Říjen 2003

České internetové diskuse jsou duševní žumpy

Jiří Pehe

Internetové diskuse, včetně komentářů čtenářů k různým článkům, vypovídají mnohé o úrovni demokratické kultury. Každý, kdo vládne několika jazyky a může porovnávat, ví, že v České republice je úroveň těchto diskusí katastrofální: diskutující jsou vesměs netolerantní a sprostí, málokdy nabízejí věcné argumenty. Zdá se, že pod slupkou institucionální demokracie je mentalita v Čechách ještě pořád značně bolševická.

Psychologové by jistě byli schopni podat celou řadu vysvětlení. Mnoho diskutujících využívá anonymity různých chatů a diskusních fór především k uvolnění vlastních frustrací. Mohou urážet druhé a vylévat si zlost bez obav, že by je někdo mohl konfrontovat jako konkrétní osoby. Mohou kádrovat či činit temné narážky na minulost a morální profil autorů článků, které komentují, aniž by jim hrozilo velké nebezpečí, že se autor bude bránit.

Je v tom kus zbabělosti a intelektuální pohodlnosti. Zbabělosti proto, že mnoho z diskutujících by se pod své názory z různých důvodů neodvážilo podepsat. (Že by to bylo ještě dědictví komunistického rozdvojení mysli, kdy byla většina lidí hrdiny jen na chalupě nebo v kruhu rodinném?) Intelektuální pohodlnosti proto, že skutečná polemika vyžaduje strukturované argumenty a věcnost.

Zdá se, že panuje úzká souvislost mezi způsobem řízení motorových vozidel v té které zemi a kulturou internetových diskusí. V autě jsme také chráněni částečnou anonymitou, takže, pokud k tomu máme sklony, můžeme si na ostatní účastníky dopravního provozu „vyšlápnout“, „natřít jim to“, ukázat, že jsou „blbci“, aniž musíme opustit skořápku svého vozu. Jak víme, v Čechách je chování řidičů za volantem v průměru děsivé.

Do politicky zabarvených internetových diskusí se u nás navíc mísí značná dávka jednostranného fanatismu. Mnoho lidí nejen a priori odmítá názory kritické k jejich politickým favoritům, ale okamžitě přejdou do žlučovitého protiútoku. Velmi často odpovídají jen urážlivými výkřiky. Z podobných diskusí na nás často dýchá nesmiřitelné politické sektářství.

Autor tohoto článku žil delší dobu v USA a v Německu. Ani v jedné z těchto dvou zemí nezaznamenal ve veřejném diskursu míru agresivity a sprostoty třeba jen vzdáleně srovnatelnou s Českou republikou. V naprosté většině evropských zemí se neocitneme v mentální žumpě podobné té, kterou známe z různých diskusních, zejména internetových, fór z Čech. Snad jediná země, kde si Čech - pokud jde o úroveň diskusí - může okamžitě připadat doma, je Rusko. Ti, kdo vládnou ruštinou, si to mohou ověřit krátkou návštěvou jakékoliv ruské internetové diskuse.

V mnoha zemích se autoři příspěvků v internetových diskusích podepisují skutečnými jmény, nebo alespoň uvedou svou elektronickou adresu, ačkoliv nemusejí. Svými jmény se ve vyspělejších demokraciích lidé identifikují, když volají do diskusních rozhlasových pořadů. Ti z nás, kdo občas poslouchají takové pořady, vědí, že v Česku mnoho posluchačů volá jenom proto, aby řekli něco urážlivého na adresu diskutujících, nebo vyslovili často nekoherentní, ale o to agresivnější názor. Často nejsou ochotni říci, odkud volají a odmítají prozradit své jméno.

Nízkou úroveň veřejné diskuse pak aktivně spoluvytvářejí pořady, jako je novácký Kotel, v němž se přímo vyžaduje, aby „diskutující“ v publiku byli buď primitivové nebo přisprostlí troubové. Celý pořad není ničím jiným, než zoufalým překřikováním mezi účinkujícím politikem, moderátorkou agresivně štěkající své otázky přímo do tváře politika, a zoufalci v publiku, které moderátorka představuje jako reprezentativní.

Český národ si zakládá na své plebejské demokratičnosti. Bohužel té plebejskosti je více než té demokratičnosti. Správný plebejec se domnívá, že všemu rozumí a vše chápe lépe než ti ostatní; před chlapy ve své hospodě, nad pivní pěnou, je mistrem světa. Všichni ostatní, zejména „ti nahoře“ a ti úspěšnější, jsou většinou jen blbci.

Naše plebejská kultura, která v sobě za Rakouska-Uherska a první republiky skutečně nesla mnoho spontánní demokratičnosti, během čtyřiceti let komunismu pěkně prorostla bolševickou netolerantností a černobílým viděním světa. Ukazuje se, že mnoho Čechů buď nedokáže zformulovat ucelený, věcný argument, anebo vidí diskusi (především pokud je anonymní), jako příležitost, jak urážet ty ostatní.

Skutečná demokracie, vyznačující se tolerantností, u nás ještě dlouho nepokvete. Být kritický k názorům druhých, či vést polemiky je podstatou demokratického diskursu. Kritika ale dává smysl pouze tehdy, je-li adresná, neanonymní, a je-li její autor připraven o svých názorech diskutovat a nést si za ně odpovědnost.

(www.pehe.cz)