Říjen 2003

Břemeno vyvoleného národa

David Jan Novotný

Na dnešek letos připadl devátý den pátého měsíce av roku 5763 židovského kalendáře, datum, které se dvakrát smutně zapsalo do židovských dějin, neboť dvakrát byl tohoto dne zbořen chrám v Jeruzalémě. Ponejprv roku 586 před občanským letopočtem (dále o. l.) za vlády babylonského vládce Nabaukadnesara, podruhé roku 70 občanským letopočtem za vlády Titovy vypálili znovupostavený chrám Římané. Jedno datum, jeden symbol: jako by si dávali Římané záležet, aby chrám zbořili v týž den, jako by chtěli Židům dát najevo, že jsou skutečně vyvoleni, ale k tomu, aby byli pronásledováni a vyvražďováni. Od druhého zboření žili Židé rozptýleni, v diaspoře, a každoročně v den výročí dvojího zničení chrámu, v nejsmutnější den židovského kalendáře, drží půst a vzpomínají nejen na tuto tragédii, ale i na další události, které se přihodily právě onoho dne: dobytí Betaru Římany (135 o. l.); vyhoštění Židů z Anglie (1290) a ze Španělska (1492); začátek první světové války, šoa. Pronásledování, vyvražďování, perzekuce. Z Římanů si vzali příklad mnozí, a tak židovský národ toto dědičné břemeno vyvolenosti tíží dodnes a lze sledovat, jak se projevy skrytého antisemitismu halí do roucha humanismu, jak se teroristické útoky palestinských radikálů vydávají za poslední národně osvobozenecký boj a jak pokrytecky napadají západoevropští politici Izrael za to, že proti teroristům postupuje vojenskou silou. Přeloženo do srozumitelného jazyka: "Židé, pogromům se přece nemůžete takhle vehementně bránit!" Neboť o nic jiného než o pogromy, které v této oblasti začaly se židovským znovuosidlováním Palestiny na počátku minulého století a pokračují dodnes, nejde. Jen forma je jiná a název vznešenější, leč cíl je tentýž. Ačkoliv mnozí komentátoři a politici pokládají izraelskou politiku vůči palestinským radikálům za nedemokratickou, k oněm protižidovským pogromům dochází ve státě, který je demokratický tak dalece, že se v něm mohou bez problémů sdružovat ozbrojenci disponující tr havinami, bazukami, automaty AK 40 (správně AK 47, kalašnikov, pozn. red. CS-magazínu), dovezenými kdoví odkud. O tom, že by palestinští radikálové žádali, jak bývá zvykem a zákonem v demokratických zemích, o zbrojní průkazy, si můžeme nechat jenom zdát. Ve které jiné demokratické zemi by si stát nechal něco takového líbit? Zatímco všude v Evropě je tvrdý a nekompromisní boj s terorismem zcela samozřejmou věcí, v Izraeli tomu má být jinak? Pravděpodobně ano. Členové Hamásu, Mučedníci od Al-Aksá a členové Al-Fatáhu nejsou přece teroristé, jen se národně osvobozují, říkají pseudohumanisté a političtí pokrytci, místo aby přiznali to, co se mnozí bojí říci nahlas. "Palestinci nevedou jen národně osvobozovací boj, ale vyřizují si to s vámi za nás za všechny. Je to osvobozovací boj od vás, boj, který začal devátého dne měsíce av a nikdy neskončí, milí Židé, protože jste už dva tisíce let pěkní potížisté. Tak to konečně pochopte a přestaňte se tak zuřivě bránit. Dokud jste neměli armádu, nebyly s vámi problémy." Samozřejmě, že něco podobného jen málokterý člověk veřejně vysloví, ale právě proto je třeba v tento den třeba zopakovat to, co bylo řečeno hned po druhé světové válce o hrůzách šoa: už nikdy nikdo nesmí beztrestně zabíjet Židy. Už nikdy nikdo nesmí beztrestně vypalovat synagogy a bořit chrámy. A také nikdo nesmí beztrestně ponoukat mladé Palestince k sebevražedným atentátům ve jménu intifády, neboť intifáda je veřejně proklamovaný a nekonečný pogrom, boj proti Židům až do konečného vítězství. Die Endlösung, řekli by němečtí nacionální socialisté. Připomínáme-li si jednou za rok dvojí zboření chrámu, ideu konečného řešení bychom si měli připomínat den co den.

(MF DNES)