 poslat známé krabice s pekelnými stroji třem býv. ministrům“. Asi po dalších třech měsících poslal Valeš do Vídně ještě Šindeláře, „aby přímo na místě rozhodl a dokončil“ stanovený úkol. „Samec přesto svůj úkol ve Vídni splnil.“ Samec to posléze komentoval: „Když se úkol měl již skončit, přijel se Šindelář informovat, kdy akce skončí. Zdržel se 3 dny, při čemž měl denně se mnou i Masopustem schůzky… Jedinou věc, kterou provedl před skončením akce, bylo, že opatřil od vyslanectví auto.“

Této speciální akce se tedy z aparátu skupiny BAb zúčastnili zástupce přednosty a velitel operativy mjr. Jiří Šindelář, velitel VASů škpt. Alois Samec a ppor. Karel Masopust, dále tři spolupracovníci (o jejichž činnosti zřejmě Samec nevěděl, nebo alespoň ne v úplnosti), jejichž krycí jména začínala „F.“, „H.“ a „K.“. Ze zprávy Inspekce ministra vnitra z června 1956 vyplývá, že na akci, jejímž účelem bylo „zjištění a přivedení býv. přísl. SS Söhnela do ČSR“, se opět podílel agent Karel Bartáček. „I tato akce jeho přičiněním skončila úspěšně.“ Podle charakteristik dvou ze tří využitých agentů (agent H. „nám propůjčil svůj vůz“), resp. informace o agentovi F., který měl být ve špatném zdravotním stavu vyslán na měsíční rekreaci do Tater, se lze domnívat, že je zde zmíněn právě Bartáček (možná, že jde o záměnu F. – K[AZY] anebo změnu krycího jména). Jeho léčení TBC totiž po dobu jeho agenturní spolupráce hradila Státní bezpečnost, a to včetně pobytů v různých sanatoriích. Na některých pomocných úkonech se zřejmě podílel i odborový rada na vídeňském vyslanectví Vladimír Šebestík (1903), do svého přeložení 16. 10. 1949 na ústředí ministerstva zahraničních věcí nadporučík SNB.

Závěrečná zpráva pro ministra Kopřivu pokračovala: „Po proniknutí do Söhnelova úzkého rodinného kruhu se tohoto podařilo vylákat na cestu z Mnichova přes Salzburg a Linec do Vídně. Na této cestě byl na naši žádost zadržen 28. 7. 1950 při přejezdu z amerického do sovětského pásma sovětskými pohraničními orgány, spolu s agentem CIC, bývalým důstojníkem SS Reichradem.“ . Zajištění proběhlo „na demarkační čáře“ u Mauthausenu; československým orgánům byl předán v Kaplicích.

Když Samec hlásil nadřízenému výsledek své mise, řekl Valeš, že je pověřen ministrem poděkovat „za řádné splnění úkolu“ a oznámil mu, že ho chtěl „za tuto práci“ navrhnout k povýšení. Zjistil však prý, že již má vysokou hodnost štábního kapitána a že by „s. ministr… povýšení na majora nepodepsal“. Přesto pplk. Valeš 31. července 1950 v rámci již citovaného hlášení ministru národní bezpečnosti navrhoval s odkazem na „úspěšné ukončení“ akce „MAX“ povýšení J. Šindeláře na podplukovníka; obdobně dalším zúčastněným příslušníkům „centrály“ ppor. K. Masopustovi a škpt. A. Samcovi buď povýšení anebo vyslovení pochvaly.

Teprve v polovině roku 1953 došla Státní bezpečnost k závěru, že únos V. Söhnela byl omyl. V návrhu jeho propuštění ze 23. května 1953 stojí: „V průběhu dalšího vyšetřování nebyla však Söhnelovi prokázána žádná trestná činnost… jmenovaný byl určen na odsun… Po propuštění aby byl předán cizineckému oddělení… a vyhoštěn do Rakouska…“ O tři dny později dne náčelník krajské správy StB Praha požadoval: „Žádám… provedení vyhoštění Wilhelma Söhnela, nar. 25. 11. 1909 v Rychvaldově, posledně bytem Landshut-Neustadt 352. Vyhoštění proveďte illegálně do Rakouska, podle vašeho časového plánu…“. Celá operace „MAX“ byla administrativně zakončena záznamem o vyhoštění z 28. května 1953, realizovaném za asistence příslušníka útvaru Pohraniční stráže 3366 České Velenice. „Vyhoštění bylo provedeno bez závad.“

První zmínka o tom, že se skupina BAb pod velením přednosty pplk. O. Valeše zajímá o osobu někdejšího předsedy čs. sociální demokracie a místopředsedy vlády Bohumila Laušmana, nese datum 10. ledna 1950, krátce po jeho útěku z Československa. Zprvu rozvědka zachycovala zprávy zahraničních médií; později – prokazatelně však až koncem července 1952 - správa ZPR pod vedením škpt. Josefa Bočka-„BLAŽKA“ směřovala do Laušmanova své zahraniční spolupracovníky.

Ze zprávy o LAUŠMANOVI datované 22. září 1952 vyplývá, že byl pod „agenturní kontrolou“ vídeňského spolupracovníka čs. rozvědky s krycím jménem „GÜNTER“. „Dne 18. 8. 1952 poslal náš spolupracovník Gü[nter] po Jíravovi dopis L., kde mu předal zprávy o církevním životě v Rakousku. Za toto mu L. poděkoval a vzkázal, že potřebuje zprávy z ČSR všeho druhu za které mu bude vděčný. Spolupracovník Gü. byl v osobním styku s L. a dal tomuto svou vídeň. adresu, aby jej příležitostně navštívil…“. Sledovány byly především jeho kontakty na představitele západoevropské politické i zpravodajské sféry a čs. exulanty.

Z několika zachovaných překladů agenturních zpráv z období prosinec 1952 – listopad 1953 vyplývá, že původní název akce byl „ALEX“ (ve dvou zprávách je Laušman označen krycím jménem „GEORG“ či „G.“). První záznam „Meine Reise zu L.“, respektive jeho český překlad z 13. prosince 1952, pochází od vídeňského agenta čs. rozvědky. Další, datovaný 28. dubna 1953, „Reisebericht über den Besuch bei Alex“ je opět od agenta z Vídně a 21. července 1953 ho přeložil příslušník referátu Rakousko ppor. Jiří Stejskal-„BORECKÝ“.

Na jednu z klíčových zpráv z Rakouska s datem 25. září 1953, nasvědčující dlouhé a pečlivé přípravě únosu, poznamenal por. Václav Louda-„LINHARD“ pro kolegy z operativy I. správy MV: „S. Letáček [!] vytěžte velmi pečlivě, aniž byste dekonspiroval spolupracovníka pro studijní odbor. Vytěžení ať provede s. Studnička. Před odesláním studij. odboru mi vytěžení předložte a tuto zprávu vraťte.“ Agent si podle vlastního hlášení snažil připravit vhodnou pozici pro Laušmanovo znehybnění: „Začali jsme nyní jíst a pít. Přezkoušel jsem, jak to trvá dlouho, než je GEORG opilý a zda má kromě normálních okolností těžkosti přivodit si opici. Tohoto večera jsem to měl lehčí. GEORG rozradostněn skutečností, že má narozeniny“ [ke schůzce tedy došlo 30. srpna 1953 – pozn. autora článku], „nechal si ode mne přivést [!] pořádnou opici. Pili jsme nejdříve každý 3 srbské slivovice, potom tři litry vína a na to opět slivovici. Teprve v tomto okamžiku byl GEORG tak opilý, že při povstání klesal a všelijaké hlouposti začal vyprávět. Měl jsem však při tom jednu těžkost, že když vypil sklenku, také já jsem musel sklenici vyprázdnit. Vypil tedy slivovici a litr vína, musel jsem totéž učinit i já. Jinak se zdráhal dále píti. Nelze se tedy divit, že ke konci já jsem nebyl schopný [ničeho schopen]. Je to bohužel velký nedostatek a dodnes nevím, jak tomu předejít…“

Poslední příprava k únosu B. Laušmana proběhla téměř dva měsíce před jeho uskutečněním. Dne 11. listopadu přeložil kpt. Milouš Vejvoda-BARTOŠ zprávu agenta „GÜNTER“ o návštěvě Salzburgu vykonané 29. října 1953: „Odpoledne jsem strávil prohlížením bytu G[EORGA] pro provedení akce social [?]. Když půjde normálním způsobem ze Salzburgu do G./Gniglu/ - tj. když ho nikdo nepoveze ani když nepůjde pešky, má od zastávky autobusu ke svému asi 6 min. chůze. Když vystoupí, jsou na cestě nazpět do S[alzburgu] po levé ruce dva hostince. Oba jsem navštívil a oba jsou pro akci vhodné…

G[EORG], se kterým jsem o obou hostincích hovořil, prohlásil, že jsou to „špinavé špeluňky“… Na cestě ze zastávky k bytu G[EORGA] leží ještě kavárny Schlingerhof (tam jsem s ním již byl a tam ho dobře znají)… Našel jsem však jiný, velmi vhodný hostinec. Jak jsem již zjistil, tam ho neznají a také já tam nejsem znám. Tento hostinec… leží o samotě, je velmi útulný. Dostane se tam víno, pivo, kořalka… Cesta k hostinci je špatně osvětlena… Pro opilého to musí být úplná šťastná náhoda, když na linecké ulici nalezne taxi. Ovšem jak dostaneme G[EORGA] do kopce? … Bylo by to ideální místo pro plán. Nevím ale, jak ho tam dostat na náhodné setkání…“

Plán byl tedy jasný již koncem října 1953. A nikoliv jen v hrubých rysech: „Večer jsem G[EORGA] očekával před hotelem… Navrhl „U Nováků“. Abych u něho nevzbudil nejmenší podezření, šel jsem tam s ním. V aktovce jsem měl láhev vína. Vyprávěl jsem mu o tom již na ulici a řekl jsem, že je to mé domácí víno a že uvidí, jak je dobré. U Nováka jsme kromě jídla zkonzumovali dvojitou slivovici, poté každý sklenku piva, poté tři půllitry jihotyrolského červeného vína. Potom jsme pili láhev, kterou jsem přinesl s sebou a nakonec po mocca ještě koňak. Jeho stav po tom všem byl veselý, hovorný, poněkud nejistý, ale v žádném případě takový, aby se to jen z poloviny hodilo pro plánovanou akci. Kromě toho jsem s překvapením zjistil, že ani jednou za večer nemusel odejít na toiletu. To je osudné. Protože mně celý večer vykládal věci o špionáži a podvratné práci proti ČSR, hovořil ku mně nakloněn, polohlasně. Protože umí špatně německy, všechno opakoval třikrát, nepustil mne z očí. Tento večer jsem hodně používal cigaretovou špičku a zapalovač. Jen jsem se chtěli zkusit přiblížit s těmito předměty k jeho sklence. Ani jednou se mě to nepozorovaně nepodařilo za celý večer. Proto navrhuji, abych do vína, které s sebou přinesu také při akci, také něco namíchal, co by povzbudilo činnost močového měchýře. /Potom bychom oba museli velmi pilně běhat na záchod./ V každém případě si na používání špičky a zapalovače z mé strany již zvykl…“

Dne 18. prosince 1953 konečně ministr vnitra Rudolf Barák schválil návrh na provedení únosu, který měl podle verze z ledna 1969 připravit a provést „pracovník rezidentury“ I. správy MV, legalizovaný na postu 3. tajemníka čs. vyslanectví Miroslav Nacvalač-„KUBEŠ“ (1923-1965). „Dále při provádění akce únosu byli přímo aktivně zúčastnění tři spolupracovníci vídeňské rezidentury Günter, Ha[c]ke a Kozák… Operace únosu proběhla následovně: spolupracovník Günter měl přátelský styk s Bohumilem LAUŠMANEM na území Rakouska a požíval jeho důvěru. V den operace [23. prosince 1953] při návštěvě u Bohumila Laušmana mu dal Günter do alkoholického nápoje chemický přípravek, jehož požitím byl Laušman uveden do takového stavu, že byl ovladatelný. Pak byl Bohumil Laušman dopraven motorovým vozidlem ze Salzburgu do Vídně a diplomatickým vozidlem až na území ČSSR [sic!]…“

Verzí – ovšem z druhé ruky – bylo publikováno více. Ladislav Bittman například tvrdí, že akce se účastnil kromě „GÜNTERa“ ještě další spolupracovník čsl. rozvědky. Posledním přímým dokumentem je záznam npor. M. Nacvalače z 29. prosince 1953 určený náčelníkovi správy vyšetřování MV pplk. Milanu Moučkovi: „Dne 24. prosince 1953 (od 2.10 do 8.45 hod.) jsem prováděl eskortu Laušmana. Tento byl ještě pod vlivem požití alkoholu a jeho chování a jednání nasvědčovalo tomu, že si není vědom toho, co se s ním děje. Mluvil velmi nesouvisle a se zřejmými potížemi. Přeskakoval z problému na problém a vedle naprostých nesmyslů a fantazií, hovořil o věcech, které se shodují s našimi poznatky a skutečně se udály, jakož i o přípravě některých jednání a akcí… Závěrem upozorňuji, že LAUŠMAN dal během cesty několikráte najevo, že je přesvědčen, že jedná s Američany [!], kteří ho vezou na nějaké jednání do INSBRUCKU, později dokonce do Itálie.“

Tajným rozkazem ministra vnitra č. 194/1953 byla R. Barákem vyslovena pochvala „za úspěšné splnění mimořádně důležitého úkolu“ náčelníkům I. a IX. správy MV plk Jaroslavu Millerovi a plk. Karlu Smíškovi; příslušníci operativní skupiny správy zahraničně politické rozvědky ještě kromě pochvaly obdržely peněžité dary – kpt. Miroslav Nacvalač 6000 Kčs, mjr. František Kubík 3000 Kčs, mjr. Miloslav Vejvoda 2000 Kčs, kpt. Václav Louda a Bohumír Motejlek po 2000 Kčs.

Na přípravách únosů – řízených z pražské centrály rozvědky (I. správa MV) a kontrarozvědky (zejména II. správa MV) – se podíleli nejenom vybraní rozvědní agenti, ale i tajní spolupracovníci „vnitřní“ Státní bezpečnosti (kromě zmíněné II. správy hlavně V. správa MV provádějící mj. kontrolu dopravy), včetně podřízených krajských odborů (za všechny uveďme bratislavský odbor „Dunaj“, spoluorganizující únosy z Vídně). S jistou mírou nadsázky je dokonce možno říci, že kontrarozvědné útvary s rozvědkou na teritoriu německy mluvících zemí soupeřily i v této specifické oblasti „operativní“ činnosti.

Přestože originál svazku jednoho z klíčových agentů s krycím jménem „KARL“ není bohužel zachován, je možné si na základě v archivu ministerstva vnitra nalezeného rozboru spolupráce z počátku 1968, který analytikové StB zpracovali na základě jeho 5725 stran, vytvořit obrázek o podstatné části dramatické spolupráce rakouského státního příslušníka Huberta Schiestla (1928 – 1991) s československou Státní bezpečností.

„KARL“ se narodil v rakouských Tyrolích, tradičně pašeráckém kraji, což zcela zásadně ovlivnilo jeho život. Jako patnáctiletý byl povolán ke službě v Todtově organizaci a později za války – podle StB – sloužil u protitankového oddílu Waffen SS v Itálii. Po válce byl jako zaměstnanec rakouských státních drah zadržen při pašování nejprve v Itálii (1953) a později i v Jugoslávii (1954). S dalšími pašeráky krátce nato začal pašovat i za železnou oponu – do Maďarské lidové republiky. Díky tajné spolupráci jednoho svého pomocníka Kurta T. s maďarskou státní bezpečností (později též agent StB „ALFONS“) byl zadržen a pod krycím jménem „PUSKAS“ získán ke spolupráci. Místo finanční odměny jim maďarská Bezpečnost povolovala bezcelní dovoz nedostatkového zboží, které s vysokým ziskem prodávali. „PUSKAS“ podle informací StB pomohl maďarským kolegům „likvidovat síť amerických agentů“. Jeho cest do Maďarska a posléze i do Československa využíval Jozef Vicen, slovenský exulant, Státní bezpečností považovaný za „rezidenta americké rozvědky“.

V červenci 1956, po první cestě do Československé republiky, maďarská StB požádala o pomoc pro svého agenta při plnění „úkolů pro Vicena“; zároveň měla být prováděna i jeho kontrola. „PUSKAS“ při těchto cestách rovněž využíval faktu, že celní prohlídkou procházel bez problémů a pašoval ve velkém. „Každé cesty do ČSR (s agentem „ALFONSem“ – pozn. paž) využili k bezcelnímu dovozu zlata, hodinek a jiných výrobků, které se daly v ČSR s vysokým ziskem zpeněžit. Pro potřeby čs. průmyslu dovezli celkem 1962 kg niklu. Z ČSR vyváželi zpočátku fotoaparáty, později brilianty, šperky, starožitnosti, cenné obrazy a jiné…“.

Po vypuknutí revoluce v Maďarsku agent „PUSKAS“ ztratil spojení se svými řídícími orgány a byl posléze plně přezvat do řízení II. správou MV (do registru svazků byl jako „ARNO“ s registračním číslem 5151 zaregistrován 21. listopadu 1956). Jeho úkolování Státní bezpečnost v polovině prosince 1956 „přednostně“ orientovala na Jozefa Vicena („EVA“), který byl „jedním z našich hlavních objektů zájmu po linii Amerika“. Kontrarozvědka StB již počátkem března 1957 konstatovala, že přípravy k „odluce“ probíhají „úspěšně“. Okolnosti únosu později StB popsala: „K odluce VICENA bylo využito skutečnosti, že vyslal spolupracovníka KARLA na dobu od 23. 4. – 4. 5. 1957 s rozvědnými úkoly do ČSR autem jako vízového cizince. Využili jsme toho a 2. 5. 1957 jsme ilegálně i s vozem vysadili spolupracovníka do Vídně… Pozval ho k sobě do auta a po omámení ilegálně dopravil do ČSR… Dne 4. 5. 1957 se podle plánu, stanoveném VICENEM, oficiálně vrátil do Rakouska… v souvislosti s tím byla likvidována i jeho rozvědná síť v celkovém počtu asi 17 osob.“

Kromě přípravy únosu „ARNO“ zvládl ještě zpracovat „vyčerpávající charakteristiky“ včetně „došetření celkem 13 osob z řad vídeňských pašeráků a šmelinářů“. V několika případech získal závažné kompromitující údaje, které II. správě MV následně umožnily dva z nich pod krycími jmény „MÁJ“ a „ERIKA“ získat k agenturní spolupráci.

Již od ledna 1957 Státní bezpečnost agenta „ARNO“ navíc – v rámci akce „SOLUX“ – zaměřila na proniknutí do rakouské firmy na bižuterii Swarovsky. Cílem operace bylo získat výrobní postupy a technologii výroby včetně plánů speciálních strojů. „Šlo o plnění vládního úkolu, který byl poměrně úspěšně ukončen koncem roku 1963. Pro zdárné plnění úkolů v této akci získal KAREL dalšího zahraničního spolupracovníka s krycím jménem „FUX“…“.

V srpnu 1957 obdržel agent „ARNO“ nový úkol. Zřejmě z popudu sovětského KGB měl unést z Mnichova někdejšího atamana Nikifora Horbanjuka (akce „GOMEZ“), tehdy vyššího politického funkcionáře Organizace ukrajinských nacionalistů. Odluka Horbanjuka byla poprvé plánována na přelomu března a dubna 1958. Příslušníci Státní bezpečnosti seznámili agenta „ARNO“ s jeho pomocníkem, agentem českého původu s krycím jménem „HOTÁREK“ , oba je vyškolili k používání speciálních technických a chemických prostředků a vybavili falešnými doklady. „Nakonec byla akce z politických důvodů odložena.“

O několik měsíců později však již únosu nestálo nic v cestě. Jak konstatovala analýza z roku 1968: „Jeho odluku provedl KAREL za pomoci spolupracovníka HOTÁRKA v Mnichově dne 26. 9. 1958 (pravděpodobně již o den dříve – pozn. autora článku). KAREL ani HOTÁREK se se jmenovaným osobně nikdy nesetkali, pouze KAREL ho před odlukou několikrát sledoval. Při odluce se HORBANJUKOVI legitimovali jako příslušníci západoněmecké kriminální policie s tím, aby s nimi odjel podat svědectví k osobě jeho zadrženého přítele. Vše proběhlo hladce a jmenovaný byl ihned v autě omámen uspávacími prostředky a tak oba spolupracovníky viděl jen několik vteřin. HORBANJUK na jedno oko téměř vůbec nevidí a v době odluky byl již značně senilní. Dne 24. 3. 1966 byl cestou milosti propuštěn z výkonu trestu a žije v domově pro přestárlé osoby v Heřmanově Městci, okr. Chrudim…“. Jako odměnu za akce „EVA“ a „GOMEZ“ obdržel agent „ARNO“ od Státní bezpečnosti 260 000 rakouských šilinků.

Při rozboru osobnosti agenta ARNO/LEO/KARL uváděla StB jako hlavní důvod jeho spolupráce s americkými zpravodajskými orgány (prostřednictvím Vicena) „usnadnění“ pašování a následných nedovolených obchodů. „Je však zřejmé, že i na něho měla také vliv protikomunistická propaganda a štvaní, vedená proti socialistickým zemím v zahraničí. Ve jménu uspokojení vlastních požadavků… byl ochoten učinit cokoliv. Neměl vlastní politický názor a jen instinktivní odpor k boháčům. Bez hlubších skrupulí přijal proto spolupráci s orgány MLR a stejně tak přistoupil na spolupráci s námi, když v MLR probíhala kontrarevoluce. Z dřívější činnosti věděl, že bude při pašováních a šmelinách kryt před postihem a navíc, že získá i přímou pomoc. Tuto jeho představu jsme mu splnili v nečekaném rozsahu. Proto také i on plnil (podle našich měřítek) všechny úkoly s iniciativou a ochotou…“.

Díky úspěšně provedeným únosům Státní bezpečnost hodnotila agenta ARNO/LEO koncem padesátých let vysoce pozitivně. Díky benevolenci a aktivní pomoci jeho řídícího příslušníka Jiřího Novického a jeho nadřízených se agentovi obchody rozrostly do „obrovských rozměrů“. Za přispění příslušníků II. správy MV, Veřejné bezpečnosti a některých tajných spolupracovníků byla vytvořena „síť nákupčích a tipařů nákupu u soukromníků, v prodejnách ANTIKVY, u PZO ARTIA apod.“.

Podle zachovaného přehledu agent během čtyř let bezcelně dovezl či vyvezl 202 kg zlata za téměř 9 milionů korun, 1962 kg niklu pro podnik zahraničního obchodu FERROMET (v ceně téměř 19 000 USD), 1590 kusů hodinek (zisk 60 000 šilinků), 2 osobní automobily a 1 mikrobus (všechna auta pro StB), briliantů od PZO Artia za 64 000 USD, šperky, umělecké předměty, starožitnosti, alkohol a stříbro za více než 7 milionů korun atd. Kontrarozvědka StB se posléze chlubila, že po výměně řídících orgánů koncem dubna 1960 bylo agentovi „povoleno dovést již jen několik kg zlata, ukončit započaté nákupy a vyřídit sporné případy prodeje a nákupů. Po této době mohl a to pouze omezenou dobu provádět nákupy u PZO ARTIA za valuty a menší část za čs. měnu v prodejnách ANTIKVY.“. O jak rozsáhlou akci podporovanou komunistickými hospodářskými subjekty šlo, svědčí fakt, že „všechen nákup za valuty v ČSSR byl proveden prostřednictvím PZO ARTIA a menší části u PZO KOOSPOL a CENTROTEX. V absolutní většině šlo o brilianty nebo o briliantové šperky, uvolněné ze státních rezerv a minimálně o starožitnosti a cenné obrazy. Obdobné nákupy za čs. měnu byly v převážné menšině zakoupeny a u soukromníků a menší v prodejnách ANTIKVY…“.

Zpráva analytiků StB pokračovala: „Po dlouhou dobu jeho obchodů v ČSSR stačil mimo pohodlného zabezpečení své rodiny vysoké částky lehkomyslně utrácet se ženami a ve společnosti. Nezvažoval hodnotu peněz, prováděl neuvážené nákupy starožitností a mezi nimi i falzifikátů a tím prodělal vysoké částky peněz. Vlivem působení dalších řídících orgánů byl uvážlivější při utrácení. Postavil si a přepychově zařídil vilu v ceně cca 1 000 000 šilinků, později zakoupil menší penzion v rakouských Tyrolích, který rozšířil a doplnil. V r. 1963 započal stavět horský hotel, který právě (1968 – pozn.autora článku) dokončuje. Několikrát nás požádal o půjčku až do částky 1 – 2 milionů šilinků s tím, že můžeme být jeho podílníky nebo že nám do 2 roků půjčku splatí i s úroky. Rovněž na naši radu začal investovat peníze i do jiného legálního podnikání. V NSR vybudoval firmu na čištění topných zařízení s využitím velmi účinného patentu. Protekcemi a úplatami získal povolení k trvalému pobytu v NSR a k provozu svého podniku, který se mu podařilo rozšířit i do jiných míst NSR, do Rakouska a záp. Berlína. Jeho zákazníci jsou státní úřady, velké podniky a závody a mezi nimi jsou i takové, které mohou být objekty našeho kontrarozvědného i rozvědného zájmu. Provoz jeho podniku mu usnadňuje pronikat bez rizika do některých zájmových objektů.“

Koncem šedesátých let vyhodnotila Státní bezpečnost fakt, že ARNO/LEO/KARL byl vídeňskou galerkou „uznáván“ za vynikajícího „odborníka“ a organizátora, jako dekonspirující. Čtyřletý tok briliantů, zlata stříbra a dalších cenností pašovaný jeho prostřednictvím z Československa s největší pravděpodobností nepřilákal k jeho osobě pouze policejní, respektive soudní orgány (rakouský tisk ho měl v průběhu jednoho procesu v roce 1962 nazývat „králem pašeráků a šmelinářů“), ale také zpravodajské služby.

Od listopadu 1958 začal agent intenzivně připravovat únos vedoucího jedné frakce Organizace ukrajinských nacionalistů Stěpana Bandery (akce „BORIS“). „Tento mimořádně náročný úkol za velmi ztížených podmínek KAREL rovněž splnil. Celkem dvakrát krátce před provedením odluky byla akce odložena na příkaz vedení ministerstva. Proto prakticky musel KAREL úkol plnit 3x vždy se stejnou náročností.“ Nejzajímavější však byl konec akce: 15. října 1959, dva dny před plánovanou „odlukou“, byl Bandera zavražděn agentem KGB Bogdanem Stašinským.

S nemenším zaujetím přistoupil agent k přípravám akce „DISK-DORN“ - únosu vrcholového představitele slovenských separatistů Ferdinanda Durčanského. Po několika odkladech byla celá operace, i přes rozsáhlou agentovu přípravu, v roce 1962 vedením ministerstva vnitra definitivně zrušena. Stejně skončila i akce „BRATŘI“, tj. „ustanovení místa pobytu, denního režimu a poznání celého okolí apod. k provedení odluky“ Josefa Mašína ze Spolkové republiky Německo.

Z některých indicií vyplývá, že agent ARNO/LEO/KARL se zpočátku nebyl schopen vyrovnat se změnou zahraničně politické situace v Evropě, pochopit fakt, že Státní bezpečnost si již nemůže dovolit to, co bylo v podstatě běžnou praxí v padesátých letech. Nadále však byly vysoce hodnoceny jeho zpravodajské aktivity například v akci „VIZÁŽ“, kdy měl prozkoumat např. atomové vládní kryty v Bavorsku, údajně i centrálu německé zpravodajské služby BND v Pullachu a některé další vojenské objekty, o nichž až dosud ani I. správa MV ani zpravodajská správa generálního štábu neměly ponětí.

Od srpna 1956 do konce roku 1967 realizovala StB s Hubertem Schiestlem celkem 142 schůzky, zejména na území Československa, východního Berlína a v Rakousku. „Za tuto dobu podal celkem 844 – převážně písemných zpráv dobré až velmi dobré obsahové hodnoty… Spolupracovník nám otipoval a prověřil řadu cizinců, z nichž bylo 7 úspěšně zaverbováno jako zahraniční spolupracovníci. Celkem se 17 zahraničními spolupracovníky zprostředkovával spojení, tj. budoval, naplňoval a vybíral mrtvé schránky, dával do poštovní dopravy v zahraniční zásilky s instrukcemi, úkoly, pomůckami, financemi apod. …“.

Analytici se v jeho agenturním svazku snažili nalézt jakýkoli důkaz o jeho případné spolupráci s jednou ze západních tajných služeb. „Se spolupracovníkem KARLEM jsme ve spojení od srpna 1956 a není znám případ tak intenzivní a široké spolupráce se zahraničním spolupracovníkem, jako je u tohoto spol. Již samotný fakt vylučuje, že by naše spolupráce mohla zůstat naprosto utajena…“. Dospěli dokonce k těmto závěrům: „Spolupracovníkovi KARLOVI jsme vytvořili pověst nejschopnějšího a nejvýkonnějšího zahraničního spolupracovníka v historii čs. socialistické kontrarozvědky. Nepřipustili jsme nejmenších pochyb (v důsledku úspěšných odluk VICENA a HORBANJUKA) o jeho spolehlivosti a věrnosti a proto nebyla ani jednou provedena vážnější prověrka a nebo zajišťována jeho kontrola… Honba za efekty byla v daném případě tolerována a někdy i podporována vedením II. správy i ministerstva vnitra. Neexistoval dlouhodobý plán spolupráce a nejednou musel spolupracovník ve stejnou dobu plnit velký počet úkolů přesahujících jeho fyzické schopnosti. Vedlo to k nedodržování potřebných zásad agenturně-operativní práce a ve spolupracovníkovi to vytvářelo pocit naprostého bezpečí a neomezených možností.“

I přes jistou nedůvěru za Pražského jara pokračovala agentova tajná spolupráce s kontrarozvědkou StB pod novým krycím jménem „KAROLINA“ i v sedmdesátých letech. Zaměřen byl do akcí „PRÁVNÍK“, „LEOŠ“ (Václav Valeš), „ZEMAN“ (Vladimír Veselý) a některých dalších. I přes jeho vyšetřování ze strany rakouských a německých orgánů se Státní bezpečnost zjevně s agentem, který znal veškeré metody její práce, obávala přerušit kontakt. Ekonomická kontrarozvědka (XI. správa SNB) se agenturní svazek s registračním číslem 199 odvážila uložit do archivu až v srpnu 1985.

Všechny podrobněji prezentované únosy jsou charakteristické pro agenturně operativní činnost Státní bezpečnosti v létech, kdy byly zorganizovány a provedeny. Iniciátoři i vykonavatele akcí z přelomu čtyřicátých a padesátých let byli nemilosrdně semleti soukolím totalitní komunistické mašinérie. Jejich oběti měly různé osudy: V. Söhnel měl štěstí a přežil, nikoliv tak J. Vávra-Stařík, kterého 27. srpna 1953 neminula poprava. B. Laušman sice přestál bez fyzické úhony únos i soud, svobody se nedočkal - zemřel 9. května 1963 ve vězení. Obdobně se projevily paradoxy dějin i v případech J. Vicena a N. Horbanjuka, kteří se mohli s nejvyšším čs. představitelem bezpečnostní exekutivy ministrem vnitra Rudolfem Barákem posléze setkat ve vězení. Oba se dočkali svobody, přestárlý Horbanjuk však již nikoliv v takové zdravotním stavu, aby chápal, co se s ním na sklonku života dělo.

Přílohy:

1.

1950, 31. července, Praha. – Hlášení velitele BAb pplk. Oskara Valeše o úspěšném zakončení akce „MAX“.

PŘÍSNĚ TAJNÉ

Hlášení […]

jen pro soudruha ministra

Hlásím úspěšné zakončení „akce Max“, t. j. předání JUDr Viléma SÖHNELA, žijícího posledně v Mnichově, orgánům naší státní bezpečnosti v Ruzyni 30 t. m.

Úkol předat SÖHNELA naší státní bezpečnosti byl skupině BAb postaven v červenci minulého roku soudruhem VESELÝM s tím, že SÖHNEL je klíčem k vyřešení případu „Atentát“.

V. SÖHNEL žil nejprve ve Vídni, pak se přestěhoval do Salzburgu, kde bydlel nehlášen u inspektora rakouské kriminální policie, a od něho se později odstěhoval do Mnichova.

Bylo třeba sledovat SÖHNELA, o kterém jsme neměli téměř žádných poznatků, s velmi omezeným vlastním aparátem v Rakousku, později v Mnichově, abychom zjistili kde žije a pracuje SÖHNEL. Sledování bylo velmi obtížné a pevně zachytit jeho stopu se nám podařilo teprve v listopadu minulého roku. – Potom nastalo stadium zjišťování jeho pohybu, styků a zvyků. Ukázalo se, že SÖHNEL, který čas od času žil na falešné dokumenty, je velmi opatrný a práce po této linii šla jen pomalu kupředu. – Teprve po skončení tohoto stadia jsme mohli začít s přípravou a konečně s realisací.

Po proniknutí do SÖHNELOVA úzkého rodinného kruhu se tohoto podařilo vylákat na cestu z Mnichova přes Salzburg a Linec do Vídně. Na této cestě byl na naši žádost zadržen 28. 7. 1950 při přejezdu z amerického do sovětského pásma sovětskými pohraničními orgány, spolu s agentem CIC, bývalým důstojníkem SS REICHRADEM. – REICHRADA si vyžádaly sovětské orgány v Rakousku k vyšetřování..

Řízením „akce Max“ jsem pověřil soudruha mjr. ŠINDELÁŘE. Vzhledem k úspěšnému zakončení a zároveň proto, že soudruh ŠINDELÁŘ vedl s úspěchem i akci Vávra – Stařík – navrhuji, aby byl povýšen na podplukovníka.

Na „akci Max“ pracovali dále tito soudruzi z centrály:

ppor Karel MASOPUST a

škpt Alois SAMEC.[…]

Navrhuji, aby oba jmenovaní byli povýšeni, anebo jim vyslovena pochvala.

Dalším spolupracovníkům, kteří se zúčastnili této akce jsem zařídil tuto odměnu:

Agentovi F. (který je ve velmi špatném zdravotním stavu) měsíc rekreace v Tatrách.

Agentovi H. (který nám propůjčil svůj vůz) 5.000 shillingů.

Agentovi K. 2.000 schillingů.

Žádám o dodatečný souhlas.

Velitel BAb:

[…]

31. 7. 1950

[…]

2.

Archiv ministerstva vnitra Brno-Kanice, personální spis Jiřího Šindeláře.

1969, 13. ledna, Praha. - Informace náčelníka I. správy MV plk. Čestmíra Podzemného o archivované akci „ALEX“.

[…]

Vážený soudruhu ministře.

Na základě Vašeho pokynu podáváme stručnou informaci o Bohumilu LAUŠMANOVI, bývalém ministru československé vlády. Informace je zpracována z materiálů, nacházejících se na I. správě MV ve svazku ALEX č. AS-1544.

Bývalý ministr československé vlády a představitel soc. dem. v ČSR opustil území ČSR a překročil ilegálně hranice v prostoru Nýrsko do NSR dne 31. 12. 1949.

Po svém útěku do zahraničí navázal Bohumil LAUŠMAN styl s československou zrádnou emigrací, americkou, francouzskou a jugoslávskou rozvědkou, jejichž byl spolupracovníkem [sic!]. Z těchto pozic vyvíjel nepřátelskou činnost proti československému státu s cílem svržení politického zřízení v jejímž čele stála Komunistická strana Československa.

V důsledku nepřátelské činnosti Bohumila LAUŠMANA proti ČSR bylo rozhodnuto zneškodnit jeho činnost [!]. Tímto úkolem byla pověřena I. správa ministerstva vnitra.

Na základě schváleného plánu operace, jejímž cílem bylo zneškodnění nepřátelské činnosti [!] Bohumila LAUŠMANA byl proveden jeho únos z území Rakouska do ČSR v prosinci 1953, který provedla I. správa MV.

Návrh na provedení únosu Bohumila LAUŠMANA schválil dne 18. prosince 1953 ministr vnitra Rudolf Barák. Návrh na operaci připravil a akci prováděl pracovník rezidentury I. správy MV ve Vídni s. Kubeš Miroslav. Dále při provádění akce únosu byli přímo aktivně zúčastněni tři spolupracovníci vídeňské rezidentury Günter, Hake a Kozák (Všichni tři spolupracovníci jsou rakouské státní příslušnosti.)

Operace únosu proběhla následovně: spolupracovník Günter měl přátelský styk s Bohumilem LAUŠMANEM na území Rakouska a požíval jeho důvěru. V den operace [23. prosince 1953] při návštěvě u Bohumila LAUŠMANA mu dal Günter do alkoholického nápoje chemický přípravek, jehož požitím byl LAUŠMAN uveden do takového stavu, že byl ovladatelný. Pak byl Bohumil LAUŠMAN dopraven motorovým vozidlem ze Salzburgu do Vídně a diplomatickým vozidlem až na území ČSSR, kde byl předán příslušným orgánům soudu a prokuratury.

Po zmizení Bohumila LAUŠMANA z území Rakouska československá emigrace a západní tiskové agentury přinášely různé vzájemně si odporující zprávy, jako např.: Bohumil LAUŠMAN se vrátil do ČSSR dobrovolně a rovněž že Bohumil LAUŠMAN byl unesen československou tajnou službou apod.

Po veřejném prohlášení B. L. v ČSSR na tiskové konferenci v první polovině roku 1954 vznikl rozkol a vzájemná nedůvěra v československé zrádné emigraci v zahraničí. Jednotliví emigranti pracující ve službách imperialistických špionážních služeb ztráceli jejich důvěru. Lidé na Západě, kteří se stýkali s Bohumilem LAUŠMANEM byli tímto aktem kompromitováni.

V ČSSR bylo prohlášení Bohumila LAUŠMANA rovněž využito v předvolební situaci.

Jakým způsobem bylo návratu Bohumila LAUŠMANA využíváno k vnitropolitickým cílům z materiálů I. správy MV nelze posoudit. Celý případ Bohumila LAUŠMANA po jeho návratu do ČSSR zpracovávala Správy vyšetřování ministerstva vnitra, kde se zřejmě budou nacházet další materiály.

Poznamenáváme, že v případě zveřejňování skutečností k únosu Bohumila LAUŠMANA by mohlo dojít k ohrožení spolupracovníků Güntera, Hakeho a Kozáka, eventuelně jejich rodin na území Rakouska.

Zpracoval: Náčelník I. správy MV

mjr. Pavliš plk. Č. PODZEMNÝ

[…] […]

Archiv ministerstva vnitra ČR, fond A 8/II, inv. j. 79.

3.

1953, 29. prosince, Praha. - Úřední záznam npor. Miroslava Nacvalače alias KUBEŠE o „transportu“ Bohumila Laušmana do ČSR.

Pouze do rukou s. Moučky !

Úřední záznam č. 1

[…] Vyhotoveno pouze v originále !

Věc: Záznam o vyjádřeních B. Laušmana, během transportu.

Dne 24. prosince 1953, jsem prováděl eskortu Laušmana. Tento byl ještě pod vlivem požití alkoholu a jeho chování a jednání nasvědčovalo tomu, že si není vědom toho[,] co se s ním děje. Mluvil velmi nesouvisle a se zřejmými potížemi. Přeskakoval z problému na problém a vedle naprostých nesmyslů a fantasií hovořil také o věcech, které se shodují s našimi poznatky a skutečně se udály, jakož i o přípravě některých jednání a akcí.

Upouštím od popisování cesty samé a různých nesmyslných řečí, které vedl a uvádím pouze závažné poznatky a sdělení, která během cesty učinil:

1. Sdělil, že s nedávno sešel s KRUPIČKOU, který mu přivezl cenné poznatky pro jeho práci. Sejde se s ním znova po Novém roce a od tohoto setkání si velmi slibuje.

2. V lednu 1954 pojede do JUGOSLAVIE, kde se setká s KARDELJEM a DJILASEM, se kterými povede důležitá jednání. Toto setkání bude mít pro něho a pro další práci veliký význam. Tentokráte se chce setkati i s TITEM. Dále sdělil, že DJILAS prohlásil[,] že za 8 – 10 miliard by mohl udělat skutečně něco velikého.

3. Vyzval mne[,] abych si vzal papír a pero a diktoval mi tato jména: ANTL, PARMA, ČERVENÝ, REICHERT, JORDÁN.

Jméno JORDÁN však nevím přesně. Dobře jsem mu nerozuměl a když jsem se ho znova na tato jména ptal, řekl mi[,] že si je již nepamatuje. Vzápětí však znova prohlásil, že jde o jeho lidi. V té souvislosti počal hovořit o tom, že rakouská kompetentní místa odmítají udělit těmto lidem povolení k pobytu a tím na ně vytváří umělý tlak, aby tito lidé byli přístupnější návrhům i z jiné strany.

4. Dále nabízel během cesty zprávy z Československa, kterých prý může obstarat značné množství. V té souvislosti hovořil o velmi bezpečném spojení, které udržuje přes diplomata SANDNERA. Na mé další dotazy však více neřekl.

5. Při hovoru o jeho práci, se na mne obrátil s výtkou, že přesto že nám poslal již 4 balíky zpráv, nedostal od nás žádné další pokyny. Musíme prý na jeho zprávy urychleně reagovat. Dále se ohražoval proti tomu, že od něho požadujeme tolik dotazníků. Napsal prý již 4 a pořád prý na něm chceme něco nového. Vše[,] co ví[,] řekl prý již mistru HAJEROVI /foneticky, jde pravděpodobně o Američana [!] jménem HIGHER, který je vedoucím expositury Svobodné Evropy v Salzburgu./ Závěrem prohlásil, že nás ujišťuje, že v boji proti bolševikům bude pokračovat do poslední kapky krve.

6. Po delší přestávce, během které opět mluvil nesmysly a fantasíroval[,] se na mne znovu obrátil s otázkou, zda-li je mi známo o tom[,] co se připravuje na březen. Řekl jsem že ano, že však mi zajímají podrobnosti. Na to odpověděl: „No bude to pěkná věc. PLZEŇ, OSTRAVA a BRNO. Ptal jsem se[,] zda již má zajištěny přípravy. Podíval se na mne nepřítomně [a] řekl: „Vše je v pořádku. Avšak bude lepší[,] když tady o tom nebudem mluvit.“ A posunkem ukázal na vedle sedícího vojáka, člena eskorty. Během cesty se již k tomuto thematu nevrátil a nedal se ničím vyprovokovat k dalšímu vyjádření v tomto směru.

7. Dále se zmínil o své připravované cestě do VÍDNĚ. Řekl[,] že se sejde s předsedou SPOe /socialistické strany Rakouska/ drem SCHAERFEM, se kterým bude projednávati účinnější opatření proti ČSR. Má prý návrh[,] jak zapojit rakouský rozhlas do tažení proti ČSR. Dále chce dosáhnouti užší spolupráce s SPOe v boji proti komunismu.

Toto jsou nejzávažnější body jeho vyjádření během cesty. Ostatní jeho řeči byly většinou velmi kusé a nesouvislé a není proto možné je správně reprodukovati.

Závěrem upozorňuji, že LAUŠMAN dal během cesty několikráte najevo, že je přesvědčen, že jedná s Američany, kteří ho vezou na nějaké jednání do INSBRUCKU, později dokonce do ITALIE.

Zapsal:

npor. Kubeš

[…]

Archiv ministerstva vnitra ČR, ZV-127, operativní podsvazek 5.

4.

1980, 13. února, Praha. - Návrh náčelníka 2. odboru XI. správy SNB mjr. Jaroslava Koutníka na ukončení spolupráce se zahraničním tajným spolupracovníkem „KAROLINOU“.

[…]

Návrh odůvodňuji:

Zahraniční tajný spolupracovník „KAROLINA“ je ve styku s čsl. kontrarozvědkou od roku 1956, pro kterou plnil v úkoly v ČSSR i v zahraničí. Podílel se na zakončení likvidace spolupracovníka USA rozvědky v ČSSR a provedl odluku amerického rezidenta CIC [!] Josefa VICENA z Rakouska a bývalého generála [!] HORBANJUKA z NSR.

[…]

TS KAROLINA má dlouholeté zkušenosti na úseku spolupráce s čsl. kontrarozvědkou. Byl seznámen téměř se všemi technickými prostředky, které čs. kontrarozvědka používá – radiospojení, tajnopis, odposlech, budování mrtvých schránek, kontejnery, podstava dalších spolupracovníků. Proti sledování provádí sebekontrolu.

[…]

Následkem jednání, prověřování TS rakouskou státní policií a emigrací VESELÉHO je důvodné podezřené, že je o něm známo v ČSSR i v zahraničí, že je ve styku s čsl. státní bezpečností.

Také jeho neseriozní jednání v zamlčování nebo podávání neúplných informací ke svým stykům, malá iniciativa a zejména jeho soustředění jen na obchodní činnost narušují spolupráci s čsl. kontrarozvědkou.

Navrhuji s TS KAROLINOU ukončit spolupráci a osobní svazek uložit do archivu SEO na dobu 10 let s možností jeho studia jen se souhlasem zástupce náčelníka XI. S-SNB.

[…]

Archiv operativních a vyšetřovacích spisů MV ČR, a. č. Z-5518.

(Lukáš Babka, Václav Veber (Eds.) : Za svobodu a demokracii III. Třetí (protikomunistický) odboj, Hradec Králové 2002)

Zpátky