Říjen 2003

Vodáci, ahoj!

Karel Adalbert Pokorný

Čas dovolených uplynul a nyní přijde na řadu třídění a popisování fotografií, pořádání do alb, kam budou někteří pečlivci nalepovat také vstupenky do různých hradů a jiných pamětihodností a účtenky z restaurací, aby se později mohlo detailně vzpomínat, popřípadě ukazovat návštěvám se slovním doprovodem “toto je Marie a tam vzadu Vesuv,” “tady jsme u večeře, po které jsme všichni dostali průjem,” “tohle byla nějaká místní slavnost, tak jsme tam šli.” Na řadu přijde také sestřihování videozáznamů a příprava nové dovolené. Ale jsou také zážitky, které není možno zachytit žádnou vymožeností moderní techniky. Ostatně jsme ji tehdy ani neměli k dispozici.

Tuto skutečnost jsem si uvědomil, když jsem četl v magazínu, který je čtvrteční přílohou jednoho českého deníku, reportáž o „typicky české“ vodácké dovolené. V reportáži byla líčena dovolená na Vltavě. Po přečtení článku jsem byl dost smutný, protože dovolené, které jsme s manželkou a kamarády prožívali přes dvacet let také na českých a slovenských řekách a říčkách, byly úplně jiného rázu. Z reportáže vyplývá, že vlastně nyní na dovolenou na vodě jezdí jiný druh lidí. Jejich největší starostí je, aby bylo dost piva a rumu a hlavně, aby byly otevřené hospody u řeky. Tito novodobí „vodáci“ vlastně jenom vyměnili hospodu za kanoi. Jeden z dotázaných na zmínku reportéra o pití na vodě odpověděl : „No, to se ani neptej! Každej má přece hlad a žízeň, my jezdíme na vodu, abysme neseděli jen u nás v hospodě.“

V našich dávných dovolených na řekách hrála hlavní roli příroda. Krásná rána s kapkami rosy na trávě okolo stanu, večery a noci plné hvězd, které jsme pozorovali vleže u pomalu uhasínajícího táboráku. Zažívali jsme úplně jiná dobrodružství. Byli jsme překvapeni, když jsme v Lenoře objevili pomníček Ondřeje Hartauera, skladatele hymny všech Šumavanů: „Tam v krásné Šumavě kolébka moje stála.“ Později tuhle píseň v německé verzi často zpíval ke všemu ochotný český „zlatý slavík“ pro německé posluchače: „Das war im Böhmerwald, wo meine Wiege stand“.

Věděli jsme, že v přírodní reservaci Mrtvý luh na horním toku Vltavy se vyskytuje vzácná masožravá rostlina rosnička, že tam roste klikva. Nevím, jaká je situace nyní, ale pamatuji se, jak jsme s hrůzou proplouvali Český Krumlov a modlili se, abychom se „neudělali“, protože voda, vypouštěná bez jakékoliv filtrace z papírny ve Větřní byla děsná břečka, která páchla po celém okolí a měli jsme po ní ekzém. Náladu nám vždy spravil krásný pohled na klášter Zlatá koruna.

Pryč jsou doby, kdy jsme sjížděli novomlýnskou „šlajsnu“, pluli kolem Slepišova mlýna k soutoku Vltavy a Lužnice. Netušili jsme, že Kořensko bude zatopeno a bude tu vybudován pomocný jez, u kterého budou zachycovány odpadní vody hrůzného pomniku komunismu, Temelína, který tuto bohulibou krajinu zničil. Definitivně. Tak malá zem a tak velké škody.

Také jsme si někdy zašli na pivo do starých vorařských a později vodáckých hospod, které bohužel většinou díky výstavbě přehrad už dávno zanikly. Který z dnešních „vodáků“ ještě ví o hospodě u soutoku Otavy a Vltavy, kde žil legendární Sláva Smrt. Nezapomeneme také nikdy na poslední plavbu

Vzpomínáme na naše dovolené na Lužnici, která se bohužel dlouho směla sjíždět jenom ze Suchdola (vzhledem k hraničnímu pásmu). Teprve kolem roku 1966 bylo dovoleno jet až z Nové Vsi. Byly to krásné doby, když jsme s partou kamarádů a lodními pytli přijížděli vlakem do Suchdola, kde nás na nádraží už čekaly naše lodě a vesničtí kluci s vozíčky, aby odvezli za mírný obolus naše kanoe a kajaky k řece. V Suchdole bylo též unikum, vesničan, který odvážel kanoe k řece na kole, skutečně akrobatický výkon. Zažívali jsme na vodě nezapomenutelné krásné slunečné dny, i rána, kdy nás budil déšť, který bubnoval na stan a bouřky, které mnohdy způsobily, že jsme museli narychlo přemísťovat stany. Na lukách, nad kterými se vznášel mlhavý opar, obcházeli čápi a slídili po snídani. Krásný pohled byl na každoročně obydlené čapí hnízdo v Majdaleně, zrovna tak jako na „čapí dub,“ pod kterým bylo krásné tábořiště. Rozvodí, kde se Lužnice dělila na Starou a Novou řeku bylo divoké a romantické. Plavba po Staré řece vyžadovala určitou otrlost vzhledem k povaleným, ve vodě ležícím stromům a hlavně milionům komárů, kteří už netrpělivě čekali na přísun čerstvé krve a udeřili vždy v nejožehavějších chvílích, kdy člověk nemohl pustit pádlo a ohnat se po nich.

K oblíbeným vodáckým rituálům patřilo postávání u „šlajsen“ a dohadování, kudy nejlépe proplout, aby se člověk „neudělal“. Už ani nevím, kolik všech těch jezů bylo, splývají mi ve vzpomínkách dohromady, vím jen, že jsme je projeli většinou všechny šťastně a bez nehody.

U vísky Vlkov byla krásná,poměrně velká písečná duna, chodili jsme se na ni každý rok dívat a byli spokojeni, že ji ještě nikdo nepoužil třeba na stavbu. Nikdy jsme nezapomněli zastavit se u hrobu presidenta Beneše v Sezimově Ústí, v zahradě jeho vily, která byla přístupná právě jen od řeky. Nesmělo se to a to nás právě lákalo.

Byli jsme vždycky rádi, když byl dostatek vody v Klokotech, protože pro trochu méně zkušené hrozilo při malé vodě rozbití lodě o kameny. V Příběnicích byla táborová osada jakéhosi národního podniku, kde vládl nezapomenutelný, svérázný správce, pan Králík, u kterého si vodáci mohli sami čepovat ve sklepě pivo a pak mu oznámit, kolik vypili. Tehdy téměř nikoho nenapadlo ho ošidit. Pod skalou naproti, pod zříceninou hradu, jsme chytali obrovské cejny, kteří mile obohatili náš jídelníček. U Bechyně, kde se blížil soutok s Vltavou byla už Lužnice příliš klidná a ztrácela trochu svůj půvab.

Smutná byla poslední léta před napuštěním Slapské přehrady, kdy byly káceny lesy, bourány vesničky a domky u řeky. Smutný byl sedlák, který přišel k našemu táboru na jeho louce, kde jsme stanovali – naposled. Ani nás jako obyčejně nevyháněl. Nic už nemělo smysl.

Shodou okolností se nám podařilo také sjet naposled Želivku, v době, kdy se budovala přehrada. Tenkrát jsme jeli s manželkou na kajacích, které jsme si sami postavili ve vysokoškolské loděnici pod Barrandovem. Netušili jsme, že to bude naše poslední dovolená na vodě v Československu a na dlouhou dobu poslední dovolená ve vlasti vůbec. Bylo to na jaře 1968.

Želivka se s námi rozloučila dostatkem vody. Byl to neobyčejný zážitek. V místech, kdy bývala jindy řeka bezproblémová, byly divoké peřeje, zrovna tak jako později na Sázavě. Počasí nás zaskočilo a Sázava měla dokonce asi půldruhého metru nad normál. Výhodné bylo, že se daly sjíždet všechny jezy. Peřeje u Kamenného Přívozu nám ani nedaly možnost vnímat okolí, takže jsme propásli pohled na ranč Emericha Ratha, který ve svém obchodě v pasáži Na Příkopech prodával vše, co bylo potřeba k životu v přírodě, dokud mu komunistický režim obchod nezavřel. Dnes se v pěkně opraveném komplexu budov jmenuje tato pasáž „Rathova“. Většina Pražanů asi vůbec neví proč.

Oddechli jsme si, když jsme dorazili na ostrov sv. Kiliána, který vlastně leží už na Vltavě. Tento ostrov se zbytky husity zničeného kláštera, býval také často místem našich víkendových výletů, kdy jsme museli lodě z Prahy „koníčkovat“ pod Vranskou přehradu. A pak po přehradě pádlovat až na ostrov. Koníčkování se nikdy neobešlo bez různých incidentů a slovních potyček s rybáři, kteří nebyli moc nadšeni, když jsme přetahovali koníčkovací šňůry přes jejich pruty. Ó doby her a malin nezralých…

Za odměnu nás na Kiliánu čekávala krásná zelená louka plná kopretin. Kde tam v blízkosti prodávali pivo či jiný alkohol opravdu nevím. Tím bych asi nynější „vodáky“ zklamal.