Říjen 2003

Demokracie není zárukou svobody

Jiří Pehe

V současných diskusích o demokratizaci Iráku je pojem demokracie často používán jak synonymum pojmu svoboda. Ve skutečnosti je demokracie jen způsob a mechanismus vládnutí, pokud demokracie nemá zároveň liberální obsah, zaručený vládou zákona. V neliberálních demokraciích může vláda lidu v podobě většinového rozhodování sloužit k potvrzování zkorumpované moci.

Rozlišení mezi demokracií a ústavním liberalismem je základní tezí knihy o neliberálních demokraciích amerického politologa indického původu Fareeda Zakarii. Ten navazuje na celou řadu teoretiků, počínaje Alexisem de Tocqvuevillem, kteří upozorňovali na možný konflikt mezi demokracií jako vládou (popřípadě tyranií) většiny a liberalismem, který je založen na respektu pro individuální svobody a práva.

Demokracie garantuje svobodu jen v kombinaci s ústavním liberalismem, ale jejich společné a vyvážené fungování není jednoduché. Neliberální demokracie může přitom být stejně nesvobodná jako některé diktatury. Demokratický proces zbavený pojistek ústavního liberalismu může dokonce vydláždit cestu totalitním diktaturám--jak se to stalo například v Německu ve třicátých letech, nebo Československu v roce 1948.

A naopak, existují státy, jako je například Singapur, které jsou spíše osvícenými diktaturami než demokraciemi, ale v nichž je větší míra svobody a menší korupce než v některých neliberálních demokraciích, protože je v nich respektována vláda zákona, potažmo ústavní liberalismus.

Vytvoření liberální demokracie, kombinující jak většinové rozhodování, tak ústavní liberalismus, který chrání svobody jedinců a menšin, je dlouhodobý proces. Může uspět pouze tehdy, pokud se podaří vytvořit skutečné zdroje nezávislosti na politické moci, jako jsou soudy, občanská sdružení, média nebo centrální banky. Důležitými pilíři jsou kapitalismus, občanská společnost a decentralizace moci.

Liberální demokracie nefunguje nikde, kde je postátněné hospodářství. A naopak, zárodky liberálního řádu se začnou samovolně tvořit všude tam, kde tržní hospodářství funguje. Větší šance vytvořit liberální demokracii tak mají diktatury s tržním hospodářstvím, než autoritářské režimy, v nichž je hospodářství ovládáno státem.

Zakaria přitom upozorňuje na další důležitou souvislost. Téměř ve všech zemích, v nichž podíl hrubého národního produktu na hlavu přesáhne hranici přibližně pěti tisíc amerických dolarů, se demokratický systém udrží, pokud je zaveden; postupně se pak liberalizuje. Výjimkami jsou jen státy, v nichž se bohatství netvoří díky fungujícímu tržnímu hospodářství, ale díky existenci přírodního bohatství, které rozprodávají.

Shodou okolností se tento problém týká především islámských režimů, kde liberální demokracii stojí v cestě také náboženské tradice, které ztěžují oddělení státu od náboženství a zabraňují sekularizaci práva. Nicméně i v těchto zemích má liberální demokracie šanci, tvrdí Zakaria, pokud se v nich podaří vytvořit skutečné tržní hospodářství, kde se bohatství tvoří prostřednictvím individuální iniciativy nezávislé na centrální moci, nikoliv jen rozprodáváním nerostných zdrojů.

Speciální pozornost Zakaria věnuje Evropské unii. Tvrdí, že často kritizovaný "demokratický deficit" EU by byl problémem pouze v případě, že by se jednalo o deficit ústavního liberalismu. Ústřední orgány EU sice nejsou přímo voleny občany EU (jejich moc je delegovaná národními demokraciemi), ale EU jako celek je zároveň založena na hlubokém respektu k ústavnímu liberalismu. To je do určité míry výhodou. Ústřední orgány EU, které nepodléhají "tyranii většiny", mohou prosazovat opatření, která si politické elity národních států často nedovolí přijmout, protože se obávají příštích voleb.

EU je tak dobrým příkladem demokratického uskupení, v němž je celá řada důležitých rozhodovacích pravomocí demokraticky delegována na instituce, které nepodléhají bezprostřednímu tlaku většinového rozhodování, ale zároveň se řídí zásadami ústavního liberalismu ( které dále pomáhají prohlubovat) i zásadami rozumného, kvalifikovaného spravování věcí veřejných (good governance).

Podle Zakarii mohou být svoboda a hospodářské zdraví států uchráněny v budoucnosti od demokracie jako populistické tyranie většiny především delegováním stále většího počtu důležitých rozhodnutí na instituce, které jsou demokraticky ustaveny, ale zároveň je díky vládě zákona zabezpečena jejich nezávislost na okamžité politické moci.

(www.pehe.cz)