Říjen 2003

Kdy selžeme příště

Tomáš Němeček

Je pětatřicet let hodně, nebo málo? Z jednoho pohledu jsou události ze srpna 1968 už pořádně zvetšelé: například každý třetí ze současných ministrů měl v době invaze rok či dva nebo ještě ani nebyl na světě. Tehdy populární politici dávno zemřeli, i hlavních vlastizrádců už žije jen pár. A ptát se dnes, proč společnost „po srpnu“ tak rychle kapitulovala? Není to, jako kdyby se občana masarykovského Československa někdo vyptával, proč se české země za Františka Josefa tak poslušně podrobily bachovskému absolutismu? Nežijeme snad už v jiné době, s jinými problémy, v úplně jiné situaci?

A přece mají výroční návraty k „srpnu“ smysl. Už kvůli skeptickému pohledu, který se projevuje v anketě mezi pamětníky v tomto Respektu: tato společnost je podle něj taková, že v případě krizí kapituluje zase – jako po srpnu.

Pak přijely tanky

Nejprve aby nebyla mýlka: leccos z roku 1968 už je definitivně pryč. Dnešní novináři, ekonomové nebo právníci se mohou dívat se vší přátelskou vstřícností na pokusy svých předchůdců obnovit v době „pražského jara“ čest profese. Ale na rovinu řečeno: pětatřicet let je v těchto profesích opravdu dlouhá doba. Tehdejší tápavé představy o svobodě slova, o fungující ekonomice nebo o právním státu už těžko v něčem inspirují. Pražské jaro bylo také nadlouho posledním časem, kdy občané milovali politické funkcionáře (i takový vzor suché střízlivosti jako bývalý Klausův ministr Jan Stráský vzpomíná, jak v roce 1968 coby student psal Dubčekovi dvacetistránkové dopisy). I to už je pryč a je to dobře: přiměřená skepse k politickým elitám je podstatně normálnější vztah než jejich okouzlená adorace.

Co zbývá z let 1968–69, je zkušenost – ať už zažitá nebo převzatá – s náhlou krizí, která přervala šťastnou světlou chvilku a které bylo třeba čelit. A tady nelze přeslechnout, jak často vzpomínky na pražské jaro končí větou „ale pak přijely tanky“. Jako by se tím říkalo: to dá přece rozum, že potom už nikdo nic nezmohl – byli tu přece Rusové a pak i vyzbrojený Husákův režim se všemi svými policajty a milicionáři. Někteří z pamětníků dokonce přidávají postesknutí na adresu Západu, který „nás zase nechal na holičkách“. Pokud ale obecně sdílené vysvětlení posrpnového úpadku zůstane u toho, že proti osudu určenému zvnějšku se stejně nedalo nic dělat, byla celá zkušenost totálně zbytečná.

Do příští normalizace

O počátcích normalizace, klíčového momentu našich moderních dějin, který nás svým způsobem ovlivňuje dodnes, dosud vzniklo žalostně málo historických studií, knih, filmových dokumentů. Jako by společnost necítila potřebu o tehdejší porážce uvažovat a mluvit. Nebo snad ještě hůř: jako by v době po srpnu 1968 nebo v úmorném bezčasí

70. léta (až do Charty) ani žádnou porážku neviděla.

Pokud by debata začala, asi by šlo pro kapitulaci najít několik polehčujících okolností. Češi a Slováci neměli k dispozici svobodné volby a záhy už ani média, političtí vůdci selhali a jako vzor chování předváděli ústupky a ohýbání. Je také pravda, že pár občanských výjimek si vedlo skvěle: někteří novináři, spisovatelé, odboráři a studentští vůdci vydrželi v odporu více než rok a někteří neustali ani během celých dvaceti let normalizace. Ludvík Vaculík v Nepamětech sní o chvíli, kdy se i většina společnosti rozhodne bojkotovat příkazy Husákova režimu, pohrdat fízly a žít po svém. To Češi a Slováci považovali za bláhovou nemožnost. Zbývá proto otázka, zda se jejich potomci zachovají jinak v některé příští normalizaci.

Zní to jako nepatřičné žurnalistické strašení: jaká „příští normalizace“? Copak nežijeme v naprosto luxusní době, bezpečně zajištěni v NATO jako nikdy předtím, na cestě do Evropské unie? Ano, ale i takový pocit už tu v historii několikrát byl. Kolem roku 1928, ve zlatých časech první republiky, by také nikdo z jejích občanů nevěřil, co čeká za dveřmi. A koneckonců: kolik pamětníků předvídalo ruskou invazi?

Teď jde o princip

Jestli by dnešní společnost ve čtrnáctém roce své svobody obstála lépe než Československo 1968, to samozřejmě neví nikdo. I tady platí, že „pudink se nejlépe pozná, když se sní“ a schopnost čelit potížím se pozná v potížích. Snad lze říci, že každý projev občanského sebevědomí, každá nebojácná úpornost v boji s úřady, každá petice, každá demonstrace, každá žaloba vůči státu, zkrátka každá chvíle, kdy si lidé řeknou „teď jde o princip“, může být do budoucna nadějí. A stejně tak ovšem schopnost vést veřejnou debatu o sebenepříjemnějších věcech minulosti.

(Respekt)