Říjen 2003

Karlín

Petruška Šustrová

Už celá léta chodívám do každý týden, přesněji řečeno každé pondělí, do jedné karlínské vily. Tuto pravidelnost loni přerušily povodně: vila totiž stojí nedaleko Invalidovny a byla vyplavená. A tak jsem Karlín po povodních vlastně poprvé na vlastní oči viděla až letos v červenci, kdy byla zmíněná vila už opravená.

Můj první dojem z karlínských ulic byl skličující – spousta domů s omlácenou omítkou do výše dvou metrů, slepé a špinavé výlohy řady prázdných obchodů, vytrhané tramvajové koleje, prach a rámus. Uvědomila jsem si, že my, nevyplavení, toho vlastně o hrůze loňské přírodní katastrofy moc nevíme. Obrovská čísla vypisující škody a televizní záběry na zaplavené ulice jsou jaksi vzdálené, přece jen je názornější to, co člověk vidí na vlastní oči.

Ten skličující dojem měl ale i druhou stránku. Snad poprvé v životě mi nevadil rámus stavebních prací, naopak, začala jsem ho vnímat jako něco velmi pozitivního, málem příjemného. Byl to přece důkaz, že se do Karlína vrací život, že z něj vlastně nikdy nezmizel, jen na těch pár nejhorších dní záplav, důkaz, že se lidé nevzdali.

Najednou jsem tu pražskou čtvrť uviděla novýma očima. Do té doby jsem si Karlín vždycky spojovala s písničkářem Vlastou Třešňákem, který ho miloval a ve své tvorbě oslavoval. Jinak to pro mne byl docela obyčejný, spíš ošklivý kout Prahy, ke kterému jsem neměla pražádný zvláštní vztah. Jak ale znovu každé pondělí chodím stále týmiž karlínskými ulicemi, připadám si už málem jako usedlík: s radostí sleduji každou obnovenou fasádu, každý nově vyspravený kousíček ulice.

Taky jsem si konečně všimla, jak je ten kousek města krásný. Opravy dodávají secesním fasádám nový lesk a já se nestačím divit, kolem čeho všeho jsem celé roky chodila jako slepá, co všechno jsem neviděla. Občas si říkám, že by vlastně nebylo špatné tam bydlet.

Při takové myšlence se ale vždycky zarazím a říkám si: má vůbec smysl bydlet na místě, které může znovu zaplavit voda? V době povodní jsem si přece říkala, že stavební úřady neměly nikdy povolit, aby si lidé v záplavových oblastech budovali domy. Jenže Karlín? Kdo mohl tušit, že přijde tak velká voda, jako loni přišla?

Nedávno jsem viděla televizní dokument o povodních, a jedna z jeho částí mne opravdu nadchla. Autoři v ní předvedli skupinu lidí, obyvatel Karlína, která dala dohromady právě velká voda. Společně z nuceného azylu sledovali, jak voda stoupá a pak ustupuje, a dodnes se pravidelně scházejí. Mluvili o tom, jak silná pouta mezi nimi společně sdílená pohroma vytvořila. Lneme k sobě ještě pořád možná až trochu nepřirozeně, nejspíš se ta naše pospolitost časem uvolní, říkali bez sentimentality – bylo ale vidět, že je jim to přece jen trochu líto.

Velmi se mi ten dokument líbil, už proto, že se neostýchal mluvit o pozitivních emocích, o tom, že lidé drží pohromadě. A také velmi dobře odpovídal mým vlastním pocitům, tomu co cítím, když procházím karlínskými ulicemi, které dostávají každý týden další kousek nového kabátu. Je to asi přirozené, neštěstí dává lidi dohromady, malichernosti jdou stranou a vzniká nebo se utvrzuje pospolitost. Jenže jako všechny staré pravdy, i tuhle sice máme někde v paměti zasutou, a naplno ji pochopíme, až když se s jejím účinkováním setkáme na vlastní kůži.

(BBC)