Říjen 2003

Padělatel Dobrovský

Petr Zídek

Slovo o pluku Igorově, který prý vznikl na sklonku 12. století, je zřejmě padělek. Harvardský profesor slavistiky Edward L. Keenan vydává knihu, v níž přichází s šokující teorií o autorovi Slova. Podle něj to nemohl být nikdo jiný než český jazykovědec Josef Dobrovský.

Okolnosti vzniku a především nálezu Slova o pluku Igorově jsou od počátku opředeny mnoha nejasnostmi. Rukopis eposu, jehož autorem měl být jakýsi černigovský bard, se objevil v 90. letech 18. století. Podle tradičního pojetí ukradl rukopis v klášteře Krista Spasitele v Jaroslavli běloruský mnich Joel Bykovský a prodal jej ruskému šlechtici Alexeji Ivanoviči Musinu-Puškinovi, který financoval jeho první vydání v roce 1800. Již o dvanáct let později prý vzácné dílo shořelo při požáru domu Musina-Puškina během Napoleonovy okupace Moskvy.

Všichni odpůrci pravosti Slova poukazují na to, že existenci rukopisu nepotvrzuje žádné hodnověrné svědectví. Zřejmě jen později vzniklou legendou, která měla zahladit stopy, je také požár domu Musina-Puškina, jenž v Moskvě stojí dodnes. Český rusista Jiří Franěk, který vydal v roce 1995 v časopisu Souvislosti článek, v němž vyvrací pravost Slova, shrnuje pochybnosti o nalezení rukopisu takto: "Slovo o pluku Igorově je zvláštní památka, která vlastně nikdy nebyla prokazatelně nalezena, kterou nikdo neviděl a která přestala existovat, aniž víme jak." Přestože se první pochybnosti o pravosti Slova objevily již v 19. století, v Rusku a později v Sovětském svazu byly takové názory považovány téměř za vlastizradu. Je zajímavé, že již v roce 1897 označil Slovo o pluku Igorově za padělek T. G. Masaryk.

I mezi zastánci pravosti však najdeme zvučná jména, patřil mezi ně např. známý lingvista Roman Jakobson. Za téměř dvě stě let však historici, jazykovědci, geografové, religionisté a další vyřkli o eposu tolik pochybností, že dnes již mimo hranice bývalého Sovětského svazu pravděpodobně převažuje názor, že jde o falzum.

Česká stopa

Byl-li ovšem epos zfalšován, je nutno se ptát, kdo jej sepsal a proč. Dosavadní bádání hledalo autora především v kroužku kolem prvního vydavatele Musina-Puškina. Americký slavista Edward L. Keenan zaměřil svoji pozornost jiným směrem. V článku, který napsal pro časopis Dějiny a současnost a v němž shrnuje argumentaci své zatím nevydané knihy, vymezuje na základě lexikálních a morfologických rysů textu jeho tvůrce takto: "Autor projevil mimořádnou znalost starších slovanských jazyků a literatur, zejména staré češtiny; ovládal biblické jazyky včetně hebrejštiny; vážně se zajímal o slovanské hodnoty a slovanskou jednotu; měl vyvážený vztah k pohanství a křesťanství a také preromantický zájem o personifikovanou přírodu; dobře znal ruské balady, které vyšly koncem 18. století tiskem; a naproti tomu - což je dost paradoxní - jeho znalosti některých specifických prvků východoslovanských jazyků a historických reálií byly dosti slabé." Na základě tohoto vymezení pak Keenan dochází k závěru, že "téměř s jistotou lze říci, že tvůrcem našeho textu byl přední slavista své doby Josef Dobrovský".

Současní čeští slavisté přijímají zatím Keenanovu teorii trochu skepticky. Oceňují zejména to, že jejich americký kolega objevil mnohé další argumenty proti pravosti eposu. Ředitel Slovanského ústavu akademie věd Vladimír Vavřínek, který měl možnost číst rukopis Keenanovy knihy, zdůrazňuje, že harvardský profesor našel ve Slovu "řadu bohemismů, o nichž se dá jen stěží předpokládat, že by byly ve staré ruštině". Keenan jej ovšem nepřesvědčil, že autorem je právě Dobrovský. "Nechápu, proč by to Dobrovský dělal," říká Vavřínek. Podobně se na věc dívá také již citovaný Jiří Franěk: "Dobrovský, který odhaloval česká falza, by jen těžko připustil, aby jeho vlastní falzum vyšlo právě v Rusku," říká. V českém historickém povědomí je skutečně Dobrovský zapsán jako velekritický duch, který nade vše ctil vědecké zásady a pravdu, což se projevilo zejména v jeho odmítnutí pravosti Rukopisů královédvorského a zelenohorského, které - jak bylo bezpečně prokázáno později - vytvořili Václav Hanka a Josef Linda. To, že by sám Dobrovský byl autorem historického podvrhu, se proto na první pohled jeví jako naprosto nepravděpodobné. Jak se s těmito námitkami vyrovnává Keenan? (Viz též rozhovor s E. L. Keenanem v tomto čísle CS-magazínu.)

Renesance Slovanstva

V Keenanově teorii především Dobrovský nebyl vědomý falzifikátor, který by zamýšlel padělat nejcennější památku literární minulosti Ruska. "Někdy po svém příjezdu do Ruska 7. srpna 1792 složil Josef Dobrovský několik básnických úryvků ve stylu středověkých slovanských literárních textů, které poznal při své četbě v rukopisných sbírkách v Petrohradě a v Moskvě," píše Keenan. Tyto zlomky pak poslal někomu z okruhu Musina-Puškina, který je zredigoval a možná i doplnil do výsledné podoby. I kdybychom ale vzali v úvahu, že Dobrovský nebyl informován o záměru tyto hříčky vydat, musel je později poznat. Proč mlčel? Keenan uvádí dva výrazné argumenty. "Vzhledem k nadějím, které vkládal do historického poslání Ruska, k tomu, jak nízké mínění měl o úrovni ruské filologie, a především vzhledem k jeho přesvědčení, že jeho text, tak silně založený na Zadonštině (nepochybně autentický epos o bitvě na Kulikově poli, kde Rusové poprvé porazili Tatary, jehož první dochovaný opis pochází z 15. století), musí vypadat v zásadě zcela autenticky, nespatřoval ve svém mlčení žádné nebezpečí, ale naopak dokonce určitou podporu pro renesanci Slovanů," píše Keenan. Svou roli podle Keenana také hrála Dobrovského psychická choroba, která se u něj nejvíce projevovala právě v letech 1793-1800. "Ať už na to hledíme jakkoli," uzavírá Keenan svůj článek pro Dějiny a současnost, "hypotéza, že autorem Slova o pluku Igorově byl Josef Dobrovský, jistě není tak nepravděpodobná jako předpoklad, že takový text byl vytvořen někde na území východní Evropy koncem 12. století, aniž by měl nějakého předchůdce, aniž by současně s ním vzniklo nějaké jiné obdobné dílo, aniž by byl později napodoben." Nezbývá tedy než doufat, že kniha Edwarda L. Keenana o Dobrovském bude brzy přeložena do češtiny a stane se předmětem seriózní vědecké diskuse.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)