Říjen 2003

Rozhovor

Věra Pokorný-Scheufler

Často přemýšlíme o tom, jak snesou ti, kteří se po dlouholetém pobytu v cizině vrátili do vlasti, všechnu tu postkomunistickou zavilost, která nás vždycky po několika týdnech pobytu přímo zažene nazpět domů, do Holandska. Návrat by pro nás byl zcela nepředstavitelný a také ze stanoviska obyvatel české kotliny nežádoucí. Jsme zrádní emigranti. Šli jsme si za lepším. Typičtí nenavrátilci z dovolené, jak mi napsal jeden český dobrák, „chudý“ penzista, který sedí u computeru a cucaje suché kůrky dští síru a jed online. Na moji námitku, že jsme byli v tom roce 1968 na dovolené v Jugoslávii zrovna v srpnu skutečně náhodou a že jsme Rusy a ostatní spřátelené armády nepozvali, už neráčil reagovat. Žádné politické důvody přece neexistovaly, je kolektivní české mínění. Nikdo nemusel odcházet, jak řekl pan Dienstbier v nesmírně zajímavé reportáži, „Schritte im Labyrint“ natočené hned po listopadu 1989 pro ZDF v cizině žijícím českým režisérem Ivanem Filou. Pan Dienstbier a prezident Havel tam přece taky zůstali. A to je mírou všeho.

Že někdo odejít chtěl, prostě proto, že už tam nechtěl žít, že tušil, do jakého marasmu se zem propadne pod vládou normalizátorů, to neplatí. Odcházeli jsme s vědomím, že už prostě nesneseme, aby na nás byli zlí naši vlastní lidé, Čechoslováci. Když na nás bude někdo zlý, říkali jsme si, tak to budou jen blbí cizinci. A víte, že nám to nevyšlo? Zlí na nás byli i v emigraci zase jen a jen krajané, vlastenci, čeští a sem tam i slovenští dobráci. Slovan všude bratry má! Hodní na nás byli ti zlí cizinci. Divná věc!

Teď vysvětlím, proč se moje povídání nazývá rozhovor. Píšu je pod dojmem telefonického rozhovoru s přítelkyní, která víc než dvacet let žila v Německu. Před několika lety se vrátila do Čech, do rodného města. Koupila si byt v paneláku, prý hezký. V Německu bydlela v krásné čisté krajině pod Alpami, často jsme za ní jezdili. Vídali jsme tam tehdy u ní i její německé přátele a sousedy, hovořili s nimi. Hezky si tam žila. I dirndl někdy nosila. Slušel jí.

Do jejího nynějšího bydliště se nám jaksi nechce. Je to totiž tam, kde byly ty problémy s cikány, pardon Romy, a nějakou zdí. Hezky tam nikdy nebejvalo. Samý průmysl. Telefonujeme si dost často. Na začátku pobytu ještě rozhořčeně kritizovala různé věci a jevy. Pomalu to přecházelo.

Inkubační doba, potřebná k přerodu člověka, který nahlédl za ohradu, či se dostal z jeskyně (jistě znáte Platónův mýtos o jeskyni) ven na slunce, v člověka, který nikdy nevystrčil z jeskyně hlavu, skončila. Přestože dotyčná nemá v sobě téměř ani kapku české krve, hovoří o „těch Němcích“ s despektem. Neupřímní, nelze se s nimi spřátelit. Stále se jí prý stýskalo po hradu, co se tyčí blízko jejího rodiště. Vůbec se jí stále stýskalo, možná, že i po tom mostě, co z něj shazovali vítězní čeští vlastenci německé ženy a děti i s kočárky do vody? Odešla, už dávno rozvedená, jen s dcerkou, za rodiči a bratry, kteří už v Německu všichni byli. Rodiče už déle, byli totiž jaksi pozdně odsunuti, když otec, inženýr, dosáhl penzijního věku a nebylo ho zapotřebí.

Ptala jsem se jí, jak vychází s nynějšími staronovými spoluobčany. Prý výborně. Jsou na ni tak hodní. Není divu. Dává jim stále nějaké dárky. Zve je k sobě a vypravuje jim u kafe, jak se jí v emigraci stýskalo. Že na ni nebyli Němci vůbec hodní a když si tím vyslouží dotaz, proč tam teda vlastně lezla, argumentuje starými rodiči. Odešla prý jenom proto, aby se o ně mohla starat. Ti ale bydleli, pokud vím, v Německu někde úplně jinde než ona. Otec je dnes už dávno mrtev a nevlastní matka, (ta pravá totiž zahynula ve porevolučních dnech roku 1945, v tom krásném městě s mostem, způsobem, který nahání hrůzu ještě dnes) žije sama v domově pro seniory se zvýšenou péčí – v tom zlém Německu.

Naše milá přítelkyně, vlastně známá, také pravidelně jezdí do Německa k lékařům a na různá ošetření. Při množství různých známých zlých Němců – v nemocnici, kde pracovala, jakož i při dvojím občanství to není problém. A má to blízko.

I v Čechách navštěvuje lékaře, její zdraví je bohužel značně pošramocené. Jsou také hodní. Prý jim za to pomáhá a prokazuje různé služby, překládá například z německých odborných časopisů články. Zadarmo. Dokonce hodným pánům doktorům ještě podepisuje nějaká potvrzení, že za překlad přijala peníze, vždy asi tak deset tisíc korun. Ty samozřejmě nedostane. Oni si to pak, chudáčkové, odečtou od daní. Protože prý jim nenosí lahve a jiné dary, tak jim dává „aspoň tohle,“ pravila. Na moji námitku, že jim přece nemusí dávat nic, udiveně odpovídá, že to tam přece tak je, že jsou na to všichni zvyklí. Ví, že je v České republice strašná korupce, že kdekdo krade a podvádí a že i mládež si na to zvykla a je prý, podle jejích slov, ještě horší než rodiče. Exempla trahunt. Na můj nesmělý dotaz, jak a kdy asi tedy začne morální přerod, pro zemi tolik nutný, nedokáže odpovědět. Podílet se na tom také nemíní. Kdyby totiž cokoliv kritizovala, přestali by na ní být komunističtí pohrobci hodní.

Za tuto cenu žije mezi Čechy v zemi svých předků. Nemohla říkat to, co si myslela, po celou dobu, kdy žila v reálném socialismu. Neříkala to, co si myslela, ani když žila 22 let v Německu. Teď také říká jen to, o čem ví, že bude rádo slyšeno. Dává si pozor. Celý život nedělala nic jiného. Jsou na ni hodní. Všechny lži, špína, malost a podvody jsou jen součásti folklóru, kvůli kterému se pravděpodobně také vrátila.