Říjen 2003

Boj s terorismem není jen věcí USA

Jiří Pehe

Neúspěchy Američanů v Iráku jsou často přijímány se škodolibým zadostiučiněním ze strany těch, kdo byli proti vojenskému zásahu v této zemi. Ve skutečnosti by měli být kritici americké intervence znepokojeni americkými a britskými selháními stejně jako ti, kteří vojenský zásah podporovali. Ať už byl Irák učiněn součástí tažení proti islámskému terorismu po právu nebo ne, výsledek vojenské mise v této zemi bude mít přímý dopad na úspěch či neúspěch boje s mezinárodním terorismem, tedy na celý západní svět.

Ve zpětném pohledu se zdá být stále zřejmější, že v boji s mezinárodním terorismem nebyl Irák nezbytně tím nejdůležitějším cílem. Saddám byl poměrně izolován, a pro teroristické sítě, jako je Al Kajda, nebyl skutečným spojencem. Jestliže bylo hlavní americkou prioritou začít ničit zázemí, které teroristům poskytují některé islámské státy, pak bezpochyby měli vyvíjet tlak spíše na země, jako jsou Saúdská Arábie, Súdán, nebo Jemen.

Irák byl ovšem už dávno před 11. zářím 2001 na černé listině neokonzervativních ideologů, kteří nyní obklopují Georgie W. Bushe. Existovaly pro to tři hlavní důvody. Jedním byla snaha napravit to, co mnoho neokonzervativců vidělo jako selhání Bushe seniora, který podle nich zbytečně opustil již dobytý Irák v roce 1991. Tento emotivní pohled na historické dluhy se mísil s přesvědčením, že jestliže se má podařit alespoň částečná demokratizace - a tedy stabilizace - islámského světa, je nutné začít v zemi, která je nejvíce sekulární, má určité demokratické tradice a obrovské zásoby ropy, které by mohly financovat ekonomický růst. Taková země by pak mohla sloužit jako příklad ostatním celému blízkovýchodnímu regionu.

Lidé okolo dnešního amerického prezidenta také věřili, že Irák je třeba porazit, pokud má existovat šance vyřešit izraelsko-palestinský konflikt. Irák byl viděn jako nejnebezpečnější nepřítel Izraele v regionu a podporovatel palestinských teroristů. Problémem je, že největší podpory se palestinskému terorismu dostává od Sýrie a že neokonzervativní stratégové smísili dva různé zdroje terorismu.

Zatímco terorismus, proti kterému začali Američané bojovat po 11. září 2001 v podobě intervence v Afghánistánu, je veden islámským fundamentalismem a je namířen proti celému západnímu světu, terorismus palestinský je namířen především proti Izraeli. Jeho kořeny jsou směsí boje o národní sebeurčení, antisionismu a (teprve až na třetím místě) protizápadního, nábožensky motivovaného fundamentalismu.

Je pravděpodobné, že palestinský terorismus by skutečně ztratil větší část svého zázemí, pokud by Američané dosáhli změn režimů - ať už vojenskými intervencemi nebo nátlakem - nejen v Iráku, ale také v Sýrii, Libanonu, popřípadě Íránu. Zároveň by ovšem nemohli izraelsko-palestinský konflikt vyřešit jen odstraněním režimů, které nejvíce podporují palestinské teroristy. Na řadu by muselo přijít i politické řešení v samotném Izraeli.

Terorismus, který ohrožuje celý západní svět, je poněkud jiného druhu. Jeho terčem nejsou primárně izraelské cíle, ale celá západní civilizace. K potření tohoto terorismu měli Američané udeřit jinde než v Iráku.I kdyby měl Saddám zbraně hromadného ničení, sám by je proti Západu jen ztěží použil, a sdílet je s Al Kajdou, pro kterou byl téměř stejným satanem jako USA, mohlo pro být riskantní i pro něj.

Náš současný paradox spočívá v tom, že jak ti, kdo americkou intervenci v Iráku podporovali a podporují (už třeba proto, že je o jeden nelidský režim méně), tak ti, kdo byli proti vojenskému zásahu, by měli mít nyní životní zájem na tom, aby demokratizační mise Američanů v Iráku uspěla. Škodolibé úsměšky nad americkými problémy totiž nijak nepomohou zmírnit obrovské nebezpečí, které nám hrozí.

Spojení náboženského fanatismu, který činí ze sebevraždy legitimní formu boje, se západními technologiemi, jako jsou zbraně hromadného ničení, je nesmírně nebezpečné. Porážka Američanů v Iráku by se rovnala vítězství pro teroristické sítě, které tímto nebezpečím hrozí. To je také důvod, proč teroristé Al Kajdy a další fundamentalisté nyní proudí do Iráku ve snaze „vietnamizovat“ americkou přítomnost.Vědí, že selhání americké mise v Iráku by mělo za následek oslabení umírněných islámských režimů a zároveň nárůst přesvědčení v islámských zemích, že s pomocí teroristických útoků na západní cíle je možné dosáhnout konečného vítězství. Západní svět by byl viděn jako slabý a zbabělý—neschopný dosáhnout svých cílů tváří v tvář islámskému fundamentalismu.

Původní idea Bushových stratégů, že je nutné zničit infrastrukturu terorismu--třeba i s pomocí násilné změny režimů v regionu--stále platí. Ostatní západní země by přinejmenším neměly házet Američanům klacky pod nohy. Jisté totiž je, že před fanatiky, kteří mohou mít zanedlouho zbraně hromadného ničení, nás neuchrání jen humanitární gesta zaměřená na řešení sociálních problémů v islámských zemích a politika appeasementu. Jisté také je, že pro tyto fundamentalisty je například Paříž stejně legitimním terčem, jako byl před časem New York.

(www.pehe.cz)