Říjen 2003

Jedna vzpomínka na Pavla Tigrida

Jiří Pehe

Židé věří, že člověk, který zemřel, existuje dále, alespoň částečně, v tomto světě, dokud si ho někdo ještě pamatuje a připomíná. Pavel Tigrid bude mezi živými tohoto světa ještě hodně dlouho. Budeme si ho pamatovat jako skvělého člověka a bojovníka za svobodu. Bude nám ho připomínat jeho obsáhlé dílo. Zemřel deset dní po 35. výročí sovětské okupace, která ukončila Pražské jaro. Má dnešní vzpomínka na něj se vztahuje jak k němu tak k Pražskému jaru, protože to bylo Pražské jaro, které nás kdysi svedlo ke společné práci.

V roce 1987 jsem v americkém exilu začal dávat dohromady sborník, který by připomněl Pražské jaro a 20. výročí sovětské intervence států Varšavské smlouvy v Československu. O příspěvek jsem požádal i Pavla Tigrida. Odpověděl, že rád napíše, ale abych od něho nečekal oslavné ódy na Pražské jaro, je k němu prý kritický. Obratem jsem ho ujistil, že sborník má nabídnout různé pohledy na reformní proces v roce 1968.

Stejně jako vše, co Pavel Tigrid kdy napsal a dělal, esej, kterou jsem o něj obdržel, patří bezpochyby k tomu nejlepšímu, co se ve sborníku objevilo. Je to střízlivý pohled na dobu velkých nadějí. Tigrid na začátku předesílá, že je novinářem, nikoliv vědcem, a proto si může dovolit nabídnout spekulativní odpověď na hypotetickou otázku. Ta také dala jméno jeho eseji: „A co kdyby Rusové nepřijeli?“

Sborník pod názvem „The Prague Spring: A Mixed Legacy“, (Pražské jaro: Smíšené dědictví), publikoval Freedom House a University Presses of America v roce 1988. Zde je překlad závěrečné části Tigridovy eseje.

„Myslím, že Pražské jaro bylo odsouzeno k nezdaru od samotného začátku, dokonce i kdyby sovětské tanky nepřijely. Proč? Protože něco, co je totální (totalitní), nemůže být zároveň poloviční. Pokud je nějaký režim antiliberální, nemůže být zároveň liberální - a pokud snad ano, pak jen po velmi krátkou dobu. Jestliže ideologie diktuje politické straně, že tato strana musí mít veškerou politickou moc v zemi a nesmí se jí nikdy vzdát, pak je jasné, že taková strana se nemůže o moc dělit. Kdyby liberalizační proces pokračoval ke svým logickým koncům - se všemi důsledky, které z toho vyplývají - vyústilo by to do položení základů systému, který by byl v ostrém konfliktu s principy marxismu-leninismu a jeho chápáním moci.

Dubček a jeho kolegové samozřejmě neměli v úmyslu udělat něco podobného a ani by to nedovolili. Koneckonců, nejlepší a nejvíce oddaní reformní komunisté byli zároveň oddaní soudruzi, kteří věřili, že marxisticko-leninská ideologie je zázračným lékem na všechny sociální problémy. Dokonce i kdyby snad byla jejich víra otřesena, nevěděli by, kterým směrem jít, protože nebyli ani liberály, ani demokraty, ani demokratickými socialisty.

Dubček a jeho kolegové se pokusili reformovat systém paralyzovaný přísnou aplikací sto let staré doktríny, která byla koneckonců sama hlavní příčinou zmíněné paralýzy. Jinými slovy: nechtěli léčit příčiny ale pouze symptomy nemoci. Ať už se pohnuli kterýmkoliv směrem, reformisté - pokud se chtěli ještě dále nazývat komunisty - museli čelit anachronické ideologii, která jim přikazovala, aby ve svých reformních pokusech nezašli příliš daleko. Pomalu, ale jistě by se zase uzavřeli ve své pevnosti moci.

(www.pehe.cz)