Říjen 2003

Třicet pět let od okupace

Petruška Šustrová

Jediná pravda o 21. srpnu 1968 prostě neexistuje

Společenství, které nemá vlastní minulost, nemůže mít žádnou budoucnost. Tak by mohla znít obrácená parafráze výroku ze slavného Orwellova románu 1984, podle něhož ten, kdo ovládá minulost, ovládá i budoucnost. To samozřejmě neznamená, že se všichni příslušníci takového společenství musejí na onu minulost dívat stejně. Právě naopak – rozličné pohledy a výklady i spory o ně jsou významným tmelícím prvkem společnosti, byť ji zdánlivě dělí na dvě nebo více skupin, jež spolu nesouhlasí.

Toto nepochybně platí i o 21. srpnu 1968, ba dokonce může pro nás dnes být toto datum přímo krystalickou ukázkou, jak různě se lze k minulosti vztahovat. Také ovšem toho, že se v uvažování o minulých událostech velmi silně odrážejí například dnešní politické postoje jednotlivých diskutujících. Není to nic špatného, znamená to jen tolik, že minulost stále žije, zasahuje do dneška a ovlivňuje jej.

Spor o pražské jaro

Hlavní spor se podle mého názoru vede o to, zda jaro 1968 bylo pouhopouhým soubojem dvou politických klik nebo zda v těch měsících opravdu došlo k společenskému oživení pod praporem „socialismu s lidskou tváří“. Oba výklady jsou přitom nesporně pravdivé – a nesporně zjednodušující. Vtip je v tom, že aktéři „pražského jara“ pokládají toto období za vyvrcholení svých životů, zatímco jejich odpůrci v nich vidí komunisty se vším všudy, byť na chvíli poblouzněné neuskutečnitelnou vidinou sesnoubení komunistických myšlenek se svobodou.

Tak jednoduché to však není. Aktéry pražského procesu totiž nebyli jen komunisté, natožpak jen vedení komunistické strany. „Obrodného procesu“ se až na nepatrné výjimky účastnila celá společnost, mocní i bezmocní, komunisté i antikomunisté. Vzrušující atmosféra svobody byla tak nesmírně přitažlivá, že ji mohl ignorovat opravdu jen málokdo.

Nejlépe to bylo – trochu paradoxně – patrné po příjezdu tanků Varšavské smlouvy. Nenásilný odpor a vskutku obdivuhodná sebeorganizace společnosti po 21. srpnu 1968, to jsou činy, které se do dějin naší společnosti zapsaly nesmazatelným písmem a na které můžeme být právem hrdí. Ba můžeme z nich čerpat naději ve chvílích, kdy máme pocit, že je naše společnost beznadějně lhostejná či zastrašená.

Plačící Dubček

Horší to ovšem je s politickým rozměrem celé záležitosti. Nikdy jsem nepochopila, proč většinu mých spoluobčanů tolik dojímal projev, který Alexandr Dubček přednesl v rozhlase po návratu z internace v Moskvě. Dubček byl sám slyšitelně dojat, bránil se slzám. Přitom ovšem svým spoluobčanům oznamoval, že stejně jako ostatní členové nedobrovolné „delegace“ – s čestnou výjimkou Františka Kriegla – podepsal potupný moskevský protokol kterým se z okupace stal „pobyt sovětských vojsk“.

Přesto Dubček zůstal populární a změnil se v symbol. Dokonce ještě koncem osmdesátých let provolávali demonstranti tváří v tvář nastoupeným policistům a vodním dělům často právě jeho jméno. Proč tomu tak bylo, proč lidem jakoby nevadilo, že to byl především Dubček, kdo násilné obsazení Československa legalizoval, nad tím opravdu stojí za to se zamyslet.

První, co člověka napadne, je, že společnost jiný jednotící symbol prostě neměla, a vzala tedy zavděk tím, co se nabízelo. Sdělovací prostředky Alexandra Dubčeka během pražského jara oslavovaly div ne jako spasitele – a to nejen Československa, ale celého sovětského bloku. Stačí otevřít tehdejší noviny a časopisy, abychom se dočetli, že Československo v čele s Dubčekem vlastně nabízí alternativu celému světu: pohleď, světě, jak se dělá nejlepší a nejspravedlivější režim, jaký kdy existoval!

Kritické hlasy, které se, nutno říci, také ozývaly, byť ne příliš často ani příliš nahlas, zpravidla překřičela celonárodní svornost. Jejich hlasatelé byli ocejchováni jako kazisvěti a šťouralové, kteří házejí klacky pod nohy vůdčím hlasatelům socialismu s lidskou tváří. (Podobný osud potkává ostatně kritické hlasy i dnes, je to zřejmě tradice.) To je také pravda o roce 1968 – a měli by ji mít na paměti všichni, kdo mluví o tehdejším selhání intelektuálů i zdravého rozumu.

Dějinné události ovšem nelze posuzovat výhradně dnešníma očima, nechceme-li se dopustit vážného zkreslení, musíme brát v potaz i okolnosti za nichž se odehrávaly. A tak nám nezbude, než převážnou většinu společnosti, dojímající se nad dojatým Dubčekem, částečně rehabilitovat. Politika i politické uvažování přesahující rámec toho, co se dalo vyčíst z Rudého práva (i mezi jeho řádky) přece v roce 1968 byly už dvacet let ze společnosti vyškrtnuty a obnovit je za pár měsíců prostě nebylo možné.

(LN)