Říjen 2003

Tajné dokumenty Jugoslávcům

Karel Sieber

Během pražského jara získala Jugoslávská lidová armáda nejutajovanější československé vojenské dokumenty. Celý případ zůstává dodnes zahalen tajemstvím.

V září 1971 přibyla k zapečetěným spisům v archivu Ústředního výboru KSČ nová složka. V obálce s označením "Přísně tajné - otevřít jen se souhlasem s. G. Husáka" bylo ukryto usnesení, kterým se předsednictvo ÚV rozhodlo ukončit vyšetřování jednoho ze zřejmě nejvážnějších úniků informací v československých dějinách, totiž předání řady tajných vojenských dokumentů jugoslávské armádě.

Jugoslávský faktor roku 1968

Neoficiální návštěva prvního tajemníka ÚV KSČ Antonína Novotného v Bělehradu v polovině září roku 1967 proběhla zdánlivě bez jakýchkoli významných výsledků. Jak si vzpomíná člen Novotného doprovodu, tehdejší velvyslanec v Jugoslávii Ladislav Šimovič, v rozhovorech s Titem jen vynikl ostudně omezený rozhled československého prezidenta, ale jinak se během celé návštěvy nic neobvyklého nestalo. Vzhledem ke komplikované minulosti československo-jugoslávských vztahů, které od konce čtyřicátých let zažily řadu přelomů, byl však už jen bezproblémový průběh návštěvy vnímán jako úspěch. Československé a jugoslávské úřady začaly jednat mimo jiné i o oboustranně výhodných dodávkách československé vojenské techniky Jugoslávii. Výsledkem jednání vojenských a leteckých přidělenců v Praze a Bělehradu byla na začátku prosince 1967 návštěva náčelníka generálního štábu ČSLA armádního generála Otakara Rytíře v Jugoslávii a posléze i přijetí "Plánu vzájemné výměny zkušeností a spolupráce mezi ČSLA a JLA" na rok 1968. Dokument zahrnoval také provedení více než dvaceti blíže nespecifikovaných vzájemných vojenských konzultací.

Českoslovenští generálové ale měli na přelomu roku 1967 a 1968 trochu jiné starosti. Narůstající kritika na adresu Antonína Novotného způsobila uvnitř stranického vedení zásadní rozkol, vnímaný částí armádních velitelů, kteří se později identifikovali především s vedoucím hlavního stranického výboru ministerstva obrany generálmajorem Janem Šejnou, jako ohrožení jejich prominentních pozic. Dodnes nebylo dostatečně objasněno, zda nejvyšší českoslovenští generálové tehdy opravdu připravovali vedle usnesení hlavního výboru ministerstva i jiné, důraznější akce na podporu Novotného. Porážka Novotného stoupenců ve vnitrostranickém zápase nicméně vyústila v emigraci generálmajora Šejny, sebevraždu prvního náměstka ministra obrany generálplukovníka Vladimíra Janka a rezignaci dosavadního ministra obrany, armádního generála Bohumíra Lomského.

"Omyl" za "omylem"

Pozice československé generality byly vážně otřeseny. Někteří její členové se pružně snažili dokázat svou loajalitu reformnímu hnutí a hlasitě projevovali svou náklonnost "obrodnému procesu". Za značné pozornosti veřejnosti začala armádou zmítat diskuse o řadě zásadních otázek, včetně československé vojenské doktríny a postavení země uvnitř Varšavské smlouvy. Už v únoru 1968 požádal jugoslávský vojenský a letecký přidělenec v Praze plukovník Misajlovski o poskytnutí informací o skladbě československých rozpočtových obranných výdajů. A od tohoto okamžiku se začalo dít cosi velice podivného. Náčelník generálního štábu Rytíř nařídil náčelníkovi armádní správy ústředního plánování Vojtěchu Srovnalovi připravit tuto informaci ve dvou variantách - první se všemi pravdivými údaji a druhou jen s omezenými informacemi. Vzápětí ale Rytíř rozkázal náčelníkovi správy pro zahraniční styky, která zabezpečovala kontakt s cizími vojenskými přidělenci, generálu Rudolfu Babkovi, informovat jugoslávského přidělence podle první verze zprávy a navíc zdůraznil, že jde o zprávu tajnou. Plukovník Misajlovski ji obdržel 27. února, shodou okolností právě den poté, co na americký konzulát v Miláně dorazil generálmajor Šejna. Podivné jednání náčelníka generálního štábu (Rytíř později při vyšetřování vysvětloval, že se "zmýlil" a obě zprávy si spletl) by snad bylo možné vysvětlit jako administrativní přehmat, k jakým může dojít v překotné době - kdyby ovšem vzápětí nenásledovala další podobná "nedopatření".

V březnu 1968 přivítal náčelník operační správy generálního štábu generálmajor Jan Voštera v Praze jugoslávskou vojenskou delegaci, která přijela na konzultace. Připravený plán konzultací nebyl ani tentokrát nijak výjimečný, zahrnoval předvedení bojové pohotovosti ve třech plucích, návštěvu štábu divize v Karlových Varech, brněnské vojenské akademie a Středního vojenského okruhu v Táboře. Z neznámých důvodů si však generál Voštera ke spisu doplnil poznámku "vzít starou i novou Směrnici pro bojovou pohotovost". Po odjezdu delegace pak 28. března Voštera nechal text Směrnice pro bojovou pohotovost zaslat jugoslávskému přidělenci Misajlovskému. Směrnice detailně určovala, co by jednotlivé československé jednotky dělaly v případě vyhlášení bojové pohotovosti, tedy v okamžicích těsně předcházejících vyhlášení války. Tento materiál byl natolik čerstvý, že ještě nestačil v československé armádě vstoupit v platnost, a co víc - nebylo s ním seznámeno dokonce ani Spojené velení Varšavské smlouvy. Jugoslávský představitel tedy spis s číslem jednacím 0014800/ 68-11 (dvě nuly na začátku znamenají, že šlo o spis klasifikovaný jako "přísně tajný") obdržel ještě dříve než Sověti.

Další zásilku tajných dokumentů ze své operační správy zaslal Voštera obvyklou cestou přes správu pro zahraniční styky jugoslávskému přidělenci dva měsíce poté, 1. června 1968. Bez jakéhokoli většího úsilí tak získal plukovník Misajlovski přístup k nejpřísněji střeženým československým tajemstvím. Nestalo se tak za použití sofistikovaných metod špionáže, ale zcela oficiální úřední cestou a navíc se záštitou československo-jugoslávské spolupráce. Tato skutečnost je o to překvapivější, že Československo a Jugoslávie stály ve značně odlišném postavení.

Jak ukazují v poslední době zveřejněné dokumenty - jako například československý válečný plán z roku 1964, hrál takzvaný československý front v sovětských operačních plánech mimořádně významnou roli - především proto, že měl být v případném válečném konfliktu součástí prvního sledu, a dále proto, že až do vytvoření Střední skupiny sovětských vojsk po srpnu 1968 nebyly na československém území trvale umístěny sovětské (druhosledové) jednotky. Komunistická Jugoslávie, která byla i po překonání roztržky s Moskvou ve východním bloku ve zcela specifickém postavení, naproti tomu udržovala i významné kontakty se Západem. Pokud byla některá vojenská tajemství jedné ze zemí Varšavské smlouvy předána do Bělehradu, nemohl si být nikdo jist, že k nim nezíská přístup i někdo jiný. Jugoslávská tajná služba udržovala polooficiální kontakty i se svými protějšky v zemích NATO. Například jugoslávská spolupráce s norským výzvědným zpravodajstvím měla své kořeny, jak připomíná norský historik Olav Riste, už ve 2. světové válce. Rozdílnost sovětských a jugoslávských stanovisek se nejspolehlivěji ukázala, když Tito krátce po sovětské invazi podpořil československé vládní představitele, kteří byli v té době na návštěvě v Bělehradu.

Vyšetřování do ztracena

Vyšetřování celé záležitosti bylo zahájeno teprve v květnu 1971. Vzhledem k tomu, že historický výzkum vojenských souvislostí roku 1968 se zaměřil především na léta 1967 - 1970, nebyly související dokumenty zahrnuty do zatím vydaných sbírek pramenů. Ze zpřístupněných dokumentů vyplývá, že ani vojenská kontrarozvědka nedokázala vysvětlit podivné předání státních tajemství jugoslávskému přidělenci. Výpovědi všech zúčastněných si ostře protiřečily: generálmajor Voštera tvrdil (aniž měl pro něco takového písemné důkazy), že o předání dokumentů rozhodl v březnu náčelník generálního štábu Rytíř a v červnu 1968 Rytířův nástupce generálporučík Karel Rusov. Rytíř však Vošterovo tvrzení popřel, k výslechu generála Rusova si vojenská kontrarozvědka nedokázala opatřit nutný souhlas a sesazený ministr obrany Lomský bez formálního zproštění mlčenlivosti odmítl vypovídat. Vyšetřování navíc probíhalo tak tajně, že o něm nevěděli ani někteří z Vošterových nejbližších spolupracovníků. "Že měl Voštera předat takové dokumenty a že kvůli tomu byl vyšetřován, to se dovídám až dnes," komentuje odtajněnou zprávu generál Vladimír Picek, který byl tehdy Vošterovým zástupcem a v roce 1971 se na krátký čas stal náčelníkem operační správy.

Zpráva předložená předsednictvu Ústředního výboru KSČ v září 1971 konstatovala, že se jedná "v praxi mezi socialistickými státy i ve způsobu úniku státního tajemství o zcela výjimečný případ". Výsledky vyšetřování sice prokázaly "konkrétní trestní odpovědnost gen. Rytíře a gen. Voštery za uvedené trestné činy", ministr vnitra Radko Kaska však namísto pokračování trestního řízení předal věc nejvyššímu stranickému vedení pro stanovení postupu, který "by nenarušoval záměry politického vedení jak v oblasti vnitřní, tak i zahraniční politiky". Husákovo předsednictvo 24. září 1971 rozhodlo další šetření zastavit - místo zatýkání bylo pouze uloženo "s. G. Husákovi, aby o této věci pohovořil se s. O. Rytířem a s. K. Rusovem". Dokonale utajená aféra tak skončila jen nikým nezaznamenaným pohovorem, jehož obsah není znám.

Nabízí se vysvětlení, že československé vedení si po sotva skončeném vyšetřování Šejnova skandálu a s ním spojeného úniku vojenských údajů nemohlo dovolit další podobnou blamáž a dalo přednost tomu celou věc "ututlat". Dokud nebudou k dispozici další prameny, můžeme však spekulovat i o jiných alternativách. Prazvláštní konec celé záležitosti mohl totiž také vyplývat z toho, že předané dokumenty měly posloužit jako dezinformační "podstava" pro oklamání zpravodajství protivníka, nebo třeba jako pouhý fabrikát, potřebný ke zdůvodnění čistky na operační správě československého generálního štábu. Tuto verzi do jisté míry podporuje i osud jeho náčelníka generálmajora Jana Voštery.

Vošterovy kádrové potíže začaly zřejmě už před začátkem čistek v roce 1969. Jak si vzpomíná tehdejší velitel chemického vojska generálmajor Ján Franko, požádal ho nervózní Voštera nejméně dvakrát o možnost spojit se z jeho kanceláře prostřednictvím ZAS (zasekrečennyj telefon) se svými kolegy ve spojeném velení. Výsledkem tohoto hovoru však prý bylo jen Vošterovo konstatování, že "už zřejmě nemá přátele ani tam". V roce 1971 pak dosavadní hlavní českoslovenští "operátoři", Jan Voštera a Václav Vitanovský, kterým sovětské velení nikdy neodpustilo na jaře 1968 veřejně vedenou debatu o možnosti vypracování specifické československé vojenské doktríny, padli za oběť normalizaci. Rok poté generálmajor Jan Voštera zemřel.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)