Říjen 2003

Jak (ne)zacházet s komunisty

Jiří Pehe

Diskuse, která se rozproudila po zveřejnění petice "S komunisty se nemluví", je - stejně jako petice samotná - dobrým příkladem schizofrenního přístupu české veřejnosti ke komunistické straně. Výzva, aby politici tzv. demokratických stran KSČM ignorovali, zůstává jen v rovině politické symboliky.

Na jedné straně uznáváme, že v podobě KSČM existuje v české demokracii vážný problém, na druhé straně odmítáme tento problém řešit adekvátními prostředky. Namísto toho, aby zmíněná petice tlačila politiky ke skutečným řešením, de facto se i ona smiřuje s "realitou" a chce problém řešit morálně, v symbolické rovině. Nereformované KSČM, jejíž samotné jméno i činy, jsou v rozporu se zákonem o zločinnosti komunistického režimu z roku 1993, je dokonce i signatáři petice implicitně přiznáváno právo na existenci - jenom s ní nebudeme mluvit. Takové chování je ovšem poněkud nedospělé a schizofrenické.

Zmíněnou petici tak klidně podepíše i předseda Občanské demokratické strany, aniž by nám vysvětlil, jak je možné, že jeho strana vtáhla KSČM jako spojence do loňského předvolebního běsnění okolo Benešových dekretů, nebo že jí nevadilo, když byl její čestný předseda zvolen prezidentem za vydatné pomoci komunistů. Z jeho úst také neslyšíme ani slovo kritiky na adresu filipik prezidenta, jimiž uráží antikomunisty, nebo na adresu nové praxe prezidenta, který nyní zve komunisty - na rozdíl od prezidenta předešlého - k politickým jednáním. Přitom přesně tato praxe je v textu petice explicitně kritizována.

Rozdvojené myšlení ve vztahu ke komunistům má mnoho podob. Je to jako bychom žili ve společné domácnosti s člověkem, který nás po několik desetiletí nevybíravě tyranizoval. Jeho činy jsme později oficiálně označili za kriminální. Navzdory tomu, že se nájemník od své zločinné minulosti odmítá distancovat, zdráháme se proti němu zakročit. Někteří členové domácnosti předstírají, že kriminálník neexistuje, ačkoliv dennodenně slyší jeho demagogické projevy. Jiní s ním odmítají mluvit na veřejnosti (ale v soukromí s ním uzavírají různé obchody), další říkají, že je nutné být realistický - je poměrně silný a když už s námi žije, není možné s ním nejednat. Někteří tvrdí, že navzdory neochotě se distancovat od minulosti, náš kriminálník v nových poměrech už nemá skutečnou šanci ostatní členy domácnosti ohrožovat. Ostatní s hrůzou čekají, kdy bude opět mít příležitost jim zakroutit krkem.

Přitom v rovině nepokřiveného myšlení je věc poměrně jasná. Pokud se opravdu shodneme, že KSČM je nedemokratická, extrémistická formace (a pokud budeme respektovat vlastní zákony o zločinnosti bývalého režimu), pak bychom měli přejít k systémovým řešením, nikoliv vyzývat pouze k tomu, aby se s KSČM nemluvilo. Strana by měla být v takovém případě zakázána jako subjekt nebezpečný demokratickému zřízení. Argumenty, že je už pozdě, neobstojí. Nebo bychom alespoň měli přijmout opatření, která by tento subjekt vyobcovala z naší parlamentní domácnosti.

Politici nám už léta vysvětlují, že KSČM nemá smysl zakazovat, protože se ustaví znovu - pod jiným jménem. To je sice možné, ale pokud by zákon obsahoval i ustanovení, že žádný nový politický subjekt nesmí nést přívlastek "komunistický", protože komunistická ideologie byla zákonem už v roce 1993 označena za zločinnou, jistě by to situaci ortodoxních komunistů notně ztížilo. Stejně tak by jí ztížilo ustanovení, že jakákoliv strana (ať se jmenuje jakkoliv), která obhajuje praxi komunistického režimu, bude okamžitě opět zakázána.

Nejschůdnějším systémovým řešením by bylo přijetí takového volebního systému, který výrazně zužuje prostor pro extrémistické subjekty, ale přitom nijak neporušuje základní parametry demokratické soutěže. Například dvoukolový většinový systém, který se používá ve Francii, má za následek, že ačkoliv Le Penovi extrémisté mají podporu zhruba 18 procent francouzských voličů, v parlamentu nesedí. I v českém senátu, do kterého se volí na základě dvoukolového většinového systému, je počet komunistů zanedbatelný.

Je ovšem bohužel téměř jisté, že se česká politická scéna k ničemu podstatnému neodhodlá. Mnoho "demokratických" politiků se už s komunisty tak či onak zapletlo, mnozí mají sami máslo na hlavě z minulosti. Mnozí jsou ve vleku komerčních televizních stanic, které z různých důvodů úporně na politickém zrovnoprávnění komunistů pracují.

Naší největší nadějí tak nakonec zůstane Evropská unie. V ní totiž čeští komunisté budou skutečně jen poněkud bizarní okrajovou politickou silou, strašidlem z minulosti. I tam sice zasednou ke společnému stolu, jenomže budou odkázáni do nejzazšího rohu, který je jasně vyhrazen - jako malá zoologická zahrada - různým pravicovým a levicovým extrémistům. Možná že díky této optice pochopí postupně i mnozí čeští voliči, s kým mají tu čest.

(www.pehe.cz)