Říjen 2003

Nepřiznali jsme příjmy. No a co?

Jindřich Šídlo, Lukáš Dolanský

Politici, kteří neodevzdají svá majetková přiznání, se nemají čeho bát. Sami si to tak kdysi stanovili

Jednou za rok musí český politik dostát prosté povinnosti: odevzdat do parlamentu jednoduchý dotazník, jehož vyplnění mu nezabere ani třetinu času, kterou musí běžný smrtelník věnovat svému daňovému přiznání.

Praha - Zákon hovoří jasně: soupis darů a vedlejších příjmů politiků musí v parlamentu ležet každý rok do konce června a odevzdat jej musí každý, jehož vedlejší příjmy nebo obdržené dary přesáhly za uplynulý rok hranici základního platu poslance či senátora - tedy 46 a půl tisíce korun. Ačkoliv se na první pohled zdá, že takový požadavek musí být srozumitelný úplně každému, pro řadu českých politiků představuje i takto nízko položená laťka zřejmě nepřekonatelný problém.

Zapomněli jsme, no a co?

Letos například nestihli včas odevzdat svá přiznání minimálně dva významní ústavní činitelé: prezident Václav Klaus, který byl ještě loni poslancem a přiznání vždy včas odevzdával (podle posledních informací prezidentské kanceláře to letos udělá do konce srpna), či předseda ODS, místopředseda Senátu Mirek Topolánek, který něco takového neudělal už od roku 1999. A nejsou zdaleka sami: své přiznání letos neodevzdala v termínu plná padesátka poslanců (včetně předsedy sněmovny Lubomíra Zaorálka z ČSSD) a více než desítka senátorů. Je samozřejmě možné, že jejich vedlejší příjmy a dary nedosáhly ani požadované výše necelých 50 tisíc - tak to zdůvodňuje například předseda sněmovny Zaorálek. Pro pořádek je navíc třeba říci, že většina vrcholných českých politiků přiznání odevzdala zcela v pořádku a někteří to raději udělali, i když neměli "nic k přiznání". Reakce Mirka Topolánka však ukazuje, že v Česku roku 2003 nepovažují své přiznání za prvořadou povinnost ani lidé aspirující na nejvyšší posty: "Zapomněl jsem, je to chyba, ale věřím, že drtivá většina těch, kteří to neodevzdají, na to prostě zapomene," řekl. Ať už politici na přiznání "zapomenou", prachobyčejně si v něm vymýšlejí nebo se na něj prostě vykašlou, vyjde to nastejno: žádný bezprostřední trest jim nehrozí.

Je to hra. A my stanovujeme pravidla

Hodně to o české politické kultuře vypovídá. Přiznání politiků jsou pro veřejnost jedinou politiky dobrovolně sdělovanou informací, jestli jimi volení a placení zástupci nejsou prostřednictvím darů a vedlejších příjmů náhodou zavázáni ještě někomu jinému - třeba svým sponzorům nebo přátelům ze světa byznysu - a jestli tím nemůže být ovlivněno jejich rozhodování. Princip přiznání lze v praxi pochopitelně lehce obejít. Jen hlupák by si do něj dobrovolně psal údaje, které by se mohly obrátit proti němu. Česky řečeno: úplatky se dobrovolně nepřiznávají. Jenže jde o princip: přiznání můžeme brát jako test, nakolik s námi politici chtějí dobrovolně hrát otevřenou a fér hru. "Politik, který přistoupí na hru, kde je všechno dovoleno, musí počítat s tím, že pak na něj může kdokoliv cokoliv vytáhnout a ze všeho udělat mediální kauzu," míní politolog Lubomír Šonka, který přednáší v Praze a Berlíně. Poznali to například dva vlivní poslanci - Miroslav Kalousek (KDU) a Vlastimil Tlustý (ODS). Z hlediska zákona se neprovinili vůbec ničím, jen odmítali veřejně sdělit, kdo jim půjčil na jejich luxusní nemovitosti. (Půjčka není dar, a nemusí se tedy přiznávat.) A pak se velmi divili, že museli několik měsíců pořád dokola odpovídat na otázky, kdože jsou jejich tajemní věřitelé. Na druhou stranu, taktika vyšla: na celý případ se už pomalu zapomnělo a oba politici z něj vyšli v podstatě "čistí".

My jsme zákon

Proč však vlastně na sebe politici neberou dobrovolně přísnější metr, když by jim to možná dokonce usnadnilo život a uchránilo je to od nepříjemných a z jejich pohledu nespravedlivých otázek a podezření? "Politickou kulturu stěží vytváří zákon. K vytvoření politické kultury je třeba společné vůle nás všech, a prosím, abyste tuto základní myšlenku měli na zřeteli při projednávání návrhu tohoto zákona," vysvětloval před osmi lety tehdejší ministr spravedlnosti Jiří Novák (ODS), když v parlamentu obhajoval vládní verzi zákona o střetu zájmů. "Společná myšlenka" se opravdu projevila: sněmovna nakonec v prosinci 1995 schválila "vládní" novelu, která se od původního, už úplně bezzubého zákona z roku 1992 lišila jen minimálně. A s drobnými změnami platí dodnes. Přitom v tu dobu na stole ležely minimálně dva mnohem přísnější návrhy poslanců ODA a ČSSD. Jako tresty za neodevzdání soupisu nebo za lži v něm se tu objevovaly smělé náměty: dokonce odebrání poslaneckého a senátorského mandátu nebo citelná finanční pokuta až 100 tisíc korun. (ODA dokonce navrhovala, aby veřejní činitelé nesměli přijímat vůbec žádné dary.)

"Pozůstatek komunismu"

V tehdejší atmosféře se však rychle ukázalo, že autoři takových nápadů nemají šanci: "Jedním z neblahých pozůstatků čtyřiceti let komunismu je ve společenském povědomí zakotvené mínění, že čím výše postavený veřejný činitel, tím větší potenciální nepoctivec. Dnešní demokraticky zvolená vláda tento rozšířený syndrom, z něhož pramení často pociťovaný pocit závisti, důrazně odmítá," komentovala vzletně tehdejší Klausova koaliční vláda (ODS, ODA, KDU) radikální návrh tehdy opoziční ČSSD. Je fakt, že se tehdy nějaké podezření ze střetu zájmů nebralo nijak dramaticky. Někdejší druhý muž ODS a poslední federální ministr vnitra Petr Čermák třeba jezdil po Praze v luxusním mercedesu zapůjčeném od firmy, jejíž šéfové pak Česko kvapně opouštěli s obavami před spravedlností. Když se ho novináři na celou věc začali ptát, poslanec Čermák milostivě doplnil mercedes do svého majetkového přiznání. Jeho komentář však prozrazoval, co si o tom myslí: "Chápejte tento úkon jako projev mé dobré vůle," upozornil v dopise předsedu Poslanecké sněmovny Milana Uhdeho (ODS). Doba se přece jen mění a arogance Čermákova ražení už dnes není úplně "standardní" reakcí politiků. Jak vážně však berou problém střetu zájmů, se už brzy pozná. Vláda totiž na podzim slíbila "přitvrzenou" verzi zákona a svůj návrh spolu se senátorem Josefem Zieleniecem (mimochodem bývalým členem Klausovy vlády, která tak razantně zavrhla přísnější postup proti střetu zájmů) už před časem představila i nevládní organizace Transparency International, zabývající se korupcí. Pokud by se prosadil její návrh, byl by to posun vpřed. Transparency navrhuje vznik Nejvyšší etické rady složené z justičních autorit, která by prohřešky mohla pokutovat až dvousettisícovou částkou.

Ať si to zkontroluje veřejnost

Přiznání by navíc měla být dostupnější. Zatímco dnes se na ně může zájemce zajít podívat do parlamentu každé první pondělí v měsíci, podle návrhu by měla být veřejně přístupna na internetu. (Upřímně řečeno, i dnešní česká praxe je třeba ve srovnání se Slovenskem až nevídaně "otevřená": přiznání tamní elity nejsou dosud veřejnosti přístupná vůbec.) Tvrzení, že dnešní zákon o střetu zájmů nezná tresty, však není úplně přesné. Zákon skutečně "sankci" zná. Provinilec může být po vyšetřování mandátového a imunitního výboru Senátu či sněmovny veřejně "oznámen" na schůzi své parlamentní komory. Takový postup se zjevně inspiruje britským vzorem - i podle tamních zákonů je hlavním trestem za porušení zákona o střetu zájmů veřejné označení za "osobu pohrdající parlamentem". A to je v Británii považováno za vážný přečin. Za jak závažný "škraloup" na politikově pověsti by bylo takové ocejchování pokládáno v Česku, není známo. Český parlament za celou svou historii dosud neřešil jediný případ podobného provinění. K tomu, aby mohl imunitní výbor vůbec "vyšetřovat", mu musí dát podnět nejméně deset poslanců nebo senátorů. A to se "překvapivě" ještě nestalo. "Nikdy jsme podobnou věc neprojednávali," říká bývalý poslanec ODS Marek Benda, který v imunitním výboru seděl deset let (1992 - 2002). "A upřímně řečeno mě nikdy ani nenapadlo, abych se na přiznání kolegů šel dobrovolně podívat. Možnosti, jak zjistit pravdu, jsou stejně velmi omezené. Ten zákon si vynutila veřejnost, zejména média. Je tedy na nich, aby sama prováděla i kontrolu."

Co říká zákon o střetu zájmů

Veřejný funkcionář je v přiznání povinen správně a úplně uvést výši, druh a zdroj svého peněžního příjmu a daru, pokud souhrnná hodnota těchto příjmů nebo darů přesáhne za jeden rok výši měsíční platové základny poslance.

Co říká Mirek Topolánek

"Zapomněl jsem, je to chyba, ale věřím, že drtivá většina těch, kteří to neodevzdají, na to prostě zapomene." (Mirek Topolánek odevzdal přiznání včera - po termínu. Udělal to poprvé za poslední čtyři roky).

(MF DNES)