Říjen 2003

UDÁLOSTI (od 2. srpna do 15. září 2003)

Denní komentáře zpracovává politolog Bohumil Doležal a to ve dnech, kdy vycházejí v České republice běžné deníky. Autor měl v srpnu dovolenou, takže tyto Události mají zčásti netradiční tvar.

Dohánění ztraceného času: 2. – 27. srpna 2003

Tuto dobu jsem strávil na dovolené v Maďarsku. Od české politiky jsem si výrazně odpočinul: maďarský tisk během té doby zaznamenal jen dvě události, týkající se bašty demokracie ve střední Evropě (přehlížejí nás, právem je pan Zahradil řadí do Osy zla!). Jednak překvapivou skutečnost, že k titulu velvyslance se v SRN hlásí hned dva čeští diplomaté (u nás se o tom, jak jsem dodatečně zjistil, zase příliš nepsalo), a jednak návštěvu japonského ministerského předsedy – tu ovšem jen proto, že s sebou přivezl diplomatického robota, který česky (jak maďarská televize předvedla) promluvil s ministerským předsedou Špidlou. Mezi oběma zprávami je skrytá spojitost: kdyby ČR napříště dosazovala do diplomatických funkcí tento japonský model, dalo by se vhodným naprogramováním zabránit nepříjemným kolizím jako byla ta v Německu. Zbývá snad ještě zmínit sloupek k výročí 21. srpna v Magyar Nemzet, kde autor nejprve velmi kriticky a s lítostí píše o podílu maďarských vojáků na invazi do „ČSSR“ a nakonec ji přirovnává k dnešní maďarské účasti v Iráku: jak se zdá, maďarští konzervativci o nás nemají nejlepší mínění, jsme pro ně něco jako Irák. Zatím se v ČR odehrála řada pozoruhodných událostí, které bych rád aspoň dodatečně stručně komentoval.

Skoro celý srpen zabralo tahání Václava Fischera z louže. Podobnost případu Fischer s případem Železný je zarážející: oba měli politické ambice, oba si zadělali na podnikatelský malér, oběma nakonec pomohl mohutný domácí investor, ochotný vyrovnat jejich dluhy. Železný se pro své nové partnery stal neúnosným, a jak zdá, do budoucna se bude muset uskrovnit i Fischer. Václav Fischer je ovšem učesanější varianta než televizní exmagnát a nepřijde ČR na deset miliard.

Konfederaci politických vězňů vadí, že politici usedají k jednomu stolu s komunisty. Rozhořčení je poněkud opožděné, bylo by bývalo na místě v roce 1989. Dnes stejně jako kdykoli předtím se dá toho, aby politici s představiteli KSČM nejednali, dosáhnout jediným legitimním a demokratickým způsobem: dělat pozitivní politiku, která sníží veřejnou podporu komunistů natolik, že se propadnou do zaslouženého bezvýznamna. Prohlášení, petice a deklarace jsou pro kočku.

Praha odškodnila dva (sudetské) Němce! Ti ovšem nebyli odsunuti, zůstali v ČSR, dali se ke Svědkům Jehovovým, odmítli nastoupit vojenskou službu, za to je zavřeli a po propuštění z vězení jim dovolili odejít do SRN. Odškodnění dostali za dobu, kterou museli strávit v kriminále. Má se tomu rozumět tak, že je milostivě odškodnili, přestože jsou to Němci a jako takoví (na rozdíl od těch Svědků Jehovových, kteří jsou Češi) si vlastně ani žádné odškodnění nezaslouží?

Probíhá lítá válka mezi prezidentem a senátem o nové soudce ústavního soudu. Senát, kde má vláda výraznou většinu, odmítl tři prezidentovy kandidáty (mj. Václava Pavlíčka, toho nepochybně právem), prezident hodlá znovu nominovat dr. Pejchala, kterého senát neschválil už dříve, a zřejmě další kandidáty stavět nechce. Někteří senátoři by rádi viděli, kdyby prezident své návrhy se senátem předem konzultoval. Nic takového ovšem ústava prezidentovi nepředpisuje. Spor je to stejně necivilizovaný jako ty, do nichž se zaplétal Klausův předchůdce v úřadě. Prezident nemá co bojovat s parlamentem a parlament nemá co bojovat s prezidentem. Prezident je stejně jako dřív hlava opozice. Že by z takového boje mohla vzejít soudní instituce nezávislá na politice, je předem vyloučené.

KDU-ČSL chtěla zavést tzv. utajené porody. Ve vládě neuspěla, a je to dobře. KDU svým nemožným fundamentalismem v otázce potratů hodlá zvýšit počet nechtěných dětí a zároveň umožnit matkám, aby se mohly těchto nechtěných dětí co nejpohodlněji zbavit. Pozoruhodný příspěvek k upevnění veřejné morálky a zvýšení vážnosti mateřství.

Ministr Dostál bombarduje RRTV (Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, pozn. red. CS-magazínu) stížnostmi na neobjektivní informace Novy o jeho stížnostech na Novu. Vypadá to jako když klaun v cirkuse předvádí drezúru vypelichaného a bezzubého lva. Stane se nakonec Nova hlásnou troubou ministra Dostála? To by se nejspíš výrazně promítlo do její sledovanosti.

Firma CME žaluje v arbitráži CET21, vlastníka vysílací licence TV Nova, o třicet miliard Kč. Zároveň oznámila, že pokud vyhraje, vrátí z těchto peněz ČR dvě třetiny částky, kterou jí předtím ČR musela zaplatit. Ministr Dostál by peníze bral, ovšem s tím, že by se CME už nikdy nesměla v ČR ucházet o televizní licenci, aby nabídka CME nemohla být chápána jako korupce. Za ty peníze by si pak pro sebe a pro vládu mohl zbytkovou ruinu Novy koupit. Každá česká vláda musí mít přece svého neoficiálního ministra informací! Za Klause to byl Zieleniec, za Zemana a Špidly Dostál.

Nakladatel Zítko byl opět odsouzen za vydání Hitlerovy knihy. Tentokrát ho ovšem neodsoudili za podporu a propagaci nacismu, ale za hanobení národa a rasy, dostal jen dvacet měsíců s odkladem na tři roky (ne tři roky s pětiletým odkladem) a nemusí platit pokutu. Rozsudek není o nic méně absurdní než ten předchozí. Soudce Šídlo prý prohlásil: „To, že Hitlerova kniha hanobí židovskou rasu, není třeba dokazovat, je to notoricky známé.“ Dokazovat by ovšem bylo třeba, nakolik nakladatel Zítko zhanobil židovskou rasu tím, že knihu vydal. Mělo by tedy být odsouzeno např. taky vydavatelství Atlantis za to, že vydalo paměti Václava Černého, obsahující nechutné antisemitské výpady, a taky kdokoli, kdo vydá Shakespearova Kupce benátského?

Prezident Klaus byl hospitalizován poté, co zkolaboval při tenisovém utkání. Zdá se, že u nás zdravotní potíže patří k prezidentské důstojnosti a Klaus chce jít důsledně ve stopách svého předchůdce.

Alexander Dubček podle Lidových novin prý v roce 1968 připravoval puč v Ghaně. Z článku vyplývá, že byl o přípravě puče, na němž pracovala československá špionáž informován. Nicméně je zjevné, že se „ČSSR“ pokoušela až do poslední chvíle držet krok s bratrským Sovětským svazem i v takovýchto věcech – v bláhové naději, že je, budou-li komunisté s lidskou tváří k Rusům loajální, nestihne maďarský osud a budou si moci doma sami pro sebe komunismus reformovat.

Dvě třetiny mladých Čechů prý cítí silnou vazbu na Evropu. To by ovšem znamenalo, že se cítí být Evropany nejen vůči Íráncům, Severokorejcům, Kubáncům nebo Číňanům, ale taky vůči Američanům, Kanaďanům, Australanům, Izraelcům a Novozélanďanům, a že naproti tomu např. Rusy považují za své krajany. Nemohu si pomoci, ale takovouto evropskou identitu (kulturní a politickou) necítím a za Evropana jsem schopen se považovat jen v zeměpisném slova smyslu, asi tak, jako se Karel Havlíček považoval za Slovana jen ve smyslu jazykovém a národopisném.

Místopředseda senátu Sobotka zveřejnil k srpnovému výročí v Lidových novinách kritický článek o reformních komunistech, který je i na můj vkus poněkud přehnaný. „Nezapomeňme na tyto tzv. protagonisty jara 1968“, volá. „Jejich myšlenky i prohlášení měly a stále mají stejné kořeny – udržet moc v rukou komunistů za každou cenu a zabránit jakékoli formě demokracie.“ Komunisté si samozřejmě přáli udržet moc v rukou za každou cenu, tím se výrazně lišili např. Od ODS, která, kdyby se k ní znovu doškrábala, se jí na přání opozice nepochybně při první příležitosti velkoryse vzdá. Reformističtí komunisté ovšem nechtěli zabránit jakékoli formě demokracie, pouze měli o demokracii poněkud svérázné představy, chtěli skřížit demokracii s komunismem a v tom ztroskotali. Říkat, že v padesátých letech chtěli v podstatě totéž jako v roce 1968, je nespravedlivé. Provinili se nedůsledností a nemístnými kompromisy a navíc ne všichni a vždycky. Rovněž tvrdit, že národ v roce 1968 toužil po standardní demokracii, je nemístná nadsázka. Většina lidí, zblblá komunistickou propagandou, kterou si v letech 1945-1948 bez obtíží přisvojila, ani pořádně nevěděla, co vlastně chce. Vzpomeňme si, že ještě bezprostředně po listopadu 1989 byla většina české společnosti pro „socialismus“: chvíli jim trvalo, než poznali, že už vlastně pro socialismus být nemusí. To, co pan Sobotka napsal, je populistický výlev. Bude zajímavé sledovat, nakolik bude tomuto verbálnímu antikomunismu odpovídat i příští politika strany.

Michal Semín polemizuje v týchž Lidových novinách s Luďkem Brožem o rodině a registrovaném partnerství. Píše mj.: „Jak NCR, tak mnohé jiné instituce při jednotlivých diecézích či jiné, na diecézích nezávislé prorodinné iniciativy vykonávají na poli přímé s aktivní podpory rodinám a dětem tolik záslužné práce, že by ji Brož nezaplatil ani svými granty od Vize 97, za které si v Anglii osvojuje stanoviska rodině nepřátelská.“ Za komunistů se psalo, že dotyčný si za peníze pracujícího lidu osvojuje stanoviska nepřátelská socialismu. Navíc obsahuje denunciace pana Semína nepřímé, avšak typicky české upozornění pro zmíněnou nadaci, že by mohla své peníze investovat daleko vhodnějším způsobem (např. do osoby důvěryhodnější než pan Brož). Způsoby pana Semína jsou národní formou a internacionální obsahem.

Z průzkumu ruské agentury vyplývá, že třetina Rusů i dnes souhlasí se srpnovou invazí v roce 1968, třetina je proti, třetině je to jedno. Současná česká společnost cítí k Rusům „spíše nesympatie“, to je ovšem daleko spíš projev obecné nevraživosti k cizincům vůbec, kteří jsou na nás buď příliš bohatí, nebo příliš chudí, a dále opovržení k těm, kteří jsou podle českého mínění méně civilizovaní než čeští demokraté, protože žijí příliš daleko na východě. S rokem 1968 a s potenciálním nebezpečím ruského imperialismu to nemá nic společného, vždyť prý Češi řadí Rusy k národům, s nimiž mají společnou historii. Společnou historii máme s Poláky, Maďary, Slováky, Rakušany a Němci. S Rusy máme společného jen a jedině to, že nás před nedávnem půlstoletí okupovali. To je dosti skrovná a nevábná forma vzájemnosti.

Slovenská komunistická strana, která se v posledních volbách dostala do parlamentu, se omluvila slovenské společnosti za to, že „v souvislosti s 21. srpnem 1968 byly někomu způsobena nějaká příkoří“. Tato vykutálená formulace svým nestydatým a pokryteckým minimalismem nápadně připomíná české omluvy za „odsun“ sudetských Němců, na které nakonec přistoupila i německá strana a které pak byly zapracovány (skoro doslova v této podobě!) do česko-německé deklarace.

Karel Komárek, vlastník Atlantik AF, firmy, která zachránila Václava Fischera, podal žalobu na Komisi pro cenné papíry a ČTK. Jejím účelem je zamezit, aby obě instituce informovaly o tom, jak Atlantik FT vyřešil problém Fischerových dluhů. Pokud jde o ČTK, je apetit novopečených českých průmyslový kapitánů srovnatelný s mediálním apetitem někdejšího komunistického politbyra. Pánbůh nás chraň před českými podnikateli!

Ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach navrhuje, aby ti, co jsou nezaměstnaní déle než rok, museli aspoň osm hodin týdně vykonávat veřejné práce pro obce, v níž žijí, jinak by přišli o polovinu svých podpor. O panu Škromachovi se neprávem tvrdí, že je levicový sociální demokrat, v této věci se zcela konzervativně snaží obnovit staletou osvědčenou praxi, která byla u nás neuváženě zrušena v roce 1848. A nad dveřmi pracovních úřadů by se v budoucnosti mohlo skvět známé heslo: Arbeit macht frei.

Před Okresním soudem v Šumperku probíhá zrcadlový obraz procesu s nakladatelem Zítkem. Jakýsi mladistvý komunista publikoval veřejně texty, v nichž vyzývá ke svržení „kapitalismu“ v ČR případně i násilnou cestou a k zúčtování s nejrůznějšími zrádci. Je obžalován z propagace hnutí, směřujících k potlačení práv a svobod občanů, pomluvy a šíření poplašné zprávy. Jakýsi věcný podklad má jen třetí obvinění, společenská nebezpečnost jednání pana Pěchy je ovšem v tuto chvíli minimální a celý proces je typickým útokem na komára pomocí kyje. Jakmile by pan Pěcha začal podnikat praktické kroky k násilnému svržení „kapitalismu“ v Česku, je ovšem třeba ho zavřít. Jen si nejsem jist, zda na Pankrác nebo do Bohnic. Pro českou demokracii jsou podstatně nebezpečnější lidé, kteří dnes sedí ve vysokých a ještě vyšších státních funkcích, úctyhodní univerzitní profesoři, nejrůznější vlastenecké organizace atp. A ty zatím zavřít nelze, a až se ukáže, že by je zavřít bylo bývalo třeba, bude už pozdě, protože to už budou zavírat oni.

V polovině září vynese velký senát nejvyššího soudu „jednotné stanovisko k restitučním kauzám“, které má mj. smést se stolu nepříjemný případ Kinský. Místopředseda nejvyššího soudu Kučera prohlásil, že se senát nebude zabývat přímo kauzou Kinský, nýbrž jinou kauzou (což je podezřelá obezlička) a že rozhodnutí má být precedenční pro obdobné spory. Nejvyšší soud zaujal v minulosti např. v kauze Zítko velmi důstojné stanovisko. Tentokrát je ovšem pod obrovským politickým tlakem a pokud se dokáže jednoznačné politické objednávce vzepřít, zasloužil by pozlatit střechu. Dal bych ovšem krk za to, že se mu to nepovede.

Prahu navštívil německý ministr zahraničí Joschka Fischer. Vzniká kuriózní situace. Zatímco v otázkách souvisejících s následky druhé světové války si německá vláda pokorně osvojila stanoviska českých nacionalistů a v současné době bojuje proti záměru vysídlenců zřídit v Berlíně Centrum proti vyhánění, spor je o přítomnost: Německý ministr se snaží přimět českou vládu, aby bez remcání přijala návrh „evropské ústavy“, tak, jak nyní vypadá, a nevznášela už žádné pozměňovací návrhy. Vzniká paradoxní situace: Němci rezignovali na spravedlivé uzavření minulosti a místo toho se spolu s Francouzi snaží prosadit svou imperiální hegemonii v současné Evropě. Ministr Svoboda není v této věci pod tlakem Národního souručenství a z pochopitelných důvodů se vzpírá tomu, aby byla nová ústava ČR naoktrojována. Ke zprávě se ještě vrátíme.

Dohánění ztraceného času II. 28. srpna – 1. září

Učitelská stávka naráží ve veřejnosti na odpor. Ovšem, učitelé jsou slabší než železničáři nebo lékaři, a česká nátura slabším pohrdá. Taky našinci připadá nemravné, když stávkují zrovna učitelé, a ještě za vyšší platy : kdyby stávkoval on, bylo by to OK. Obavy, že děti utrpí nenapravitelný psychický úraz tím, že nový školní rok začne o den později, se podle toho, co citují noviny, nenaplnily. S dítětem, které trpí tím, že má o den delší prázdniny, by nebylo něco v pořádku.

V Praze proběhne setkání náměstků ministrů zahraničí menších a středních evropských zemí. Malé země chtějí koordinovat svůj postup na mezivládní konferenci 4. října, kde se bude projednávat návrh evropské ústavy. ČR navrhuje mj. přísnější definici kvalifikované většiny (60% členských zemí, reprezentujících 60% evropského obyvatelstva) - to vypadá na první pohled rozumně, největší nebezpečí pro EU by bylo, kdyby se evropská integrace uspěchala a „přetížila“. Mezi menšími zeměmi ovšem, jak se dalo čekat, neexistuje žádná velká jednota a solidarita. To, že přijedou jen „státní tajemníci“ a že se neplánuje žádné závěrečné prohlášení ani tisková konference, zase prozrazuje jistou preventivní připotentočkovanost. Nechápu taky, proč se v rozhovoru LN s náměstkem Kohoutem pořád opakuje, jako by hlavním zastáncem centralizace EU bylo Německo, když přinejmenším stejně silně ji podporuje Francie.

Poláci (premiér Miller i polský sejm) odmítají zřízení Centra proti vyhánění v Berlíně, chtějí, aby vyhánění bylo pojato internacionálně. Problém je v tom, že němečtí vyhnanci by rádi zaujali v komplexu vyhánění první místo, Poláci by zase nejraději Němce viděli až na tom posledním (podle Millera si to zavinili sami). Problém by nevznikl, kdyby se němečtí vyhnanci byli spokojili s památníkem vyhnání Němců z východoevropských zemí. Nikdo by nemohl říci ani popel.

Zeman se chystá na ekonomické konferenci, jež proběhne na Žofíně koncem září, veřejně napadnout vládní reformu veřejných financí. Už asi nemá na to, aby ČSSD znovu ovládl, může ji však docela snadno úplně rozvrátit. Vladimíru Špidlovi není co závidět.

Koalice zjevně vyjednává s odštěpeným poslancem Hojdarem, v jehož rukou je osud vlády. Hojdar zase jedná s odborářským předákem Štěchem. Vláda je vydíratelná a zjevně se nechá vydírat. Konec, kterého se dočká, by díky tomu mohl být dost nedůstojný. A na konci taky záleží: podle toho, jaká bude její porážka, bude pak vypadat příští opozice.

Bankéř Radovan Vávra přesvědčuje v MfD z 29. srpna čtenáře, že řidiči aut se silnými motory zaviní daleko méně dopravních nehod než řidiči aut se slabými motory. Pan Vávra ovšem uvádí absolutní údaje a nechává jaksi stranou, že aut se silnými motory u nás jezdí nesrovnatelně méně než aut s motory slabými. Pan Vávra má čtenáře za blby.

„Rozšíření a ústava jsou dvě strany téže evropské medaile. Musíme učinit vše pro dosažení dohody“, prohlásil v Praze podle Frankfurter Rundschau německý ministr zahraničí Fischer. Přeloženo do češtiny to znamená: „když budete vyvádět, žádné rozšíření nebude“. To je trochu zdvořilejší varianta slavné Chirakovy kritiky kandidátských zemí.

Zemřel Pavel Tigrid. S nekrology se teď roztrhne pytel. Chystám se napsat dvě osobní vzpomínky na zesnulého. Zatím jen krátká poznámka. Jsem Pavlu Tigridovi z poslední doby velmi zavázán za to, že se mne někdy před měsícem a půl velmi pěkně (a pro mne zcela neočekávaně) zastal proti denunciantskému článku Jakuba Patočky v „Literárních novinách“. Jsem rád, že jsem mu stačil poděkovat. Osud Pavla Tigrida byl nezáviděníhodný. Dvakrát musel emigrovat: v roce 1939 před nacisty (byli by ho zavraždili), v roce 1948 před komunisty (byli by ho nejspíš taky zavraždili). V emigraci strávil půlstoletí. Na sklonku života se dočkal normálnějších poměrů a stal se ministrem kultury v době, kdy se ministrovi kultury ještě neříkalo Bimbo. Zosobňoval lepší tradici české minulosti. Čest jeho památce.

Úterý 2. září 2003

„Stávku nepovažuji za metodu řešení problémů našeho školství. Je trošku nedůstojná právě této profese“, prohlásil prezident Klaus v souvislosti s demonstrační stávkou učitelů. Klaus zjevně považuje stávku za něco podobného jako Gruppensex. V Mladé frontě Dnes zase jakýsi podnikatel nazývá učitelskou stávku „jemnou teroristickou akcí“. Tak stávkování chápali bolševici v nejliberálnějším období své existence.

České noviny dělají velkou aféru ze skutečnosti, že firmy s německou účastí skupují půdu v pohraničí, využívají své česko-německé pozice k tomu, že pobírají dotace z obou stran, využívají výhodnějších tržeb a cen hnojiv v SRN a levnějšího benzinu, nafty a pracovní síly u nás, produkci vyvážejí do Německa, kde ji prodávají, a tím vším ničí českou konkurenci. Bez nich by zase půda, z níž byli před půlstoletím vyhnáni němečtí vlastníci, ležela ladem. Je to praktický problém a bylo by nechutné z něho dělat kapitolu odvěkého boje slovanství s římanstvím a němectvím.

Velký rozruch způsobilo mezi českými politiky zpřísnění slovenského trestního zákona. Umožňuje odsoudit recidivistu, který po třetí spáchá závažný násilný trestný čin, na 25 let nebo na doživotí bez možnosti žádat o podmíněné propuštění. Imponuje to hlavně lidovcům, vyhovuje to jejich sklonům k populismu, živených částí jejich členské základny. Zákon je ovšem problematický jako všechna jednoduchá řešení složitých věcí – má ale reálný základ: trestní právo, převzaté z bolševismu, se k násilné trestné činnosti chová velmi benevolentně, a to by se mělo změnit.

Jiří Karas je křesťanský politik jako vyšitý. Tentokrát se v LN zastává emigrantů a jejich restitučních práv. Jsou prý stavěni do stejné kategorie se sudetskými Němci a Maďary, což je nedocenění významu exilu pro znovunabytí naší svobody (konkrétně jde o vracení nemovitostí, zkonfiskovaných komunisty). Čili: jiné olupovat je povoleno, našince zakázáno. Loupežnická morálka pana Karase zdárně je křesťanská formou a nacionální obsahem.

Šéf odborové centrály Štěch se sešel s premiérem Špidlou, jednali o reformě veřejných financí, a to bezvýsledně. Štěch však věří, že je možný určitý kompromis. Možná, že to se svržením Špidlova kabinetu nakonec nebude příliš horké a Štěch si dělá jen image energického odborového vůdce. Má někdo z remcalů nějaký jasný projekt pro okamžiky, kdy by Špidlova vláda padla? Zatím to na to nevypadá.

Předseda České advokátní komory Balík vyslovil politování nad tím, že senátoři v Pejchalově případě kandidáta na soudce ústavního soudu Pejchala mylně ztotožňovali osobnost tohoto advokáta s klienty, jimž poskytoval pomoc – tento argument je velmi oprávněný, vždyť jinak by advokáti museli ze zásady odmítat obhajobu kriminálních případů, aby si nepoškodili kádrový profil.

Předseda US-DEU Mareš hodlá kandidovat ve volbách do Evropského parlamentu. V tom případě by musel opustit vládu a je otázka, jak by zároveň zvládl funkci poslance EP a předsedy strany. Mareš není poslanec ani senátor a je závislý na své vládní funkci (bylo by neobvyklé, kdyby předseda politické strany neměl účast v exekutivě ani legislativě). Senátor Robert Kolář ho kritizuje, že si hledá teplé místečko v mezinárodní instituci a chce opustit potápějící se loď své strany. Mareš ovšem zatím svou kandidaturu do EP neohlásil. Problém mezi Marešem a Kolářem má věcný základ – Mareš je pro setrvání US ve vládě až do konce volebního období, Kolář je radikálnější a asi má v této věci pravdu. Když US opustí koalici, možná ji to zničí. Když v koalici setrvá, zničí ji to určitě.

Náměstkové ministrů zahraničí malých států EU se v Praze dohodli, že jejich země budou podporovat pozměňovací návrh, podle něhož by měly být všechny zastoupeny v Evropské komisi. Kromě toho chtějí zpřesnit popis práce předsedy EU a jeho vztah k evropskému ministru zahraničí. V prvním případě je výhrada trochu problematická, EK by pak asi byla sice spravedlivě vytvořená, ale nefunkční a manipulovatelná. Nicméně problematické body ústavy symbolizují překotnost integrace EU. Může nadělat víc škod než užitku, může zůstat na papíře stejně jako traktovaná demokratická ušlechtilost OSN. Bylo by to škoda. Všechno chce svůj čas.

Premiér Špidla se v rozhovoru pro Süddeutsche Zeitung znovu vyslovil proti zřízení Centra proti vyhánění v Berlíně (němečtí vyhnanci udělali velkou chybu, kdyby byli bývali zřídili jen centrum pro vyhnané Němce, nebylo by do toho Špidlovi nic). Přitom prohlásil, že „zkoumat příčiny a následky válek je důležitější než jen odsuny obyvatelstva“ a že evropské centrum by se mělo zřídit k tomuto úkolu (teorie příčiny a následku). Odsun byl podle něho jedním z opatření spojenců, aby byl v Evropě po prolévání krve a katastrofách zajištěn mír. To se prý spojencům podařilo. Jenže mír, který nespočívá na spravedlivých základech, nemůže být spolehlivý a trvalý. Ukáže se to až po čase, ale zato vždycky. Špidla zároveň odmítl návrh na humanitární gesto proti nejtvrději postiženým sudetoněmeckým obětem vyhnání jako „nevyvážený“. Proboha, čím by ho chtěl ještě vyvažovat, české oběti nacistického teroru už byly odškodněny?

Bronzový císař František I. se vrátil na fontánu na Smetanově nábřeží. Protesty partyzánů tedy, jak se zdá, vyzněly naprázdno. Je to projev toho, že ke svým dějinám snad už přece jen nepřistupujeme tak hystericky jako v minulosti a nemáme potřebu bourat a prznit historické památky. Jistě je trochu škoda, že v tomhle prvním případě jde o sochu císaře, který si jako státník žádnou velkou úctu nezaslouží. Ale „habsburská“ minulost je a zůstane naší minulostí, i kdybychom zbourali všechny památky, které se k ní váží. Měla své stíny a svá světla jako každá minulost. Zánik habsburské říše není nic, co bychom měli oplakávat, ale taky bychom se měli vysvobodit z účelové ideologie „třistaletého úpění“, která, jako každá ideologie, brání vidět dějiny diferencovaně, a tedy věcně a spravedlivě.

Středa 3. září

Všichni se teď otírají o exministra Tvrdíka. Vláda ovšem udělala nehoráznost, když ho prosadila do funkce šéfa ČSA bez výběrového řízení, politickým rozhodnutím, a Tvrdík se o funkci za těchto okolností vůbec neměl ucházet. Ovšem obviňovat jej z toho, že žongloval nekonečně s demisemi (jeho váhání trvalo jeden den, přitom známe případy politiků, kteří odcházeli celé roky), jak to činí Lidové noviny, je nehorázné. A už vůbec není pravda, že odešel takovým způsobem, že o pokračování politické kariéry nemohl v nejbližších letech vůbec uvažovat. Pokazil si to teprve teď.

Několik soudních řízení v případu Kinský bylo z různých technických důvodů odročeno. Zdá se, že soudy vyčkávají na obecné rozhodnutí nejvyššího soudu. Nikdo si nechce pálit prsty. Organizovaná nezávislost. Právní zástupkyně Jiřetína pod Jedlovou vítězně prohlašuje: „Máme jasné důkazy o tom, že byl po rodičích německé národnosti.“ Celý spor má morbidní charakter: lze obvinit a potrestat ukradením majetku osmileté dítě?

Nevládní organizace Transparency international ČR uspořádala před dvěma lety v Praze za peníze české vlády konferenci proti korupci. Ke zprávě se váže náš zářijový Bobřík.

Po českém velvyslanci v USA Paloušovi se nyní i americký velvyslanec vyslovil v tom smyslu, že Klaus bude příští rok bezpochyby pozván do Washingtonu. Je dobře, že Bushova administrativa českému vejtahovi velkoryse odpustila, další ostrakizace by měla nevhodně pozitivní vliv na růst jeho popularity doma.

Deset poslanců ČSSD v čele s disidentem Hojdarem chce podobě jako odboráři podstatně změkčit finanční reformu. Protože reforma je už tak měkká a koaliční partnery kompromituje, zdá se, že se dny Špidlovy vlády krátí.

Předseda ODS Topolánek se zuřivě brání novinářským dotazům ohledně jeho majetkového přiznání: „proč se mě neptáte na to, co bude s touto vládou, jaká bude hospodářská politika ODS, co budeme dělat se zdravotnictvím?“ Zdá se, že se pan Topolánek poučil od svého předchůdce v čele ODS: typicky špatně položená otázka.

Podle srovnávací studie Mezinárodní organizace práce je ČR na čestném druhém místě ve světě, pokud jde o počet odpracovaných hodin na zaměstnance. Pokud jde o produktivitu práce, zaostávají i za Maďary, Slováky a Poláky, o Slovincích ani nemluvě. Z toho vyplývá, že se Češi v práci z postkomunistických zemí a snad vůbec ze všech zemí pojatých do průzkumu nejvíc flákají.

Americká strana i Úřad vyšetřování a dokumentace zločinů komunismu považují za pravděpodobné, že smrt ředitele mezinárodní organizace pro podporu židovských uprchlíků Charlese Jordana, který zahynul za nejasných okolností v roce 1967 v Praze, byla dílem nešťastné náhody. Jeho úmrtí provázejí ovšem velmi podezřelé okolnosti. Je velmi nepravděpodobné, že by StB organizovala v roce 1967 vraždu cizího státního příslušníka, navíc významného činitele, na vlastním území – na to byli moc tenkrát podělaní. Ale mohli to docela dobře za jejich zády udělat jejich arabští chráněnci.

Odvolaný Blairův poradce Campbell rozbil kdysi hubu politickému komentátorovi The Guardian Whiteovi. White totiž po tragickém úmrtí tiskového magnáta Maxwella prohlásil, že to dokazuje, že „Bůh fakt je“. Campbell tehdy pracoval v Maxwellově deníku The Mirror. Paní Cíglerová v LN to považuje za legrační. Je mi líto, ale pan White dostal po papuli úplně zaslouženě, říkat takové věci je prasárna.

Petra Procházková tamtéž píše (v souvislosti s vývojem v Rusku): „Když je kmen v ohrožení, navrch mají fyzicky zdatní a agresivní jedinci. Inteligence vůdce přestává být důležitá, stačí, když má smysl pro vojenskou strategii“. To platí nanejvýš pro zaostalé země jako je Rusko (k strategii ruských samovládců platilo odjakživa předstírat, že kmen je v ohrožení – i ve chvílích, kdy ohrožen nebyl – aby mohli ukojit svou primitivní potřebu brachiálního násilí a používat jednoduché mocenské prostředky). My v Evropě máme jiné zvyklosti. Vztaženo např. na Winstona Churchilla je konstatování paní Procházkové hrubou urážkou.

Čtvrtek 4. září

Velký rozruch způsobila návštěva populárního newyorského exstarosty Giulianiho v Brně. Odehrála se zjevně v režii ODS. Giuliani podpořil Schwarzeneggerovu kandidaturu na místo kalifornského guvernéra a bezvýhradně se postavil za iráckou politiku prezidenta Bushe. V té souvislosti prohlásil, že Iráčané jsou rádi, že se zbavili nelidského Saddámova režimu (to je nepochybně pravda) a že touží po demokracii (o čemž bych si dovolil velmi pochybovat, není to však důvod, proč nepodporovat americkou politiku; bylo by jen užitečné, kdyby se Američané rychle zbavili neplodných iluzí).

Ústavně právní výbor senátu nepodpořil Pejchalovu kandidaturu na post ústavního soudce. Kdyby byl přítomen senátor Falbr, který slíbil, že bude pro Pejchala hlasovat, bylo by jednání skončilo plichtou. V plénu má však stejně Pejchal minimální šanci, už proto, že je to pro senát prestižní záležitost. Tu z Pejchalova případu udělal prezident Klaus, když ho znovu nominoval.

Poslanci ČSSD se jeden po druhém zaklínají, že nechtějí pohřbít reformu. Činí tak i někteří Zemanovi stoupenci (Jičínský, Kupčová). Obojace se vyjadřuje i Hojdar. Záleží taky na tom, jak dalece se nechá US-DEU a KDU zemanovci vydírat. Zdá se, že jánošíkovský pokus o Špidovo svržení asi neprojde (v případě pádu Špidlova kabinetu nemohou být předčasné volby, protože polovina poslanců se musí třást o své mandáty). Špidla však vzhledem k chaotické povaze ČSSD může padnout čirou náhodou. ODS, jak se zdá, zahájila tažení za svržení vlády, ale je otázka, zda na to za těchto okolností bude mít. Dělá to asi hlavně proto, aby na sebe upozornila a přitáhla další preference. Být čilou opozicí proti polochcíplé vládě je vždycky voličsky atraktivní.

Neúspěšný prezidentský kandidát ČSSD Jan S. Sokol zveřejnil v Právu velkou chválu premiéra Špidly za jeho „pohled do dálky“. Z textu bohužel není vůbec jasné, za co konkrétně Špidlu chválí. To ale není důležité. Hlavně, že ho chválí.

MfD píše, že Tvrdíkova nominace na místo šéfa ČSA je dílem spolupráce Špidly a Grosse s částí ODS a KDU (Kalousek). ODS ovšem verbálně zuřivě protestuje. Pokud je to pravda, nevydává to o nejsilnější pravicové straně nejlepší svědectví.

ODS a komunisté požadují referendum o ústavě EU, ČSSD se staví k věci spíše odmítavě. Požadavek na referendum je ovšem nesmyslný a ODS to dobře ví, svého času (v roce 1992) se právem vzpírala tomu, aby se uspořádalo referendum o ústavě ČR. Referendum se dalo dělat o tom, zda EU má mít ústavu nebo ne – toto referendum už ovšem fakticky proběhlo, když se schvalovala účast ČR v EU, bylo jasné, že EU bude mít ústavu. Schvalování ústavy je složitá věc, k ústavě se nelze vyjádřit ano – ne, je spousta variant. Ústava má být projednána zastupitelskými sbory. Problém je, že parlament se k ní neměl příležitost vyjádřit, měl by ji vlastně schválit ústavní většinou.

Podle agentury SC&C se většina veřejnosti vyslovuje pro zmírnění reformy veřejných financí. Ten průzkum se snad ani nemusel dělat, každá veřejnost je vždycky proti všem úsporným opatřením. Bez systému zastupitelské demokracie by se žádná úsporná opatření dělat nedala – v Česku samozřejmě s výjimkou těch, co jsou postavena na zásadě „bohatým brát a nám chudým dávat“.

Mezi Slovinskem a Chorvatskem zuří boj o ochrannou zónu na pobřeží Jaderského moře. Touží ji zřídit Chorvati, důsledkem by bylo, že Slovinsko nebude mít přístup do mezinárodních vod. Chorvati podpírají svůj požadavek tím, že smlouva, uzavřená v roce 2001, byla zrušena loni dopisem chorvatského premiéra slovinskému. Chorvatsko má, jak se zdá, velmi zvláštní představu o platnosti mezinárodních smluv. Uzavírat s ním smlouvy je činnost riskantní a neužitečná. Navíc snaha odříznout Slovinsko od moře, ačkoli má vlastní pobřeží, je nehorázná drzost. Takovéhle manýry by evropské společenství nemělo trpět. Vzhledem k tomu, že se vedoucí státy soustředily na boj s americkým imperialismem, ostrouhají možná Slovinci mrkvičku.

Pátek 5. září

Ministr financí jednal o finanční reformě s politickým hnutím Hojdar & Hojdar. Obě strany se shodly, že lze dále vést debatu a dospět ke kompromisu. Zatím koruna proti euru prudce oslabuje. Není divu, v zemi, kde vládnou takovéhle poměry.

Otevírá se další restituční aféra. Hrabě Harrach žádá rozsáhlý majetek ve východních Čechách, který byl zabaven jeho otci Benešovými dekrety, ovšem více než měsíc po jeho smrti. Někteří Harrachovi odpůrci tvrdí, že toto olupování mrtvol je v pořádku. Dnešní aplikace Benešových dekretů je morbidní záležitost pro silné žaludky. Harrach u soudu prohrál restituční spor, obrátil se na Ústavní soud ČR a ten mu doporučil, aby hledal pro vrácení majetku jinou cestu než restituce. Věřím, že rozsáhlé restituce způsobí obcím, jedincům i státu problémy – ale jak to, že první republika, kde tito lidé své rozsáhlé majetky spravovali, s tím žádné velké potíže neměla? A není možné, aby se dotčení s potenciálními restituenty pokusili dohodnout, místo aby s nimi hned a beze všeho vedli třídní boj?

Poslanec ODS Fajmon prohlásil: „Hlavní problém u nás je ten, že média české instituce jako celek ignorují a nereferují ani o oficiální vládě a její činnosti, natož pak o stínové vládě“. Pozdrav pánbůh, to to bude s médii vypadat, až se lidé jako tento malý Lukašenko proderou k moci!

Velitel českého letectva generál Vachek opouští armádu. Učinil tak se spoustou smířlivých řečí, nicméně jeho motivy jsou poměrně jasné a legitimní. Restrikci armády podpořil i prezident Klaus: podle jeho tiskového mluvčího „nejsme zemí s významem, velikostí i zodpovědností Spojených států. Prezident proto varuje před přehnanými ambicemi… nemůžeme nést zodpovědnost za celý svět a poslat proto do celého světa své vojáky.“ To jistě ne, ale za něco, tj. za naši národní bezpečnost, odpovědnost nést máme a občas někam své vojáky poslat musíme (např. do Iráku, tam jsme ovšem bojové jednotky na rozdíl od Poláků neposlali). Nová restriktivní opatření české vlády dělají z české armády sbor kašpárků z Offenbachovy operety. Malý stát musí dbát o svou obranu a ne na jedné straně všechny mocné od Německa po USA dráždit a popuzovat (nerad volím slušné slovo místo výstižnějšího neslušného) a na druhé straně si představovat, že až půjde do tuhého, tak nám ti, které dráždíme a popuzujeme, rádi pomohou, protože jim z hlediska vyššího principu mravního nic jiného nezbývá.

Schröder a Chirac odmítli smířlivější americký návrh na účast OSN v Iráku. Rusko se sice tváří obojace, ale nepochybně se postaví za Německo a Francii. Zbývá jen doufat, že Američané současnou velkou zkoušku vydrží a evropští podřezávači vlastních větví nestačí dokončit svou pochybnou práci.

Spor o odsun je v zásadě překonán, jásá Špidla v předvečer Schröderovy návštěvy. Doufejme, že se raduje předčasně, nelze připustit, aby se spor o odsun stal jen záležitostí dua Schröder – Špidla a jen záležitostí politiků.

Arabové (Libye) prý žádají kompenzaci za sestřelení svého civilního letadla nad Izraelem v roce 1973. Letadlo se odchýlilo ze své trasy, letělo nad izraelským územím, ignorovalo všechna varování a bylo pak Izraelci sestřeleno. To je přece něco docela jiného než cílený teroristický útok. Ostatně, jaké odškodnění zaplatili Rusové za známé sestřelení jihokorejského letadla?

Podle Mladé fronty Dnes dnes byla mnichovská dohoda výsledkem kampaně Sudetoněmecké strany, která se dožadovala řešení otázky postavení německé menšiny. To je nehorázný nesmysl. Mnichovská dohoda byla výsledkem agresivní Hitlerovy politiky, který si Sudetoněmeckou stranou jen posloužil (to nijak nesnižuje odpovědnost Henleina a spol.) a ústupčivé strategie západních velmocí.

V rozhovoru pro Mladou frontu Dnes si kancléř Schröder libuje, že Zeman kdysi prohlásil dekrety za vyhaslé a Špidla to letos potvrdil. Jednak se podle dekretů dodnes soudí v restitučních sporech, a jednak jde o nezávazné politické prohlášení jedinců, které ani nemá žádný právně jasný tvar – co to znamená „vyhaslý“? Schröder navíc zopakoval tezi, že utrpení, vzniklé vyhnáním Němců bylo důsledkem zločinné politiky nacistů, a domnívá se, že fixace Němců na vyhnání by mohla napomáhat jednorozměrnému vidění. Podle mne byla chyba vyhnanců právě v tom, že se nefixovali na své vyhnání a snažili se mu dát „evropský rozměr“, který v pohledu východoevropských alibistů znamená, že se zase až tak nic hrozného nestalo a že jiní na tom byli stejně, ne li hůře. Jenže v utrpení těch jiných východoevropští alibisté neměli pracky, v utrpění vyhnaných Němců ano. A o pseudohistorickém „kauzálním“ pohledu jsme se toho už napsali dost.

Sobota 6. září

Londýnská arbitráž mezi ČR a Nomurou prý podle Práva skončila mimosoudní dohodou o vyrovnání, podle níž ČR Nomuře uhradí 20 miliard korun (Nomura požadovala původně 40). Pokud je to pravda, zaslouží si případ přinejmenším stejné medializace jako případ CME versus ČR v případu Železný. A kdo se stane psancem v této věci?

Schöderova návštěva v Praze (poměrně blesková, trvala jen pár hodin) přinesla jediný velký přínos pro ČR a pro Evropu: německý kancléř a český premiér si od včerejška tykají. Názory německého kancléře ohledně Centra proti vyhánění tlumočil české veřejnosti jeho nový mimořádný tiskový mluvčí, vedlejším úvazkem předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Zaorálek: „Dal najevo, že toto není myšlenka, která by mu byla vlastní… mám dojem, že toto je věc, kterou se moc rádi nezabýváme, protože je to něco, s čím se nedokážeme ztotožnit“, dodejme, aspoň za českou stranu, protože jsme ve vyhnání namočeni až po uši.

Václav Havel se ze svého exprezidentského ústraní vyjádřil k dvěma ožehavým otázkám: k iráckému konfliktu a ke vztahům s Rakouskem a Německem. Pokud jde o Irák, byla podle něho válka nutná a morálně ospravedlnitelná, ale špatně načasovaná. Strukturálně to připomíná tvrzení cimrmanologů, že Jára Cimrman sice nevynalezl žárovku, ale vlákno v žárovce, to už ano. A taky známou tezi kadeta Bieglera, že bitva u Hradce Králové vůbec neměla být svedena. Exprezident prý o tom už před časem mluvil s panem okresním hejtmanem, pardon, s prezidentem Bushem. Pokud jde o sudetoněmecký problém, podílel se Havel na jeho vyřešení, co uměl, ale měl pocit, že ani jedna, ani druhá strana ho vyřešit nechce. Jinými slovy, navrhoval věci, s nimiž nesouhlasila ani jedna, ani druhá strana. To není politicky dvakrát produktivní.

Zdá se, že restituční rakovina se dále rozlézá. Nyní se o svůj majetek nebo o odškodnění hlásí rodiny, kterým byl zabaven podle Benešových dekretů o znárodnění. Ústavní soud totiž před časem údajně rozhodl, že restituční nároky se vztahují i na majetky znárodněné před 25. únorem 1948, protože nebyla poskytnuta náhrada za znárodnění. V tomto případě je věc o to komplikovanější, že jde o Čechy rodu slovanského, kteří nebyli postižitelní podle konfiskačních dekretů. Z restitucí se stává nikdy nekončící polízanice.

Jan Kovařík, odborník na českoněmecké vztahy někdy od roku 1973, nikdy nezklame. Tentokrát v Právu hlásá, že dialog o minulosti má být debatou „odborníků či společenských organizací“. Kdo je odborník, o tom rozhodnou kovaříci, a žádní samozvanci a zaprodanci se v tom nemají co motat. Inu, co se v mládí naučíš…

Evropská unie váhá zapojit Hamás mezi teroristy. Totiž zapojuje tam jen jeho vojenské křídlo a ne také politickou složku, což by chtěli Američané. Model: SS byla zločinecká organizace, ale NSDAP nikoli. Francie a Německo se shodly na tom, že je třeba přijmout v Radě bezpečnosti OSN zcela jinou rezoluci, než jakou navrhují USA. Doufám, že USA neustoupí tomuto drzému vydírání. Francie a SRN opustily svého spojence v těžké chvíli a teď chtějí těžit z jeho nesnází. To je vysloveně skunkovská politika a kromě toho si nevidí na špičku nosu. Kdyby byly USA ze hry, poradí si teroristé s Francií a SRN raz dva.

Grémium ODS se v úterý dohodlo, že vyvolá na podzimní schůzi PS hlasování o důvěře vládě, pokud ovšem o vyslovení důvěry nepožádá vláda sama. Návrh ODS je pěkné gesto, šance na úspěch jsou omezené. I pro Špidlovy odpůrce v ČSSD bude asi obtížné hlasovat takto proti vládě.

Další ústupový kompromis ve vládní koalici ve věci finanční reformy nebude snadný, US-DEU hrozí odchodem z vlády v případě, že Sobotka přistoupí na požadavky politického hnutí Hojdar. Bude zajímavé sledovat, komu v tomto pokeru dřív selžou nervy.

„Průzkumy: obliba USA klesá po celém světě“, hlásá titulek LN. Z dalšího vyplývá, že obliba USA klesá v Evropě a v arabských zemích. Podivná představa o univerzu.

Pondělí 8. září

Německý tisk (přesněji řečeno levicová Süddeutsche Zeitung a snad i levě liberální Frankfurter Rundschau) si libuje, že sporná česko-německá minulost se vytrácí, vyhasíná jako Benešovy dekrety. Špidla se Schröderem si tykají. Grebeníček se hrdě hlásí k Zemanovu označení sudetských Němců za Hitlerovu pátou kolonu. Předsedkyně Svazu vyhnanců Steinbachová přirovnává Beneše k Hitlerovi a Stalinovi. Přítel Špidla navrhuje umístit centrum proti vyhánění do Stockholmu. Nebylo by lépe někam za polární kruh?

Zato se všechno daří prezidentku Klausovi – viz rozhovor, v němž pro MfD bilancoval své úspěchy i neúspěchy v prvních několika měsících svého funkčního období. Úspěchy a neúspěchy jsou: zásadně usiluje o vyváženou obhajobu České republiky ve vztahu ke světu a zejména USA (jako rovný s rovným, pozn. autora). Chce být mezi občany, naslouchat jim a inspirovat je k aktivním činům, a to se mu zatím daří. Realisticky se postavil ke kampani kolem referenda a upozorňoval na přehnaná očekávání v souvislosti se vstupem do EU. Netají se výhradami k socialistické vládě, ale má s ní standardní a fungující kontakty. Usiluje o nové pojetí některých pravomocí prezidenta, zejména prezidentských milostí (udělí jich co nejméně). Je zdravý jako řípa. Gratulujeme.

Ministr Ambrozek se rozhodl, že bude na nadcházejícím sjezdu KDU-ČSL kandidovat na funkci předsedy strany. Jeho politický profil, jímž se liší od dalších kandidátů, spočívá v tom, že je Moravan. Blažená strana, v níž jsou věci tak prosté a přehledné!

Úterý 9. září

Česká ekonomika roste, ale i laik vidí,že dosti problematickým způsobem. HDP se v druhém kvartálu meziročně zvýšil o 2,1% (to je o hodně víc, než ve „starých“ zemích EU, ale méně než např. v Maďarsku a Polsku). Růst ekonomiky je dán růstem spotřeby domácností, což odborníci považují za nespolehlivé provizorium. Produktivita práce je menší než růst mezd, zvětšil se i deficit zahraničního obchodu. Zadlužujeme se tedy vně i uvnitř, naše sociální nároky jsou větší než naše pracovitost, patříme k rozmazlenější části východní Evropy.

Ministr Ambrozek, novopečený kandidát na předsedu KDU-ČSL, slibuje mj. „omladit členskou základnu“. Nabízejí se dvě cesty: první je renesanční a neosvědčená – aplikace elixíru mládí. Vzhledem k tomu, že se jedná proces, který by měl proběhnout v křesťanské straně, lze tedy předpokládat, že pan Ambrozek se pokusí o to druhé a kdysi úspěšné, totiž o zázrak. Pokud by se mu např. usilovnými modlitbami a půstem skutečně podařilo dosáhnout ohlášeného výsledku, bude to znamenat, že nejenom prudce stoupne jeho autorita, ale členské řady strany se podstatně rozrostou – bohužel jen o ty, kteří omladit naléhavě potřebují.

ODS hodlá na podzimní schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR při pokusu svrhnout vládu využít i předpokládané nepřítomnosti poslankyně Marvanové, která tou dobou bude pravděpodobně v porodnici. Předseda Topolánek vyhlásil „nesmiřitelnou linii“, vypárování Marvanové nepřichází prý v úvahu, páruje se jen v případě poslaneckých cest do Bruselu a Štrasburku. ODS se v cestě za úspěchem nehodlá vázat takovými zbytečnostmi, jako je elementární ohleduplnost k politickým protivníkům. Dobré vyhlídky do budoucna, až bude u vládního kormidla.

Josef Zieleniec, kterého do senátu kdysi dopravil výtah US-DEU, bude nyní kandidovat do Evropského parlamentu samostatně, s podporou Evropských demokratů a Nezávislých. Chce prý vytvořit na pravé části politického spektra alternativu k eurofobní ODS. Ostatní strany občanské pravice, US-DEU a ODA, už podle něho promarnily šanci stát se moderní proevropskou alternativou na pravé straně politického spektra. Další zdařilá kapitola v nekonečném procesu integrace pravice. Petr Mareš je zklamán: čiň Zieleniecovi dobře…

Prezident Bush žádá Kongres USA o další mocnou finanční injekci pro americké angažmá v Iráku a Afghánistánu a zároveň o vojenskou pomoc dalších států včetně Francie, Německa a Ruska v Iráku. Poslední tři země by si to ovšem chtěly nechat zaplatit zvýšeným vlivem OSN (rozuměj svým). Zatím se zabývaly převážně tím, že Američanům házely klacky pod nohy a zjevně s tím nechtějí přestat. Pokud Američané v Iráku neuspějí (a není to vyloučeno, Bushova vize změnit místo s mučírnami a masovými hroby v právní stát se svobodnými institucemi je zbytečně ambiciózní a nejspíš neproveditelná), bude mít islámský terorismus dokořán otevřenou cestu na Západ – a tedy i k nim, a bohužel i k nám.

Středa 10. září

Obecní úřad v Jindřichovicích pod Smrkem vydal manifest, který zakazuje státním úředníkům, aby bez ohlášení vstupovali na území obce. Státní úředník, který neuposlechne, bude pokutován (měl by vlastně být vsazen do obecní hladomorny). Týká se to i policistů? Je zajímavé, do jakých důsledků může vést plebejský anarchismus spojený s neúctou k (jakýmkoli) zákonům. To snad není možné ani v Rusku!

Ministr Sobotka odjíždí do Tokia doladit poslední detaily smíru s Nomurou. Český stát požaduje na japonském bankovním domě kompenzaci 264 miliard. Japonci žádají ne ČR kompenzaci 40 miliard. Bude zajímavé sledovat, kolik je v česko-japonském silovém poli 264 – 40.

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání pokračuje v drezúře TV Nova. CET21 obdržela trojí vážné varování ohledně porušení zákona. Dvě varování se týkají toho, že neposkytli prostor ministru kultury a informací Pavlu Dostálovi, aby mohl polemizovat s jejich zpravodajstvím. Nebylo by lepší poskytnout Dostálovi v Nově vlastní pořad?

Američané vrátili SRN seznam agentů východoněmecké rozvědky. Na základě toho ministři spravedlnosti čtyř nových spolkových zemí a představitelé někdejšího východoněmeckého disentu požadují, aby se lustrace napříště týkaly i politiků z německého západu. Požadavek je pochopitelný, ale v tomto případě přece agenti patří před soud!

Český tisk odleva doprava se ukájí na mrtvole Leni Riefenstahlové, která se v době před druhou světovou válkou ideologicky spustila s Hitlerem a natočila několik ohavných, leč technicky prý dokonalých dokumentárních filmů. Hitlerův Ejsenštejn v sukních je snadný cíl. Riefenstahlová spolupracovala s nacistickým režimem před válkou. Jako řada dalších německých intelektuálů. Bylo by dobré si zamést před vlastním prahem. Maně si vzpomínám např. na odporný film později oslavované dvojice Kadár – Klos Únos. Ovšem, oba braši to mysleli dobře, stejně jako Riefenstahlová. Litovali někdy toho svinstva? Jako všichni šikovnější čeští stalinisté si nejprve pořídili lidskou tvář a pak na svůj stalinismus zapomněli. Na Západě je ovšem oslavovali. Riefenstahlovou ne. Podivná spravedlnost.

Odbory se snaží přetrumfnout reklamní experty s jejich výtvory využívajícími odhalené intimní části těla. Před chystanou pražskou demonstrací nás oblažily plakátem, na němž je pánský zadek s textem, že tam směřuje vládní finanční reforma. Nápadité, inteligentní a vkusné. Zcela v normě české politické kultury. Pan Štěch se zřejmě pokouší dovést odborové hnutí na úroveň, na niž jeho stranický přítel Zeman dovedl českou politiku.

Dva němečtí žurnalisté vydali knihy, v nichž dokazují, že teroristické útoky z 11. září zorganizovala Bushova vláda, aby mohla dobýt svět. Pentagon prý neponičilo letadlo, ale americké vojenské rakety. Tyto teorie jsou v zásadě velmi podobné tzv. osvětimské lži. Co vede autory k tomu, aby si vymýšleli takové hlouposti? Nedělá některým Němcům dodnes potíže smířit se s tím, že je USA kdysi porazily? A je pozoruhodné, že kdyby tomu tak bylo, dělalo by to potíže nikoli pohrdaným „pravičákům“, ale levým liberálům a socialistům tělem i duší.

Čtvrtek 11. září

V předvečer výročí teroristického útoku v USA přijal prezident Klaus amerického velvyslance Stapletona. Velvyslanec pak prohlásil, že s Klausem hovořilo ekonomické situaci v ČR a v USA, o politické situaci v obou zemích, o situaci v Iráku a o dalších záležitostech týkajících se česko amerických vztazích. Ve všech těchto bodech se údajně shodli. Podařilo se Klausovi amerického velvyslance přesvědčit?

Švédskou ministryni zahraničí Lindhovou pobodal za bílého dne při nákupu v obchodním domě neznámý atentátník (Lindhová dnes na následky zranění zemřela). Demokracie by měla být odolná vůči tomuto druhu násilí: jednou ze zásad, na níž stojí, je, že osud politiky nikdy nezáleží na jednom jediném člověku. Tím nechci říci, že by různí vrahouni nemohli způsobit té či oné zemi nenahraditelné ztráty, jenom to, že jejich řádění nemůže v zásadě nic rozhodnout.

Při státní návštěvě chorvatského prezidenta Mesiće v Bělehradě se prezident Jugoslávie a Černé hory Marović omluvil za zločiny, spáchané Srby na Chorvatech. Mesić odpověděl, že omluvu přijímá a chce se za sebe (Marović mluvil jako prezident) omluvit všem, jimž občané Chrovatska způsobili škodu nebo bolest. Tato formulace připomíná některá dvojaká a uhýbavá vyjádření z česko-německé deklarace. Vypadá to, že Mesić byl omluvou svého srbského partnera zaskočen a k podobně vstřícnému vyjádření neměl mandát. (Zaplať pánbůh, že nemluvil o tom, že chorvatské násilí je třeba chápat jen jako důsledek srbské příčiny a že je zavrženíhodné z dnešního hlediska). Bez ohledu na to je dobře, že se oba státníci snaží odstranit spoušť, způsobenou krvavým rozpadem Jugoslávie.

K dnešnímu smutnému výročí zveřejnila MfD ve zvláštní příloze mj. kuriózní text Rogera Scrutona, k němuž se ještě vrátíme. V Lidových novinách zase generál Clark kritizuje prezidenta Bushe za zásah v Iráku. Byla prý chyba udělat ze země, která neměla žádný výrazný teroristický program, ústřední bitvu v boji s terorismem. To je ovšem nesmysl, kdyby Američané v Saddámově Iráku, který drze zkoušel trpělivost Západu, nezasáhli, prohráli by ve válce s terorismem důležitou bitvu. Západ by demonstroval svou neschopnost účinně se proti ohrožení postavit, režimy jako ten irácký by vycítily, že si mohou dovolit mj. i podporu terorismu, a teroristé by pocítili, že mohou na podporu těchto zemí spoléhat. Nešlo o „preventivní válku,“ ale o to, čemu se během studené války říkalo „zadržování“.

Pátek 12. září

Senát opatřil novelu zákona o spotřebních daních dvěma pozměňovacími návrhy. Návrhy znamenají budoucí snížení státních příjmů. Ještě důležitější však je, že Poslanecká sněmovna PČR musí zákon znovu projednat, a pokud jej bude chtít přijmout v původní podobě, potřebuje k tomu 101 hlasů. Ty nebude mít, protože poslankyně Marvanová směřuje do porodnice a zářijové schůze PS se nezúčastní. O atentát na finanční reformu se zasloužili mj. i senátoři US-DEU, přesněji řečeno „Klubu otevřené demokracie“. US-DEU se zjevně zmítá v předsmrtných křečích (komplikace je mj. dílem senátora Koláře a dalších odpůrců účasti strany ve vládní koalici). Senátor Kolář prohlásil v rozhovoru pro Lidové noviny: „Tímto hlasováním naplňuji svůj volební program. Pokud bychom my, senátoři, měli hlasovat přesně podle stranických příkazů momentální koalice, vypadal bych ve svém obvodě jako totální kašpar.“ Takhle ovšem působí dojmem řečeno slovy pana senátora totálních kašparů celý klub osobností otevřené pravice všeobecně. Proti nim stojí dobře sehraný tandem prezident – ODS (Klaus už vetoval zákon o DPH a chce prý postupně odmítnout podepsat všechny zákony finanční reformy). Koalice bude tedy ve všech případech potřebovat všechny své poslance včetně rodící Marvanové.

Nejvyšší soud rozhodl, že v majetkových sporech má mít přednost speciální právní norma (restituční zákon) před obecnou (občanský zákoník). Rozhodnutí se údajně sice nevztahuje na případy konfiskací před rokem 1948, ale tak trochu se na ně prý vztahuje. Ke zprávě se ještě vrátíme.

Odmítnutý kandidát na soudce Ústavního soudu ČR Pejchal prohlásil, že na rozdíl od prezidenta Klause Senát PČR Klausovy kandidáty odmítá bez jakéhokoli zdůvodňování. Senát jednak nic zdůvodňovat nemusí a jednak ani nemůže, protože prezident je jeden, senátorů je osmdesát jedna a mohou mít (většinou také mají) k odmítnutí kandidáta různé důvody.

Chantal Poullain hrozí vězení za ublížení na zdraví při automobilové nehodě. Může se mu vyhnout, pokud se s obětmi nehody dohodne na odškodnění. Herečka se zjevně provinila spíš bezohlednou jízdou (0,3 promile alkoholu je nepatrné množství), řidič auta, se kterým se srazila, ale vůbec neměl řidičský průkaz. Teď ji může vydírat, až se budou hory zelenat.

Zavražděná švédská ministryně zahraničí prý před nedávnem v televizi prohlásila: „Braňme si náš prostor, v němž není místo pro modrá světla a houkačky…“ Fundamentalističtí liberálové by měli vzít v úvahu, že svět se změnil. Jinak je v jejich chování jistá nezodpovědnost, člověk nemá právo hazardovat vlastním životem.

Nevím, co vede katolickou církev k tomu, aby veřejnosti připravovala tak morbidní divadlo, jakým jsou poslední veřejná vystoupení papeže. Ten člověk je vážně nemocný a není už zjevně vůbec schopný vykonávat svůj úřad. Na bratislavském letišti trvalo dvacet minut, než se podařilo jej vyložit z letadla. Projev nedokázal srozumitelně přednést a musel tak nakonec učinit slovenský kněz z jeho doprovodu. Je to nelidské a tradice by tady měla ustoupit ohleduplnosti k osobě papeže a konec konců i k těm, co musí jeho trápení sledovat.

Vsetínské zastupitelstvo rozhodlo proti komunistickým hlasům, že Julius Fučík ve městě mít pomník nebude. Vyžádalo si dobrozdání státních historiků z Vojenského historického ústavu a z této spolupráce taky vzešlo rozhodnutí: Julius Fučík nemá se Vsetínem nic společného, a proto není důvod, aby se pomník vztyčoval. To je pěkně vyčurané. Není přece důvod, aby se vztyčovaly pomníky stalinistům jako Fučík.

A na závěr dobrá zpráva: exministr Kavan, kterému skončil úvazek v OSN, se rozhodl, že pomůže své straně z bryndy. Ve chvíli, kdy panuje všeobecná nechuť ucházet se o křesla v Evropském parlamentu (už vzhledem k mizivým hmotným požitkům, které jsou s výkonem funkce spojeny), prohlásil nezištně: „Pokud by mne ČSSD vybrala jako jednoho z kandidátů, myslím si, že bych měl zájem se této práce zúčastnit.“ Dovedu si představit, jaká radost zavládla ve Strakově akademii a v Lidovém domě. Politika tak zkušeného a s tak dobrou pověstí přece nelze odmítnout!

Sobota 13. září

ODS (zjevně v tandemu s prezidentem Klausem) usiluje o pád vlády a mimořádné volby. Plán je: zamítnutí reformy (Klaus prý hodlá vrátit všechny reformní zákony, to znamená, že se o všech bude hlasovat dvakrát, přičemž po druhé je nezbytná kvalifikovaná většina), mimořádné volby v roce 2004 (k tomu bude ODS potřebovat ústavní většinu, ta je ovšem myslitelná po dohodě s ČSSD) a do té doby přechodná vláda, v jejímž čele jsou ochotni koncedovat Grosse a dávají mu to okatě najevo. Grossovi se tenhle plán vůbec nelíbí a není divu, politicky by se tím odepsal. Je otázka, zda se takový projekt vůbec dá realizovat: jenže, když se nepovede, ODS to nijak zvlášť neublíží.

Milan Knížák hraje u Klausova dvora tutéž roli jako kdysi u Zemanova Dostál. Teď zaútočil v Mladé frontě Dnes na exprezidenta Havla. Jeho článek je pouhým negativem toho, co o Havlovi psali jeho opěvatelé. Hybnou silou Havlovy politiky prý byla nenávist. Za nepřítele si vybral Klause (přitom na jejich křečovitém vztahu mají oba stejný podíl, kromě toho se Klaus dostal do vysoké politiky na Havlových zádech, teprve když cítil pevnou půdu pod nohama, začal se rychle emancipovat). To, v jakém marasmu se dnes ČR nachází, je společná vina všech polistopadových garnitur, včetně Klausovy a Zemanovy. A sympatie k levicovému uvažování, které Havel má (spíš ovšem jde o nezadržitelný sklon k banalitám, ty se většinou jeví jako „levicové“) snad zatím nejsou trestné. Bude Knížák ministrem kultury?

Pondělí 15. září

Odborářů se k pražské demonstraci shromáždilo asi patnáct tisíc, to je poměrně málo. Zněla bojovná hesla a silná slova. Štěch: Reforma je výsměchem voličům a občanům, pohrdáním lidmi“. Dufek: „Nenecháme si vnutit reformu, která ožebračí část občanů.“ (Vláda si dala velmi záležet na tom, aby hned tak někoho neožebračila). Ke slovu se opět po dlouhé době dostali zase tzv. pracující, opora všech komunistických režimů. „Je proti všem lidem, kteří poctivě pracují“ (totiž ta reforma). „Požadujeme sociální spravedlnost, ne utahování opasků“ (Představa sociální spravedlnost je v naší zemi tradičně spojena s povolováním opasků, ačkoli v praxi zatím vždycky znamenala jejich utahování – bohatým se bralo a chudí přitom ještě více zchudli). A konečně se jakýsi muž z lidu vyjádřil: „Domnívám se, že každý hospodář se má starat o svůj dobytek, takže vláda by se měla postarat o nás, o dělníky.“ To je sice poměrně přesné vystižení situace, jaká byla před převratem, ale nesvědčí to o nadměrném třídním sebevědomí.

Právo rozhořčeně cituje slova dr. Čapka, který zastupuje v restitučním sporu hraběte Kinského (citát je z žaloby podané u děčínského okresního soudu): „Závažnějším pokusem zbavit žalobce jeho vlastnického práva však byl útok za použití do té doby v ČSR bezprecedenčních právních norem, které se obsahem mnohdy podobaly norimberským zákonům fašistického Německa, útočícím proti židům…“ To hodnocení je samozřejmě v pořádku, v obojím případě šlo o kolektivní vinu a v obojím případě neměli dotčení žádnou šanci (nemohli např. přestat být Němci nebo židy, ostatně proč by to dělali).

(www.bohumildolezal.cz)

Zpátky