Říjen 2003

Klaus a Špidla jedno jsou?

Emanuel Mandler

Ať už se v budoucnosti bude hodnotit období Špidlovy vlády jakkoli, jednu událost jistě dějepravci nezapomenou připomenout: volbu prezidenta republiky. Sociální demokracie mobilizovala všechny možné prostředky k tomu, aby zabránila Václavu Klausovi stát se prezidentem, ale nezdařilo se to, protože cosi zanedbala. Zapomněla, že je zapotřebí nominovat takového kandidáta, který má opravdové šance na úspěch ve volbě. Pokud není v dohledu osobnost natolik populární, že je možno ji nominovat víceméně přímo, znamená výběr takového kandidáta množství návrhů, vyjednávání, a kompromisů.

Sociální demokracie se s nikým neradila, o ničem nekonzultovala a jako kandidáta navrhla dr. Bureše, proti němuž sice nebyl nějaký značný odpor, ale nikdo také nevěděl, proč by právě on měl být prezidentem. Byl nezvolitelný. Nepoučena, navrhla sociální demokracie do druhých voleb Petra Pitharta - jako by nevěděla, že lidé, kteří se výrazněji vymkli z všeobecně protisudetoněmeckého klimatu (Petr Pithart byl signatářem petice Smíření 95), jsou rovněž nezvolitelní. Nepovedlo se a tak nezdolná ČSSD navrhla potřetí dalšího ze signatářů Smíření 95, Jana Sokola. Ten na rozdíl od Pitharta pochopil, že vytáčky nevedou k ničemu dobrému, a před prezidentskými volbami se nebál odsoudit poválečné vyhnání Němců. Spolu s dalšími okolnostmi tím vznikla v našem nacionalistické sněmovně ideální šance pro to, aby byl prezidentem zvolen Václav Klaus, který je průhledně a dokonale nacionalistický. Václav Klaus byl skutečně zvolen, sociální demokracie, Vladimír Špidla i politicky vzdělaní Petr Pithart a Jan Sokol k tomu přispěli.

Prezident Václav Klaus jako by teď chtěl sociální demokracii napodobit. Z jmenování ústavních soudců se stalo cosi jako kauza. Prezident se o nových ústavních soudcích s nikým ze senátu nebavil, navrhl kandidáty a pak se náramně rozčilil, když z pěti tři neprošli. Považuje hlasování senátu za skandální a nezdá se, že by se s kýmkoli z horní komory parlamentu hodlal o příštích kandidátech dohadovat. Samozřejmě, bezděčně tím dokazuje, že senát v našich poměrech není formální institucí, na straně druhé on sám k senátu jakožto k ústavnímu orgánu projevuje malou úctu.

Prezident si možná myslí - nebo si může myslet - že právě současní senátoři jsou ke své funkci nekvalifikovaní, že by funkci senátora místo mnohých z nich měl obsadit někdo docela jiný. A že tedy s těmi lidmi, kteří jsou senátory teď, není zapotřebí se dohadovat. Možná že prezidentovi křivdím, jenomže, proč by jinak se senátem nekomunikoval? Ale ať už si myslí cokoli, je senát ústavním orgánem právě tak jako prezident republiky. Také senátoři si přece mohou o nynějším prezidentovi myslet, že není mužem na svém místě. Ale to v právním státě nerozhoduje. V takovém případě, kdy ústavní orgány mají spolurozhodovat, měly by vzájemně komunikovat bez ohledu na to, co si kdo o kom myslí, a tam, kde to je možné, postupovat po vzájemné dohodě. Pokud to možné není, nedá se nic dělat, rozčílení to nespraví.

Jakmile prezident pochopí tato nepříliš složitá pravidla hry, prestiž jeho osoby i úřadu nepochybně vzroste.

(www.bohumildolezal.cz)