Říjen 2003

“Půlkulaté” výročí

Petruška Šustrová

Třetího září 1948 zemřel československý prezident Edvard Beneš, je to tedy pětapadesát let, “půlkulaté” výročí, jak říkají vedoucí různých publicistických rubrik, když zvažují, zda takové výročí připomenout nebo ne. Záleží přitom samozřejmě nejen na významu té které osobnosti, ale i na mnoha dalších věcech – například na tom, je-li právě okurková sezóna.

Pokud jde o Edvarda Beneše, nepochybně zapomenut není, vždyť v parlamentě leží návrh zákona, kterým má být prohlášen za “muže, který se zasloužil o stát”. Ale k tomu návrhu se ještě dostanu, napřed o někdejším československém prezidentovi.

Měla jsem s Benešem vždycky problém, a stále mám. Nechci přehlížet jeho zásluhy, byl to nesporně velice obratný a zdatný diplomat, právě díky němu bylo Československo ve dvacátých letech nazýváno “miláčkem Dohody”. Do velké míry ovlivnil mezinárodní diplomatická vyjednávání po první světové válce a významně se zasloužil například o to, že Těšínsko bylo přiřčeno Československu a nikoli Polsku, které o tuto oblast obydlenou převážně Poláky usilovalo. Za druhé světové války se k Benešovi nepochybně vztahovaly mnohé naděje občanů bývalého Československa, kteří v něm hledali a nacházeli oporu.

Jenže je až příliš mnoho věcí, které se jaksi přehlížejí. K těm patří třeba fakt, že jakkoli Edvard Beneš vždy mluvil o “obnovení Československa v předválečných hranicích”, bez odporu odevzdal Sovětskému svazu Zakarpatskou Ukrajinu. Referendum, které tam Sověti provedli, bylo víc než sporné, zatímco předválečné hranice Československa byly jasné. Přesto tahle záležitost jakoby vymizela z paměti.

A to zdaleka není jediný problém, který s Benešem mám. Nemám mu za zlé, že byl socialista, jeho politické přesvědčení bylo legitimní a vcelku nevybočovalo z meziválečných a čerstvě poválečných evropských obyčejů. Nemám mu za zlé ani to, že hlavním traumatem jeho života bylo mnichovské zklamání – lidsky je to víc než pochopitelné a politicky ospravedlnitelné.

Těžko však umím pochopit, proč se k němu s takovou láskou vztahuje značná část vězňů z padesátých let, ač je jasné, že se podílel na komunistickém převzetí moci. Jistě ne proto, že by byl nějaký komunista, nicméně byl hlavou státu, a tudíž bylo jeho povinností bránit demokratické zřízení Československa. V tom ovšem selhal.

Jak už jsem však řekla, pětapadesátileté výročí se buď připomíná, nebo ne. Podle potřeby. A kdyby nebylo návrhu zákona, oslavujícího Edvarda Beneše, asi bych o něm nepsala. Jenže zákon v prvním čtení prošel tak hladce, že nepředpokládám, že by ho poslanci odmítli nakonec schválit.

Nemám nic proti tradicím ani proti jejich připomínání, naopak. Jenže Benešova postava je pro mne sporná, nechápu, proč má být vyzdvihován právě on. Názor na historické postavy se může různit, to samozřejmě uznávám. Ale o který stát se vlastně Edvard Beneš zasloužil? První Československá republika přece nebyla totožná a Československem po druhé světové válce, a to ani nemluvím o tom, že Česká republika je zase jiný stát. Poslancům to ale zřejmě nevadí – v pozadí chystaného zákona nejde totiž ani tolik o osobu Edvarda Beneše, jako spíš o jeho dekrety, a nepřímo tedy o vztah našeho zákonodárného sboru k vyhnání sudetských Němců. Proč to tedy poslanci neřeknou rovnou?

(BBC)